Toto slavné sousloví tvoří název dokumentu, který nad jiné jasněji říká, že po bitvě je každý generál a může to, pokud je na nebo ve vítězné straně, dotáhnout i na policajta, prokurátora, soudce a kata. A to vše v jedné osobě. Slavné Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti bylo nejen jednostrannou analýzou, ale bylo i rozhřešením a Kladivem na čarodějnice v jednom textu. Nepřipomínám ho proto, že bych se chtěl vracet k roku "68". Rád bych pouze upozornil, že opět a právě v těchto dnech a ve dnech, týdnech, měsících a letech následujících procházíme a budeme procházet krizovým vývojem. Dnes už není pro slovo krize v ústech našich vyvolených slyšet pomalu ani slovo Vánoce a slyšíme dokonce více slovo půst než růst . Asi je to tím časem adventním.

Washingtonský thinktank Center for American Progress, v jehož čele stojí personální šéf Obamova přechodného týmu John Podesta, vydal sedmdesátistránkovou studii nazvanou Building a Military for the 21st Century. Publikace podobně jako řada jiných z poslední doby -- ať už vznikly uvnitř administrativy nebo mimo ni - konstatuje enormní nárůst obranných výdajů v Bushově éře, nemožnost zbrojit ve všech oblastech současně, potřebu stanovit jasné strategické priority a racionalizovat výdaje.

V jedné věci se jinak bystrý Karel Dolejší dopustil hned dvou zkreslení při informování o oblasti, kterou také sleduji, píše Pavel Barák.

Jednoho - zpřístupnil českojazyčné veřejnosti jen závěry analýzy, určené nové americké administrativě. Pro tuzemskou veřejnost však mohou být zajímavější důvody, východiska, z nichž ony závěry plynou.

Druhého - bezdůvodně do informace o závěrech americké analýzy vložil svou interpretaci části komentáře ruského oficiálního tisku, již stroze a rázně odsoudil. Bohužel mylně.

"Mea culpa, mea maxima culpa", měl bych asi napsat v odpověď na výtku Pavla Baráka, že jsem ve svém článku nepřeložil víc než závěry analýzy Center for American Progress. Každopádně jsem rád, že tuto moji chybu -- pokud ji tedy za chybu považovat -- Pavel Barák napravil.

Část analytické studie Výstavba branné moci v 21. století. Nové reality - nové priority. Centrum pro americký pokrok, prosinec 2008. Vybral a přeložil Pavel Barák.

Budoucí americkou zahraniční politiku bude utvářet víc lidí - nejen Hillary Clintonová jako ministryně zahraničí. Ta snad až jako poslední... Před ní to bude vicepresident Joseph Biden - vicepresident, dosavadní předseda zahraničního výboru Senátu. James Jones - poradce pro národní bezpečnost. Janet Napolitanová - ministryně pro státní bezpečnost. Robert Gates - ministr obrany.

Jim všem -ale Obamovi především - je určen vzkaz evropských spojenců: Chceme americkou raketovou obranu v Evropě! píše Pavel Barák.

KD│Viktor Jerofejev je jedním z nejznámějších současných ruských spisovatelů. V prosinci 1978 vydal v Moskvě samizdatový almanach Metropol, za což byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a dalších deset let čelil zákazu publikace. Jeho román Ruská krasavice z roku 1990 byl přeložen do 27 jazyků (český překlad Libora Dvořáka vydala v roce 1992 Mladá fronta) a otevřel cestu k světové slávě dalších autorových knih. 12. prosince poskytl spisovatel rozhovor redaktorovi polské Gazety Wyborczej Marcinu Wojciechowskému.

Urazí-li někdo prezidenta České republiky, útočí na každého obyvatele našeho státu. Otázkou ovšem je, zda Václav Klaus je naším prezidentem. Prezidentství, stejně jako profese policisty nebo post sportovního trenéra, je totiž funkce . A s tou je konkrétní jedinec zaměnitelný, jen pokud ji vykonává podle určitých pravidel a v souladu s jistými očekáváními, píše čtenář Eric Ponti.

Kdokoli na sobě může mít uniformu strážníka. Když ale nebude vyšetřovat zločiny, a namísto toho bude na služebně žonglovat s míčem, možná jej kolegové budou obdivovat coby šikovného fotbalistu, nebude však "strážcem zákona". Pokud kouč fotbalového mužstva nebude vymýšlet a svým svěřencům vštepovat zápasovou strategii, zato bude na trénincích řečnit o bezpečnostní situaci v zemi, možná se stane amatérským kriminalistou, jistě však nebude sportovním trenérem.

... Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. ...

Proč cituji Jeffersona? Protože přesně vystihl princip, který definuje právo na sebeurčení lidu té které země. Bez dočasně trvalého pobytu okupačních vojsk, bez světového četníka, bez koalice poslušných, bez preemptivních válek, intervencí, dělových člunů a humanitárních bomb. LID má práva. Nikdo jiný. Ani profesoři kdesi za oceánem, ani sousedé. Ani kdokoliv jiný. LID. A ten lid tvoří dohromady stát. Ne národy, ale LID. Ne politické partaje, ale LID. A všichni ostatní potřebují souhlas LIDU té které země. Tolik jeden ze základních dokumentů z doby, která ještě neznala Madeleine Albrightovou či G.W. Bushe a Ronalda Rumsfelda.

Organizace WorldPublicOpinion.org provedla průzkum veřejného mínění v 21 zemích a zjistila, že lidé ve všech zemích podporují návrh mezinárodní dohody o jaderném odzbrojení.

Respondenti měli vyjádřit svoji podporu či nesouhlas s návrhem následující dohody: "Všechny země s jadernými zbraněmi se zaváží k odstranění svých jaderných zbraní podle časového plánu. Všechny země bez jaderných zbraní se zaváží, že je nebudou vyvíjet. Všechny země, včetně té Vaší, budou monitorovány, aby se zajistilo plnění závazků."

Myslím, že kdyby Barack Obama nebo dokonce dosluhující G. W. Bush slyšel podobná slova z úst amerického Cohn-Bendita, pokrčil by rameny a řekl by: ovšemže, vždyť nejde o nějaké mé názory, ale o to, jak řešit problémy, a v tom se musí každý podřídit realitě. Bush asi není příliš vnitřně přesvědčený o příčině oteplování zeměkoule, navíc také vypadá jako usvědčený hlupák, nicméně co naplat, asi chápe, že pravdu prostě neměl. Tak asi není ani Obamovi příliš po chuti, že zrovna jeho ministr obrany přijde z Bushovy administrativy, neboť od Bushe a zejména od jeho zahraniční politiky se Obama distancoval tak zásadně, že ho sám McCain musel jednou vyzvat: chceš-li bojovat s Bushem, měl jsi kandidovat o čtyři roky dříve.

"Pokud by měl být evropský prezident, nejen pro mě by neexistovala jiná volba, než volit Masaryka."

Svou titulní otázku kladu ve smyslu Kristovy rady "Buďte jako děti" -- se vším vědomím, že nikdy neobsáhnu všechny historické a kontextuální prameny, k dané otázce se vážící.

Ivan Odilo Štampach (jehož slova v úvodu knihy průpovědí Chléb sám tě neživí čtu na waldorfském statku pro postižené, kde pracuji, před každým jídlem) má nejspíš pravdu, když říká, že Integrovaná Evropa je jedinou možnou budoucností.

V diskusních příspěvcích z posledních dnů v BL se občas hovořilo o "německém nebezpečí", jako kdyby byli v této zemi pořád ještě u vlády nacisté. Byl jsem z toho trochu udiven a ptal jsem se ovšem, jak je to možné. Při četbě nových zpráv jsem ale zjistil, že existují fakta, která ani většina Němců zatím neznala. Jak byste potom mohli vy znát své západní sousedy?

Nemáte také často ten dojem, že hodně lidí nežije v přítomnosti, ale že se jejich myšlenkový život vlastně odehrává v minulosti. Ten dojem samozřejmě nevzniká jen z xenofobních čtenářských příspěvků v BL v minulých dnech. Člověk by se postojům těchto lidí mohl divit, kdyby hodně z toho nebylo živeno politiky a novináři prostřednictvím "informací", které jsou někdy šířeny nevědomě, bez zlé vůle, ale někdy jsou naschvál zavádějící a klamavé.

Tak mne napadlo, zda někdy pro každodenní politické eskapády, oduševnělé výroky našich politických celebrit, názory pro a proti Klausovi, přenosy z různých partajních sjezdů, postoje přeběhlíků k tomu či onomu, nehody na D1, čím dál tím rafinovanější kriminální činy některých spoluobčanů a pro jiné, našim médiím imponující události, nezapomínáme na velikány české kulturní historie, které zná celý svět a jejichž prostřednictvím jsme alespoň tu a tam považováni za gramotný a svéprávný evropský národ, hodný alespoň občasného zakreslení Prahy do mapy Evropy při zprávách CNN.

