Milá Gábino,

první neděli po Velikonocích si křesťané čtou při svých bohoslužbách jeden text z Bible, který je napsaný v Janově evangeliu, ve dvacáté kapitole, od verše devatenáctého do verše třicátého prvého. Když si kliknete na tenhle odkaz, zobrazí se Vám ten text na monitoru. Pokud máte doma Bibli, můžete si ten text také najít a přečíst v klasické podobě. Alespoň zjistíte, jak je šikovné, že si lidé už v dávných dobách rozkouskovali knihy téhle staré sbírky textů, které říkáme Bible, na kapitoly a verše - lépe se v ní hledaný text najde.

Přečtěte si ten text, a já vám k němu něco povím, protože je moc a moc důležitý pro pochopení křesťanské víry. Ostatně zprvu byl koncem celého Janova Evangelia, jakousi pointou, a tak si na ní dal autor záležet. Později byl přidán ještě zbytek knížky, celá dvacátá prvá kapitola, a k tomuhle dodatku by se dalo říct hodně napínavých věcí, ale to sem teď nepatří.

Tak, a teď je třeba říct jednu zcela zásadní věc, kterou musíme mít na mysli vždycky, když si chceme z Bible -- a vlastně z každého starověkého textu - něco přečíst: Když tehdy lidé chtěli napsat nějakou pro ně moc a moc důležitou věc, tak jí psali formou příběhu. Prostě to tak tehdy dělali, mimo jiné i proto, že většina lidí neuměla tehdy číst a psát, a tak pro zapamatování té myšlenky nazpaměť byl vhodnější příběh než nějaká definice.

Ti, kteří to psali, i ti, co to četli, i ti, kteří to předávali dál, všichni moc dobře věděli, že fabule příběhu je jen takový obal, ve kterém ta důležitá myšlenka je zabalená. Proto třeba Ježíš vypráví svá podobenství, jejichž poslání si člověk zapamatuje díky příběhu lépe, než kdyby to byla nějaká sucharská poučka. Rozuměli tomu tak i ve středověku, a teprve novověk začal číst ony příběhy doslova, a utíká mu proto jejich message, čili sdělení, zvěst.

A co horšího -- doslovné chápání těchto podobenství se mnoha kriticky přemýšlejícím lidem stává kamenem úrazu pro čtení Bible a pro vnímání křesťanství vůbec -- mají pocit, že důležité jsou právě ty fabulační obaly poselství, často oděné do všelijakých zázračných a nereálných kulis. Je, Gábino, spousta lidí, kteří si myslí, že křesťanská víra znamená věřit v doslovné znění těch obrazných podobenství. Žel, myslí si to i někteří křesťané, tak zvaní fundamentalisté, a to už jsou často nebezpeční lidé, jako ostatně fundamentalisté všech věr a ideologií. Má to tady na té zemi ale Pán Bůh čeládku! V tom našem textu jsou to hned tři sdělení, která chtěl autor říct:

1. Ve verších 19-23 sdělení první: Křesťané by měli dělat totéž co Ježíš, tedy odpouštět lidem, když se dostanou do průšvihu, nebo když udělají nějakou hloupost, která jim i druhým kolem nich kazí život, a měli by těm lidem pomoct rozvazovat a rozplétat všechny determinace, které je svazují jako špagáty a ovládají je (tomu se v Bibli říká hřích). Křesťané nemají mentorovat a moralizovat lidi, kteří jsou v průšvihu, ale mají jim jako Ježíš pomáhat toho trable se zbavit.

