Pokud vím, na většině amerických univerzit po roce 1970 zájem o českou literaturu opět dosti prudce opadl. Její studium se zúžilo na zaříkávání čtyř jmen − Kundera, Škvorecký, Hrabal, Páral − opakovaných jen s nevelkými obměnami. Knihovníci se převážně vrátili k praxi 50. a 60. let: tehdy doplňovali sbírky hlavně díly odbornými, novou prózou nebo poezií v tom případě, když jim jméno autora bylo známo z dřívějška. V mnoha knihovnách tak zmeškali nástup nové vlny v 60. letech a později se tyto mezery nepodařilo doplnit. Podobně to asi dopadne s literaturou 70. a 80. let.

Trochu jiná je situace ve Velké Británii. Skupinka bohemistů sdružených kolem londýnské Školy slovanských a východoevropských studií je známa osobitým pohledem na celou českou literaturu. Její čelný představitel Robert Pynsent soudobou produkci soustavně sleduje a netají se tím, že některé autory dnes v Praze nebo v Brně vydávané považuje za daleko lepší, než jsou třeba Škvorecký nebo Kundera. V rozhovoru otištěném v prosinci 1986 v pražské Tvorbě ocenil, že ze současné české prózy se "vytrácejí stereotypy 50. a 60. let", a jmenoval v té souvislosti Ludvíka Němce, Jiřího Křenka, Václava Duška a Bedřicha Hlinku. Prohlásil dále, že "velmi kladným jevem české prózy 70. a 80. let se [mu] zdá faktum, že se tolik nehistorizuje, naopak, že je kritický zájem o skutečný stav společnosti". (Pynsent R. B., Když jste mě upekli..., Tvorba [literární příloha Kmen]), 1986, č. 52, s. 4)

Je to poněkud nekonvenční názor a někomu může dokonce pohnout žlučí. Připusťme však, že na literaturu (a také na celou kulturu nebo historii) lze pohlížet i jinýma než domácíma očima a hodnotit ji dle měřítek, jež vycházejí z jiných podmínek a zkušeností. V 50. letech byli v Československu například považováni za hlavní představitele americké a britské literatury Howard Fast a James Aldridge. Jejich díla vycházela v obrovských nákladech a psaly se o nich vědecké studie. Ve svých zemích byli tito autoři prakticky neznámí. Pro některé bohemisty mohou být romány, povídky a básně, jež vycházejí v Československu, přitažlivé tím, že nejsou zatíženy politikou. Domnívají se patrně, že je lépe politiku přenechat politikům, parlamentu nebo sdělovacím prostředkům. To je také důvod, proč na exilovou a "disidentskou" literaturu hledí s despektem jako na zpolitizovaný nástroj propagandy a vyřizování starých, třeba i historických účtů. Konečně už Arne Novák považoval posedlost náboženstvím a nacionalismem -- jinými slovy ideologií -- za kletbu české literatury.

V exilových kruzích se zase na "oficiální" literaturu, jak se jí říkává z nedostatku lepšího stručného termínu, pohlíží s nemalým podezřením, ač ji málokdo zná. Někteří exiloví literární činitelé se o těch, kdo vydávají dnes svá díla v Československu, neváhají vyslovovat jako o "režimních autorech". Zapomínají zřejmě, že sami před méně než čtvrt stoletím museli kličkovat mezi nástrahami ideologie, když chtěli, aby jejich knihy vyšly třeba v Československém spisovateli, u téhož Jana Pilaře, který tam řediteluje dodnes. Změnilo se ovšem to, že ceny za úspěšné zdolání překážkové dráhy přebírají teď z jeho rukou jiní. Mají být jen proto zavrženi?

