Podat, podržet, to nezabere zase tolik času, jenže ono je pohodlnější doplnit tekutiny infúzním roztokem, ten si kape a kape sám a nebo se předepíše parenterální výživa ve vaku, umělá potrava kapající do žíly stejným způsobem, když už je evidentní, že pacient hodně slábne. Co na tom, že čím déle je zaveden do žíly katetr, tím více je pacient vystavován riziku kanylové sepse, infekci pronikající do krve z usazenin, které se tvoří na konci katetru vsunutého do žíly. A zase jde často jenom o pohodlnost, přitom ten člověk mohl jíst a pít tzv.per-or, tedy přirozenou cestou.

Myslím že pan Knapovský se mýlí v zásadní věci, určitá vyšetření se doma udělat nedají. Jak píše pan Wagner, člověk s mrtvicí, či s větší mozkovou příhodou, musí do nemocnice. ať chceme a nebo ne. Musí mít zajištěny úkony, které příbuzní doma prostě neudělají, ale fakt je, že musí zase co nejrychleji pryč, domů, když už jeho pobyt není nutný. Moje matka prodělala několik drobných mozkových příhod a nechal jsem ji doma. Zvládli jsme to, protože už jsem měl zkušenost s předchozí pooperační péčí. Vím ale, že každý neumí aplikovat infuze, píchat injekce, pracovat s otevřeným krevním oběhem atd. Chvíli špatně viděla, nebo mluvila a pak zase byla dobrá.

Po velké mrtvici jsem si ji ale musel vzít už třetí den domů na revers, protože by v nemocnici umřela. Musel jsem ovšem zaplatit všechny medikamenty, které jsem ji doma dával. Přivezl jsem ji samou modřinu, protože padala z postele a sestry neuměly napíchnout žílu. Poslední noc vypadala tak, že já seděl na chodbě, hlídal jsem mámu skrze otevřené dveře a sestry se dívaly na televizi. Nestačil by papír, kdybych měl popsat své zkušenosti, třeba když jsem musel upozornit sestřičku na to, že konec kanyly, který jí upadl na zem, nesmí dát pacientovi, protože by měla znát základní podmínky sterility. Zírala na mě a já ji musel říci: Jděte a vyměňte ji, nebo jdu za primářem! Kdybych tam nebyl, pacient by ji dostal.

Paní Bezecná dnes jistě ví, jak je šťastná, že doprovodili svého tchána a mohl zemřít důstojně. Zareaguji na zmíněná sedativa, lenost byla dostatečně autorkou popsána. Sedativa jsou obrovské téma, ano, ulehčují práci, protože pacienta otupí a znehybní! Pacient pod sedativy se "ztratí", propadne se do apatie a začne psychicky umírat, přitom nikdo, žádná lidská bytost by neměla umřít dříve psychicky, než fyzicky. Řeknu to na plnou hubu: Naše zdravotnictví funguje tak, že agresivní pacient se prostě zfetuje! A nebo se dokonce tzv.zaintubuje, napojí na tzv. řízenou ventilaci, pakliže má vyhlídky na život už velmi malé.

V prvním případě je verbální komunikace příbuzných s pacientem malá, v tom druhém žádná, neboť pacient na přístrojích je uveden také do umělého spánku, což je nejefektivnější způsob potlačení agresivity. Tak jsem to také zažil se svým otcem. Řeší se následek, nikoliv příčina. Chci říci to nejdůležitější, kdo přemůže strach a rozhodne se vzít si pacienta zemřít domů, prokáže mu nejlidštější službu, jakou může vůbec člověk člověku dát, ale musí to stihnout ještě před tím, než pacienta napojí na přístroje! Pak není šance, museli byste toho člověka unést :) Než se tak stane, máte plné právo převzít za pacienta odpovědnost, postavit se všem dalším tzv.intenzivním postupům.a svého blízkého si odvézt na revers domů.

Vždycky bude rád, neutěšujte se alibistickými představami, že by se rozhodl zůstat v nemocnici, kdyby takového rozhodnutí byl schopen. Podepíšete sice spoustu papírů, ale když narazíte na lidskost, lékaři vám třeba nechají pacienta vybaveného tak, jak byl v nemocnici, například s cévkou na odvod moče s náhradními pytlíky, které vymění i školák.

V některých odbornějších úkonech může pomoci i obvodní lékař, pro kterého by neměl být problém se u vás zastavit. Asistence u umírajícího je ale už jen hlavně ta základní ošetřovatelská péče, která právě v nemocnici chybí. Třeba vlhčit rty, když už umírající nemůže pít. Tak hodně štěstí a života do toho umírání, všechny nás to čeká, i ty líné sestry.