Ve sněmovně přitom předložila návrhy zákonů o státní sociální podpoře, o rozhlasových a televizních poplatcích, o ochraně před domácím násilím, o náhradním výživném, o registrovaném partnerství, či o prodejní době v zastavárnách a v maloobchodě. Většinu těchto zákonů jí parlament schválil nebo je ještě projednává. Zamítnut byl pouze jediný - o prodejní době v maloobchodě, který měl zabránit hypermarketům v nepřetržitém provozu po sedm dní v týdnu. I prodavačky a pokladní potřebují namísto noční práce někdy odpočinek... Anna Čurdová přišla i do rozpočtové politiky s požadavkem rovnosti. Genderové rozpočty spočívají v zajištění stejného, rovného přístupu pro muže i ženy k veřejných zdrojům. Tedy k veřejným financím, které stát, kraj, obec či město získává z daní všech občanů. Mužů i žen. Při sestavování rozpočtů by se měly brát v úvahu potřeby obou pohlaví. Při rozhodování o investicích vedle toho, že je zapotřebí postavit zimní stadión a v obci opravit hospodu, se nesmí nezapomout na osvětlení a bezpečnost ulic, parky a dětská hřiště. Aby maminky mohly jít někam s dětmi, aby se zajistila dobrá veřejná doprava, ale i kvalitní školka, aby ženy mohly najít zaměstnání. 42 zemí začíná při sestavování rozpočtů brát v potaz i jejich praktický dopad na postavení, fungování a možnosti mužů a žen. Genderová rovnost je jednou z klíčových zásad Evropy, ale i moderní společnosti vůbec. Školství a kultura zůstaly přitom popelkou posledního českého státního rozpočtu - v porovnání s podporou mužským sportům.
Nyní končí čtyřleté období, po které jste byla předsedkyní Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Posunula se během té doby někam problematika "rovnosti"?
Posouvá se , ale ne tak rychle, jak by bylo žádoucí. Posun totiž musí probíhat v několika rovinách. Jedna rovina je "vládní". Tedy to, co se může udělat "shora" a musí být pro to určitá politická vůle. Když se podívám na administrativní opatření, které Rada navrhovala, se kterými přicházela na vládu, konstatuji, že většina byla přijata a také se začala realizovat. V druhém plánu by ten posun měl být -- ale ten není tak viditelný -- ve společnosti, která by tyto věci měla brát za své a měla by s nimi být nějakým způsobem ztotožněna. Zde je nezastupitelná a velice důležitá role médií. Jakým způsobem se ona toho chopí, jestli veřejnosti předkládají problematiku rovnosti pozitivně nebo negativně, protože podle toho dojde k určité míře ztotožnění. A je dobře, že některé problémy se otevřely naplno, budu třeba hovořit o domácím násilí. Na druhou stranu je velká nechuť otevřít otázku zastoupení žen v rozhodovacích procesech a to máme před několika volbami.
Já musím bránit média. Ta se otázkou žen, pokud to mohu sledovat, zabývají docela dost. O tom, kde je místo ženy ve společnosti, se diskutuje. Ale výsledek -- pokud to mohu hodnotit -- není žádný. Takže -- kde je ten problém? Je v ženách?
Problém není v ženách. Mám spíš dojem, že je ve všech politických stranách, které zatím tento posun nezaregistrovaly. Aby totiž došlo k realizaci nápravných kroků, je třeba vytvářet tlak na politické strany, aby ony si uvědomily, že k nějakému posunu dochází. Myslím si ale, že ani jedna politická strana ten posun ve společnosti a diskusi v médiích nezaznamenala. Muži nejspíš nečtou a nedívají se okolo sebe.
Kdo ale má vytvářet ten tlak? Rada něco navrhne a pak mám dojem, že to zmizí do ztracena. Ženy, zdá se, na nějakou intenzivní podporu nemají sílu nebo chuť. Kdo jiný ale by měl "tlačit" na politické strany a veřejnou správu? Stále se točíme v kruhu.