Druhý německý televizní program ZDF přinesl dokumentární pořad o vzniku ozbrojeného konfliktu mezi hitlerovským Německem a stalinským Sovětským svazem. Stalo se tak u příležitosti 5. prosince 1941, data, které v historických knihách "téměř nehraje žádnou úlohu", přestože jde o rozhodující událost v druhé světové válce. Již rok před Stalingradem došlo k zlomu, kdy bylo jasné, že Hitlerovo tažení proti Sovětskému svazu je odsouzeno k nezdaru. Když německý wehrmacht stál u Moskvy, přešly sovětské jednotky do protiútoku a zahnaly ho až 400 km na západ.

V rámci oslav deseti let otevření první mešity v České republice a k příležitosti blížících se křesťanských svátků si vás muslimská obec v Brně dovoluje pozvat na otevřenou diskuzi na téma: Muslimové a křesťané - soužití a možnosti dialogu

S přítomnými zájemci budou diskutovat:

• Vít Machálek, asistent katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě Pardubice, učitel církevních dějin na Biskupském gymnáziu v Brně, katolický účastník muslimsko-křesťanského dialogu.
• Munib Hasan Alrawi, Předseda Islámské nadace v Brně, místopředseda Ústředí muslimských náboženských obcí v České republice.

Diskuzi bude moderovat docent Ivan Odilo Štampach, religionista, teolog, filosof a vysokoškolský pedagog, vedoucí katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě Pardubice.

Diskuze se uskuteční dne 18 prosince v 18:00 v prostorách Brněnské mešity. Vídeňská 38a, Tramvajová linka 2,5,7 směr Starý Lískovec zastávka Nemocnice u Milosrdných bratří.

www.mesita.cz

Pokračování polemiky s Petrem Schnurem

Vždycky jsem pochyboval o ekonomických kvalitách Václava Klause. Mám příliš velkou úctu k ekonomické vědě, než abych byl schopen uvěřit, že se jedná o naprosto chaotickou změť dogmatických pouček, které spojuje snad jedině to, že nemají žádný kontakt s realitou hospodářského života. Vždy jsem si však vážil Klausových dramaturgických schopností a stále více oceňuji také jeho herecký talent.

Dostávám četné maily, v nichž lidé zastávají vůči Evropské unii opravdu nepřátelský postoj. Je to cizácká, zahraniční, nedemokratická struktura, jakýsi nový Sovětský svaz, která nám bude vnucovat cizí hodnoty. Chce po nás, abychom budovali zábradlí až do výšky 110 cm, zničila české zemědělství, ničí český průmysl, prosazuje německý vliv.

Divím se tomu velmi. Právě ze zahraničí je vidět, jak obrovsky stoupl význam středoevropských zemí od doby, kdy vstoupily do Evropské unie. Předtím to byly irelevantní, exotické, možná zanedbané zemičky, autoritářské kolonie Ruska kdesi na hranicích Kazachstánu.

(Mnozí Britové se v minulosti divili, jaktože v ČR známe sprchy a počítače a vysílá tam televize; včera jsem byl v Glasgow u zubaře, je to mladý kluk, těsně po absolutoriu školy, a mluvili jsme o Vánocích ve Skotsku, v ČR a v Rusku. Zmínil jsem se o tradičních Vánocích v Česku a řekl jsem: "teď ale je to tam --" a chtěl jsem říct "strašně zkomercionalizované", zubař za mě dokončil větu po svém: "poevropštěné". "Ne," musel jsem mu říct, "evropské to tam bylo vždycky". Nerozuměl. Tohle je ale výchozí bod jak byly středoevropské země VŽDYCKY na Západě nazírány, s tím nic nenaděláme. Pomoci právě může jedině Evropská unie. Vzdorný postoj proti historicky daným západním stereotypům vůči střední Evropě nikam nevede.)

Dnes (včerejší schůze naší School of Modern Languages and Cultures na Glasgow University) stačí poznamenat v jakémkoliv evropském společenství, že je nutno pěstovat kontakty se středoevropskými a pobaltskými zeměmi, "vždyť to jsou členské země EU", a všichni přítomní hned vážně a souhlasně pokyvují.

