Mžourám do tmy a
ta zase mžourá na mě --
tuhle hru spolu hrajeme už měsíce.
Hlavně ráno, když do okna
narážejí tisíce
pichlavých světel,
co za tmy jedou tam a za tmy zase<
zpátky.

Po Rýně se válí šedavé nebe,
co klouže po špičkách kostelů,
a nechává za sebou krvavou
stopu raněného těla --

"Přijď zas, bledý tuláku,
co sám se s tornou ploužíš
krajem a s měsíční
květinou
ve vlasech vléváš mi stříbro
do ticha, co slyšíš uvnitř
mě."

Mžourám do tmy a
ta zase mžourá na mě --
a přitom se bráním spánku, abych
viděla bílo pod sebou,
jak někdo v noci převrhl
slánku
na patchwork polí a luk,
odkud v mlze přicházíš.

Svítá.