16. 4. 2007
Poslední pokus o zastavení hnědého nebezpečí v NěmeckuV pátek tomu bylo 75 let, kdy 13. dubna 1932 na základě proslulého paragrafu 48 ústavy Výmarské republiky říšský prezident Paul von Hindenburg rozpustil nacistické útočné oddíly SA a ochranné jednotky SS a vyslovil jejich zákaz. V jím podepsaném nouzovém nařízení se přímo pravilo, že "na základě článku 48 odst.2 říšské ústavy se nařizuje : veškeré vojensky blízké organizace Národně socialistické německé dělnické strany, zvláště pak Sturmabteilung SA, Schutzstaffeln SS se všemi příslušnými štáby a zvláštními zařízeními budou s okamžitou platností na říšském území rozpuštěny." Toto nařízení, které vešlo ve známost jako "Zabezpečení státní autority", bylo více než odůvodnitelné, protože se tak stalo v předvečer pokusu této hnědé stranické armády zničit Hitlerem nenáviděnou Výmarskou republiku. ◄ říšský prezident Paul von Hindenburg - repro dobového plakátu |
Její zákaz podepsaný říšským prezidentem maršálem Hindenburgem a ministrem říšské obrany a vnitra Wilhelmem Groenerem narazil pochopitelně na zuřivý odpor nacistů. Šéf její propagandy Joseph Goebbels si zapsal den poté do svého deníku : "Srdce se svírá v křeči. Jediným škrtem pera je zničena budovatelská práce několika let. Tak tedy zacházejí s námi, představiteli mladého Německa". Nacisté propadli do hluboké deprese, jejich nástup, který vyvrcholil 25. února, kdy se Adolfu Hitlerovi podařilo získat německé státní občanství, se zdál být zastaven poté, co se mu nezdařilo v březnových a dubnových prezidentských volbách zvítězit nad Hindenburgem, který jako jediný jej mohl za tehdejší politické situace porazit. Stařičkému 85 letému maršálovi, u něhož se projevovala sílící senilita, se do voleb nechtělo a chtěl se jim vyhnout, což by bylo možné, pokud by je Říšský sněm dvoutřetinovou většinou zrušil. Jedinou možností, jak toho dosáhnout, bylo dohodnout se o tomto postupu s nacisty, kteří byli druhou nejsilnější stranou v parlamentu . O to se beznadějně pokusil Hindenburgův podporovatel říšský kancléř Heinrich Brüning, který ztroskotal na Hitlerových nepřijatelných požadavcích. Sám však byl jedním z hrobařů mladé německé demokracie, když poté, co byl v březnu 1930 jmenován von Hindenburgem do kancléřského křesla, se postaral o otevřený rozchod s parlamentarizmem. Na základě nouzového nařízení mu bylo umožněno vytvořit prezidentskou vládu, která vládla bez důvěry Říšského sněmu. Tato zavedená praxe hrála při konci Výmarské republiky důležitou roli. V následujícím roce již takto ustavená Brüningova vláda schválila na základě nouzového nařízení téměř půl stovky zákonů a otevřela tak i když nechtěně cestu k nástupu hnědé diktatury. Naplnila tak prezidentovu představu neumožnit sociálním demokratům podílet se na vývoji jimi založené Výmarské republiky a kterému bylo stejně tak jako novému říšskému kancléři bližší období zaniklého císařství. Ačkoliv rozpuštění vojenských formací nacistů vytvářelo ideální předpoklad k zákazu nacistické strany, jak se již jednou stalo po Hitlerově puči 11.listopadu v roce 1923, opakovala se opět již předchozí situace. Pravicové měšťácké strany neměly zájem o opětnou spolupráci se sociálními demokraty, tak jak tomu bylo do nástupu Brüningovy vlády a z obavy před rostoucí silou komunistů nesouhlasily s konsekventní likvidací nacistické strany. Ta od začátku roku 1925 znovu obnovila svou činnost a pod oficiálním kurzem "legálního postupu" budovala své hnutí a vytvořila především z SA teroristickou organizaci, která se neštítila vraždit své politické odpůrce. Na základě revolučního patosu a zneužívání zákonů Výmarské republiky počet této polovojenské stranické složky v roce 1930 dosáhl již sto tisíc příslušníků, aby začátkem roku 1933, kdy nacisté převzali moc, své řady ztrojnásobila. Řady NSDAP nebývale vzrostly. Při parlamentních volbách v červnu 1932 získala 37,4 procenta hlasů a stala se nejsilnější frakcí v říšském sněmu a její představitel Herman Goering byl zvolen jeho předsedou. V následných listopadových volbách sice ztratila více než čtyři procenta, ale přesto měla stále nejvíce poslanců. Pravicové strany přitom rozehrály politické hrátky, které se