Americké a britské jednotky v Iráku vězní tisíce lidí, aniž by proti nim vznesly jakékoliv trestní oznámení a sílí důkazy o tom, že irácké bezpečnostní jednotky mučí vězně, konstatovala v pondělí organizace na obranu lidských práv Amnesty International.

Mladí muži v Británii budou od nynějška muset se otevřeně ujistit u každé dívky, jestli souhlasí se sexem, mají-li se vyhnout obvinění ze znásilnění. Britské ministerstvo vnitra v této věci zahajuje celostátní informační kampaň.

Jde o to, že se dosud britským soudům většinou nedaří muže odsuzovat za obvinění ze znásilnění. Zákon o znásilnění hodlá tedy britská vláda zpřísnit.

Bushova administrativa zahájila tažení proti únikům informací týkajících se národní bezpečnosti, napsal v něděli 5. března redaktor listu Washington Post Dan Eggen. Probíhá řada šetření FBI s cílem odhalit zdroje úniků citlivých informací uvnitř CIA, Národní bezpečnostní agentury (NSA) a dalších bezpečnostních služeb v souvislosti s případy odhalení tajných věznic a nezákonných odposlechů. Ministerstvo spravedlnosti poslalo zaměstnancům bezpečnostních služeb dopis, který jim zakazuje hovořit s médii o jakýchkoliv informacích týkajících se operací NSA.

Stephen Biddle v ve druhém letošním čísle Foreign Affairs tvrdí, že srovnávat Irák s Vietnamem, jak to dělá stále více politiků i komentátorů, je zavádějící. Zatímco ve Vietnamu šlo o nacionalistickou lidovou válku proti úzké elitě podporované okupační mocností, v Iráku se schyluje ke všeobecné občanské válce. Jestli za této situace bude Bushova administrativa trvat na tom, že Irák je Vietnamem dovedeným do konce, pravděpodobně válku prohraje, píše se v článku nazvaném Seeing Baghdad, Thinking Saigon.

Zdá se stále více zřejmé, že úspěch Strany zelených je především úspěchem české novinářské obce. Té se díky neúnavné a houževnaté práci podařilo českou veřejnost přesvědčit, že lidé, kteří se v současné době věnují politice, jsou zkorumpovaní darebáci, myslící jen na svůj vlastní prospěch a o veřejné zájmy a natož blaho nedbají ani náhodou. V důsledku toho každý, a to doslova, který hodlá vystřídat současnou politickou garnituru, jeví se kde komu jako přijatelná alternativa pro nadcházející volby, i když o něm nic, nebo téměř nic nevíme, a i když to, co víme nějaké nadšení nad budoucím řešení celospolečenských problémů nikterak nevzbuzuje. Zelení jsou spása. Dnes jsou to Zelení, kdo to bude zítra?

Při čtení článku "Zelení? Kdo to vlastně je?" jsem se opravdu nestačil divit, píše Martin Kostka. Ve snaze o pochopení páně Křečkových myšlenkových toků jsem však došel pouze ke dvěma možným vysvětlením. Buď oddanost straně velí podávat realitu vždy tak zkresleně, aby veškerá pochybnost o její dokonalosti vyzněla naprázdno, nebo je problém v samotném vnímání reality, snad kvůli odtrženosti od ní.

Opět je tu přítomno ono oblíbené myšlenkové klišé, že česká veřejnost je masa primitivů bez schopnosti si vytvořit vlastní relevantní názor na věc, a je tedy nasnadě, že její mínění někdo formuje, v tomto případě "neúnavná a houževnatá práce české novinářské obce".

V posledních týdnech se začaly v našich médiích objevovat častěji úvahy o postavení a ohlasu české literatury. V Britských listech napsal Miroslav Vejlupek: Je to historický paradox: rok 1989 přinesl spisovatelům svobodu slova, ale vzal jim čtenáře. Nu, rozhodně nevzal čtenáře knihám, těch se prodává a čte víc než dost, jen jiných a jinak; nevzal jim nakladatele, protože nakladatelství je nepočítaně a svého nakladatele najde, po větším, či menším úsilí každý autor, po případě má možnost vydat dílo sám či zveřejnit je na internetu. Ne ovšem každý, kdo něco napíše, je spisovatel.

