ZDF klade otázku, když 23. srpna 1939 byl podepsán německo-ruský pakt o neútočení, zda nepředešel Hitler útoku Stalina. V oficiálním zdůvodnění Třetí říše bylo přepadení Sovětského svazu vydáváno za "vojenské protiopatření". Němečtí vojáci byli v předvečer útoku motivováni slovy Führera, že musí ochránit Říši před pohromou tím, že Rusy je nutno předejít. Avšak dodnes se nedá tvrzení, že Sovětský svaz připravoval krátko nebo střednědobě útok proti Německé říši, žádným seriózním dokumentem potvrdit. Faktem však zůstává, že kolem čtyř milionů sovětských vojáků stálo v ofenzívním postavení na západní hranici. Avšak tyto divize nechal Stalin soustředit teprve v březnu 1941 na obranu západních sovětských hranic. Tím splnil rady svých generálů, kteří nástup německých jednotek na tuto hranice nechtěli dále ignorovat. Generální štáb wehrmachtu ve svých situačních zprávách jednoznačně hodnotil tato opatření Rudé armády jako "defenzivní opatření". Sovětští generálové, pozdější maršálové Žukov a Timošenko sice 15. května 1941 Stalinovi předložili plán na preventivní protiúder. Ten byl krátkodobě vypracován jako reakce na německé vojenské pohyby a vycházel ze záměru "nepřátelskou německou armádu napadnout v okamžiku jejího závěrečného nástupu před útokem". Stalin však tento plán odmítl a dokonce pohrozil svým generálům, že "když budete dráždit Němce na hranicích , bez našeho povolení dáte vojska do pohybu, pak budou padat hlavy !"

Při hledání důkazů o sovětských útočných plánech se často poukazuje na ústně šířený projev Stalina 5. května 1941 před absolventy vojenské akademie. Tenkrát šéf Kremlu nenechal nikoho na pochybách, že válka s Německem je nevyhnutelná. Měl prohlásit, že "při obraně naší země jsme povinni jednat ofenzivně". Neřekl však, o jaký časový plán nebo ofenzivní opatření se má vlastně jednat. Vše zůstalo pouze u výzvy, být vojensky a morálně připraven protiúderem vystoupit proti německému útoku. Hitler sám nepočítal, že by Stalin zaútočil.Vzniká přitom otázka, zdali oba velcí diktátoři by stejně jednoho dne nedošli k válce a zda ten, kdo prvý zaútočil, pouze nepředešel druhého.

Na to je nedostatek důkazů a jde o čistou spekulaci, konstatuje ZDF. Avšak o preventivní válce v pravém slova smyslu však nelze hovořit. Mnohé hovoří pro tezi, že Stalin chtěl vmanévrovat Sovětský svaz jako "třetího, smějícího ho", který vstoupí do arény, až se potencionální protivníci na Západě mezi sebou oslabí. Takové přesvědčivé indicie však neexistují. Bez pochyby byl Stalin bezskrupulózní a nezastával jen defenzivní úmysly, když šlo o sovětské mocenské zájmy. Nebyl žádným knížetem míru a sovětské anexe, umožněné paktem mezi Hitlerem a Stalinem, to jednoznačně potvrzovaly. Avšak všechny tyto indicie nemohou podle německé televize smýt historickou vinu německého přepadení Sovětského svazu.

Rozhodující přitom je, že Hitler sám vůbec nepočítal se sovětským útokem a pro jeho plány tato otázka nehrála vůbec žádnou roli. Jeho "Plán Barbarossa" proti Sovětskému svazu byl hlavním válečným plánem, pro který byly operace proti Polsku, Norsku, Francii a Anglii prologem k rozhodujícímu boji o "životní prostor na Východě" a proti "bolševickému smrtelnému nepříteli". Již v "Mein Kampfu - Mém boji" Hitler označil dobytí Ruska jako "německou misi" křížové výpravy proti "světovému židovstvu, bolševismu a asiatskému živlu". Již na jaře 1940 byly připravovány plány na přepadení Ruska. V březnu 1941 Hitler oznámil 250 vysokým důstojníkům wehrmachtu zničující tažení proti Sovětskému svazu, válku, ve které nebude vázán dosavadními zásadami lidských práv. "Válka proti Rusku nelze být rytířsky vedena. Jedná se o světonázorový a rasový boj, který musí být vedený s dosud nikdy tak bezbřehou tvrdostí." V den přepadení Hitler pak napsal Mussolinimu: "Tímto svým rozhodnutím, ke kterému jsem se propracoval, se nyní vnitřně považuji zase za svobodného. Spojenectví se Sovětským svazem mě často velmi tížilo".