To se točíme, ale bohužel se v něm budeme točit do té doby, než si ženy uvědomí, že musí samy do politických stran aktivně vstoupit nebo prostřednictvím neziskových nevládních organizací na politiky "tlačit". V NGO je žen dost a jsou schopné a pracovité. Pořád v nich ale je nechuť do politických stran přímo vstoupit a ovlivňovat je zevnitř. Já nevěřím na zázraky typu "strany žen", které by tyto věci dokázaly samy zvenku, bez pomoci druhé poloviny populace nějakým způsobem prosadit. Společnost je vždycky oboupohlavní -- politika musí být též. Stejně nesmyslnou by byla strana mužů. Civilizačně zažité stereotypy "politiky kuchyně" jsou brzdou společenské a politické emancipace žen.
Je před volbami a když se podíváme na kandidátky, ženami se to tam věru nehemží. To se ještě před nedávnem představitelé stran kasali, jak to bude úžasné, že na volitelných místech bude vždy minimálně jedna žena - to je zajímavé, že vždycky o tom ti mužští představitelé mluví jako o nějaké exotice -- a když se na ty kandidátky podíváme teď, tak ono to tak po proběhlém "demokratickém" výběru primárkami není. Není to tím, že ženy prostě nemají ony mužské modely v lásce -- nemají "mafiánské" sklony a nedokážou se vzájemně podporovat cestě nahoru a hrát si do ruky tak, jako to dělají muži?
Je to tak. Ženy samy mezi sebou nejsou schopné se domluvit, na rozdíl od mužů. Vytvářejí si konkurenční prostředí, a to daleko větší, než by měly mezi muži. Stále bojují o přízeň mužů. Aniž si to uvědomují. Ono pro tu ženu je vždycky daleko výhodnější být v roli partnerů mužů sama, než aby tam byly další čtyři. Protože ženy spolu neumí tak komunikovat v práci, jako muži. Muži vždycky domluví a obvykle si jednu vyberou, kterou "mezi sebe" takzvaně "vezmou". Ale dvě nebo tři ženy v jednom prostředí už pak tu komunikaci mají mezi sebou horší.
Lze to nějak napravit? Ta staletí rozděleného světa zde pořád, zdá se, fungují. Přestože ženy prodělaly v minulých dvou stoletích historický vývoj své vlastní emancipace. Především ekonomické emancipace. Co s tím? On ten ženský a mužský svět je pořád rozdělený.
Existuje jedno jednoduché a druhé složité řešení. Jednoduchým řešením je volební zákon, který umožní paritní zastoupení. Ihned a okamžitě dodá ženy. Dodá je ale nepřipravené na "konkurenční boj v mužském světě".
To složité řešení je překonávání genderových stereotypů prostřednictvím citlivého přístupu už od základní školy a školky -- nerozdělování archetypálních rolí mužských a ženských. Neuvědomování si fyzické dominance mužů jako řídícího prvku společnosti už v dětství. Nepreferování agrese a konkurence, ale kooperace. Nesoutěžení pouze v "mužských" disciplínách. Je přirozené, že si muž ve věku tří let bere do ruky napodobeninu zbraně? A je přirozené že žena ve věku čtyřech let se točí okolo napodobeniny kuchyně? Dětská hra je vštěpování životní role. A převažující životní role je determinantem chování. Pokud bude svět politiky a veřejné správy světem exaltovaného mužství a agrese, je cesta k rovnoprávnosti zastoupení žen a mužů neřešitelná.
Není onen volební zákon spíš alibi? Mně by se nelíbilo, kdyby mne někam vzali, protože jsem JEN ženská a ne proto, že něco umím. Neshodí to spíše ženy?
To ne, paritní zastoupení rozhodně ne, to je střídání pohlaví, ale nikoliv nadiktovaný limit 40 procent žen. To je střídání. Když budeme mluvit o funkcích, které jsou voleny, je to prostě střídavě žena - muž nebo muž - žena.
Ale i když je to "zipový" systém, tak přece se někde ta žena "musí vzít"... Musí opustit pohodlí své domácnosti, svůj klid, a jít se prát. Ne za sebe, ale za druhé. Takže tak jako tak potřebuje pozitivní diskriminaci.