Spisovatelů neubylo, knih přibylo, je však ale pravidlem, že skoro každá konference či sympozium se skládají z nářků a jeremiád... Je zde snad možné ještě použít známý příměr o salátku, kterého je málo a šnečcích, kterých je naopak mnoho? Vrátíme se k tomu ještě.

Odpověď je zdánlivě jednoduchá. Ano, jsou výrazem svobody slova. Ale je zde docela malý problém. Jak dlouho ? Jak vyplývá i z průvodního obrázku, i já užívám osoby křesťanského boha často ve svých karikaturách. Sice ho nezesměšňuji ani neurážím, ale klidně z něj dělám osobu roztržitou, bezmocnou vůči lidské hlouposti, ale někdy i jen nositele mého názoru na tu kterou věc. Prostě využívám "naší" svobody slova. Ale nutno si přiznat, že ještě v 18. století by mi i Evropě šlo o krk a ještě ve 20. století o existenci. Suma sumárum -- jsme "demokratičtější" pouhých sto, dvě stě let...

Navíc je otázka, jestli celkový úpadek toho, co by se dalo nazvat "něčím vyšším" než je snaha a vydělávání peněz, boj o moc či o prosté přežití, je výrazem demokracie. Snad ano. Snad. V tomto sporu o karikatury si však v současné Evropě připadám jako v USA. Ještě ve druhé polovině 20. století byla u nich běžná rasová segregace -- a najednou "pic kozu do vazu" učí celý svět lidským právům....

Nedělám si iluze, že současný, poněkud opožděný výbuch hněvu proti těmto karikaturám měl a má určité vůdčí osobnosti, kterým tento stav vyhovuje. O co jsme však byli my a "naše" církev katolická v minulých staletích, či dokonce desetiletích jiní ? Je proto třeba říci jasně. Před nějakým tím časem by to i u nás bylo obyčejné kacířství. Že je to u nich kacířství i dnes, je jen a jen jejich věc. My to buď budeme respektovat, nebo se holt musíme smířit s nálepkou kacířů - po muslimsku. Žádná jiná cesta prostě není.

Ve čtvrtek 2.3.2006 projednal senát Petra Brauna Městského soudu v Praze žádost odsouzené Adély Rajdlové z 1. června 2004 o povolení obnovy procesu. Soud její žádost zamítl. Následující den byla odsouzená propuštěna ze zaměstnání a do 10. března má nastoupit výkon pětiletého trestu, který jí uložil 24. ledna 2006 senát Jaroslavy Maternové Vrchního soudu v Praze. Oba zmínění soudci se zabývají touto věcí od jejího počátku a vynesli již pět rozhodnutí ve věci, která si v mnoha ohledech protiřečí. Soudce Petr Braun po právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze z 20. dubna 2004 v reportáži TV Nova "Na ostří nože" zpochybnil rozhodnutí soudkyně Jaroslavy Maternové, která tehdy uložila Adéle Rajdlové trest odnětí svobody v trvání sedmi let za pokus o vraždu. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR soudce, který uveřejní ve sdělovacích prostředcích hodnotící vyjádření k souzené kauze, se dostává do postavení podjatosti ze zákona a nesmí dále v daném případu působit.

Novin, které mohou Češi v prodejnách nalézt, není zrovna málo, píše čtenář Vít Hinčica.

Najít mezi nimi ale takové, které by se daly pokládat za seriozní, je úkol velmi těžký, ba co víc, někdy takřka nemožný. Přestože si mnoho deníků přisvojuje označení "seriozní", fakt, že k serióznosti mají často daleko, lze jen těžko zastřít. Stále více se české deníky začínají přibližovat bulváru, a to po všech stránkách. Skoro už začínám mít pocit, že se namísto jednoho Blesku prodává Blesků rovnou deset, byť se změněným názvem.

Tisková zpráva NESEHNUTÍ Brno

V sociologickém průzkumu, který ve dnech 27. 2. � 5. 3. 2006 prováděla mezi obyvateli městské části Brno-Ivanovice Katedra environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, se 72,6 % dotazovaných vyslovilo proti výstavbě nového Hobby marketu v Ivanovicích. Zároveň více než 350 občanů Ivanovic podepsalo petici občanského sdružení Klidné Ivanovice proti výstavbě tohoto hypermarketu. Starostka Ivanovic se zavázala, že bude názor veřejnosti respektovat ve vydaných stanoviscích obce v následných rozhodovacích řízeních. Otázkou zůstává, zda mínění ivanovických občanů bude respektovat i investor, kterým je podle dosavadních informací firma Bauhaus.

