▪ ▪ ▪

Kdekdo je něčím zklamán a tak se pojďme tím údolím zklamání projít.

Básníci jsou zklamáni skutečností, že je čtou jen jiní básníci, v této branži se počet píšících a počet čtoucích povážlivě vyrovnává. Úspěšní romanopisci, jejichž díla se výtečně prodávají a podle nichž se točí filmy a televize, jsou zklamáni odmítavým postojem většiny kritiky. Kritikou oslavovaní autoři, kteří mají kamarády v generačních kriticích, již se jim starají o reklamu a záznamy ve statistikách, kolik článků o nich vyšlo, jsou zklamáni nízkými náklady a mizivým ohlasem většinového čtenáře. Jistá skupina si nestěžuje: vydává pravidelně a uspokojují ji vedlejší požitky, jako jsou veřejná čtení, hrazené pobyty a stáže, pozvání na kongresy, sympozia a vystoupení v médiích, připadá si ale nedoceněná. Většina ostatních autorů je zklamána, protože o existenci jejich práce kritici nepíší a většina médií mlčí, aniž by do nich dostávali pozvání, o reklamě nemluvě.

Svoboda slova, cituji sám sebe z příspěvku na konferenci Velké literatury malých národů, Litoměřice 2004, dala lidem také svobodu slovo ignorovat a tu majorita využívá. Mnozí jsou zklamáni, protože takhle si to nepředstavovali. Vzpomínám na jednoho básníka, který po r.1989 přijel na jeden ze spisovatelských "zámků" a volal odtamtud o pomoc: "Ty jsi mi neřekl, že to tady není zadarmo!" "Neřekl," odpověděl jsem, "jednak jsem nikdy na žádném spisovatelském zámku nebyl, jednak by mě ani nenapadlo, že to tam má být zadarmo..." "Ale to potom... to potom... to nějak divný," zakoktal a půjčil si ode mne na útratu. Nešťastník by se urazil, kdybych mu připomněl jím posmívaný výrok Ludvíka Tomana kdysi na Barrandově: "Teď si tady v těch fotelech budeme válet zadky my."

▪ ▪ ▪

Ne vždy je to zklamání tak prostinké, jako v případě tohoto básníka, který neměl na tucet láhví sektu. Znám dobrou autorku, která za totality pracovala nejprve jako redaktorka nakladatelství středočeského výboru KSČ, pak přešla do Čs.spisovatele, kde vydala svou kritikou výtečně přijatou prvotinu, v 80.létech natočila pět nebo šest filmů, psala pro televizi, čili vlastně zažila svou nejúspěšnější éru, jen o tom nevěděla... Režim nesnášela a těšila se do svobodného světa, kam vstoupila ruku v ruce s pronásledovanými. Dalších pět filmů však nevzniklo a dnes literárně otročí v mýdlových operách, je ale přesvědčena, že za to mohou exponenti minulého režimu, které se nepodařilo dostatečně vymýtit a jejich temné nitky a zlobí se na celý svět. Že jenom nenašla téma, které by bylo dostatečně zajímavé, velké a nosné, ji nějak nenapadlo.

▪ ▪ ▪

Stephen Leacock se posmíval "mladým básníkům, kteří psali Nedávejte mi ni zlato, ni drahé kamení, já slávu odmítám a oslaven být nechci".

Nedávno jsme s několika kolegy zkusili v jednom spisovatelském spolku vyvolat diskusi o jeho budoucím směřování, ze dvou důvodů -- připadalo nám, že málo činný spolek stojí na rozcestí a zatím jediný kandidát na předsedu nám nepřipadal ideální, ne, že bychom si ho nevážili, ale připadalo nám, že není jako spisovatel dostatečně známý a také jsme neměli žádnou informaci o jeho organizačních a fundraisingových zkušenostech. Soudili jsme, že předsedou by měl být spisovatel tak obecně známý či respektovaný, který by mohl jednat s budoucími sponzory (bez nichž se spolek naprosto neobejde) jako rovný s rovným. Pro srovnání: Jiří Bartoška jistě není stejně bohatý jako majitelé velkých firem a generální ředitelé bank a pojišťoven. Jeho herecká sláva, známá tvář a věhlas karlovarského festivalu mu komunikaci se sponzory ale rozhodně usnadňují.