Ale ona přichází. A přišla by dobrovolně, toho chlapa přece také nikdo nenutí, aby se politicky angažoval a aby "do politiky" přišel.
Peníze, ješitnost, moc...
Ve chvíli, kdy tu roli prozíravá politická strana ženě nabídne a bude si její účast na správě věcí veřejných přát, nebude muset žena překonávat ty bariéry, které má před sebou dnes. Protože v Česku přežívá to, že si žena odpracuje osm i více hodin, pak se postará o děti, o domácnost. Vytvoří manželovi "podmínky". Ale co udělá muž? Využije vytvořených podmínek. Nic víc. Ten po schůzi, na které se odehrávají různé rozhodovací procesy, jde následně s kamarády do hospody. "Dořešit problém". Utužit vazby. Stmelit kolektiv. Servis má od manželky, on sám jej nikomu neposkytuje. Pokud to nejsou čestné výjimky.
Žena oproti tomu nemá čas. Když už se chce angažovat, někde běhat nebo vysedávat. Ten zipový systém jí pomáhá a pomáhá tak i společnosti, protože říká, že si obou těch pohlaví vážíme stejně. Společnost je chce někde v nějakých rolích a chce, aby tam byly poměrně zastoupeni ženy i muži. Aby bylo dosaženo rovnosti přístupů k řešení. V tuto chvíli není poptávka. Ale poptávka vytvoří nabídku, kterou pak ženy rády akceptují.
Ale stávající systém "an sich" se ženě také o děti nepostará -- vzhledem k tomu, že máme zafixováno, že žena patří k dětem -- onen katolický princip Kinder, Küche Kirche.
Ano, ale od toho je opět stát, podmínky vytvořené uvnitř politických stran, od toho jsou zase politici...
A co političky?
Pokud nebudou v politice ženy, které si to budou uvědomovat a nebudou to říkat nahlas, bude to špatné. Stát má vytvářet podmínky pro to, aby žena mohla také do politiky. Od toho ten stát je. To není stát mužů. Není od toho, aby jeho volení zastupitelé říkali, že je nejlepší pro ženu, aby byla u domácího krbu , o který je její povinnost se starat. To už dávno neplatí. To neplatí ne od "komunistického" režimu, ale od druhé poloviny 19. století, kdy žena musela nastoupit do práce, aby společně s mužem rodinu uživila. Tehdy zemřel patriarchálně dominantní systém. V celé Evropě a Americe. Celá moderna a funkcionalismus se točí okolo emancipace ženy. Vysavače, šicí stroje, sporáky. Obytné kuchyně. Elektrické spotřebiče. Mixery. Žehličky. Pračky, ždímačky. Pokrok měl ulehčit ženě její tehdejší úděl a měnit jej, umožnit jí její novou roli. Osvobodit ženu od domácích prací. Dědictvím v českých podmínkách byla Osvobozená domácnost, Družstevní práce a další projekty, využívající participačního modelu.
Mluvily jsme o tom, že žena se stejně musí starat o děti. Kolik mužů je dnes doma s dětmi a stará se o rodinu?
Existuje přehled, ale to číslo je velice malé. Na rodičovské dovolené v České republice je v současnosti 5 procent mužů.
Pokud si dovolím věštit - nenutí je k tomu spíš sociální situace, kdy například nemohou sehnat práci, než to, že by prostě s těmi dětmi a domácností chtěli celý den být?
Ano. V některých rodinách už je to ale tak, že ženy jsou finančně lépe hodnoceny, takže se jim vyplatí chodit do práce a muž je pak doma s rodinou. A nikde není prokázáno, že by to na děti mělo špatný vliv nebo že by se muž o děti starat nebyl schopen naučit. Existují už takové systémy, že muži musí být povinně s dětmi doma, třeba dva měsíce na rodičovské dovolené. Tento systém je třeba ve Švédsku.
A to je přesně ono vytváření podmínek.
