Bohužel se s ním veze i Česká republika -- země, ač ve středu Evropy, napájená evropskou různorodostí (i její ekonomikou) , o čemž svědčí česká kulturní krajina -- působí dnes evropsky mdle, nevyzařuje evropskou jiskru, spíše je dávána do jednoho pytle s kverulantstvím jejího vrchního představitele. Touha po návratu do Evropy, tak živelná po pádu komunistické nomenklatury, jakoby vyprchala. Konzum nahradil ideu, která členským zemím EU zajistila více než padesátiletý mír, vyrovnaný sociální řád a poměrný blahobyt, o němž se státům pod sovětskou kontrolou ani nesnilo.

Václav Klaus je s členstvím České republiky v Evropské unii osobně spojen, nebot ještě ve funkci premiéra předal v Římě 23. ledna 1996 za italského předsednictví žádost o členství společně s vysvětlujícím memorandem. Přístupovou smlouvu pak Václav Klaus společně s Cyrilem Svobodou a Vladimírem Špidlou podepsal na sumitu Evropské unie v Aténách 16. dubna 2003. Svoji zásluhu o přijetí do EU neopoměl připomenout. Na tiskové konferenci prohlásil :

Proč podával Václav Klaus žádost o přijetí a proč podepisoval smlouvu o členství, když měl o EU vážné pochybnosti? Byl jeho podpis v roce 1996 výrazem oportunizmu a nedostatečné odvahy plavat proti proudu, aby nezmenšil své osobní politické ambice, které ústily pohledem na prezidentský stolec ?

Po návratu z Athén, zřejmě pod tlakem rozporu mezi vlastním myšlenkovým světem a podpisem vynuceným politickým realizmem, se odebral Václav Klaus na horu Blaník do světa mýtů, legend a gest, aby burcoval národovecké vědomí občanů, kteří jsou tomuto myšlenkovému světu náchylní.

Na rozdíl od líčení příchodu praotce Čecha na horu Říp, vyprávěného v Kosmově kronice z 12. století, je blanická legenda o spících rytířích poměrně novodobého data a nikoli tak úplně česká.

V Českém snu od semiologa Vladimíra Macury v kapitole "Sen o spících rytířích ( 1 )" se dočteme, že nejdůsledněji románově zpracované blanické téma pochází od kronikáře Josefa Schiffnera z roku 1798 pod německým titulem Zdenko von Zasmuk und seine Gefärten oder die im Berge eingeschlossenen Ritter. Zdenko von Zasmuk uvnitř Blaníku navštívil rytíře porubané tábority. V roce 1799 vydal V. M . Kramerius česky psanou kratochvílnou knihu Zdeněk ze Zásmuk se svými tovaryši aneb rytíři v Blanickém vrchu uzavření, silně ovlivněnou Schiffnerovým orginálem. Schiffnerovská látka se stala podkladem rytířské hry Klicperovy a poté též loutkové adaptace Matěje Kopeckého, který rozšířil blanické téma mezi vesnickým lidem. Pro české emancipační snahy však nabízela Schiffnerova verze pramálo. I jiné rytířské postavy zabloudivší do blanických lidových knížek, jako Oldřich Sezima z Rožmberka nebo Menhart z Hradce neměly pro obrozenecký výklad husitství žádaný podpůrný ideologický význam. Oldřich z Rožmberka byl sice zpočátku na straně kališníků, ale brzy se přidal k císařským a stal se jedním z největších nepřátel husitů.

Na problematiku nejasných obrysů blanické legendy upozornila na sklonku 19. století Eliška Krásnohorská v úvodu ke svému libretu ( jež se odehrává po bitvě na Bílé hoře ) pro Fibichovu operu Blaník:

Eliška Krásnohorská byla nucena, jak přiznává, změnit roli Oldřicha z Rožmberka a jeho protihusitskou družinu ve sbor duchů, odpykávajících si v zakletí své protihusitské skutky a čekajících na chvíli, kdy jim bude dovoleno povstat proti nepřátelům národa a tak odčinit svoji minulost.

Krásnohorská měla pravdu, že genezi blanické legendy považovala za rozpornou s pozdějšími národoveckými potřebami. Spící vojsko bylo původně protihusitské, nebot ještě v Klicperově hře zpívali blaničtí rytíři bojovou písen proti kacířům. Teprve v pozdější vývojové fázi bylo spojováno spící vojsko s "božími bojovníky". Snad nejpopulárnější verze pochází od Aloise Jiráska, který do pověsti vložil svatováclavský element.

Jak vidíme, je blanická pověst literární slepenec, pocházející od mnoha a mnoha autorů,jeichž všechna jména zde nemůžeme uvádět. Je zřejmé, že legenda je vždy použitelná pro aktuální politické potřeby ve 21. století, tentokráte v inscenaci Václava Klause, i když se jedná o fiktivní ohrožení české státnosti.

Stojí za to, přečíst si Macurův text Sen o spících rytířích v plném znění. Bohužel je tato vzácná kniha, která analyzuje mnohou českou báji, úplně rozebrána. Není to masová četba, ale kdyby byl její obsah obecným duchovním majetkem, měli by to politici s manipulací poněkud obtížnější.

