To je sice pravda (i když rozdělení daňových dopadů "půl na půl" se zdá být arbitrární), ale v takovém případě se zase sníží zisky a mzdy a v důsledku toho daňové odvody ze zisků a z mezd i spotřeba. A v důsledku snížení spotřeby se bude celý cyklus opakovat. Výslednému efektu se tedy nelze vyhnout -- proto je třeba zohlednit plný efekt zvýšení sazby DPH a nikoliv jenom efekt poloviční. Pokud však zohledníme plný efekt zvýšení DPH, zjistíme, že na reformě DPFO a DPH prodělá více než polovina poplatníků. To jsme však ještě nezohlednili snížení efektu odečitatelných položek využívaných především středními vrstvami (úroky z hypoték, příspěvky na důchodové zabezpečení atd.), které posune podíl poražených ještě dál. Skutečnost, že mnozí poplatníci musí prodělat, ostatně vyplývá z materiálů prezentovaných samotným Kalouskem, podle kterých zvýšený výběr DPH více než vykompenzuje snížený výběr DPFO. Je zjevně nemožné, aby každý člověk zaplatil méně a při tom se vybralo dohromady více.

Shrňme si: na změnách DPFO vydělá v absolutní částce skutečně každý. Nejméně, pouhých 9 Kč, vydělá poplatník s hrubou mzdou 20800 Kč měsíčně. Tento modelový poplatník však každý měsíc zaplatí na DPH o více než 200 Kč navrch. V absolutní částce prodělají na reformě DPFO a DPH všichni, jejichž příjem se pohybuje od 16000 do 34000 měsíčně. Celkový objem vybraných daní zůstane zhruba stejný, většina zaměstnanců však přilepší státu stokorunami, aby se těm s nejvyššími příjmy mohlo ulevit o tisíce. V řádu stokorun vydělají na daních též lidé s nejnižšími platy a rodiny s dětmi, kteří však budou o to více postiženi škrty v rozpočtových výdajích a snížením příspěvků na děti.

Po reformě bude složená daňová sazba růst až do výše měsíčního příjmu 80 tis. a pak začne limitně klesat až k oněm magickým 15 %. Vláda tak občanům vzkazuje: čím více vyděláte, tím více se tloušťka vašich peněženek přiblíží předvolebním slibům ODS. Většina lidí nevydělává dost na to, aby si vláda mohla dovolit splnit jim to, co jim před volbami bylo vládními stranami naslibováno.

Po odtajnění poslední složky reformy veřejných rozpočtů -- rozpočtových škrtů - si tak můžeme složit celou mozaiku: střední třídy přispějí těm nejbohatším na daňové úlevy, zatímco "černí pasažéři" (tj. důchodci, nemocní, lidé navštěvující lékaře, nezaměstnaní, svobodné matky) přispějí na snížení firemních daní a zalátání rozpočtové díry. Předvolební Topolánkova "smlouva s občany" se nám tak zvrátila ve svůj pravý opak: namísto snížení daní všem zvýšení daní většině, namísto tisícovky pro důchodce další snížení náhradového poměru (tj. poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě).

Juli Zeh popisuje v románu Hráčský instinkt situaci dnešních mladých Němců. Generace "po smrti Nietzscheho", pro kterou již neexistuje morálka, ale ani radost z jejího bourání. Jedinou zbytkovou hodnotou je upřímnost. Bylo by naivní, kdyby voliči požadovali po politicích morálku. Ale špetku upřímnosti (a to nikoliv té Grossovské), tu by požadovat mohli: "Když už nám lžete před volbami, tak nám nelžete alespoň po volbách, kdy máte na další 4 roky vystaráno." Vzorem takové upřímnosti je komentář spoluautora slovenské daňové reformy Richarda Sulíka, zveřejněný v rozhovoru pro MF DNES: "Rovná daň se nedělá kvůli lidem, ale pro ekonomiku a pro ty, kterým hospodářství patří. Tedy pro majitele kapitálu, nemovitostí, firem."

(Psáno pro Nové slovo.)