Už se nemluví o mateřství, mluví se i o otcovství, které je plnohodnotné, o dělbě práce v rodině. Už se nemluví o mateřské dovolené, ale o rodičovské dovolené. Jen u nás -- a já nevím, z jakých důvodů a proč - přetrvává pohled, že žena musí všechno zvládnout.
Dokonce je veřejným míněním přímo odsuzována k tomu, že ona to musí zvládnout, že musí mít načančaný byt a načančané děti a ještě u toho zvládnout dvanáctihodinovou pracovní směnu. To není normální, že by takhle měl svět fungovat.
Není to tím, že je málo pozitivních příkladů? V Reflexu vyšel tento týden rozhovor s Renátou Veseckou a redaktor -- muž se ptal, jak to, že je svobodná a bezdětná, což už a priori zakládá na pocit, že to přece není normální. Neadorujeme příliš rodinu? Nevytváříme z rodinného krbu mýtys jistoty v nejistém a bouřlivě se vyvíjejícím světě?
Stoprocentně. A navíc ta tendence se zvyšuje. Protože jak klesá populace -- ale ono když se podíváte do statistik, nejsme úplně na vymření, populace se ustálila v určité trajektorii. Ve které, pokud se podíváme generačně zpět, jsme se v bývalém Československu i v České republice vždycky pohybovali. Není tedy důvod k obavám nebo panice. Nicméně klademe důraz na "klasickou" rodinu, která je ale sama v krizi. Já si přitom nemyslím, že je rodina v krizi. Myslím si, že jsou v krizi spíš určité hodnoty. Ale je tu úžasná snaha vrátit ženu zpátky, jak se říká, tam, kam patří. Ale to je nesmysl.
Takže žena doma s dětmi a muž živí rodinu. Klasický křesťanský evropský model.
Tak. A existuje velká snaha, aby se to do tohoto "svatého" obrazu vrátilo. A mne to v české společnosti fascinuje. Protože zde to nikdy nebylo.
A není to spíš krize muže?
No ....svým způsobem to může být i krize muže. Krize mužské role. Krize lokálních pravidel, globalizace a odcizení rozhodovacích procesů. Touha "mít znovu svůj svět pod kontolou".
Protože poslední dobou se nějak množí muži, kteří sice mají manželky doma, ale vystavují na odiv, jak oni rádi se svými dětmi vstávají a vaří jim tu ovesnou kaši. Přitom se o ně fakticky stará žena. Není právě toto projev krize identity současného chlapa?
Určitě je. Já jsem teď nedávo četla, že tím, jak se posouvají role, muž potřebuje najít novu identitu. Máte pravdu. Je to krize mužů a krize otců. Může být způsobena tím, že ženy muže vytlačují z tradičních rolí, protože šéf fabriky prostě byl vždycky chlap a když teď přijde stejně talentovaná žena s týmž úmyslem, tak si s tím muži neví rady, protože je vytlačujeme z výsostného území.
Nejsme navíc třeba lepší, než oni?
No... a bylo to vždycky jejich výsostné území?
Zvykově jistě.
A jsme u toho. Zvykově. Ale když se podíváme historicky do zemí, které jsou v čele zavádění kvót a ženské rovnosti, tam vždycky nějakým způsobem si ty ženy musely poradit. Na severu bojovali chlapi s přírodními živly. Vzdorovali jim. Třeba byli na moři. Lovili potravu, aby rodina, obec nezahynula. Nekonkurovali si, kooperovali ve jménu přežití. A pokud se podíváme na výjimečné situace,jako třeba války, kdy odcházeli muži bojovat, ženy v tu chvíli musely řídit nejen fabriky a vyrábět zbraně, ale musely řídit celý týl, celou společnost. A poradily si. Rusko tuto zkušenost zažilo v masovém měřítku. Z toho je vidět, že ten zvyk je jen zvykem. A proč tedy tu rovnováhu postupně nenastavovat? My ale nejsme v krizové situaci, tedy to musí jít postupně.
Pořád se zabýváme emancipací a muži si pořád brání ty hradby své pevnosti mužství. Neměli bychom se spíš zabývat problémy mužů?