Einer muss der Bluthund werden, ich scheue die Verantwortung nicht.

Freiheit ist immer Freiheit des Andersdenkenden.

Téměř bez povšimnutí v mediích proběhlo 5. 3. výročí 135 let od narození jedné zajímavé historické postavy, německé levicové socialistky Rosy Luxemburgové (1871 -1919). Samotné její jméno bylo v  BL několikrát zmíněno a tudíž není čtenářům neznámé. Nicméně, schvalování tzv. antikomunistických zákonů jak na národní úrovni u nových států EU, tak i na úrovni RE se děje za minimálně vlažného přístupu stran sociální demokracie a někdy i za aktivistických prohlášení jejich představitelů, že za jejich vlád nikdy nikde nedošlo k nějakým nezákonnostem. Proto stojí za to si připomenout osobnost Rosy Luxemburgové a okolnosti její násilné smrti.

Andreas von Bülow: CIA a 11. september -- medzinárodný teror a rola tajných služieb, nemecký originál: Die CIA und der 11. September, internationaler Terror und die Rolle der Geheimdienste, Piper, München, Zürich, 2003, ISBN 3492045456, 13.00 EUR

Kniha Andreasa Bülowa CIA a 11. september -- medzinárodný teror a rola tajných služieb nemá za cieľ priniesť definitívnu odpoveď na otázky ohľadom okolností deštrukčnej katastrofy newyorských dvojičiek, ale nastolením mnohých nových otázok a zverejnením (u nás) neprístupných či zahmlievaných údajov pranieruje metódy manipulácie naivných občanov udržiavaných v dobrej viere v česť a spravodlivosť vrchnosti. Vychádza zo stoviek prevažne amerických prameňov.

Andreas Bülow využil mnoho dokumentov, štúdií, nákresov, článkov, expertíz, verejných vyjadrení i niekoľko kníh, ktoré vznikli z reakcií na dvojnásobný šokový účinok, jednak z tragickej udalosti, ale i z rýchlosti, akou americké úrady prezentovali osnovateľov a vykonávateľov útoku a bez presvedčivých dôkazov vypovedali "svetovú vojnu" šesťdesiatim krajinám sveta tzv. "osi zla". Bývalý riaditeľ CIA R. J. Woolsey ju nazval "štvrtou" svetovou vojnou (keďže "treťou" bola tzv. studená).

Ambíciou knihy nie je priniesť definitívnu odpoveď na otázky o okolnostiach útoku na newyorské dvojičky, ale nastolením mnohých nových otázok a zverejnením (u nás) neprístupných či zahmlievaných údajov pranieruje metódy manipulácie naivných občanov udržiavaných v dobrej viere v česť a spravodlivosť vrchnosti.

V druhej fáze -- po víťazstve Talibanu -- mala byť odmenou za pomoc Ameriky stavba a prevádzka ropovodu z Turkmenistanu cez Afganistan smerom k moru. Ešte v auguste 2001, mesiac pred osudným útokom na dvojičky, rokovala na Floride delegácia Talibanu so zástupcami americkej olejárskej spoločnosti Unlocal!

Európska únia je jedným z najväčších dovozcov ropy, zemného plynu a uhlia. Jej energetická závislosť od vonkajších zdrojoch ju robí politicky zraniteľnou a ohrozuje udržateľnosť jej ekonomík. A k tomu treba prirátať negatívne environmentálne dôsledky ekonomického rozvoja postaveného na získavaní energie spaľovaním uhľovodíkov.

Jedným z pilierov súčasného modelu globálnej ekonomiky je dostupnosť pomerne lacných zdrojov energie, ľahko využiteľných pre dopravu. Globálna deľba práce, medzinárodný obchod, nadnárodné spoločnosti -- to všetko by v dnešnej podobe nebolo možné, keby sa pomocou uhľovodíkov výrazne nezrýchlila a nezlacnila diaľková doprava. Od druhej polovice 19. storočia to bolo krvou globálnej ekonomiky uhlie, v 20. storočí ho postupne nahradila ropa a na jej miesto sa dnes tlačí zemný plyn.

