Na opavské ARO, v té době vedené syrským primářem, nedám dopustit. Ovšem tato idylka trvala pouhých 22 dnů a hrůzy lásky začaly pro mne znovu, neboť infekční patří jinam. Po pro mne do té doby zcela nepředstavitelných peripetiích jsem si vzal silně podvyživenou manželku do domácího ošetřování - byť měla být úředně stále ve stavu vigilního kómatu. K přijetí takového pacienta jsme udělali s mými syny a dcerou snad vše, co se udělat dá.

Manželčin stav se za tu dobu velice zlepšil, ačkoliv pravostranně stále ochrnutá a téměř bezmocná, již vnímá a komunikuje nonverbálně - grimasami a posuňky. Ovšem když mne z naší místní pečovatelské agentury OASA žádali, abych svolil k natáčení televizního pořadu v naší domácnosti, která je názorným příkladem jak to při spolupráci celé rodiny jde - když se opravdu chce - důrazně jsem ke své škodě odmítl.

Právě před šesti dny jsem totiž požádal o odchod do předčasného důchodu a na vysvětlení jsem zcela pravdivě uvedl: Po patnácti měsících domácí péče o na půl těla ochrnutou manželku jsem vyčerpán nejen finančně - ale především fyzicky a psychicky.

Pozdravujte, prosím, toho výtvarného autora. Přeji mu pevné a stále zdraví. Já jsem měl ten pocit naposledy ráno 3. 5. 2005, kdy mne manželka naposledy oslovila tak úplně banálně: "Tak ahoj!"