Zhruba ve stejném věku jsem poprvé spatřil Araby, poprvé vyzkoušel svou bídnou angličtinu a seznámil se s nimi. Pravda nejdřív jsem si myslet, že jsou to Američané, ale občané Alžírska také nebyli nezajímaví, takže jsem si po jistou dobu dopisoval přes Středozemní moře. Setkání s neznámým bez pozadí dětské naivity ale může být i v jiném duchu, než je radost z poznávání čehosi nového. Domorodci vítající Kolumbovu výpravu by jen o pár let později mohli vyprávět. Mluvíme-li zde o střetu dvou ras dvou kultur, ještě dramatičtejší průběh může mít jejich míšení. Když jsem začal s popisem svých časově odlehlých zážitků, připomenu si zkušenost týden starou. V čekárně jednoho pražského úřadu jsem zahlédl mladou černošku, když jsem si jí prohlédl blíže, všiml jsem si, že má typický africký účes i barvu pleti, ale asijské rysy tváře. Dojem jsem z této kombinace jsem, přiznávám, neměl nijak příjemný. Asi mám opravdu v mozku zakódované cosi z vět Ivana Mládka, co se dvojnásobně silně projevuje při setkání s rasovou odlišností, která je navíc promísená!

Křížením národů vzniknou bastardi? Otázku odvozenou z titulku Mládkova článku musím odmítnout, protože je zkrátka hrubě urážlivá pro každého, kdo má rasově odlišné rodiče. Domnívám se ovšem, že totéž nelze učinit s myšlenkami vyjádřenými v úvodních větách jeho textu, jež mohou sloužit jako určitá preambule dotyčné jeho úvahy. Obávám se, že přispěvatelé Britských listů, kteří na ní dosud reagovali, se více než na chladnou analýzu soustředili na jejich proklamativní odvržení.

Zavrženíhodné mají být autorovy postoje pro svůj rasismus. Pokusme se rozebrat oprávněnost tohoto argumentu. Z hlediska aktuální politické situace je zřejmé, že slova o odsuzovaných veřejných činitelích míří pravděpodobně na kritiku místopředsedy vlády za jeho zhovadilá tvrzení o zvýhodňování romských občanů. Ti patří sice ke stejné rase jako Češi, jsou ale přesto vnímaní jako "černí" nebo alespoň "tmaví", navzdory tomu, že nejtmavější běloši - indičtí Drávidově mají podstatně tmavší pokožku. Každý, kdo pociťuje nutkání hájit slova onoho nešťastníka se tak dostává do podezření, že je sám rasista. K tomu, aby bylo možné celý článek označit za rasistický, to však nestačí. Jeho základní ideou je totiž negace vývoje směřujícího k mísení ras, národů, ale třeba i vyznání. Podobně jako nebyl obviněn z vyvolávání náboženské nesnášenlivosti za to, že se mu nezamlouvá, když se husita modlí po muslimském způsobu, nemyslím, že by ho usvědčovalo z rasismu, pokud se vyslovuje proti mezirasovým svazkům. Dokonce i když to formuluje pomocí příkladů tak bizarních, že to vyvolává otázku, zda to vše myslí vážně.

Mládkova hysterií zavánějící filipika je zmateným výlevem člověka, který je dezorientovaný globalizujícím se světem, jež kolem něho sviští a neptá se, co si kdo o jeho rychlosti myslí. A také člověka, který se cítí svázán s konkrétním kulturním prostředím, které čelí globálnímu tlaku, co vystavuje jeho obyvatele opačné hysterii - křeči politicky korektního antinacionalismu. Dnešní Čech patří do společnosti, která otázku smyslu svých dějin považuje za neaktuální hlavolam zvetšelých obrozenců, která se ustrašeně rozhlíží, zda jí víc výhod přinese podřízení Bruselu, nebo spíš Washingtonu, případně jak to zařídit, aby se dostala pod protektorství obou.

Pocit sounáležitosti s národním společenstvím spojeným programem nezávislosti a propojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti, na kterém stála První republika, zeslábl natolik, že ho vystřídal smutný výběr mezi agresivním kosmopolitismem a primitivním šovinismem. Lidem, kteří mají vnímání své osobnosti spojeno s potřebou začlenění do etnické pospolitosti nesoucí přes staletí a tisíciletí svébytnou kulturní tradici přebíranou každým pokolením od předchozího, musí být úzko, když jsou neustále přesvědčováni o tom, že to je projev omezenosti, malosti a uzavřenosti, vždyť moderní jedinec si přece vystačí s tím, že je člověkem. A jistě, Evropanem.

Panevropanství se toleruje, ba doporučuje coby lék na "primitivní tribalismus". V takové atmosféře pak působí nepatřičně názor, že běloši by měli zůstat bělochy, černoši černochy, Slováci Slováky, Nizozemci Nizozemci a husité že by neměli vyznávat Mohameda, podobně jako muslimové Mistra Jana Husa. Palacký to vyjádřil v jedné větě: "Svoji k svému, ale vždy dle pravdy".

