12. 4. 2007
Základny, základny, základny a k tomu ještě přání německých politiků, aneb z čeho se George W. Bush a Mahmud Ahmadinedžád těšíNedlouho poté, co se íránský prezident Mahmud Ahmadinedžád dal slyšet, že Írán může obohacovat uran v průmyslovém měřítku, ozvaly se první reakce. Mezitím dali někteří lidé vědět, že tomu nevěří. A první členové německých křesťanských stran začali žádat základny taky pro Německo. |
Americký president George W. Bush bude rád, až to od těch politiků uslyší, alespoň tak rád jako lobbisté amerického zbrojařského průmyslu. Bush bude rád, protože mu to asi politicky pomůže, lobbisté budou rádi, protože chtějí kšefty. A Mahmud Ahmadinedžád? Ten se asi netěší z toho, že se ti ostatní radují. Spíše je rád, že pro účely vnitřní politiky může ukázat, že lidé v zahraničí mají z Íránu strach. A když jde o vnitrozemskou politiku, taky asi jsou i někteří Češi a Poláci rádi, že některý němečtí politikové ztratili alespoň na čas přehled, a to nejen tím, že podle Spiegelu online nechtějí jen, aby bylo Německo chráněno před těmi íránskými raketami, které ještě neexistují, ale i tím, že jsou dokonce přesvědčeni, že by měly být protiraketové základny postaveny i na německém území. Je ale zajímavé, že v Německu pořád ještě existují politikové, který poukazují na to, že možnost obohacování uranu neznamená, že by Írán už měl atomové zbraně a taky ne rakety s odpovídajícím doletem. Ti ale, kteří si od základen slibují nějakou pomoc, hovoří o tom, že by chtěli být bráněni před budoucími vyděračskými výhrůžkami z Íránu. Jaká fantastická fantazie, k tomu by mě asi mělo něco napadnout... Bylo to v čase studené války. Němečtí levičáci - a nejen ti - žádali, aby velmoci zlikvidovaly na obou stran železné opony atomové zbraně. Tehdy jsem s tím nesouhlasil, protože jsem tušil, že bez atomového štítu Západu by ruské tanky velice rychle stály u Rýna. Věděl jsem tehdy o připravenosti západoněmecké armády k obraně a hlavně o její obranyschopnosti přes víkend a nechtěl jsem opravdu žít s Rusy blízko té krásné řeky. No ne, nešlo tehdy o počet tanků, šlo o odstrašení nepřítele atomovými zbraněmi. A i v budoucnosti půjde hlavně o to odstrašení, protože kdo už by chtěl opravdu zkoušet, kdo je silnější. Já alespoň ne! A když to víme, tak bychom taky měli vědět, že antiraketové systémy zatím nefungují stoprocentně, že se dají oklamat a co je hlavní problém, o němž se často nediskutuje, že dnes už nikdo rakety ani nepotřebuje, alespoň ne, dokud nebudou neprodyšně uzavřeny všechny hranice. Nezapomenete, nejde o to, že by k Rýnu přijeli z Íránu vojáci, jde o bomby, ne o vojáky. Tak si na okamžik připomeňme, co by se mohlo vejít do dvanáctimetrového kontejneru, co se vejde na větší loď, co na námořní jachtu, co do nákladního letadla. Ano, na co by v době globalizace potřeboval nějaký politik rakety, když jsou cesty světového obchodu tak propletené, že nikdo neví, co chodí odkud, ani když ví, kde žije odpovídající výrobce? A kdybyste si mysleli, že pro ty lodi a pro ta letadla by bylo zapotřebí lidí ochotných za nějakou myšlenku zemřít, tak to si nedělejte hlavu, takových lidí je na světě dost. A kdyby náhodou hned nebyli k dispozici, tak vám ten přítel lidu pošle jeden nebo několik kontejnerů... Antirakety nemůžou zabránit tomu, aby někdo nepoužíil atomové zbraně. Pokud by proti tomu mohlo vůbec něco pomoci, bylo by to odzbrojení všech, a tedy i těch, který si to nepřejí, anebo musejí být odstrašeni stejnými nebo ještě silnějšími zbraněmi. Na to by se muselo ale také v době terorismu vědět, kdo a kde je nepřítel, což není vůbec lehké. Bohužel! Pocit štěstí s tou myšlenkou není spojen, ale kdy bychom měli mít pocit štěstí, když se podíváme pečlivěji na tento svět a myslíme při tom na budoucnost...? |