Národní státy, které postupně vznikaly na okrajích a pak i na troskách Svaté říše římské, jsou slepou uličkou dějin. Technika a hospodářství se globalizují, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Národní státy se politicky a kulturně uzavírají. Vznikly na základě revolučního patosu, který do role suveréna místo panovníka obsadil národ. Jenže politický národ (lid) se záhy zaměnil s národem etnickým a proto každý revolučně osvobozený národ začal utiskovat jiná etnika žijící na jeho území. Francouzi se revolucí na konci 19. století osvobodili od bourbonské tyranie a vytvořili postupně systém, v němž jsou za Francouze prohlášeni Baskové, Bretoňci a Alsasané. K osvobozenému národu československému se Masaryk vyslovil, že je spolu s národem karpatoruským státotvorný, ostatní národy žijící na našem území byly nestátotvorné, čímž se zadělalo na vážné konflikty o dvě desetiletí později. Nehledě už na to, že se reprezentace Slováků nikdo neptal, chtějí-li být Čechoslováky. Vyhroceně národní státy, které si to mohly dovolit ekonomicky vedly imperiální politiku nebezpečnou okolí. Vrcholem politiky národních států byla Velkoněmecká říše 1935 - 1945 jako odporná nacionalistická karikatura nadnárodní a decentralizované Svaté říše římské.

"Dále předpokládají, že ten, kdo má moc, si prakticky může dělat, co chce, a zvláště že svou moc může posílit, a tím se ještě přiblížit neomezené či nekontrolované moci. Předpokládají, že politická moc je ve své podstatě suverénní. Jestliže přijmeme tento předpoklad, zbývá vlastně už jen jediná důležitá otázka: 'Kdo má být suverénem?'"

Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé. Oikúmené, Praha 1994. S. 114.

"Bude vždy prvořadým úkolem národně socialistické vlády znovu a znovu zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my 'divoši' skutečně těmi lepšími demokraty."

Adolf Hitler 30. června 1934 v Říšském sněmu

Václav Žák nachází v příspěvcích profesora Kuby věnovaných výkladu ústavní role prezidenta a obhajobě tohoto výkladu právní konstrukci, která z českého prezidenta dělá monarchu. Na základě opakovaného přečtení článků pana Kuby musím označit Žákovo hodnocení za příliš benevolentní. Výklad plzeňského profesora totiž ve skutečnosti skrze odvolání na "zájem lidu" (bez konkretizace formální procedury zjištění tohoto zájmu) dělá navíc fakticky z prezidenta nikomu neodpovědného strážce ústavnosti -- s dosti pochmurnými implikacemi pro ústavní systém jako celek.

"EU je v podstatě přátelské společenství, které povyšuje ČR na vlivného mezinárodního hráče. Účelem EU je zamezit tomu, aby mezi sebou evropské státy vedly války a aby byli malí potlačováni. Svou podstatou je EU strukturou, kterou členské země mohou, ve spolupráci s jinými, ku svému prospěchu kultivovat. Česká republika nemůže přežít bez vazeb na ostatní evropské země. Všechno, co se Čechům na EU nelíbí, mohou čeští politikové v souladu s jinými v Bruselu odstranit vyjednáváním. Nebo se naučit umění kompromisu. Za legitimní členství ve společenství 400 milionového celku to přece stojí." Jan Čulík

"Časté "mítingy" ve velkých společnostech se konají především proto, aby zaměstnanci měli pocit, že také firmu řídí. Na těchto setkáních nejde ani tak o to, aby se skutečně nalezla nejlepší strategie; kdo se těchto setkání zůčastnil ví, že pokud by většina řečníků mlčela, bylo by to možná lepší. Ale právě těmto řečníkům, těm nejméně schopným, je potřeba dát pocit, že byli vyslyšeni. Opravdová rozhodnutí na nich naštěstí nezávisí."

Toto byla volná parafráze jakéhosi novinového článku popisujícího život ve velkých firmách. Nevím, nakolik odpovídá realitě, ale živě se mi vybavila, když vidím současné přípravy na předsednictví EU nebo tvrzení, že ČR bude mít "vliv" na chod EU. Jaký je vlastně účel tohoto střídání stráží? ptá se čtenář Ondřej Palkovský.

Tendenční a manipulativní zpráva ČSSD a KSČM se dnes budou připravovat na evropské volby visí dnes na webu www.ct24.cz ZDE - autor a manipulátor zjevně evokuje dojem, že se ČSSD a KSČM společně připravují na volby do Evropského parlamentu, píše František Řezáč.

Z titulku vyčte normální člověk to, že se připravují společně. To není chyba, ale úmysl zmást čtenáře. Pokud by se na to poukázalo, budou se samozřejmě vymlouvat, že to tak nemysleli.