Takový lacině povýšený postoj projevil i časopis Západ, když před časem otiskl posměšně přemalovanou obálku slovníkové brožurky Petra Bílka 175 autorů, v níž jsou zařazeni čeští prozaici, básníci a literární kritici, publikující v 70. letech v nakladatelství Čs. spisovatel. Proč tu knížku a jejího autora zesměšňovat? Snad proto, že v ní chybí jména jako Ivan Klíma, Karel Šiktanc nebo Jiří Brabec? Ti opravdu v 70. letech v Čs. spisovateli nic nepublikovali. Pochybuji, že vinou Petra Bílka, i kdyby se byl nakrásně pokusil zakázané spisovatele uvést, nelze přece předpokládat, že by si toho příslušný orgán nevšiml. Nehledě na to, že se v jeho slovníčku najdou biografické a bibliografické údaje takových "režimních autorů" jako Kamil Bednář, Vladimír Holan nebo Arnošt Vaněček, je užitečný i tím, že přináší jinak obtížně dostupné informace o autorech méně známých a dejme tomu i méně sympatických. Informace, které přijdou velmi vhod při psaní článků, jako je tento. Za posledních patnáct let, během nichž vycházelo kolem stovky nových titulů ročně, přibylo pochopitelně mnoho jmen. Jiní autoři se za tu dobu vyšvihli na přední místa.

Zobecňující soudy bývají ošidné a platí to i v případě české "oficiální literatury". Kdo neočekává nic jiného než režimní propagandu, bude asi překvapen, když narazí na takovéhle pasáže: "Některé jeho básně jsem znal ještě z novin nebo literárních časopisů, po našem seznámení mi je pak několikrát recitoval, pokud byl po zkonzumovaném víně ještě mocen slova. V těch svých verších se zalykal láskou k lidstvu, ne k lidem, objímal naši nádhernou planetu, zpravidla oděnou do modré košile, aniž se namáhal sehnout pro ulomenou větvičku, a po prověrkách, které v jedné ze svých básní oslavil jako třídní krystalizaci mladé krve, těžkými kalibry deptal buržoazního parazita. Ty jsi taky můj třídní nepřítel, křičel na mě v noci, když jsme se vraceli uličkami Starého Města, kde bydlel. Neřvi, konejšil jsem ho. Jsi můj třídní nepřítel a zlikviduju tě. Pak sebou praštil na zem, protože už ho nohy neunesly... Ještě dnes budu muset napsat ten nezbytný úvodní projev, jimž budu muset oslavit celoživotní Mistrovo dílo. Nebo spíš jen část díla, protože by asi nerad slyšel, kdybych mu připomněl jeho počátky, kdy jako jurodivý stoupenec a hlasatel socialistického režimu padesátých let mistroval ostatní malíře nejen svými přednáškami, ale především rozměrnými plátny, na nichž se to hemžilo kombajny a kolchozníky, žhnoucími pecemi a zpocenými tvářemi slévačů, které znal jen z fotografii v denním tisku. Byl zvolen do předsednictva a své umění vydával za to jediné, neomylné a pravé. Dočkal se. Byl obdařen titulem, který posvětil jeho dobovou poplužnost." (Houba K., Záznam jednoho všedního dne, Praha 1985, s. 49−50

Kdo to zde historizuje? Snad spisovatel, který si konečně někde na Západě může svobodně vylít všechnu hořkost z křivd, jichž se na něm dopustili komunisté? Nikoli. Úryvky pocházejí z novely Záznam jednoho všedního dne, kterou roku 1985 vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze. Jejím autorem je Karel Houba, šéfredaktor nakladatelství Melantrich, který jen od roku 1970 vydal už třináct knih. Odpověď na otázku, jak si může dovolit takhle psát, není jednoduchá. Je mu to dovoleno především proto, že napadá včerejšek. Ke včerejšku patří nejen léta padesátá, ale i údobí takzvaného obrodného procesu. Hrdiny Houbových románů a povídek jsou většinou nevýznamní, slušní lidé, čeští vlastenci a nekomunisté, kteří odjakživa nesli břímě národní existence, zatímco druzí tyli z dobových poměrů, otáčeli se na obrtlíku, a když nakonec svou nezodpovědností uvrhli zemi a národ do neštěstí, utekli před následky na Západ. Dá se jistě s takovým výkladem nedávných dějin polemizovat, pravděpodobně jej však sdílí řada autorových spoluobčanů.

Ač Houba není jediný, kdo své postavy charakterizuje politickými postoji, není to pro oficiálně vydávanou literaturu příznačné. Většina spisovatelů politiku více méně ignoruje. Poučili se asi z osudu těch, kdo se dali v 60. letech příliš zlákat. Ústup od věcí veřejných se projevil zejména u mladších autorů v první půli 70. let: utíkali do světa dětství, rodinných vzpomínek, lásky a venkovských idyl a produkovali do sebe zavinuté, výrazně lyrické povídky a novely obírající se citovým hnutím a duševním rozpoložením hrdinů. Jejich představitelem se stal svými Píšťaličkami (1974) Jiří Medek, ale ten se po čase odmlčel a jeho místo převzal jeden z nejzajímavějších autorů těch let, psychologizující Jiří Navrátil. Vzhledem k uzoučké námětové oblasti, v níž se tito prozaici pohybovali, nebylo jim zatěžko udržet odstup od politiky i vnějšího světa.