Autor textu to říká příběhem, ve kterém se ustrašeným učedníkům (to byla ta parta lidí, kteří s Ježíšem za jeho života žili a kteří se po jeho popravě zabarikádovali v nějakém stavení, báli se vystrčit nos, aby je také neukřižovali jako, a mudrovali o zlobě světa) zjeví Ježíš a říká jim: Chlapi, to co jsem dělal já, to dělejte také -- vzmužte se, jděte mezi lidi a odpouštějte jim hříchy a vysvobozujte je od nich. Protože když to nebudete dělat -- a kdo jiný než vy, mí učedníci, by to měl dělat - tak ti lidé budou v průšvihu a v zotročení toho hříchu a nezbaví se toho, a to je přece hrozné! Možná, že se někde setkáte s výkladem, že jim Ježíš dává jakýsi gebír rozhodovat, který hřích mají odpustit a který ne, ale garantuji Vám, že je to výklad opravdu velmi špatný a nehorázný, který už v dějinách způsobil moc a moc zla. Více k tomu najdete ZDE.

2. Ve verších 24-29 je druhé sdělení, opět oblečené do příběhu. To sdělení zní: vy, čtenáři mého evangelia, tj. zprávy o životě, díle a významu Ježíše, čtenáři již druhé generace křesťanů asi sedmdesát let po Ježíšově popravě, vy, kteří prožíváte strašné věci po zničení Jeruzaléma, vyloučení z židovského společenství, pronásledovaní římskou exekutivou, vy, kteří si začínáte říkat kdoví jak to všechno s Ježíšem bylo a kdoví, zda ta naše víra má vůbec smysl, vy poslyšte jediné blahoslavenství (jakousi gratulaci, pochvalu) v mém evangeliu: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.

A zase: je to řečeno příběhem o "nevěřícím" Tomášovi. Jiné jazyky mluví lépe o "nedůvěřivém" Tomáši, ale možná, že v atheistických Čechách to není překlad zrovna špatný. Ukázkou toho, jak výborná byla ona starověká literární metoda sdělovat důležité věci pomocí příběhů je to, že rčení o "nevěřícím Tomášovi" je dodnes běžně užívané.

3. A poslední sdělení nacházíme ve verších 30-31. Připomínám, Gábinko, že je to původní závěr celého evangelia, jakési shrnutí. Zde už není příběh -- autor prostě "po našem" říká, že by se toho o Ježíšovi mohlo napsat daleko více, než stačil napsat on. To, co ale napsal, psal proto, aby čtenáři uvěřili, že člověk Ježíš, ten, co před tři čtvrtě století chodil po Palestině, učil lidi odpouštění, lásce a milosrdenství, ten, co byl popraven na hrozném kříži, že právě tenhle Ježíš je tím klíčem k smysluplnému životu.

Víte, Gábinko, kolem toho roku 100 našeho letopočtu, kdy tento text vznikl, kolovala mezi křesťany celá řada i jiných spisů o Ježíši. Mimo jiné i ostatní tři evangelia, která v Bibli máme spolu s tímto Janovým. Církev je vybrala kolem roku 150, kdy ze vší křesťanské literatury vytvořila jakýsi výběr, kterému říkáme kánon, nebo také Nový zákon.

Každý ten biblický spis mluví o víře jinak: vždy právě do té situace, ve které vznikl, jazykem a myšlenkovým aparátem blízkým pisateli a adresátům jeho psaní. Od počátku byla víra vyjadřována rozmanitými způsoby. Víra nemá ráda uniformitu.

Janovo evangelium mluvilo k těm všemi okolnostmi ztrápeným a pochybnostmi sužovaným křesťanům janovské církve, která vznikla ponejvíc z původních stoupenců Jana Křtitele. Byli to lidé zviklaní v tom základním poslání své víry: odpouštět hříchy, být milosrdní, spravedliví, přinášet pokoj a smíření, a všechno to ostatní, co ježíšovská víra vyžaduje. Svět okolo -- říkali si - jsou jedna obrovská jatka, a ausgerechnet my máme věřit, že ten potulný kazatel Ježíš, který se bez odporu nechal popravit to zachrání? A my bychom měli jako on jít s ním na porážku také?