Minulý týden byl seminář MDA (kde byl i pan Kotrba) o médiích, kde se tendenčnost ČT a ČRo dost kritizovala, pan Fridrich a pí Fričová s úsměvem veškerou kritiku odráželi (např. p. Zaorálka).

Nejlépe vystihl situaci jeden starý pán, který na protiotázku: jak se pozná tendenčnost ČT řekl lapidárně: dívejte se na ni! Poznají to i obyčejní lidé z Pobrdí, například Moravcovo soustavné okřikování, mluví-li např. Filip. S tím není možné se smířit, i když je to už banální.

Jan Čulík má zvláštní dar: propaguje "demokratickou" kulturu tím, že její pravidla zhusta porušuje. Tím ovšem dosahuje spíš opaku: přece výsledkem přenosu "vyšší" kultury by mělo být zamyšlení, popř. korekce postojů těch, kteří neměli to štěstí, že žili celý život v demokratických poměrech.

Pokud se však nebozí občané mlátí "vyšší" kulturou přes hlavu jak cepem, stěží budou o názorech Jana Čulíka v klidu přemýšlet. Výsledkem jsou diskuse plné expresivních výrazů až invektiv, někdy hraničící s nenávistí. Tedy s kodexem profesionálního žurnalismu, kterým se například řídí BBC, to nemá nic společného.

Autor zaslal BL tento příspěvek z titulu své funkce šéfredaktora dvouměsíčníku Listy

Lepší fotku nemohly páteční Süddeutsche Z. na své titulní straně použít.

Ta krásná "body language" zúčastněných osob...

Lahůdkou je pro mne ten chlap vzadu. Vsadím se, že do Langley podával hlášení jako první... spekuluje Tomáš Krček.

Britský vyšší soud v pátek odmítl žalobu zpěváka Eltona Johna proti deníku Guardian za to, že o něm list otiskl satirický komentář. Soudce Tugendhat rozhodl, že "ironie" a "pošťuchování" nemohou být považovány za difamaci. Verdikt má sílu precedenčního rozsudku a poskytuje tak ochranu autorům satirických článků, které nejsou zjevně míněny vážně. V pátek rozsudek přivítali novináři i právníci.

Soudce Tugendhat rozhodl, že kompletní náklady řízení ponese zpěvák Elton John, a zamítl zpěvákovi právo se odvolat.

Britská organizace Women's Aid se většinou zabývá násilím vůči dospělým ženám; v poslední době se však zaměřuje na teenagery, konstatoval ve čtvrtek pravidelný pořad britského rozhlasu Women's Hour. Spolu s časopisem Bliss tato organizace zjistila, že čtvrtina mladých dívek v Británii byla donucena k sexu násilím. Každý šestá dívka uvádí, že ji dal facku nebo jinak způsobil bolest chlapec jejího věku. Tato dívka poslala email na zvláštní internetové stránky, jejichž cílem je pomoci. Je jí šestnáct let:

Petr Schnur navrhl, aby česká levice své stanovisko k Lisabonské smlouvě a EU vůbec emancipovala od Klause. To je jistě podnětná výzva, která by neměla zapadnout. Jenže jedna věc je vypracovat si interně rozumné stanovisko - a věc jiná zase přednášet je na evropském fóru z pozice zlobivého žáčka usazeného v oslovské lavici.

Na přijetí Lisabonské smlouvy panují i zde diametrálně rozporné názory. Míru nesmiřitelnosti či přitakání této smlouvě si vysvětluji tím, jak dalece se nositelé těchto názorů cítí být buď ohroženi důsledky smlouvy - nebo naopak nadšeni z řady možností jejího "racionálního" využití. Nechci se však pouštět do důkladného rozboru i pro kované právníky velice dlouhé a "mazaně" napsané smlouvy, která má nahradit již odmítnutou evropskou ústavu, už jenom proto, že ani průměrným právníkem nejsem. To podrobné zkoumání nepovažuji dokonce vůbec za nutné, neboť k mému zásadnímu odmítnutí Lisabonské smlouvy nepotřebuji znát celý její text. Jsem totiž bývalým pracovníkem firmy, kterou vlastnili význační členové momentálně vládnoucí Občanské demokratické strany a proto si umím velmi snadno a docela živě představit - tak jako značná část mých spoluobčanů - jakými demokratickými metodami by byl velmi brzy ve většině výrobních podniků v ČR zaveden "po vzájemné dohodě" šedesátihodinový pracovní týden.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V listopadu 2008 přispělo celkem 175 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 46415.45 Kč. Příjem z reklamy byl 3300 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30. 11. 2008 částku 81 005.73 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a