ZDF dochází k závěru, že Rudá armáda nebyla na útok připravena, jak potvrzují zprávy německých štábů armád z prvních válečných dnů. Tak třetí pancéřová divize generála Waltera Modela urazila 460 km od pohraniční pevnosti Brestu do Bobruska za pouhých šest dnů. Hodnocení armádního velení plně potvrdilo, že " sovětské ozbrojené síly nebyly dostatečně silné¨, aby mohly postoupit samy o sobě boj s německým wehrmachtem.". Záminka pro německé přepadení nebyla Hitlerovi nikdy předložena, ale nikdo si nedělal tenkráte iluze o tom, že by "Rusové poskytli záminku k tomu, aby byl útok ospravedlněn". Hitler sám již tenkráte ukázal, co je nutno si myslet o tvrzení "preventivní války", protože ji dovedl až ad absurdum. Vždyť necelých devadesát dnů po jejím zahájení se zdálo, že o porážce Sovětského svazu a tím i výsledku druhé světové války je definitivně rozhodnuto ve prospěch třetí říše.

V první říjnové dny 1941 byla zahájena "konečná" německá ofenziva na Moskvu. Tři německé armády a zvláštní pancéřová armáda generála Guderiana se daly na pochod. V prvé fázi úspěchy ohromovaly i samotnou německou generalitu. Zástupce šéfa generálního štábu von Blumentritt prohlásil, že "v prvé fázi šlo o bitvu v kotli u Vjazmy a Brjansku. Zde se podařilo provést skutečné obklíčení a 600.000 Rusů bylo zajato. Situace pro Německo se zdála příznivá, že Hitlerův tiskový šéf dr. Dietrich prohlásil 9. října 1941 novinářům:

"Pánové, každé rozhodnutí německého vrchního velitelství je ve skutečnosti provedeno, nechť je odpor nepřítele jakýkoliv. Nové úspěchy německých zbraní dokazují, že válečné tažení na východě je již vojensky rozhodnuto. Ve vojenském slova smyslu bylo již sovětské Rusko poraženo. Nemůžete mi vytknout, že bych vás kdy byl chybně informoval. Zaručuji proto i dnes svým jménem správnost této zprávy." Dva dny před tímto prohlášením se setkal tehdejší generál Žukov se Stalinem. Jednání se zúčastnil též Berija, který však po celou dobu rozhovoru mlčel. Stalin hodnotil situaci velmi pesimisticky a prohlásil, že Rudá armáda nemá potřebnou sílu zachránit Moskvu. Začal situaci srovnávat s rokem 1918, kdy byl Lenin nucen uzavřít s Německem tzv. brestský mír. Přitom se obrátil na Beriju, aby zjistil možnosti uzavření míru s Hitlerem. Cenou za tento mír mělo být obětování Pobaltí, Běloruska, Moldávie a části Ukrajiny. Berija se skutečně obrátil s tímto návrhem na bulharského diplomata Stotenova, který se měl stát prostředníkem jednání. Hitler však tyto návrhy odmítl, protože byl přesvědčen, že brzy vstoupí do Moskvy jako vítěz.

Stalin počítal již s tím nejhorším. Na minulém týdnu otevřené unikátní výstavě nazvané "Devadesát let vojenské kontrašpionáže" v Moskvě byly zveřejněny dokumenty, které potvrzují, že Stalin byl připraven zničit sovětskou metropoli. V případě jejího dobytí měly být destruovány klíčové dominanty města včetně takových, jako je chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí a Velké divadlo. Bylo zaminováno na 1100 objektů, mezi nimi i řada nenahraditelných památek. Příslušníci rozvědky dostali rozkaz vést partyzánský boj a napadat německé vysoké důstojníky, okupační úřady a zrádce národa. Překvapivá sovětská protiofenziva, zahájená 5. prosince 1941, však změnila od základu situaci a přinutila wehrmacht k ústupu. A tak v prosincových ruských mrazech byly definitivně pohřbeny Hitlerovy naděje na dobytí Moskvy a rychlé ukončení války.

Změnu v názorech německého obyvatelstva pregnantně vyjádřila tajná zpráva Bezpečnosti říšské služby č. 246 z 15. prosince 1941. "Zvyšující se počet padlých vyvolal o to větší překvapení, když po nedávném prohlášení říšského tiskového šéfa se očekávalo, že bolševismus je rozhodujícím způsobem poražen, a tím nelze očekávat bojovou činnost většího rozsahu." Na Nový rok 1942 přinesl oficiální orgán vrchního velitelství německé branné moci Die Wehrmacht úvodník, který měl na tehdejší poměry nezvyklý název: Tvrdé poznání " jasné závěry. "Válečný rok " rok 1941? pravilo se v něm, "i v posledním Němci zakoval tvrdé poznání. Velkoněmecká říše nám n epadá jako dar do náruče. Musíme pro ni tvrdě bojovat a obětovat". Ještě jasněji se vyslovil vrchní šéf nacistické propagandy Joseph Goebbels, který při zahájení zimní pomoci překvapivě prohlásil, že "milióny našich vojáků stojí nyní po roce nejtvrdších bojů tváři v tvář nepříteli, který má velikou číselnou a materiální převahu." Vedení Třetí říše z přehnaného optimismu tak propadlo po bitvě u Moskvy do naprosté skepse. Následná Stalinova euforie byla však také předčasná. Vítězná cesta Rudé armády do Berlína trvala ještě čtyři desítky měsíců a byla poseta miliony mrtvých.