Vědci tvrdí, že radiace z mobilních telefonů způsobuje záhadný rozpad kolonií včel.

Vypadá to jako záplatka obzvláště nepravděpodobného hororu.Avšak někteří vědci varují, že mobilní telefony mohou vést k obrovskému nedostatku potravin, protože likvidace včel povede k selhání světového pěstování plodin.

Listoval jsem včera v čekárně u britského očního optika několika časopisy, jaké v takových čekárnách bývají, víte, jako u zubaře. Zaujal mě lifestylový časopis Natural Health - Přirozené zdraví. Na str. 11 jsem si přečetl "Recept na to, jak se cítit šťastný". Proč? Je to 10 bodů, některé z nichž se mi v dnešním českém prostředí zdají zcela neaplikovatelné. Že by opravdu Britové měli jiný hodnotový životní systém? Posuďte sami. | JČ

Nicolas Bárdos-Féltoronyi, emeritní profesor na Katolické univerzitě v belgické Lovani, napsal ve stati nazvané Geopolitika dobytí severovýchodní Evropy Západem tuto větu: "Z hlediska vojenského jsou Polsko, Maďarsko a Česká republika zcela závislé na Spojených státech amerických. Stať tohoto politologa se sice zaměřuje na Pobaltí, nicméně zemím Visegrádu je v ní věnována pozornost také, neboť Bárdos-Féltoronyi se zabývá aspekty výměny dřívějšího sovětského vojenského vlivu v Pobaltí za vliv USA, což se obdobně děje i ve střední Evropě.

Když v roce 2002 poskytly Litva a Lotyšsko svůj vzdušný prostor k dispozici USA, a stejně tak zpřístupnily Spojeným státům i bývalé sovětské vojenské základny (například základna Zokňa na severu Litvy), umožnily Spojeným státům strategické přiblížení k Rusku, kontrolu nad Finským zálivem a bázi pro vzdušné spojení s Afghánistánem. I když je ekonomicky Pobaltí napojeno na skandinávské země a energeticky zůstává závislé na ruských zdrojích, vojensky se stalo nesporným strategickým partnerem USA.

Shodou neradostných okolností moji dnes za dva dny pět a padesátiletou manželku postihla mozková příhoda (dne 3. června 2005) a tak se na probírané téma dívám z té dosud nepublikované strany.

Hrůzy, které jsem se svými dospělými dětmi nedávno prožíval vydají na úděsný román o nezájmu, nekvalifikovanosti a bezohlednosti, která se stala vlastní části lékařů Slezské státní nemocnice v Opavě.

Zatím co příslušnice této "elity" mou manželku málem připravila o život zanedbáním základních povinností lékaře na akutním příjmu interny, jiní zdravotníci téže nemocnice na oddělení ARO museli po čase o ten pro mne nenahraditelný život těžce bojovat, neboť jejich kolegové z Fakultní nemocnice v Ostravě - Porubě jim moji manželku doslova jako pytel brambor šoupli s diagnózou: vigilní kóma po operaci mozku + akutní zápal plic + trombóza v ochrnuté pravé horní končetině a v rámci zdravotnické "kolegiality" byla manželka MRSA pozitivní - to znamená, že byla v Ostravě infikována na léky rezistentním stafylokokem, píše Jiří Kramář z Raduně.

Dobře, pan Wagner to nakousl, řeknu to ze své přímé každodenní zkušenosti na plnou hubu: Sestry posedávají v sesternách, poslouchají rádio, sledují televizi, občas napichují ampulky, sem tam připraví infúzní roztok, vymění plný pytlík s močí a sem tam jsou vidět, jak rozdávají teploměry. Přeháním, ale kdyby chtěly, tak by pacienty musely tzv. pokrýt, aby žízní a hladem netrpěli. Všechny sestry nejsou takové, ale většina ano a lékaři mlčí, promenádují se svými cedulkami, občas se optají a zapisují do knih. Neříkám to rád, ale nemohu si pomoci.