Ve čtvrtek napsal Smrž vášnivou obhajobu (nebo spíše propagandu) energií z obnovitelných zdrojů. Článek plný obdivu k alternativním energiím měl jedinou vadu. Pan Smrž nám totiž neřekl, kolik taková energie stojí. A s tou cenou stojí a padá možnost využití obnovitelných nebo alternativních zdrojů.

Aby bylo jasné hned od začátku -- žádné alternativní zdroje zatím nemají šanci. Z jednoduchého důvodu -- jsou drahé.

Podíváme se jak je to jednotlivými zdroji.

Nedá mi nereagovat na článek Josefa Víta, píše Daniel Bosák ml. Pane Víte, ve své podstatě je Vaše hra s čísly správná, ale jen do jisté doby. Nevím zda záměrně nebo z neznalosti jste do svého výpočtu nezapočítal veškeré náklady na výrobu kwh elektrické energie. Výroba energie z jádra je levná jen do té doby, dokud do ní nezapočítáme náklady na výstavbu meziskladů, trvalých skladů a jejich provoz provoz, náklady na stavbu a hlavně pak demontáž samotných elektráren. Zde se nebavíme o desetiletí, o sklady budou muset naši potomci pečovat dalších sto let. Výroba energie z uhlí je na tom podobně, nevím zda jste měl možnost navštívit povrchové doly u Mostu, tu spoušť tam bude muset někdo za něčí peníze asanovat, hezky česky - vrátit krajině život. Tahle suma by měla být započítána do výroby energie.

Josef Vít ve svém článku píše "Aby bylo jasné hned od začátku -- žádné alternativní zdroje zatím nemají šanci. Z jednoduchého důvodu -- jsou drahé".

Logické pořadí není správné neboť drahost je až následkem vzácnosti a zároveň státem nadirigivané poptávky, píše Jiří Brunner.

Paradoxně je tedy tlak státu kontraproduktivní. Je to však jen zdánlivé neboť výsledkem je, že se aspoň část energie tvoří a ne jen trpně spotřebovává.

Kdybychom neměli tyto zdroje, tak si o to rychleji spotřebujeme zdroje neobnovitelné. Autor je, stejně jako já, dříve narozen a měl by tedy jásat, že energetická krize se oddálí a nás ještě (snad) nezasáhne. Naše děti však před tínto reálným nebezpečím stojí.

Při čtení příspěvku Tomáše Koloce "Díky za Tomáše Halíka" mně několikrát silně zamrazilo, píše Oldřich Janouch.

Již dlouho jsem v Britských listech nečetl něco tak odpudivě manipulativního jako právě tento článek. Tak například v této jediné větě se těch manipulací vyskytuje hned několik.

To se pan Koloc nestydí zaštiťovat se autoritou tibetského dalajlámy, když musí vědět, že ten by se nikdy nesnížil k tomu, co je tak vlastní různým sektám a náboženstvím, a to připomínat druhým jak lépe "žít svou vlastní víru" ?

Právě jsem dočetl program Strany zelených. Jsem z něj trochu rozdvojený. Ale to asi bude každý, kdo se ještě nestačil naučit myslet postmoderně.

S Járou Cimrmanem bych mohl říct, že zelení zastávají názory, které zároveň vyvracejí. U Zelených je to ale obráceně, protože nejdříve odmítají, aby na konci mohli po těchto řešeních sáhnout. Nevím, jestli Martin Bursík počítá s tím, že celý program, zvící i s jeho předmluvou, rozsáhlým obsahem, vlaštovkou a lepíkem, 57 stran, nebude nikdo číst. Ale i jednotlivé kapitoly v sobě obsahují značné rozpory.

Při některých debatách ve věci vyvěšování tibetských vlajek občas padne argument o Tibetu jako odvěké součástí Číny. Má vůbec tibetský národ nárok na podporu touto formou? Šlo vlastně někdy o samostatný stát? Možná by bylo zajímavější -- namísto ponoření do historických a právnických disputací -- uvést několik zajímavých údajů. Cizí osud je člověku bližší, pokud zjistí určité paralely...

