15. 12. 2008
Rusko čeká na svou tsunamiKD│Viktor Jerofejev je jedním z nejznámějších současných ruských spisovatelů. V prosinci 1978 vydal v Moskvě samizdatový almanach Metropol, za což byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a dalších deset let čelil zákazu publikace. Jeho román Ruská krasavice z roku 1990 byl přeložen do 27 jazyků (český překlad Libora Dvořáka vydala v roce 1992 Mladá fronta) a otevřel cestu k světové slávě dalších autorových knih. 12. prosince poskytl spisovatel rozhovor redaktorovi polské Gazety Wyborczej Marcinu Wojciechowskému. |
MW: Ovlivní válka v Gruzii postoj průměrného Rusa k Západu? Prokremelská propaganda představuje Západ - zejména USA - jako hlavního nepřítele. VJ: Narozdíl od Polska nebo Evropy lidé v Rusku nemyslí v racionálních kategoriích, ale v kategoriích pohádkových. Rusko v Gruzii ukázalo, že něco dokáže, že předloží podmínky a ty budou přijaty. To příjemně lehtá imperialismus, který tkví pod kůží každého z nás. Ale to ještě neznamená, že si Rusové chtějí všechny kolem podmanit. Spíše jde o pomstu za to, že se v 90. letech nacházeli ve velmi obtížné situaci. Je to forma návratu ke spravedlnosti, i když jistě divná a škoda, že na úkor jiných států. MW: Tak proč ruští představitelé říkají, že Rusko má právo na sféru vlivu v blízkosti svých hranic? VJ: Vyplývá to z onoho vrozeného imparialismu a také z politiky USA v posledních letech. Pořád se srovnáváme s Američany. Jestli oni něco mohou udělat, hned se ptáme, proč ne my. George W. Bush se stal velmi slabým bodem Západu. Za jeho vlády Amerika začala podvádět. Rusko - naše orgány - to jednoduše využilo. Ohromným omylem byla dohoda o kosovské nezávislosti. To otevřelo možnost dělení států, změn hranic. Ruské orgány získaly pretext, kterého by bylo škoda nevyužít. Po skončení studené války Západ ve vztahu k Rusku vršil chybu za chybou. Bylo zbytečné nás v 90. letech odmítat. Tehdy jsme opravdu byli připraveni přijmout evropské hodnoty. Ale nikomu na tom nezáleželo. Evropě chybí lídři Churchillova formátu, kteří by neviděli demokracii jen jako nástroj získání a udržení vlády, ale jako filozofický pojem. Ta krize je cítit po celém kontinentu. Mám dojem, jako by demokracie uvízla na mělčině. MW: Když jsme se potkali začátkem jara, říkal jste, že cítíte ve vzduchu změnu, že v Rusku může začít nová perestrojka, obleva. Souviselo to s novým prezidentem Medveděvem. Splnily se Vám Vaše naděje? VJ: Bohužel ne. Doufal jsem, že Medveděvův liberální tón zazní silněji. Ale jiným silám - nepřátelům liberalismu - se ho podařilo udusit, mimo jiné díky válce v Gruzii. Na jaře to nikdo nemohl předvídat. Z hlasů, které ke mě doléhají, vyplývá, že ve vládním táboře panují různé nálady, ale co se tam opravdu děje tězko popsat. Medveděv je vzdělaný, inteligentní, liberální, ale veřejně to nedává najevo. V ofenzívě je zato premiér Putin a jeho lidé. Nicméně nedá se předvídat, zda to bude trvalé, nebo se něco změní. MW: Může něco změnit ekonomická krize, která Rusko zasahuje stále více? Premiér a vláda ponesou odpovědnost za její následky. VJ: To se nedá předpovědět. Krize Rusko silně zasáhla. Obava, že se může něco stát, visí ve vzduchu. Ale není jasné, co a jak to bude silné. Na jedné straně může dojít k sociálním nepokojům, protože podniky jsou slabé, mohou začít bankrotovat, může narůst nezaměstnanost. Ale těžko předvídat, zda bude dosaženo kritické hmotnosti, která způsobí změny. Najednou je na různých úrovních vidět, jak naše elity pochopily, že bezpečnější je vyvézt kapitál z Ruska. Může to ještě víc prohloubit