Není jisté, zda by radar + raketová základna v Polsku dokázaly úspěšně zničit balistickou raketu vystřelenou z Íránu nebo podobného darebáckého státu, jak doufají jeho příznivci.

Pomocí těchto dvou zařízení nelze čelit ani ruským raketám (podezření některých odpůrců radaru), je jich příliš mnoho.

Účinnost systému by vzrostla, pokud by obranné rakety nechaly v okolí útočící rakety vybuchnout jadernou hlavici místo snahy o přímý zásah a působení kinetickou energií. Nějaké odkazy na relevantní dokumenty jsem si dovolil zveřejnit ZDE ZDE

(Nevěřte mým textům, zkuste si sami přečíst americké dokumenty, na které linkuji...)

Politici ujišťují, že americký protiraketový systém nebude jaderné hlavice používat. Ocituji z textu o obranných střelách BOMARC, který Spojené státy instalovaly v Kanadě proti možnému útoku sovětských strategických bombardérů: "Střela Bomarc mohla být vybavena konvenční hlavicí i jadernou hlavicí W-40 o síle 7-10kt TNT. Veřejnosti i politikům byla podsouvána konvenční varianta, Diefenbakerova vláda pod záminkou instalace Bomarc zrušila projekt kanadské špičkové stíhačky Avro Arrow a kanadští letečtí odborníci se začali přesouvat do Spojených států, kde se podíleli mimo jiné na vesmírném programu. (..) Přestože se strategický bombardér pohybuje několikanásobně pomaleji než raketa, vojáci nedůvěřovali konvenční hlavici a dávali přednost jaderné, považovali ji za efektivnější. Diefenbakerovu vládu otázky jaderných hlavic na střelách Bomarc rozštěpila, nová Pearsonova vláda jaderné hlavice schválila."

Řekněme, že rakety v Polsku nebudou jaderné hlavice používat. Spojené státy tak prostě získají v České republice a v Polsku základny.

Úsilí o vojenskou přítomnost Spojených států ve střední Evropě je trochu v rozporu se snahou některých evropských vlád o těsnější evropskou integraci / federalizaci, se kterou jdou ruku v ruce i snahy o evropskou integraci ozbrojených sil (Europol, tvoření evropských sil rychlé reakce). Pokud německá pravicová, konzervativní kancléřka kritizuje přípravy amerických základen v Česku a v Polsku bez synchronizace s evropskými pojenci, její motivací jsou spíše geopolitické souvislosti než snaha o nerušený průlet íránských a ruských raket.

Odpůrci základny někdy přirovnávají chystanou americkou radarovou základnu k "dočasnému" pobytu sovětských vojsk na naše území od r. 1968. Domnívám se, že přiléhavější analogií je příběh základny Guantamo. ZDE

Na počátku bylo potopení americké bitevní lodi Maine v havanském přístavu. Zdá se, že příčinou mohla být nešťastná náhoda, ale pilní pisálci začali v amerických médiích protlačovat verzi o španělském útoku. Kuba tehdy byla španělskou kolonií a Spojené státy měly v úmyslu ji od španělské vlády osvobodit a zvětšit tak svoji sféru vlivu na úkor španělské. Nakonec se Spojeným státům podařilo získat nejen Kubu, ale i Portoriko a Filipíny. ZDE

Kuba se stala klientským státem USA (terminus technicus, ZDE ) a prvním prezidentem "nezávislé" Kuby se stal americký občan Tomás Estrada Palma. Ten nabídl oblast u zátoky Guantánamo k věčnému pronájmu (perpetual lease) Spojeným státům. Následná smlouva zajistila Kubě "naprostou suverenitu" nad zátokou, zatímco Spojené státy získaly "absolutní jurisdikci a kontrolu" ("complete jurisdiction and control").

Smlouva z roku 1934 tento stav potvrdila a pronájem základny Guantánamo je možné zrušit jedině se souhlasem _obou_ stran nebo pokud by Spojené státy základnu samy opustily. Zároveň stanovila výši amerického poplatku za poplatek strategické základny na pěknou částku 4085 dolarů. Z těchto faktů je jasné, proč se americké základny nezbaví ani Castrův komunistický režim. Castrova vláda americké poplatky za Guantánamo rituálně odmítá, vzhledem k jejich výši ani o moc nepřichází ;-)

Nepřekvapuje mě, že jako první nabídl Američanům základnu sociálně demokraický ministr Tvrdík, který zahraničně politickou inspiraci čerpal v románech toma Clancyho (pamatuji si, jak se v roce 2001 po útocích na newyorská Dvojčata a na Pentagon zmínil, že situace se podobá Clancyho románu Z rozkazu prezidenta). Možná by Tvrdíkovi neuškodilo, kdyby si někdy přečetl i učebnici dějepisu.

Zarazil mě naopak Doležalův výpad proti muslimům ("Tři čtyři zásahy stačí vyvolat chaos a rozvrat, jehož pak snadno využije početná muslimská menšina k tomu, aby dokonala dílo zkázy."). Tento Doležalův výrok mě překvapil a považuji jej za novinku. Rozhodně se podobných výroků nedopouštěl v roce 1995 při leteckých útocách NATO proti bosenským Srbům. Útoky jistě nezhoršily postavení bosenského muslimského prezidenta Aliji Izetbegoviče a jeho sarajevské vlády. ZDE

Pan Izetbegovič zveřejnil v roce 1970 "Islámskou deklaraci", kde vyzýval k zavedení islámského práva šaríja a argumentoval, že muslim potřebuje islám spíše než demokracii západního střihu (pěkné citáty jsou k dispozici např. na ZDE )

Dalším povedeným Izetbegovičovým kouskem bylo vyšachování muslimského rivala Fikreta Abdiče, který jej porazil ve volbách. ZDE

K dalšímu veletoči došlo v roce 1992, kdy portugalský diplomat José Cutileiro navrhl "Lisabonskou dohohu", která rozděloval Bosnu na kantony podle etnického klíče. Plán schválili nejen muslimští zástupci, ale i bosenští Chorvati a Srbové. Po dvou týdnech Izetbegovič odvolal svůj podpis (podle Wikipedie -- ZDE -- možná s podporou amerického velvyslance Zimmermanna) a začal se snažit o vytvoření centralizované Bosny.

Takovou alternativu považovali představitelé Chorvatů a Srbů za pokus o muslimskou dominanci, válka tak trvala další roky. Dohody z Daytonu z roku 1995 nakonec přinesly systém podobný Lisabonské dohodě.