Na tomto místě se konečně dostáváme k otázce předestřeného rasismu I. Mládka. Jeho článek kuriózně netaktním způsobem prezentuje pocit ohrožení ze ztráty národní totožnosti působené pojetím Evropské unie jako pověstného tavícího kotlíku, který po americkém vzoru nahradí tradiční identity novou kontinentální identifikací. Těžko odmítnout představu, že potomci smíšených manželství mají obvykle oslabenou vazbu k národnímu společenství jednoho z rodičů, případně i toho druhého. Takový názor se stává rasistickým, jen pokud jeden národ či přesněji rasu nadřadí na druhou, které přisoudí znaky méněcenosti. Takový je rasismus ze své definice.

"Jsem pro rovnost všech národů, ras a náboženství, ale nesmí se spolu mísit. Přísně se tají různí bastardi a zrůdy, které například vznikají v mnohonárodnostních Spojených státech."

Když si přečteme první větu prvního souvětí citátu, můžeme se zamyslet nejde-li jen o snahu zastřít rasové předsudky deklaratorním prohlášením. Konečnou odpověď zná jen svědomí I. Mládka. Kromě podivného příkladu s jihoafrickým misionářem ale ostatní "zkušenosti" jeho přátel mohou rovnoměrně urazit příslušníky bílé, černé i žluté rasy. A když závěrem přisuzuje vlastnímu národu kleptomanii za hlavní charakteristiku oproti poctivosti jeho odvěkých soupeřů, nezdá se, že by cítil potřebu vytvářet si aliby, aby se zalíbil většině. Jeho postoj je výrazem konzervativismu člověka tradičních hodnot, který nepohrdá cizím, jen chce, aby věci zůstaly na svých místech, aby subjekty nesoucí tradici národní kultury udržely své obrysy.

Dynamiku dneška ovšem určují síly, které nedávno nás opustivší filosof E. Bondy popsal slovy: "V představenstvech monopolů sedí národnostně rozliční lidé, ze všech koutů světa. Spojuje je jeden jediný zájem - zisk. Tady dochází k určitému pervertování lidské psychologie, podobně jako u konstantinopolských oligarchů. To nebyli etničtí Řekové, tím méně Římané, to byla směs různých všelijak zbohatlých barbarů ze všech končin říše, kterým na jejich etnicitě vůbec nezáleželo - řada z nich neuměla ani řecky, ani latinsky, ale bohatstvím se přeřadili k věrchušce."

Jakékoli kolektivistické hodnoty - národní, třídní, náboženské či ekologické - potom překážejí požadakům vyplývajícím z myšlenkových vzorců těchto individuí a jsou prohlašovány za nehumání a totalitářské. Hodnotou je jen člověk jako jednotlivec oproštěný od sociálních vazeb, kromě závazku pracovat ovšem. Poslední, ale o to důležitější loajalitou tak zůstává loajalita k zaměstnavateli. K tomu Bondy dále: "Perverzní je to proto, poněvadž přirozený lidský cit váže lidi k určitému etniku nebo regionu a podobně. To tady mizí, zájem zisku vystupuje do popředí. Já to dost dobře nechápu, poněvadž ten cit mám, ale zřejmě jsou lidé, kteří zisk stavějí na nejvyšší příčku hodnotového žebříčku. Myslím, že to je redukce lidské psychologie ad minimum, ale bohužel to tak fakticky je." Ideologicky musí být základnou nové morálky koncepce hospodářského růstu jako základního předpokladu štěstí jednotlivce i lidstva, které se v soustředění na tento cíl musí zbavit všech vnitřních vazeb, jež mohou jeho dosažení stát v cestě.

Nechci se blíže vyjadřovat k údajným bastardům a zrůdám, které mají vznikat ze smíšených manželství nejsa odborníkem na genetiku. Jediné, co o tom vím, znám ze spíše úsměvného vyprávění svého madagaskarského kamaráda o manželstvích místních lidí, kdy se občas třeba manželům evropského a indonéského původů narodí černošské děcko, což rodičku dostává do jistých podezření. Nepodložená tvrzení I. Mládka a poruchách ve fyziologické oblasti tedy musí rozebrat povolanější. Jeho obavám z ohrožení rozmanitosti lidského druhu v kulturní oblasti však lze rozumět. Stačí si přečíst, co sdělují internetové zdroje k osudu domorodců jednoho vzdáleného ostrova: Tasmánci - původní obyvatelé Tasmánie. Na začátku 19. století jich bylo asi 4000 osob, do roku 1876 zcela vybiti (dnes žije několik desítek míšenců).

Dva články reagující na ten Mládkův představují vyděšenou obranu před něčím, co I. Mládek nenapsal a co si, doufejme, ani nemyslí, totiž že bílá rasa je nadřazena ostatním. Příspěvek Borise Cveka s názvem Článek Ivana Mládka je rasistický přináší jediný argument a totiž, že mísení ras probíhá odjakživa. Nedodává už ale, že nikdy ne s takovou rychlostí a s tak ničivým doprovodným účinkem na řadu jazyků a místních kultur, jako tomu bylo např. při kolonializaci Ameriky.