To se nám - říkali si - víc líbí to, co je právě teď v módě. Říká se tomu gnóze, poznání, a to je jinačí učení! To už není o pomáhání chudým a nespravedlivě stíhaným, to není špinění se s nějakými hříšníky a bezdomovci a všelijakou barevnou verbeží. To je, panečku, duchovní víra! Ta se obrací k nebesům, je o vznešených myšlenkách, o duchovním zrání, osobním růstu -- člověk se v ní cítí tak nějak lepší než ostatní lidé.

A ten Ježíš -- kdoví jak to s ním bylo! Kristus, to ano, to je duchovní veličina, která s tím pozemským Ježíšem ale nemá moc společného, jestli vůbec něco! Ostatně, ta nová gnostická víra je spíš pro noblesní Řeky a Římany, pojďme se tedy na ty špinavé židáky už konečně vykašlat.

Někdy se, Gábino, stává, že původní nadšení slábne a umírá. Křesťané z janovské církve tu hořkou zkušenost pocítili na vlastní kůži. Ježíš, k jehož učení jejich otcové přilnuli, jim přinesl víc potíží než výhod, víc nepřátelství, než sympatií. Usilovali o smysluplný život a dospěli k rozchodu se světem. Doufali v plnost života, a dočkali se ztráty jistoty. Zdálo se, že je víra dostala do slepé uličky. Je Ježíš skutečně ten, v kom měl Bůh říct poslední slovo?

Na takovou ztrátu odvahy, na takovou problematizaci víry evangelista Jan naráží. Otřesenou křesťanskou identitu chce podepřít. Chce nově povědět, že ten ukřižovaný Ježíš je opravdu Boží vyslanec, nebo jak se říká podle starověkých symbolů: Boží Syn. Toto evangelium chce nově formulovat a podepřít zmoženou víru a ukázat její oprávněnost v nepřátelském světě.

Vraťme se, Gábinko, ještě k těm dvěma příběhům. Prvním o odpouštění a druhém o víře bez důkazů. Pro dnešního člověka se tam až příliš naturalisticky mluví o Ježíšových ránách, případně o vkládání rukou do nich. Víte, stále nesmíte zapomenout: jsou to jen příběhy, podobenství, které chtějí něco důležitého říct. A těmi ranami po ukřižování chce Jan říci: ano, ten Kristus, který vás stále, i teď, po své smrti, zve k dobrému životu, to není nějaká duchovní idea, která by vás vedla z nečasu tohoto světa do závětří nějakých duchovních sfér! To je ten člověk z masa a kostí Ježíš, který si prožil hrůzy života stejně, jako vy, a přesto, či právě proto vám rozumí a má vás rád a chce, abyste i vy rozuměli lidem kolem sebe a měli je rádi. To jediné je návod na záchranu světa!

Nakonec bych měl ještě říci, milá Gábino, proč Vám vlastně o tomhle biblickém textu píšu. Už jsem to vlastněna začátku napsal: považuji ho za moc a moc důležitý. Já si totiž také, stejně jako evangelista Jan myslím, že tenhle svět se dá udržet jen spravedlností, láskou, odpuštěním, péčí o potřebné a marginalizované a že každá nenávist, válečné štvaní, šovinismus, zabíjení, fanatismus jsou špatné.

A taky si myslím, že je dobré se v tomhle přesvědčení občas vzájemně posílit, natruc všem nebezpečným blbcům -- tak Vám o tom píšu, třeba Vám to dodá zase trochu odvahy do života. A pak také nemám rád lidi, co ohrnují nos nad světem a všelijakou člověčinou, a je mi sympatický Ježíš právě proto, že s takovýmihle lidmi nepekl, ale stýkal se s obyčejnými lidmi, často všelijak vystrčenými na okraj společnosti.

Milá Gábinko, už raději skončím, aby to nebylo moc dlouhé a abyste mi zase neřekla, že tomu nerozumíte. Snad jsem Vás tím textem alespoň trochu zaujal. Mějte se dobře.

Amen