Pan Knapovský se zřejmě v životě o nikoho takto nemocného (a nepohyblivého) nestaral, jinak by nemohl psát blbosti, upozorňuje Jarmil Chládek. Zkuste si v běžně vybaveném bytě vykoupat nepohyblivého a často nespolupracujícího člověka (starého se stařeckou demencí cukrovkou a nadváhou). Je vůbec problém ho dostat do vany a potom z ní. Sám jsem si to rok vyzkoušel (s matkou), takže vím, o čem píšu.

Co se týče pozdějšího pobytu na LDN-ce, na stolku úhledně uložená konvice čaje a šálek, ale co je to platné, když pacientka (moje matka) tam jednak nedosáhne a když, tak pouze, aby čaj rozlila, protože na to nevidí a brýle nemá? Ostatní záležitosti obdobně.

Co se týče vybavení (třeba koupelny atd.) tam je zařízení uzpůsobené pro tyto činnosti, čili úplně jiné možnosti.

Někdy se mi to už ani nechce číst.

Shodou okolností se právě v pondělí 16. dubna zabývala redakce novin The Ottawa Citizen problémem stavu v kanadských nemocnicích. Zatímco jsme četli v Britských listech o situaci v nemocnicích českých, zde čteme o tom, že každý rok umírá v kanadských nemocnicích téměř 24 tisíc (!) pacientů na chyby nemocničního personálu. Zprávu o tom podal Kanadský ústav pro informace (Canadian Institute for Information). Je neuvěřitelné, že počet takto zemřelých lidí je vyšší než součet všech úmrtí na dopravní nehody, AIDS a rakovinu prsu! A tak to jde rok co rok.

Divím se, že čtenář pan Knapovský by chtěl ponechávat nemocniční léčbu (!) na příbuzných, píše Miloš Kaláb. V České republice mě udivuje, že lidé nechápou tu skutečnost, že stát, to jsou oni všichni a jako takoví jsou schopni či měli by být schopni dosáhnout větších věcí než by mohli dosáhnout jednotlivci nebo jejich skupinky.

Ti lidé si snad neuvědomují, že by společnost svými názory zatáhli do společnosti prvobytně-pospolné, kde každý dělal všechno s primitivní produktivitou. Oni by chtěli, aby rodiče učili své děti (kdo jiný je lépe schopen své děti učit?), aby zdraví příbuzní ošetřovali a léčili své nemocné příbuzné, aby ženy vařily a nepřekážely mužům v práci - a co ještě?

Britské ministerstvo zdravotnictví pravidelně zveřejňuje statistiky týkající se úrovně léčebné péče v jednotlivých nemocnicích. Najdete je ZDE

Jednotlivé nemocnice jsou podle kvalitý lékařské péče děleny do čtyř kategorií: tříhvězdičkové nemocnice, dvouhvězdičkové nemocnice, jednohvězdičkové nemocnice a nemocnice bez hvězdičky. Výsledky pro rok 2005 jsou ZDE

V Britských listech byly publikovány články, ukazující situace pacientů s chronickými nebo terminálními onemocněními. Je nesporné, že k popisovaným věcem skutečně dochází, že situace těchto pacientů rozhodně není taková, jak by bylo optimální vzhledem k jejich zdravotnímu stavu ve smyslu snahy o jeho zlepšení.

Abychom však dokázali takový stav řešit, je nutné se ptát po jeho příčinách. První z nich je nesporně to, že atraktivita takových nemocných je malá -- což je ještě umocněno současným důrazem na úspěch a viditelná pozitiva. Ve srovnání s krásnými pozlátky z televizní reklamy je chronicky nemocný nebo starý člověk úplná nula.