V situaci, kdy jediný vyhraněný politický směr nejen určuje veřejný život celé země, ale zasahuje i do soukromých osudů každého občana, lze tuto skutečnost ignorovat jen za cenu předstírání. Vytváří se falešná ideologie, obraz světa, kde chybí jeden předůležitý rozměr. Vladimír Páral to řešíval tím, že své romány koncipoval jako schématické alegorie. Jeho následovníci ze severočeské epické školy, která se začala prosazovat v polovině 70. let, však bud' nechtěli být v tomto ohledu jeho epigony, nebo jim k takovému kouzlení nestačily síly ani zkušenost. A tak se například knihy nejúspěšnějšího z nich, Jiřího Švejdy, hemží hamižníky, podlci, darebáky a podvodníky, jejichž činnost není -- v rozporu s tím, co učí dialektický a historický materialismus -- podmíněna nebo alespoň umožněna společenským prostředím, ale vzniká jaksi ve vzduchoprázdnu, z nízkých osobních pohnutek, nebo dokonce z nějaké vrozené zvrhlosti. V některých případech působí jejich počínání málem jako samozřejmost, s níž každý počítá. Nikoho neudivuje, že se všude berou úplatky a že v každé pasáži beztrestné provozují své řemeslo veksláci. Nikdo se ani nezamýšlí nad tím, jak takové mravy pronikly do samého srdce civilizované Evropy.

Vědomí, že určitá zkušenost je z jeho úvahy vyloučena, ať už ji chce, či nechce opravdu zkoumat, musí ve spisovateli vzbuzovat pocit marnosti. Možná, že rozpor mezi chtěným a možným, mezi touhou objevovat a nemožností vynést své objevy na světlo, je důvodem, proč v "oficiální" literatuře tak rychle uvadají talenty. I nejslibnější autoři mladší generace projevují zarážející výkyvy v kvalitě.

Platí to i o Jiřím Švejdovi, jemuž se nepodařilo zachovat stejnou úroveň ani v obou částech dvoudílného románu Moloch (1983 a 1985), a ještě více o jeho vrstevníku Josefu Fraisovi. Jako vyučený horník uplatnil své zážitky a zřejmý talent v první knížce, Muži z podzemního kontinentu (1978), ale po slibném začátku následoval skluz --- jedna knížka slabší než druhá. Je s podivem, že poslední z nich, banální a zmatený román Strom na konci cesty (1985), mohl vůbec vyjít v reprezentační edici svazového nakladatelství Československý spisovatel.

Literární kvalita sama není hlavním problémem oficiálně vydávané literatury a není také pouze jejím problémem. Srovnáme-li po této stránce například románovou prvotinu básníka Jaroslava Čejky Kulisáci (1985) s knížkou exilového autora Lubomíra Martínka Představení (1986), těžko Čejkovi upřít, že píše daleko lépe. Oba příběhy se přitom odehrávají v podobném, snad dokonce totožném prostředí a mají i podobný námět -- první kroky mladého muže ve "skutečném" životě. Odlišují se v ideových postojích autorů -- Čejkův hrdina se zařazuje do systému, Martínkův nikoli. Ze srovnání s "oficiální" prózou nevychází dobře ani jiný v exilu vydaný román o vyzrávání mladého muže Šero od Alberta Kyšky (1986). Také ten se odlišuje vlastně jen kritikou režimu od takových mnohem lépe napsaných knih jako jsou třeba Džínový svět (1980) od Radka Johna (*1954) nebo Poslední knížka o dětství (1982) od Zdeňka Zapletala a Věk náruživosti (1985) od Petra Skarlanta.