A propos ani ta pavéza, jíž se na Blaníku zaštítil Václav Klaus, není tak úplně husitský vynález. Byla používána již římskými vojsky a jak název napovídá, je její středověký název etymologicky odvozen od italského města Pavie. Ach, jak je ta Evropa kulturně propojená.

Také verbální výstup Václava Klause na Blaníku se vedle symbolických gest vryl do paměti nezapomenutelnou metaforou o erosi české národní identity po vstupu do EU. Česká národní identita se prý v evropském moři rozpustí jako kostka cukru.

Tento zajisté pregnantní příměr, srovnávající lidské individuality tvořící národní společenství a jejich identitu s vlastností hmoty, složené z molekul disacharidů, prozrazuje Klausovo kolektivistické myšlení, typické pro komunismus a kmenový nacionalismus. Obě ideologie si libují v homogenních nediferencovaných zástupech. Přenáší fyzikální procesy do oblasti sociologie. Molekuly o své identitě nepřemýšlejí. Klaus nadbíhá svému specifickému auditoriu ( José Ortega y Gasset a Le Bon by mluvili spíše o mase ), pochybuje však o jeho intelektuální síle a spíše jím pohrdá.( 2,3 ) Naproti tomu očanský pojem národa považuje své občany za diferencované autonomně jednající osobnosti respektující společné etické hodnoty. Možná, že si Václav Klaus tento aspekt své metafory ani neuvědomil.

Po čtyři dekády žiji v Evropské unii a nepozoruji, že by moje primární české kulturní kořeny byly jakousi zlou Evropou nahlodány. Nahlodán byl můj vztah k tehdejší vládnoucí vrstvě a její ideologii. Naopak život v Evropské unii můj přístup k české kultuře a dějinám prohloubil a obohatil o nové aspekty.

Jako student jsem zažil doby, které skutečně cílily na změnu mentality národa. Byla to vrcholná éra stalinismu a doba dnes již zapomínaných procesů s tak zvaným "Protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského". Tehdy dopadala pěst dělnické třídy na celé rodiny a inscenátorům šlo o to ukázat, že rodina neznamená nic tam, kde jde o velké budovatelské myšlenky. Syn jednoho z obžalovaných Ludvíka Frejky, šestnáctiletý Tomáš, žádal 22. listopadu 1952 v rozhlase a v tisku trest smrti pro svého otce:

Tomáš Frejka za dva měsíce po popravě svého otce spáchal sebevraždu.

Ve veřejném dopisu prohlásila paní Liza Londonová po šestnáctiletém manželství, že žila se zrádcem. To byly hrůzné, doposud nepředstavitelné zářezy do identity a vzorů chování českého národa. Václav Černý píše ve svých Pamětech o ohlušujícím řevu českých spisovatelů a odkazuje na Literární noviny číslo 43., kde se Glazarová, Jan Pilař, Jaroslav Vojtěch vyjadřují, že národ který dal světu Husa, Žižku a Komenského, Smetanu a Nerudu, Nejedlého a Fučíka , měl být prodán Americe gangsterů. Opět ti často zneužívaní husité coby symbol, jenže v jiném kontextu.!( 4 )

Tehdy bylo Václavu Klausovi jedenáct let, a proto z vlastní zkušenosti ještě asi nechápal brutalitu té doby a její důsledky, kdy šlo o skutečné útoky na podstatu české společnosti pod heslem vytvoření "socialistického člověka". Ještě dnes mne mrazí vzpomínka na tu dobu a proto jsem citlivý na lehkovážné metaforické obrazy. Tehdy se skutečně rozpouštěla česká národní identita v sovětském moři. Byl bych Václavu Klausovi vděčný, kdyby se k tomuto skutečnému rozpouštění a jeho následkům někdy vyjádřil. Jeho předchůdce to dělal.

Musím znovu připomenout jasnozřivá slova Josefa Palackého, pronesená v roce 1861 na Slovanském ostrově že: " zhovadilost všeobecná povstane, byt by komunismus jen jedné generaci panovati měl ". Stalo se.

Pod půlstoletou vládou dvou totalitních režimů nacionálního socializmu a komunizmu - které český národ odlučovaly od základů evropské kultury, byl důvod se obávat nejen o národní, ale i občanskou identitu.

Nuže, Václav Klaus oznámil svoji kandidaturu pro příští prezidentské volby. Jeho kolektivistické pojetí společnosti a národa, jeho populistická gesta a kverulantské postoje vůči Evropské unii, které podporují české zápecnictví a které považuji za škodlivé společnosti České republiky, mi brání v tom, považovat ho za vhodného kandidáta na příští funkci prezidenta republiky.

Literatura:

1. Vladimír Macura: Český sen, Knižnice dějin a současnosti, 1998, ISBN 80-7106-270-7

2. José Ortega y Gasset: Der Aufstand der Massen, DVA München, 2. Auflage, 2007, ISBN 978-3 421- 06503-2

3. Gustave Le Bon: Psychologie der Massen, Kröner Verlag, Stuttgart 1982, ISBN 3- 520-09915- 2

4. Václav Černý: Paměti IV, Sixty. Eight Publishers Cotporation, Toronto, Ontario, 1974, ISBN 0-88781-098-5