V úterý 3. dubna prezentovali členové české vlády na pozadí reklamy několika soukromých firem hlavní rysy "batohu" opatření na příjmové a výdajové straně rozpočtu. V tomto článku se budu věnovat především reformě daní. Již před zveřejněním všech detailů se nechal ministr financí Kalousek slyšet, že na reformě daní všichni vydělají. Toto své tvrzení zopakoval i během prezentace. Zároveň dodal, že daň z příjmů fyzických osob zůstane i nadále progresivní.

Obě tvrzení již během následné debaty vyvrátil analytik ČSOB Tomáš Sedláček. Poukázal na to, že zastropování plateb na sociální a zdravotní pojištění vede ve spojení s rozšířením daňového základu k tomu, že od částky 80 tis. Kč měsíčně se daň z příjmů stává daní degresivní a to nehledě na to, zda chápeme pojistné odvody jako kvazidaně, nebo jako součást příjmu, jak se snažil argumentovat Kalousek. Nepravdivé je též Kalouskovo tvrzení o tom, že na reformě daní vydělají všichni i při zohlednění zvýšení snížené sazby DPH.

Sedláček vypočetl, že na reformě daní prodělá 27 % poplatníků. Počítal však se zvýšením cen zboží a služeb zatížených sníženou sazbou DPH pouze o 2 %, s odůvodněním, že ceny se zvýší méně než jak by odpovídalo zvýšení sazby daně.

Již od počátku tohoto roku se česká ultrapravice snaží znovu zaujmout veřejnost. Čerstvý pokus, jak se prodrat z politického suterénu naziskinheadských hospod a chuligánských kotlů na fotbalových stadionech (tj. jejích přirozených základen), se soustřeďuje na pořádání mnoha, úzkostlivě legálních, shromáždění a pochodů. Nyní si chtějí vykračovat i na Prvního máje.

Na jeho článek reagoval Jiří Mareš, správce komunitní síce Mnichovicka, který uvedl, že rozesilateli spamů byl k síti zablokován přístup. Pak jsme od pana Mareše dostali další zprávu, že se rozesílatel spamů omluvil a uvedl, že už spamy rozesílat nebude, tak mu bylo připojení obnoveno.

Spamy z Mnichovic však chodí dál, jak nás v pondělí informovalo několik čtenářů.

Co s tim? ptá se Petr Nacthmann.

V dubnu zatím padlo v Afganistánu osm kanadských vojáků, ale tato situace se nijak neprojevila na náboru nováčků do kanadské armády. Otázka, zdali má smrt šesti vojáků v jednom dni a vlastně v jednom obrněném vozidle, smrt jiných dvou o několik dní později a zranění několika dalších vojáků nějaký vliv na nábor, zajímala reportéra Kellyho Egana do té míry, že navštívil náborové středisko v Ottawě. Domníval se, že by v této době patrně nikdo nezvedl ruku na výzvu, zdali se někdo hlásí do armády - ale mýlil se. Především ho udivilo zjištění, že pro některé lidi je smrt vojáka uvolněním pracovního místa, které je možné vlastní osobou zaplnit.

"Společnost odsuzuje některé naše veřejné činitele za jejich úmyslné či neúmyslné xenofobní výroky. Nemohou za to, xenofobie je nejen v nich, ale v každém z nás. Zakódovala ji do našich mozků vyšší moc, kterou je pro jednoho příroda, pro druhého Bůh, pro třetího Alláh či Manitou. A vyšší moc dobře věděla, proč to dělá! Aby různé národy a různá náboženství držela od sebe. Tvůrci všech těch spojených států, unií a mezinárodních společenství nikdy nepřiznají, že promíchávání obyvatel na zeměkouli je proti přírodě, proti vyšší moci."