Ale to by bylo docela hezký. (.... Smích.) Pokud si oni myslí, že mohou řešit problémy žen, se kterými nemají žádné zkušenosti a které jsou pro ně atypické, tak proč bychom to neobrátili? Proč bychom my nemohly řešit problémy mužů?
Ale my je přeci umíme řešit. To už jsme za těch válek, kdy jsme řídily i fabriky, dokázaly.
Jestli oni se nebojí zrovna toho... Zde se pohybujeme v psychických hlubinách muže a ty asi nevyzkoumáme. Chtělo by to nejspíše nějakou rozsáhlou sociologickou studii. Možná by to chtělo nejen studii muže, ale i studii ženy. Protože ženy, byť jsou emancipované a byť jsou ze zákona rovnoprávné, tak vždycky, když se objeví názor, že by měly být v té kuchyni, obvykle souhlasí. Tak proč, když jsou emancipované, rovnoprávné a umí řídit fabriku, se najednou, když se objeví mužský s tímhle názorem, otočí a proč mu dávají za pravdu? To se bojí?
No, možná se bojí .... ale to jsme si my dvě nyní krásně přehodily role... Já se mám ptát. Faktorem je i odpovědnost, která souvisí s vůdčí rolí - protože být živitel rodiny a vědět, že na mně ta rodina visí se vším všudy, asi také není lehké.
Ale vždyť kolikrát tu rodinu živí ta ženská....
Ale ona si přece většinou nepřizná, že ona je ten, kdo živí tu rodinu.
Nejen to, ona tu rodinu celou kolikrát celou táhne...
Chlap, který dokáže přiznat, že jeho rodinu živí žena, je hrdina.
No to je ...
Protože dokáže přiznat, že ta žena je lepší, než on.
Proč lepší?
Úspěšnější, typický atribut muže.
Ano. Ale oni mohu být přece dobří oba dva. A teď -- co to je úspěch? Co je to míra úspěchu? To je přece u každého člověka individuální. Někdo chce dosáhnout kariéry, někdo nechce. To už je potom na jejich rozhodnutí.
A není to taky tím, že ženy se stydí svou práci "prodat"?
Ale ony i když to udělají, tak pro spoustu mužů jsou kontroverzní. Protože ženská, když je v politice, něco dělá a mluví o problémech těch druhých jinde, než u kadeřníka, a chce je navíc ještě řešit, má pro muže nálepku feministky. Protože muži nevnímají, že může být nějaký problém, který by mohla a měla řešit sama žena. Pokud se s tím nesetkají sami ve svém okolí. Oni problém nevnímají. Jakmile na to některá začne upozorňovat, je pro ty pravé "chlapy" kontroverzní, protože oni nepochopí ten samotný problém, jeho podstatu.
Oni v tu chvíli té ženě nerozumí. Hovoří jiným jazykem. Jazykem ženy. Oni přemýšlejí v jiné dimenzi. I když se pak problém vyřeší, řešení dojde politického docenění, žena řekne - ano, já to udělala. V tu chvíli muži řeknou - no, my víme. A raději si napříště vyberou jinou, která je s tím nebude otravovat.
V této zemi má slovo feminismus lehce pejorativní nádech....
Ne lehce, hodně pejorativní...
Vy jezdíte do Rady Evropy a mluvíte tam se spoustou lidí. Jak je to jinde v Evropě?
Jinde v Evropě jsou rovné šance normální a přirozené. I když se podíváme na konzervativní strany, které když do Rady Evropy sestavují delegace, tak tam prostě musí mát zastoupeny ženy. Pokud v delegaci žena není, pak delegace není vpuštěna na jednání Rady Evropy. Jestliže volí soudce Soudu pro lidská práva, tak země musí mít mezi onou trojkou jednu ženu. Pokud se zjistí, že je není zaručena rovnováha, tak ze země, která je na řadě, je žena automaticky zvolena. Zipový systém se bere zcela normálně, protože se vždycky bere pohled na genderové vyrovnání.