Do vědeckých titulů články s otazníky nepíši. V BL je to však můj druhý příspěvek po článku Indoktrinace? , který nutně k dalšímu otazníku vybízí...

Nevím, kdo Blairovu zmínku o Bohu do článku Blair: Nejsem socialista. Ohledně Iráku bude mým soudcem Pánbůh zařadil pod hlavičku fundamentalismus, patrně redakce. To ovšem také vypovídá o fundamentalismu, a to liberálním (přes zdánlivé contradictio in adjecto).

S tím souvisí i přepis Pánbůh (za komunismu i "pánbůh"), který také nesvědčí o nezaujatosti glosátora, v původním článku z The Independent Blair totiž mluví o Bohu (God). Stejně jako kdysi Reagan v komunistické Praze, kdy i Rudé Právo muselo otisknout dovětek jeho řeči: "Bůh vám žehnej!" Tenkrát bylo příjemné slyšet v ústech politika zmínku o Bohu. Jak se časy mění!

Jan Čulík si právem postěžoval na směšný mediální povyk kolem nedávného slavnostního povýšení České republiky mezi "bohaté státy", při němž byl promotorem prezident Světové banky Paul Wolfowitz. To ovšem neznamená, že Wolfowitzova návštěva v Praze neměla - přinejmenším pro ČR - značný význam. Wolfowitz je dnes v mezinárodních záležitostech mnohem vlivnější osobou než ruský prezident Vladimír Putin, který přiletěl do ČR vzápětí a mediálně překryl navenek méně zajímavého finančníka.

Zdání často klame, často se také klame vytvářením zdání.

Je zajímavé porovnat pomocí dostupné dokumentace, co Wolfowitz skutečně říkal a co s jeho slovy udělala česká média, případně co z nich vyvozovali někteří čeští činitelé. Není také na škodu připomenout některé širší souvislosti Wolfowitzova politického angažmá, o nichž se v ČR skoro úplně mlčí.

V Keni zemře mnoho lidí, pokud nebudou okamžitě dopraveny potraviny pro 3,5 milionu lidí, kteří jsou na hranici hladomoru, varovala Organizace spojených národů.

James Morris, šéf Světového potravinového programu OSN konstatoval, že v severovýchodní Africe je ohroženo hladem 11 milionů lidí. V severní Keni už zemřelo nejméně 40 osob a dobytek, velbloudi a osli také umírají znepokojující rychlostí.

Region trpí už pět let vážným suchem, a tak tam vznikla nejhorší situace za posledních čtyřicet let, konstatuje OSN.

Morris konstatoval po návštěvě El Waku na hranici mezi Somálskem a Keňou, že se svět musí probudit a začít v této věci jednat.

V roce 1993 se začal internet radikálně rozvíjet. Dnes, o třináct let později, nikdo neví, jak je velký. Než přestala firma Google informovat o tom, kolik stránek indexuje, říkala, že jich zaznamenává 8 miliard. To byla ale jen špička ledovce. Někteří odborníci odhadují, že je web čtyřistakrát větší.

To by znamenalo, že za přibližně 10 let vzniklo 3000 miliard stránek a jejich počet roste každou hodinu asi o 25 000. To je zcela revoluční proměna našeho prostředí. Měli bychom začít přemýšlet o tom, co to znamená, píše v týdeníku Observer podle své nedávné přednášky v londýnském Science Museum John Naughton.

V pátek jsem zhlédl v pražském Činoherním klubu hru irského autora Martina McDonagha Pan Polštář. Je to docela zajímavá groteskní hříčka, pohrávající si s extremními motivy, což je vždycky ošemetné. Použijete-li totiž pro své literární dílo explicitně erotické nebo drsně násilné motivy (hra Pan Polštář je druhý případ) lehce se otevřete možnému obvinění, že se k nim uchylujete, protože nemáte vlastně o čem psát, a tak jste se voajeristicky rozhodli vzrušovat čtenáře drsným násilím anebo sexem. Umělec, který se rozhodne ve svém díle tematizovat násilí nebo sex, si dává velmi obtížný úkol, protože musí přesvědčit své publikum, že nejde jen o manipulaci konzumenta tématy, která mají intenzivní emocionální náboj ještě bez uměleckého zpracování. Prostě je diváka či čtenáře daleko složitější přesvědčit, že nejde o pouhou pornografii násilí či sexu. (Pornografie je něco, co samoúčelově vzrušuje [nemusí to být jen sex], aniž by témat se silným emocionálním nábojem bylo použito funkčně k něčemu hlubšímu.)