Ivan Mládek, Deníky Bohemia 6. 4. 2007 ZDE

Znáte ten pocit, když zahlédnete nějakou cizí osobu, která vás nějak, úplně bezděčně zneklidní? Může být podobná někomu, ale nevíte komu, může být jakkoli postižená nebo prostě odlišná. Pamatuji se na pocit fascinace, když jsem poprvé, bylo to někdy na samém počátku osmdesátých let, uviděl Asiata, pravděpodobně vietnamského dělníka. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled a usilovně přemýšlel, jestli nevidím Indiána - což bych považoval za životní zážitek. To se mi splnilo až o řadu let později.

Inspirován "otázkami Štěpána Kotrby i čtenáře Krásy" na téma základny, radaru a bych si dovolil do pléna předhodit další, na které -- alespoň dle mého názoru -- se ještě ani nikdo nepokoušel odpovědět, ani tato témata diskutovat:

Nový návrh na spásu německého hospodářství: hodinová mzda € 3,00

Ekonomové jsou studovaní lidé. Někteří jsou prý dokonce i chytří. Lidé si někdy myslí, že by to mělo platit hlavně pro ty, kteří jako moudří hospodářští poradci pracují vedle vlastního hlavního zaměstnání pro německou vládu. Připouštím, že tomu může být tak, že by někdy člověk mohl mít jiný dojem. A o to se teď zasloužil Wolfgang Franz, šéf německého Centra pro evropský hospodářský výzkum (Zentrum für Europäische Wirtschaftsforschung (ZEW)) v Mannheimu.

Jan Paul zase, jak bývá jeho zvykem, nakousl velmi palčivé téma. Opět se pokusím dodat několik poznámek z druhé strany. Ty jsou realitou dnešní medicíny i následné péče.

V jedné z pražských nemocnic leží na jednom z pokojů hned u dveří osmdesátiletá paní a takových, jako ona, je v nemocnicích mnoho. Stáří je slovo, nahánějící hrůzu, to tzv. aktivní a hezké se na nás usmívá z časopisů, to reálné, které nepřemohou už žádné pilulky, je většinou skryto za zdmi domovů, nemocnic a ústavů. Nic jim tam přece nechybí, je o ně postaráno, milovaní jsou v dobrých rukách a příbuzní se mnohou v klidu věnovat svým starostem.

Během posledních dvou měsíců prodělala už druhou mozkovou příhodu, v uplynulých dvou letech čtvrtou. Je unavena, na posteli jen obtížně pohyblivá, v těžké a zbytečně veliké peřině, vylézající z ještě většího povlečení, je to skoro nemožné. Před několika týdny chtěla zemřít, ale rozhodla se ještě počkat, na co, na zázrak? Jednou rukou se zmuchlaná pokrývka obtížně upravuje, překáží v pohybu, klade odpor, obtáčí se kolem těla, když se chce žena otočit.

Gábinka, jedna moje známá, mi onehdy napsala: "Vy si opravdu myslíte, že těm vašim kázáním může rozumět normální člověk? Vždyť je to samá nesrozumitelná intelektuálština!" Hluboce jsem se zastyděl, neboť psát o vlastní víře by se mělo tak, aby tomu všichni rozuměli. A tak jsem se rozhodl napsat kázání pro Gábinu, která je nadprůměrně inteligentní, vysokoškolsky vzdělaná mladá žena, nicméně ve věcech křesťanské tradice je dokonalá tabula rasa. A abych si to rozhodnutí usnadnil, budu psát kázání formou dopisu. Budu tak mít pořád na mysli zcela určitého adresáta, naprosto nezatíženého jakoukoliv vstupní informací, na kterou by se dalo navázat.