Pracují s tím i konzervativní země a konzervativní politické strany a sbírají na tom politické body.
Vždyť na čem pohořela Angela Merkelová? Na tom, že se postavila proti ženám. Řekla, že nebude podporovat emancipaci žen, nebude podporovat mateřské školky. Schröder toho využil. Využil toho, že některé reformy Merkelové ohrožují sociální stát, vytváří hrozby, které prvně dopadnou na ženy.
A ještě jedna zajímavá věc. Když se podíváme na složení vlád rozvojových zemí, kde je jen chudoba, AIDS a zase chudoba, tam je žen ve vládách poměrně hodně. Není tam jedna nebo dvě, jako v České republice, ale je jich tam pět, šest a obvykle odpovídají právě za tyto "průšvihové" rezorty.
A není to tím, že to jsou většinou sociální problémy - zdravotnictví, školství...?
Ale to jistě souvisí i se sociální otázkou. Ale jsou ženy , které v těch vládách jsou i na jiných postech...
Třeba ministryně obrany.....
Třeba ministryně obrany. To o něčem vypovídá.
Není česká situace způsobena tím, že jak jsou americké feministky bojovné, tak u v Čechách má snaha po rovnosti poněkud komediální nálepku? Vzpomínám si na úsměvnou historiku s překladem pojmu harrasement jako harašení... Ženy k oné karikatuře také přispívají i samy. Všechny ty pokusy o ženské strany nebo vlády žen.... To jsou spektakulární záležitosti, to je ukázka koncepční neschopnosti.
Pokud jde o vládu žen, nemyslím si, že to od začátku byla věc spektakulárního selhání. Vláda žen měla být alternativou vládě Miloše Zemana - prošvihla pouze svou šanci. Protože ona v té době , kdy vznikla, reagovala na určitou situaci a určité výroky. V tu chvíli šanci měla.
Ale nejde na místo mluvčí dosazovat komediantku... Pak je z toho komedie.
Potom se to skutečně změnilo jen v návštěvy ministerstev a přijetí u ministrů, v návštěvu premiéra a pojídání chlebíčků. Ale kdyby vláda žen byla skutečnou procesní alternativou, oponovala vládě , zpracovávala materiály a dělala tiskovky, předkládala alternativní řešení toho, co Zemanova vláda v té době řešila, pak by to bývalo mělo smysl. ¨
Ale to vše je práce. Tvrdá práce širokého kolektivu. Motivovaného kolektivu. Vládu vždy motivuje její předseda. V tomto případě předsedkyně...
Přitom já si vážím nesmírně žen, které v té vládě byly, jako třeba Helena Fibingerová ....
Kde tedy byl problém?
Já bych to tom nechtěla mluvit, protože jsem do toho příliš viděla. Byla jsem dokonce v jejím pozadí a uvažovalo se, že budu stínovou ministryní školství, ale pak z toho sešlo. Myslím si, že vláda žen svou šanci prošvihla. Vím, kde se ta chyba stala, ale nebudu o tom mluvit. Nechci. Ke politice snad patří i minimální loajalita.
Nehodila vláda žen ten boj o rovnoprávnost žen trochu nazpět tím, že ho celý zkarikovala do veselé podoby? Taková společnost za veselejší současnost? Že se většinou Volfová někde před objektivy reportérů jen políbila se Zemanem? A tisková mluvčí vlády bavila muže šprťouchlaty na obrazovce?
Nemyslím si to. Já se sanžím i takové věci brát pozitivně. Vláda žen udělala i kus práce - otevřela už svou existencí některé problémy života českých žen a rozhodně je zviditelnila. Ony ty české ženy jsou někdy zvláštní, protože i když se jich některé věci dotýkají bezprostředně, tak buďto o nich nevědí, nebo o nich nechtějí vědět.