Tento návrh se samozřejmě nesetkal s nadšením u kandidáta a jeho přátel, zajímavá však byla zejména reakce médií, když do nich návrh k vnitřní spolkové diskuzi nějakou náhodou pronikl. Velká většina publicistů komentovala nápad se známým spisovatelem jako jaksi příliš pekuniární a vulgární, vznešeného úkolu spisovatele nehodný a spolek vzdalující od jeho původně posvátného poslání, totiž obrany slova a jeho svobody. Myslím, že tato reakce je v mnohém signifikantní právě pro současné postavení, jež charakterizoval Miroslav Balaštík kdysi slovy: Obávám se, že po listopadu 1989 se (spisovatelé) tak trochu uzavřeli do literatury a vyklidili veřejný prostor, proto je situace dnes taková, jaká je.

Jestliže spolek nemá na nájem, má i menší prostor k bránění svobody slova.

▪ ▪ ▪

Už v době, kdy Balzac vydělával velké peníze psaním svých románů, vydělával jeho vydavatel desetkrát tolik. Podezírám šikovné podnikatelské kruhy, že už někdy na počátku kapitalismu, v době, kdy začaly vznikat stroje a průmyslová reprodukce, kdy se zjistilo, že i knihy mohou být dobrý kšeft a na spisovatelích se dá výtečně vydělat, uměle vytvořily několik mýtů, které platí dodnes. Jedním z těchto mýtů je teorie studené mansardy, v níž básníci sice chytají tuberkulózu, ale zato píší nádherné básně - a proto je nutné udržovat básníky v chudobě, aby se jim tvořilo lépe. Po jejich smrti na souchotiny se pak dílo lépe prodává. Zatím co volají Nedávejte jim ni démanty, ni zlato, za falešnou ušlechtilostí se zpravidla skrývají zájmy, ať jednotlivce nebo skupinové.

Od té doby rozšiřují ti, kterým na tom záleží, předsudky o tom, že spisovatel a básník nemá na ekonomiku a peníze vůbec myslet, nesmí mu záležet na úspěchu a už vůbec ne na čtenářích, a totéž, v modrém, vyvolávají ve veřejnosti v názoru na spisovatelské a umělecké společnosti všeobecně.

Samozřejmě, že existuje salátek i šnečci. Už to není to někdejší zelné pole, kde si ti, kdo si teď váleli zadky v těch fotelích, přidělovali stovky hlávek, o jejichž odbyt se nemuseli starat, je to trochu jiný salátek, ale má svou chuť a své šťavnaté zelené lístky... Lze být kupříkladu členem grantových komisí a výborů pro udělování cen, pak je možné uskutečňovat obchody typu "já tobě pár milionů na film podle tvé předlohy a ty mně uděláš manžela funkcionářem, aby se dostal do jiných grantových komisí" etc., a proto se samozřejmě odehrávají i souboje o funkce ve spolcích.

▪ ▪ ▪

"Je typické," napsala nedávno MF Dnes, "že jen výjimečně se podaří české literární scéně vytvořit dojem události, o níž stojí za to vědět. Jestli současné české literatuře, jež má umělecké ambice i schopnosti, něco chybí, pak je to marketingové sebevědomí." Vzpomínám na slova básníka, který na začátku 20.století odmítl psací stroj jako vulgární technický nástroj, vraždící klapáním básníkovu imaginaci... Ovšemže byla veliká díla napsána brkem, ale... na počítači taky.

Ovšemže rozhoduje velké téma a umělecká kvalita. Ale, jak píše Milan Kundera v knize Můj Janáček, zpožděné uvedení Janáčkových oper ve světě jim samozřejmě neubralo na kvalitě, ubralo jim však na ohromující umělecké novosti.

Dnešní moštárny mají svá pravidla, kterých nemá smysl se štítit, jako nemá smysl se štítit počítače. Literatura dnes potřebuje komunikační strategii stejně jako jiná umění. Právě tak ji potřebují literátské společnosti.