staly dodnes mementem pro osud demokracie pod názvem "výmarské poměry". Jejich představitelé umožnili převzetí moci nacisty v lednu 1933 intrikami a bezzásadovým manévrováním , kdy během roku 1932 byl nahrazen Brüning generálem Kurtem von Schleicherem a toho v polovině roku vystřídal prezidentův oblíbenec Franz von Papen, který zrušil zákaz SA a SS. Jeho "vláda baronů" měla za cíl otevřeně zničit demokracii v Německu a vládla již jen prostřednictvím smutně proslulého článku 48 ústavy. Dvakrát byl přitom rozpuštěn říšský sněm a v souvislosti s prezidentskými volbami tak bylo obyvatelstvo vyzváno třikrát během jediného roku účastnit se celonárodních voleb. Výsledkem bylo nebývalé posílení pozic krajní pravice i levice, čehož Hitler využil a již v srpnu požádal Hindenburga, aby jej jmenoval říšským kancléřem prakticky s neomezenými pravomocemi. Ten to odmítl a tím vznikl pat, ze kterého viděl von Papen jediné východisko, a to vyhlášením výjimečného stavu a prostřednictvím prezidentského puče se vypořádat s demokracií. Generál Schleicher, který ovládal armádu, nakonec však Papena přinutil v prosinci 1932 odstoupit ve svůj prospěch, ale poměry v Německu se blížily k občanské válce. Papen se sešel začátkem ledna s Hitlerem, ale oba chtěli kancléřskou funkci pro sebe. Nakonec Papen uvěřil, že by mohl Hitlera ovládat z pozadí a Hindenburga přesvědčil, aby jej 30.ledna 1933 jmenoval říšským kancléřem. Jak se ukázalo, šlo o iluzi a nacistická strana během následujícího půl roku obsadila veškeré rozhodující úřady v zemi prostřednictvím zmocňovacích prezidentských zákonů prakticky zrušila platnost říšské ústavy a nakonec rozpustila postupně všechny politické strany. První na řadě byli komunisté a sociální demokraté, nakonec i ty měšťácké strany jako Německá národní lidová strana, které Hitlerovi dopomohly k moci. Tisíce jejich funkcionářů putovalo do koncentračních táborů nebo prchalo ze země. Své kritiky i z vlastních řad pak nechal Hitler zavraždit v proslulé "Noci dlouhých nožů" 30.června 1934. Naplnila se tak slova Hindenburgova spolubojovníka z I.světové války generála Ericha Ludendorffa, který po jmenování Hitlera říšským kancléřem, jehož přechodným spojencem v dvacátých letech sám byl, mu napsal: "Vážně předvídám, že tento mizerný muž Hitler přivede naši říši do propasti a zavede náš národ do neštěstí. Budoucí generace tě proklejí v hrobě za to, co jsi udělal". DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE BL Dne 13. března 1932 se konalo první kolo prezidentských voleb ve Výmarské republice. Prvního kola se zúčastnili tito čtyři kandidáti:
Volební účast činila 86,2 %. Do druhého kola konaného 10. dubna 1932 se dostali pouze tři kandidáti:
V druhém kole byl tedy znovuzvolen Paul von Hindenburg. Jeho zdraví se ale neustále zhoršovalo a 2. srpna 1934 zemřel. * - NSDAP Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, ** - KPD Kommunistische Partei Deutschlands, *** - DNVP Deutschnatiole Volkspartei zdroj: Německé prezidentské volby v roce 1932 - druha.svetova.cz ZDE |
Hitler a historie nacismu | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
16. 4. 2007 | Poslední pokus o zastavení hnědého nebezpečí v Německu | Richard Seemann | |
31. 3. 2007 | Kapitán Kloss na Primě ! | Štěpán Kotrba | |
16. 3. 2007 | Němci chtějí dát Hitlerovi konečné "Good-bye", avšak příliš to nejde | Richard Seemann | |
26. 2. 2007 | 25. únor byl osudovým dnem i pro Německo | Richard Seemann | |
19. 2. 2007 | Zündel: Pět let na tvrdo pro popírače holocaustu | Richard Seemann | |
30. 1. 2007 | Role šumperského rodáka při holocaustu | Jiří Glonek | |
29. 1. 2007 | Pochod na Rím | Peter Greguš | |
18. 1. 2007 | Byl únor 1948 nevyhnutelný? | Otto Drexler | |
4. 1. 2007 | Miloš, Gert, Milan, Frau A a vize budoucnosti | Miloš Pick | |
11. 12. 2006 | Esesák učitelem dalajlámy | Richard Seemann | |
26. 9. 2006 | Vynucené cesty - mnichovská zrada nebo úmysl? | Lubomír Molnár | |
18. 11. 2005 | Proces s neonacistou Zündelem byl odročen | Richard Seemann | |
19. 10. 2005 | Hitlerovi "čestní árijci" | Richard Seemann | |
27. 7. 2005 | Sudetoněmecká otázka | Radomír Luža | |
16. 3. 2005 | Stalingrad během blokády I. |