Nelze ovšem přehlédnout, že Skarlant nebo Zapletal představují spíše špičku než průměr oficiálně vydávané literatury. Převahu v ní mají spisovatelé prostřední a knihy nevzrušující a plytké. Dobře se na ně hodí, co kdysi americký kritik John W. Aldridge napsal v jiné souvislosti: "Sejdou z mysli dřív, než má člověk čas je zaznamenat, a splývají s obyčejným a banálním povrchem skutečnosti, který je tak jednotvárnou součástí našeho každodenního vědomí, že ho mozek instinktivně zavrhuje, neboť nestojí za zapamatování." Na dolním konci "oficiální" literatury se pak najdou i povídky a romány, jejichž autoři se zřejmě museli tvrdě potýkat s dějovou osnovou, stylem, někdy i s gramatikou, tak zašmodrchané, že zůstává nejasné i jejich vyznění. Snad vděčí za vydání jen nutnosti splnit jakýsi plán.

Čtení těchto knih rozhodně není nezapomenutelným zážitkem, ale i ony -- a často právě ony -- poskytují nečekané a možná i nechtěné průhledy do života v Československu v údobí reálného socialismu. Zachycují alespoň vnější tvář doby, v níž se podle mnohomluvné, ale jinak cenné studie Jana Lukeše Prozaická skutečnost (1982) projevovaly takové neduhy české společnosti, jako "šířící se kariérismus, bezohledná honba za ziskem, či vzestup maloměšťáckých manýr v mezilidských i pracovních vztazích". (Lukeš J., Prozaická skutečnost, Praha 1982, s. 56.) Autoři z dolní poloviny žebříčku nebývají nadáni k tvorbě: nemívají dost talentu, ba ani řemeslné zručnosti, často jim chybí životní a literární zkušenost. Na umělecké dílo nestačí, nezbývá jim tedy než obkreslovat, co vidí kolem sebe, paběrkovat na tom "obyčejném a banálním povrchu skutečnosti" a bez valné imaginace i bez vztahu k nějakému osobnímu či nadosobnímu řádu sestavovat z posbíraných kousků a postřehů básně, romány a dramata. Díla těchto superrealistů tak přinášejí přinejmenším v detailech pravdivější obraz daného prostředí než výtvory socialistického realismu, jež předváděly vymyšlený svět. Ty však z "oficiální" literatury téměř vymizely: ideologii už skoro nikdo nebere vážně.

Podoba Československa 70. a 80. let zachycená literaturou této doby se proto v mnoha ohledech liší od představ, jež by byly založeny na studiu politických prohlášení a tisku. Především se téměř úplně vytratila dělnická třída a její vedoucí role. Hlavními postavami románů bývají výzkumní pracovníci, lékaři, ředitelé podniků a ústavů a jiní příslušníci středních vrstev. U mladších autorů se sice občas vyskytnou mladí mužové živící se prací svých rukou, ale obvykle jsou to dočasní rebelanti a přelétaví ptáci, které nakonec přece jen čeká redakční židle někde v Praze. Opravdoví dělníci byli odsunuti do rolí překouřených a na kofeinu závislých, sešlých a postonávajících předsedů závodních organizací strany, kteří mívají pár moudrých slov pro ředitele, když se octne v tísni. Postava tohoto druhu se objevuje například v románu Stanislava Váchy Druhý dech (1975), v němž ředitel musí čelit náporu kariéristů, kteří odhalili jeho zranitelnost. (Jejich záludnosti, mimochodem, nepůsobí příliš přesvědčivě. Autor je totiž nemůže líčit docela černě: jako vedoucí pracovníci jsou rovněž členy strany, a kdyby to byli opravdoví padouši, musela by je strana vyvrhnout.) V románu Stanislava Rudolfa Formule 1 (1981) má zase ředitel ve zvyku nejen podepisovat svým jménem výzkumné zprávy, patentové přihlášky i vědecké články, které připravili a napsali jeho spolupracovníci, ale také shrabovat do vlastní kapsy všechny honoráře. Když mladý výzkumník upozorní na ten zlořád předsedu stranického výboru, dostane se mu vysvětlení, že ředitel je světoznámý odborník, a kdyby bylo podryto jeho postavení, mělo by to důsledky i v zahraničí. Kromě toho prý za války pomáhal partyzánům... Předseda však slíbí, že se o věci zmíní na příští výborové schůzi.