průběh krize. Jak se dalo očekávat, stejně postupují jak opozičníci, tak lidé blízcí Kremlu. Můžeme říci, že Rusko čeká na svou tsunami. Ale nelze předpovědět její sílu. MW: Co Vám říká intuice? VJ: Krize státní a mocenské struktury spíše neohrozí. Očekávání, že krize povede k renesanci liberalismu, nebo dokonce k revoluci, se mohou ukázat jako marná. Moc si se situací poradí. Jiná věc ale je, že lidé si už zvykli na celkem bohatý život. Střední třída bude proto nespokojená, jestli bude třeba utahovat opasky. Už teď je vidět jisté prvky společenské frustrace. MW: Známá obhájkyně lidských práv Ludmila Alexejeva o tom uvažuje. Lidé jsou připraveni k protestům kvůli veřejným záležitostem dotýkajícím se jejich čtvrti, ulice, zdražování, likvidace sociálních výhod. VJ: Stále je toho málo, ale skutečně i prokremelské listy jsou ve společenských otázkách liberální a kritické. Ostře píší o emigraci, nezaměstnanosti, zdravotnictví, silnicích a železnicích ve fatálním stavu. Naopak velkým tabu zůstává politika. Situace v Rusku je mnohem složitější, než jak ji každý den prezentuje západní tisk, včetně polského. Mám dojem, že novinářům se do toho nechce pouštět. Všichni píší o Putinovi, válce v Gruzii, odporu proti protiraketovému deštníku, ale málokdo blíže sleduje život naší společnosti. Výsledkem je převážně černý obraz Ruska. Ale z mého pohledu to vypadá jinak. Bílá jistě neexistuje, ale ukazuje se světlo, je trochu šedé, hodně tmavě šedé a určitě černá. MW: A jaké je to být ruským spisovatelem v době Medveděvova prezidentství? Změnilo se něco ve srovnání s Putinovými časy? VJ: Jako spisovatel se můžu cítit celkem svobodně. Ale zdůrazňuji, že jako spisovatel. Cenzura knih u nás neexistuje, ale jiné je to v televizi nebo v tisku. Mám vlastní vydavatelství. Ročně vydáme 200 titulů a nesetkáváme se s jakýmkoliv nátlakem. No, možná že ve dvou případech bychom mohli očekávat intervenci. Kdyby někdo napsal knihu glorifikující čečenské partyzány nebo hlásal, že narkomanie je nejlepší věc pod sluncem. To jsou dvě témata, kde je třeba být opatrný. Jinak lze psát, po čem duše zatouží. Důležitější je, že svobodě tvůrců odpovídá zájem čtenářů. V 90. letech byla svoboda možná ještě větší, ale lidé neměli peníze ani zájem číst knihy, protože se zabývali krizí. Dnes je to naopak. Moskevská knihkupectví jsou plná. Jiná věc ovšem je, že v mladé generaci nemáme moc vynikajících spisovatelů. Nejnadanější je Pělevin, a tomu je už padesát. Dříve se prakticky každý rok v Rusku objevil spisovatel, který se stával senzací. Připomínalo to rybník, do kterého stačí ponořit síť, abyste něco vylovili. To už dnes není. Jsou mladí spisovatelé, ale žádný už nedělá tak velký dojem. MW: Říkáte, že spisovatel se může v Rusku cítit celkem svobodný. Ale kromě toho jste napsal prezidentovi dopis kvůli cenzuře. Situace v televizi nebo novinách je dramatická. VJ: Celkově vzato, není jednoznačná. Před půlrokem jsem byl na večeři s Medveděvem. Říkal tehdy, že Kreml kontroluje přibližně pět procent vysílacího času televizí. Ale je třeba přiznat, že informační programy jsou vymýváním mozků. Jsou opravdu groteskní. Občas mám dojem, že novináři Kreml schválně trápí. Úředníci řeknou, aby něco udělali takovým a takovým. A novináři to třikrát přeženou. Ve výsledku vyznívají informační programy zcela falešně. Existuje samozřejmě rádio Echo Moskvy, existuje Novaja gazeta, jsou poměrně dobré deníky jako Komersant, Nězavisimaja gazeta nebo populárnější Moskovskij komsomolec. Tyto tituly splňují evropské standardy nezávislosti. A jsou ještě vydavatelství