Že osobnost člověka je daná individuálně a nikoli kolektivně dosvědčuje tvrzením: "že někdo krade , nijak nedělá zloděje z jiného člověka, jenž je s oním zlodějem spojem geneticky, jazykově nebo třídně.", se kterým lze jistě souhlasit, byť jeho druhou stranou je fakt, že různá lidská společenství se vyznačují různým stupněm respektu k vlastnictví. Což platí dokonce i pro různá pokolení v rámci těchto společenství, jak dosvědčuje sám B. Cvek ve své poznámce adresované Mládkově vrstevníkům: "Mládkova normalizační generace by ostatně o kradení jako o národním sportu mohla vyprávět celé ságy! -- z té doby je to vše vystihující heslo: kdo nekrade, okrádá rodinu". Pravdu dí individualistický liberál.

Podobně se nemýlí ve svém prohlášení, že "teprve když se člověk povznese nad svou vlastní omezenost a soustředěnost na své názory, svůj národ, svou rasu, a to nejde jinak než poznáváním jiných názorů, národů a ras (jedno z nejlepších poučení o tom jsou Hérodotovy Dějiny, v nichž antický humanismus klíčí právě z tohoto poznávání), může se stát součástí toho nejlepšího, co kdy Evropa měla a dala světu: humanismu našich nejlepších filozofů, světců, umělců a vědců.". Jen není jasné, jestli po onom všeobecném povznesení ještě zbydou nějaké svébytné názory a nepromíchané národy či rasy, které by šlo poznávat. Hudební publicista Petr Dorůžka vyprávěl v poslední Noci s Andělem o takto povznesených hudebních skupinách na Altaji, které hrají rock či hip hop a.... nikoho ve světě nezajímají, narozdíl od souborů, které se ve své omezenosti soustředily na unikátní folklór svých předků a ohromují s ním zeměkouli.

Druhé polemiky se Mládkovi dostalo od Zdeňky Ullmannové v článku Jak může něco takto neuvěřitelného vyjít v členské zemi Evropské unie? Zvolenému titulku lze rozumět jako dotazu, jak je možné, že v Česku ještě tři roky po vstupu do společenství civilizovaných nefunguje - jak to může Brusel dovolit! - multikulturní předběžná cenzura nebo politickokorektní samoregulace. Zastavme se u této myšlenky, protože i výše zmíněný příspěvek B. Cveka obsahuje varovná upozornění na důležitost zákonů stíhajících jisté veřejně hlásané názory. Multikulturalismus a myšlenka politická korektnost vznikly coby legitimní snahy zakotvit do společenského vědomí nepřijatelnost vyjádření, která mohou zraňovat menšiny trpící jakoukoli podobou znevýhodnění vůči většině.

Lze konstatovat, že z tohoto hlediska jsou vyjádření I. Mládka na adresu míšenců necitlivě formulovaná. Jenže to by nemělo znamenat úplné znemožnění diskuze na toto téma, jež by si při důledném uplatnění potom také muselo vyžádat zrušení legislativy kriminalizující reprodukci mezi příbuznými, protože i to mohou děti vzešlé z takových svazků považovat za urážlivé, vždyťje tak jejich zplození zákonem označováno za nežádoucí. Jiný způsob, jak titulek chápat, je vnímat ho jako prosté pohoršení nad tím, jak může občan takového útvaru, jakým je Evropská unie, publikovat cosi tak barbarského. Jakože snad kdyby to vyšlo třeba v Afghanistánu, to by ještě dejme tomu... A zde bych se zdvořile zeptal, pokud je Mládkův článek rasistický, tak proč by neměl vyjít zrovna v Evropské unii? Nebyla snad vytvořena státy, jejichž bohatství vzešlo z kolonialismu? A stál snad kolonialismus na myšlence rovnosti ras? A je snad evropský kolonialismus věcí minulosti? Odpověď najdeme v Kosovu, v Iráku a nakonec i ve zmíněném Afghanistánu, kde si před několika lety vojáci jedné členské země Evropské unie vyzdobili svá vozidla symbolikou nacistického Deutsches Afrikakorpsu - také jeden ze současných pohledů na to nejlepší, co kdy Evropa měla a dala světu. Obsah samotného článku se omezuje na konstatování, že Mládek je rasista a vysvětlení, jak je rasismus spolu s fašismem nebezpečný pro budoucnost našich dětí a jejich dětí.

Doufám, že nebude chápáno jako podceňování nebezpečí nacionálního egoismu, když napíšu, že ideologie tržního individualismu vytlačující diskuzi nad odnárodňováním Evropy mimo rámec slušné společnosti vede k nutnému pocitu existenčního ohrožení uvnitř všech evropských národů mnohem víc, než odkaz 19. století. Že artikulace problémů dnešní babylónizace světa je obvykle spojena s projevy skutečného rasismu je součástí tragédie Evropy i světa na počátku 21. století.

autor je studentem sorabistiky na UK