Vácha a Rudolf patří k těm nemnoha autorům, kteří zaznamenávají existenci strany, a dokonce se s ní politicky ztotožňují. Po této stránce bývají hrdinové "oficiální" literatury většinou amorfní. V románu Jiřího Křenka Tomáš a Markéta (1984) jsou osobní data jedné z titulních postav uvedena hned na první stránce. V rubrice "politická příslušnost" stojí skoro demonstrativně "bez pol. příslušnosti". Přes tento nedostatek to Tomáš ve svém výzkumném ústavu dotáhne na vedoucího nového projektu. Snad trochu pomohlo, že se napřed oženil s dcerou ředitele. Jediná osoba, již lze podezírat z pol. příslušnosti, je v románě protivná důchodkyně žijící v hrdinově rodné vesnici. Je to neúmorná aktivistka, která všechny otravuje, svolává nudné schůze, pronáší projevy a pak o tom posílá zprávy do denního tisku. Když se však její syn zamiluje do černé studentky češtiny ze Spojených států, projeví se pokroková matka jako rasistka. Je to postava po všech stránkách jako vystřižená ze socialisticko-realistických románů padesátých let, přežila však svou dobu a je nyní možno ji krutě zesměšňovat.

Soudě podle podobných děl, zachovává většina obyvatelstva opatrný a vlažný postoj k politice. Vášnivý zájem naopak projevuje o spotřební oblast a významnou úlohu hraje spotřeba okázalá. Podle všeho sdílejí spotřebitelské okouzlení i sami autoři. Nebylo by těžké pořídit seznam toho, co se v Československu těchto let považuje za symbol dosaženého společenského postavení. V popisu obydlí nebo oděvu, při líčení nákupů a návštěv v restauracích bývá pečlivě zaznamenán každý předmět, mnohdy je uvedena i jeho výrobní značka a cena, buď v korunách, nebo v tuzexové měně. Kouří-li někdo -- a v "oficiální" literatuře kouří přímo zběsile skoro všichni -- udává se vždy, zda si zapaluje spartu, bétéčko, kentku, pelmelku či jinou značku. Totéž platí i o konzumaci alkoholických nápojů, které se hrdinové často věnují. Postavy románů už nebudí jen tak ledajaký budík --- na nočním stolku jim bzučí bateriový budíček, patrně z dovozu. Dorek Pelan, hrdina románu Romana Ráže Bludné kameny (1981), po probuzení neodhodí nějakou obyčejnou pokrývku, nýbrž "opatrně shrne lehkou larisu", pak deset minut cvičí podle metronomu a po osprchování stráví pět vteřin (nyní sekund) "pod neviditelnou mlhou tabacspraye". Zasvěcenci tyto signály spolehlivě naznačí, do které sociální a příjmové skupiny ho zařadit. Navíc se může dovědět, že hrdina vlastní auto, a získá k tomu přesné údaje o značce a modelu. Na pouhých dvou stranách Zapletalovy Poslední knížky o dětství se objevují Lada 1500, Wartburg 353W, Škoda 120L a Simca Chrysler 1307GLS. Mnohdy stojí za zmínku i barva auta a metalizovaný lak je považován za spolehlivou známku společenské úspěšnosti majitele vozu.

Očima věčně neukojeného spotřebitele je viděn i Západ. Mezi soudobými intelektuály je zřejmě oblíbeným čtením katalog obchodního domu Neckermann, zatímco jejich manželky hledají informace o duchovních proudech na stránkách módního časopisu Burda. Poznatky o životě na Západě nepochybně pocházejí z krátkých zájezdů, z nichž si účastníci přinášejí sotva co jiného než očarování buď samozřejmostmi, nebo nejpitomějšími ukázkami západoněmeckého a švýcarského konzumerismu. Zmínky o nich pak koření "oficiální" prózu ve snaze dodat jí světovosti. O kultuře kromě touženého striptýzu se neví nic, jako by tu nikde neexistovala divadla, knihovny, výstavy a koncerty. Politický a veřejný život se obchází velkým obloukem -- jako doma.