usilující o částečnou nezávislost. Ale například Izvestija, kdysi výborné noviny, se staly orgánem Kremlu. MW: Tak jak je to s Ruskem: Je svobodné, nebo ne? VJ: Pokud jde o osobní svobodu, ta nikdy nebyla tak velká, v každém případě nikdy po roce 1917. I Putin ji ušetřil. Poláci to bohužel nevidí. Putin uzavřel se společností cosi na způsob společenské smlouvy: Buďte loajální, ale výměnou si v privátním životě můžete dělat, co chcete. V tom podle mého názoru spočívá tajemství Putinovy popularity. MW: Takže ze zorného úhlu průměrného Rusa - padesátníka nebo šedesátníka - je to vůbec nejlepší část jeho života. VJ: Tak. A poněvadž v Rusku ještě nepřekáží Západ poněkud svazující politická korektnost, jsme svědky velkého sociálního experimentu. Proto je tak zajímavé být v Rusku spisovatelem. Chtěli bychom samozřejmě, aby hodnoty uznávané dnes v Rusku byly více podobné západním, ale to je otázka času. Musíme chápat, že když Japonsko přijalo západní vzorce, neztratilo svoji identitu. To samé platí o Finsku. A my se zatím bojíme přijmout tyto hodnoty, dokonce nejen západní, ale všelidské. Rusko je zatím nepřijalo, a jestli, tak pouze slovně. Snažím se je bránit, ale zatím ještě ve sporu s takzvanými obránci národních hodnot, a zatím mají navrch oni. MW: Změní se někdy v Rusku osobní svoboda ve svobodu politickou? Začnou se lidé domáhat svobodné politiky, médií, veřejné kontroly nad mocí? VJ: To rozhodně. Pocit, že lze něco dělat - zatím v rámci rodiny, ulice - to je z hlediska budoucí svobody výborný trénink. Autoritarismus není s to kontrolovat lidský život, omezuje se výlučně na sféru politiky. A v souvislosti s tím buď upadá, nebo se mění v diktaturu. To druhé je už v Rusku nemožné. Ruský autoritarismus může zatím vyvolávat odpor, nebo dokonce hnus, ale ve srovnání se sovětským totalitarismem jde o krok vpřed. Dnešní Rus se může cítit subjektem ve velmi mnoha ohledech. Problém je v tom, že to Západ nechápe. Evropa má povinnost vyhledávat kontakty s průměrnými Rusy. Je třeba změkčit vízový režim anebo víza zcela zrušit. Banditi, prostitutky a vyzvědači je tak či onak získají. Pomoci je třeba studentům, obchodníkům, malým a středním podnikatelům. Bohužel, v tomto směru se nic nedělá. Hranice, víza, potíže na konzulátech, to je jen potrava pro ruský nacionalismus. Není dobré vyčítat krávě, že je koněm. A tak se Evropa celkem k Rusku chová. Nemluvím o padání na kolena před ruským autoritarismem, ale je třeba s ním pracovat a trochu si počkat. MW: Je na co čekat? VJ: Je. V Rusku nikdy nebyla demokracie a nevybuduje se naráz, je zapotřebí času. Rusko rezignovalo na komunismus a nevrátí se k němu. Budujeme kapitalismus - dokonce i s Medveděvem a Putinem. A kapitalismus, to je důvěra a otevřenost. Nakonec nás tyto hodnoty dovedou k liberalismu a demokracii, ale pomalu. V tuto chvíli je na život v demokracii připraveno pouze patnáct procent Rusů. A ostatní žijí v zajetí kultu síly. Chtějí, aby o nás svět mluvil jako o banditech. Ale to se brzy podaří změnit. MW: A jak vidíte budoucnost Ruska? VJ: Ne nejhůř. Lidé jezdí za hranice, prohlížejí si svět, posílají děti na školy. Oblast svobody se rozšiřuje díky tomu, co lze dělat v privátním životě. Srovnal bych to se Španělskem za pozdního Franca. Moc kontroluje strany, média, část byznysu, ale lidé mohou žít v klidu po svém. Franco kdysi přišel s ideou takzvané sousedské demokracie. Spočívala v tom, dát lidem vliv na okolí, lokální moc. A nakonec to vedlo k revoluci, lidé se cítili subjekty. V Rusku by se hodilo tento experiment zopakovat. Zdroj (v polštině) ZDE |