V tuto chvíli máme mailové schránky zasypané dopisy, které se týkají zákona o registovaném partnertsví. Obrovskou spoustou dopisů. Ale když šlo o zákaz interrupcí, který také chtěla lidová strana, ženám to bylo úplně jedno. Ony si neuvědomovaly, k čemu může dojít. Když jsem se ptala na jejich reakce, tak o tom buď nevěděly, nebo když o tom věděly, tak mi odpověděly: Ale vy byste přece takovou blbost nedopustili. A já odpovídala: Ale nás v tom procesu je málo a když ještě některé by snad se zákazem interrupcí navíc souhlasily a bylo by nás ještě míň, tak ti chlapi by byli schopní zákaz interrupcí snad i připustit.
Ještěže jich se pak výživné na nechtěné děti dotýká nejvíce... Existence výživného je jedním z faktorů rozpadu tradiční křesťanské rodiny s nadvládou muže. Je zvláštní, že o ženských otázkách chtějí vždy rozhodovat či rozhodují s takovou vervou muži. Po potratové lodi v Polsku házeli kameny taky muži.
Ano, to máte pravdu..
Bylo by tedy lépe mluvit více do otázek, které se žen bezprostředně týkají? Ony ty interupce jsou naprosto klasická věc -- muži mluví o něčem, o čem nic neví. Co je nějakému chlapovi, byť poslanci, do mé dělohy a mého těhotenství?
To je pravda
Proč se tímto nezabývá třeba ona vládní rada? Když už tam dorazí nějaký podobně příšerný nápad?
Ale ona se interrupcemi zabývá v celé šíři. My teď jednání Rady vlády zúžily jen na interupce, ale ony jsou problémy i na trhu práce. Vzpomeňte na červené pásky menstruujících žen v jednom z hypermarketů. Žena, když jí stát prostřednictvím zaměstnavatele či státních institucí nevytvoří podmínky, je pro zaměstnavatele od osmnácti let bezcenná, protože se předpokládá, že má nebo bude mít děti. Pak má děti a ve chvíli, kdy vyrostou, je už "stará". Problém... Protože jsme infantilní společnost, nedozráli jsme ještě Japonska. Tam, v prostředí tradiční multigenerační kultury, už pochopili, že nejcennější člověk pro firmu je ten, který má životní zkušenosti, tj. od pětačtyřiceti výš. V pětačtyřiceti je žena pro českého zaměstnavatele -- byť zaměstnavatele ze zahraničí -- stará. Ve chvíli, kdy ona může "sklízet", co do ní společnost "vložila" a může jí to "vracet". To je další věc. A zase o tom nejlépe mluví muži. Pohrdlivě. Když jim řeknete -- ale milí kolegové, s tím se setkávají i vaše manželky, vaše přítelkyně a vaše dcery, teprve v té chvíli si teprve ti moudřejší vlastně uvědomí, že ano. Že i jejich manželka, i jejich milenka, i jejich přítelkyně či dcera může nějaký takový problém mít. Že může být pro svého zaměstnavatele jednou stará. Muž si až do smrti nepřipustí, že by byl starý...
To zní skoro, jako kdyby ženy s muži nemluvily
Ale my se snažíme s nimi mluvit. Já se snažím s nimi mluvit. Jde o to, zda muži jsou ochotni naslouchat a problémy žen připustit a vzít za své. Připustit, že žena může mít v něčem pravdu. Ne, že my s nimi nemluvíme, my se snažíme jim to říkat. Jde o to, jestli oni chtějí poslouchat. Poslouchat ženy. Naslouchat ženám. Protože pohodlnější je neslyšet a neposlouchat. Nenaslouchat. A když se mně to netýká, tak "já s velkým já" to přece nebudu řešit.
Infantilita společnosti je nejspíše dána převratem. Přetrháním generačního poselství. Přetrháním tradic a kontinuity sdílených hodnot. Taky závidím BBC jejich prošedivělé moderátory a těžko snáším dvacetileté komentátory, kteří nic nevědí a nic neprožili. Ale musím na druhé straně říct, že kdybych byla zaměstnavatelem, tak bych také kalkulovala s tím, že přijde mladá žena, která mi pak odejde na tři roky na "mateřskou" hned poté, co se něco naučí. Za mé peníze nepřinese v reálném čase její školení zisk, pouze administrativní nároky bez užitku - to je zbytečná investice. Zaměstnavatelé asi příliš nevyužívají možností homeworkingu - toho, aby žena mohla pracovat i doma.