V pátek tomu bylo 75 let, kdy 13. dubna 1932 na základě proslulého paragrafu 48 ústavy Výmarské republiky říšský prezident Paul von Hindenburg rozpustil nacistické útočné oddíly SA a ochranné jednotky SS a vyslovil jejich zákaz. V jím podepsaném nouzovém nařízení se přímo pravilo, že "na základě článku 48 odst.2 říšské ústavy se nařizuje : veškeré vojensky blízké organizace Národně socialistické německé dělnické strany, zvláště pak Sturmabteilung SA, Schutzstaffeln SS se všemi příslušnými štáby a zvláštními zařízeními budou s okamžitou platností na říšském území rozpuštěny." Toto nařízení, které vešlo ve známost jako "Zabezpečení státní autority", bylo více než odůvodnitelné, protože se tak stalo v předvečer pokusu této hnědé stranické armády zničit Hitlerem nenáviděnou Výmarskou republiku.

◄ říšský prezident Paul von Hindenburg - repro dobového plakátu

Quem dii diligunt, adolescens moritur. Koho bozi milují, umírá mlád. Když Igor Hájek nečekaně zemřel, bylo mu čtyřiašedesát. Nebyl tedy už adolescens ve smyslu časů, kdy Plautus napsal citovaný verš. Jenže v době, kdy se kdekdo dožívá osmdesáti a často mnohem více let, byl vlastně dosud mladík. A Plautův verš má smysl mnohem hlubší, než se povrchnímu pohledu může zdát. Igora v tom věku zkosila smrt jako blesk, nedožil se tedy trapností a trápení stařeckého věku, pomalého ubývání sil těla i mysli, přišel z tenisového kurtu a bylo po něm. Bozi ho milovali.

(V nakladatelství Dokořán právě vyšel soubor esejí o české literatuře z pera anglisty a bohemisty Igora Hájka. Prokletá a požehnaná. Z knihy přinášíme dnes dvě ukázky.)

K tomu: Kdo byl Sir Cecil Parrott (rozhovor Jana Čulíka s Igorem Hájkem pro někdejší Svobodnou Evropu) ZDE

Téměř dvacet let už vychází v Československu literatura, která zaplňuje police veřejných knihoven, o níž se učí ve školách a na univerzitách, píše v tisku a mluví v rozhlase. Pro valnou část obyvatelstva je jedinou dostupnou četbou a její autoři jsou jedinými českými spisovateli a básníky, jejichž jména tito čtenáři znají. Pod vlivem těchto knih utvářejí svá estetická hlediska i životní názory. V překladech jsou pro tisíce čtenářů v bratrských socialistických zemích jediným zdrojem pro poznání vnitřní podoby současného Československa a pro kritiky a literární vědce jedinou legitimní tváří soudobé české literatury.

Kolik se toho o nich ví na Západě? Ve veřejnosti prakticky nic. A na odborných pracovištích?

Mladá Fronta iDnes uveřejnila 6. dubna 2007 zvláštní přílohu o Václavu Klausovi, jemuž se pomalu krátí pětileté prezidentské období. Současnému prezidentovi se nejvyšší ústavní funkce zřejmě zamlouvá, protože v den čtvrtého výročí svého zvolení oznámil svoji kandidaturu pro příští prezidentské volby.

Speciální příloha Mladé fronty se v této souvislosti zabývá v serii článků prezidentovou popularitou, jeho výroky a spory, perzonálním obsazením prezidentské kanceláře, prezidentovým stylem včetně sbírky kravat, doktoráty honoris causa a Klausovým životopisem.

O vkusném výběru kravat v prezidentově garderobě nemůže být sporu, podstatnější jsou však Klausovy postoje k Evropské unii, jakož i jeho gesta a výroky, neboť ty jsou směrodatné pro to, jak je Česká republika chápána v Evropské unii. A ten dnešní obraz českého prezidenta, jak jej vnímám ze zahraničních médií, není nejpříznivější. Zosobňuje kverulanta, který mnoho na EU neguje a méně pozitivního přináší. Navíc, o co více se objevují jeho fotografie v domácím tisku, o to méně figuruje Václav Klaus v zahraničních mediích.

V únoru 2007 přispělo celkem 104 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 49 141 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 28. 2. 2007 částku 243 997.58 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffaisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffaisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffaisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.