Nikde se také neobjeví myšlenka, že spotřební hojnost má důležitou roli v osvobození lidí od malicherných denních starostí. Pojem spotřebitelství je totiž podmíněn českou podobou konzumní společnosti z epochy reálného socialismu, která zdaleka není výsledkem vysoké produktivity a z ní pramenícího nadbytku. V takových poměrech pouhé peníze nestačí k obstarání výrobků denní spotřeby, natož pak těch, jež slouží k zkratkové charakteristice společenského postavení jejich vlastníka. Nedostatkové zboží se stává fetišem a musí se opatřovat mnohdy složitou cestou pomocí úplatků nebo protislužeb a jeho získání je prestižním výkonem. Výtečný popis takového řetězu služeb a výměn, který začíná pastelkami a pokračuje diazepamem, vepřovým a hovězím masem, dětským bavlněným prádlem, čočkou, brzdovým obložením a gumami do stěračů, tvrdými spartami a Mladým světem, nitěnými knoflíky a bundovými zipy, peromatem a batulem a končí opět pastelkami a toaletním papírem, se najde v Zapletalově knize Pozdě na hlasitou hudbu (1983).

Ne každý je však v tom záviděníhodném postavení, aby mohl směňovat hledané zboží. Jaké protislužby mohou poskytnout spisovatelé nebo redaktoři, když hledají dobrého zubaře nebo spolehlivého řezníka? To se dovíme z mírně satirického a nepříliš povedeného Rážova románu Vrabčí hnízdo (1983), kde o problému rozmlouvají dva postižení:

"...Podívej se, Pepo, svět už je dnes takovej, já ani ty jsme ho nestvořili, prostě to tak je, i když se postavíme na hlavu, nic na tom nezměníme. Zubaři to maj dobrý, taky řezníci nebo instalatéři. Pro ty každej něco rád udělá. Stejně pro automechanika. Ti všichni se mají. Ale co my? My, kteří vlastníma rukama nenamontujeme správně ani prkýnko na záchodě. My musíme v jednom tahu platit. U zubaře, v řeznictví. My nemůžeme rozjet žádnej výměnnej obchod. Od nás se chtějí prachy na dřevo. Proto musíme vydělávat víc než druzí. A jak máme vydělávat? Jen tak, že si půjdeme na ruku jako ostatní. Máme snad bejt právě my bílý vrány?..." (Ráž R., Vrabčí hnízdo, Praha 1983, s. 190)

Snad se v tomto úryvku skrývá vysvětlení, proč jsou zejména autoři druhého a třetího řádu tak plodní --- mnozí vydávají každý rok nový román. V každém případě naznačuje tento manifest konformity a korupce, že i v reálném socialismu se dobře uplatní ostré lokty a silný žaludek. "Oficiální" literatura podává často mimoděčné svědectví o tom, jak surovost, již moc uplatňuje vůči nekonformním skupinám a jednotlivcům, pokřivuje i běžný denní život. V povídkové sbírce Bohuslava Trojana Proč ulovit chřástala (1983) se jistá žena zamiluje do nadporučíka letectva, který každé ráno spěchá kolem jejího domu k autobusu. Nadporučík o jejím citu nemá tušení. Když se ožení s jinou, zklamaná žena ho udá, že zatajil dva příbuzné v zahraničí. Vyšetřování ukáže, že obvinění je nepravdivé, přijde se však na to, že nadporučík neohlásil vzdálenou příbuznou ze švagrovy strany, která od roku 1969 žije v Kanadě. "Nic mu nebyly platné výmluvy, že o tom nevěděl. 'Jak to, že jsi nevěděl?` divili se. 'Měl jsi vědět!` říkali." (Trojan B., Proč ulovit chřástala, Praha 1983, s. 13−14) A tím nadporučíkova kariéra prakticky skončí.

Jednání vojenských úřadů se předkládá jako samozřejmost a nad udavačstvím se nikdo nepozastavuje. Rovněž ve Váchově Druhém dechu není nikomu divné, když ředitel výzkumného ústavu je odvolán, protože jeho syn se nevrátil z cesty do ciziny. Dokonce i on sám pro to vyslovuje pochopení. (A nebude se divit, že ředitelské místo nedostane zpět, když se ukáže, že syn odjel přemluvit k návratu do vlasti svou dívku, která emigrovala s rodiči.) I v soukromých vztazích se způsoby, jež by před dvaceti lety bývaly považovány za nepřijatelné nebo možné jen na zvráceném Západě, předvádějí jako všední záležitost. V Čejkových Kulisácích se rádcem a vzorem mladého hrdiny stává řízný dělnický typ, který mimo jiné pořádá v hospodách soutěže v síle o peněžní sázky. Brzy mu však se smíchem vysvětlí, že soutěže jsou předem domluvené a sehrané. Od té doby se hrdina podílí na výnosu, který se ihned propije. Nikde ani stín pohoršení nad zjevným podvodem. Chamtivost a chování, pro něž těžko hledat jiný výraz než hulvátství, se podávají jako jev, který nikoho nezaráží. "Vzestup maloměšťáckých manýr", jak Jan Lukeš eufemisticky nazývá brutalizaci a zburžoaznění, má v pojetí nemála autorů povahu normy.