Ale spousta firem, které tady jsou, jsou nadnárodní. Jak je možné, že v Rakousku, Francii, Německu a Holandsku to tak normálně funguje? Jak je možné, že v Česku, i když je ona společnost nadnárodní, to nejde? Kde je chyba? Já jsem se na to ptala. Oni nás obvykle berou, jako bychom slezli z kokosové palmy a jako by tady těch čtyřicet let nic nebylo a my byli úplně -- no, řeknu to rovnou -- úplně blbí. Jako by nás teď oni museli poučovat a museli nám říkat, jak to "tam venku" je.
Ale nechápu, proč ten zaměstnavatel počítá s tím, že matka mu na tři roky odejde. Ona mu nemusí odejít.
Ale kolik je žen, které budou chodit do práce od půlročního mimina. Většina žen prostě ty "garantované" tři roky doma zůstane. Protože v české kotlině "se to tak dělá". Vždycky "se to tak dělalo" Jen byla mateřská nejprve půl roku, pak dva roky...
Protože je nic moc nenutí, aby musely počítat s tím, jak se za tři roky bude jejich kariéra vyvíjet. Myslí si, že bude všechno v pořádku. Hlavně by měl zaměstnavatel takové ženě říct: jsi dobrá, počítám s tebou. Já jsem měla krátkou mateřskou, protože zaměstnavatel mi tehdy řekl, že mi mé místo tři roky držet nebude. Já si neuměla představit, co budu za ty tři roky dělat, tak jsem do práce šla. Vyřešili jsme to hlídáním, byla to honička, zvládli jsme to a neměnila bych. Udělala bych to takto znova.
Když jsou ženy tři roky doma, šest let doma, dvanáct let doma, ono pak se někam se vracet do práce už není řádná legrace. Potřeba permanentní rekvalifikace je v mnoha oborech nevyhnutelná.
To není o tom, že ženy na mateřské nevrací nic do ekonomiky - ony vracejí, ale ono se to do té ekonomiky nezapočítává. Mateřství a rodičovství je neplacená domácí práce. Jsou výzkumy, že kdyby se započítávala, tak HDP je o 3 procenta větší. A bere se přitom, že to je "povinnost" žen. Ona to není povinnost.
Ale ve chvíli, kdy by se přišlo s tím, že i u nás -- podobně jako střední třída v Anglii -- si bude moci najmout au pair, tak to ovlivní pohled zaměstnavatele. Au pair nebude muset žena najímat na 8 hodin denně. My jsme to řešili v říjnu s vědkyněmi. Ony říkaly -- kdybychom měly možnost za to, že si najmeme někoho, kdo nám doma uklidí, udělat daňový odečet, je to pro nás významná pomoc. My něco odvádíme, ale potřebujeme umožnit -- aby tuto práci nedělaly třeba jen na černo dívky z Ukrajiny -- abychom si mohly dát do nákladů péči o domácnost. To jsou velké náměty pro ženy, které je třeba pouze ekonomicky vybalancovat a prosadit. Ve vládě, v parlamentu. V politice. V životě.
To chce ženskou lobby a ta není, protože jako ženy nejsme dosud zvyklé spolupracovat, a tak jsme dospěly zase na začátek našeho rozhovoru.
Přesně tak
Takže to nemá řešení.
Má. Ty ženské se prostě musí naučit kooperovat. Ne soupeřit. Kooperovat. Víte co to je?
To jako když muži chodili diskutovat a pít whisky do pánských klubů? (smích...)
Tak. Musí se to prostě naučit. Opravdu.
Kde začít?
Některé věci musí být "shora" přijaty a k tomu jsou potřeba ti "osvícení" muži, kteří pochopí, že to může být i v jejich prospěch.
A kolik jich tu je?
Ale ..... tak najdou se nějací... Podívejte se... kolem sebe.
To byl optimistický konec... |