Je politika pouze mužskou záležitostí? Jsou ženy schopny si samy vydobýt místo na politickém jevišti? Anebo bude agresivní konkurenční model mužské politiky dominovat i nadále? Jak by měla vypadat "vláda žen"?

Na tyto i jiné otázky odpovídá několik dnů před 8. březnem, známým jako Mezinárodní den žen, členka sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, poslankyně Anna Čurdová, která je zároveň předsedkyně Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Učitelka, absolventka tří vysokých škol, která dokázala sama skloubit výchovu svých dvou dcer a péči o rodinu s mezinárodní "ženskou" diplomacií v rámci Parlamentního shromáždění Rady Evropy, či mezinárodních fór. Hovoří anglicky, rusky, španělsky. Je členkou Stálého výboru pro otázky žen PES. Nejspíše ji potkáte na letišti mezi Prahou, New Yorkem, Dillí, Bruselem či Štrasburkem.

Mezinárodní guru turistiky, muži, kteří si vybudovali nakladatelská impéria na základě svých cestovatelských zážitků a napsali turistické průvodce, které vedli lidi k tomu, aby cestovali do exotičtějších zemí než kdy předtím, autoři sérií turistických průvodců Rough Guides a Lonely Planet mají nyní výčitky, že rozšířili mezi lidmi zvyk co nejčastěji cestovat letadlem. Dali se dohromady a budou naléhat na turisty, aby letadel používali méně.

K tomu: "Monbiot: Všichni jsme vrazi, dokud nepřestaneme používat letadel"ZDE

Tomáš Halík: Noc zpovědníka - Paradoxy malé víry v postoptimistické době. Nakladatelství Lidové noviny 2005, ISBN: 80-7106-777-6, EAN: 9788071067771, 254 stran, váz.,il.

Tomáš Halík napsal tohoto léta v poustevně v porýnských lesích další knihu. Tentokrát je to soubor šestnácti esejů s podtitulem Paradoxy malé víry v postoptimistické době.

Postoptimistickou dobou míní profesor Halík dobu, v níž odumírá typ náboženství, který vznikl s osvícenstvím, dobu, v níž se předestírá otázka, kterou autor, muž z lůna církve, kde není příliš diskutována, hrdinně pokládá: "Nemusí také naše víra -- podobně jako náš Pán -- mnoho trpět, být ukřižována, umřít -- a pak teprve 'vstát z mrtvých'?"

Psal se rok 1983, bylo několik měsíců po Brežněvově smrti, nový ruský šéf státu Andropov sliboval změny, tak se začalo i trochu oteplovat v normalizačním Československu. Tehdejší vedení Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem pořádalo pedagogickou konferenci. Při této příležitosti byli studenti požádáni, aby vyplnili dotazník, ve kterém se měli svěřit s tím,co je na fakultě trápí. Do té doby neslýchaná věc. Můj tehdejší spolubydlící Petr Kohout napsal místo dotazníku svůj pohled na tehdejší poměry na fakultě. Se mnou svoje názory konzultoval, napsal je na mém psacím stroji, o celé akci věděl ještě jeden spolužák. Přestože byli studenti vyzývání k otevřenosti, následovalo vyšetřování (věděli jsme o něm proto, protože třetí zasvěcený kamarádil se synem jednoho z vyučujících fakulty, mimochodem dnešního rektora celé univerzity - kulisy se mění, lidé zůstávají). Psací stroj jsem odvezl, vyšetřování skončilo do ztracena. Chtěl bych Vám dnes náš " pamflet" nabídnout k posouzení. Na jedné straně bylo zrůdné, že jste za takovéto projevení vlastního názoru mohli být vyhozeni ze školy, na druhé straně je zajímavé, kolik z tehdejších myšlenek týkajících se školství, bychom nemuseli měnit dnes. Posuďte sami.

V lednu 2006 přispělo celkem 130 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 34 236.00 Kč. Příjem z reklamy byl 5500 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 1078.19 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než deset tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.