Změna nastala i v oblasti erotiky a sexu. Čas, kdy český spisovatel byl obviněn z pornografie, když se zmínil o tom, že ženy mají ňadra a stehna, dávno pominul. Kolik se změnilo, o tom svědčí třeba knížka Antonína Bajaji Mluviti stříbro (1982), kde se hned na první straně odehraje akt vzájemného zbožnění mezi mužem a ženou, který se obvykle označuje dvěma latinskými slovy. Takové radostné porozumění pro touhy těla je však vzácné. Sex s lidmi necloumá, spíš se stává i on částí onoho "banálního povrchu skutečnosti" a bývá líčen jako činnost prázdná a mírně nudná, připomínající kancelářské povinnosti nebo oblékání podle módy. Do postele se obvykle odchází krátce po seznámení a několika skleničkách u baru, kde mnoho hrdinů "oficiální" literatury tráví nezřízeně mnoho času. Někteří autoři se spokojují lascivními narážkami a náznaky, jež působí daleko vulgárnéji než nejotevřenější popis sexuálního aktu. Mají štěstí, že se na Západě jejich díla nepřekládají: pro svůj poměr k ženám by patrně byli zdejšími feministkami ukamenováni.

Knihy mnoha autorů v Československu oficiálně vydávaných zračí -- podle všeho zcela věrně -- daleko více odpudivých stránek současného života, než by se jich našlo například v povídkovém souboru zakázaného Ivana Klímy Má veselá jitra (1979) nebo v povídkách stejně zakázané Edy Kriseové. Na rozdíl od nich však "oficiální" autoři berou věci tak jak jsou, nezaujímají k nim stanovisko ani náznakem satiry. Bez odstupu a jakoby mimochodem popisují zniterněné postoje, které nemohou než vyvolat úžas, ba nechuť u toho, kdo přivykl byť jen základním pravidlům slušnosti ve vztazích mezi lidmi.

Z tohoto hlediska je tedy i ta nejtriviálnější a málo záživná část "oficiální" literatury zajímavá jako výpověď o době poznamenané nicotností a provinciální přišlápnutostí. Stísněné poměry postihují ovšem i autory z horních příček žebříčku hlavně tím, že jim nedovolují překročit rámec systému a volně své myšlenky rozvinout. Ani mezi díly Václava Duška by se nenašla kniha tak živelně svobodná a přitom promyšlená, jako je třeba Bermudský trojúhelník (1986) od Vlastimila Třešňáka, a těžko věřit, že autor tak rafinovaně kritický, jako je švýcarský Jaroslav Vejvoda, by se mohl v Československu uplatnit.

Přesto by nebylo na místě lomit rukama nad stavem a úrovní literatury, která se dnes v Československu vydává. V jiných zemích světa to není o mnoho lepší. V jistém směru jsou "oficiální" autoři dokonce ve výhodě proti spisovatelům zakázaným a exilovým. Zatímco exilová literatura přejímá stále více úlohu národní reprezentace -- ne vždy k svému prospěchu -- v Československu byla po zkušenostech 60. let literatura z politické arény prakticky vyloučena a spisovatelé tak byli zbaveni společenské odpovědnosti. Co jinde v průběhu let vykonala televize, v Československu rázem provedlo politické usnesení. Místo svědomím národa se literatura stala jeho vědomím, někdy hodně pokleslým. Na druhé straně tím získala příležitost zbavit se moralizujícího přídechu, který odrazuje cizí čtenáře. Kdyby někteří mladší autoři dokázali navíc vybřednout z lepkavé české lyričnosti a kdyby jim poměry dovolily ne-li rozlet, tedy aspoň méně opatrnosti, mohly by se ty nevzrušivé záznamy strnulé všednosti brzy proměnit v tvorbu, která by si našla cestu do světa.