A tak zbývají jen nepříjemné zkušenosti těch, kteří s nějakým řízením přišli do styku, k nímž má zbylá, soudním či jen správním řízením dosud nezasažená, část občanů pochybovačný postoj: Buď něco provedli, nebo se třeba jen pustili do něčeho, co pak nezvládli. Nejen soudní, ale i správní řízení či pracovně-právní řízení je akt, který svými důsledky může poznamenat každého, jak by dodal významný český občan Josef Švejk: ...vinnej, nevinném, tam se to bere po řadě...

Před pár lety jsem v TV zčásti shlédl nějaký britský film v němž šlo o kariéru právníka, který byl posléze jmenován soudcem. Z toho filmu si pamatuji jen jedinou větu z jeho nástupního proslovu:

... nyní budu řídit osudy lidí...

K tomu totiž veda ona "posvátná kráva" absolutní soudcovské nezávislosti.

Zkusme si seřadit fakta.

Případ Petra Partyka, je po stránce faktické popsán v řadě internetových médií, např. mimo Britské listy např.také na serveru Lupa Lupa.

V říjnu 2000 se starosta Prahy 7 Dub sebechválil za zabezpečení zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a tím "vyprovokoval" k diskuzi právníka Petra Partyka, který mu vyčetl nezájem o problémy prostých občanů. Partyk bydlel v té době v nejvyšším patře domu bez střechy. Na stavebním úřadě Prahy 7 pak působil jistý ing. Chour. Na jeho jméno si někdo otevřel mailovou schránku, ze které začaly být rozesílány pornografické materiály. Na Chourovo trestní oznámení reagovala policie obviněním Partyka, který byl pak následně odsouzen ke na 1 rok pro pomluvu (s Chourem dříve jednal ve věci svého bytu). Trest byl po odvolání změněn na 200 hodin veřejně prospěšných prací a poté na 150 hodin. Po opětovném nenastoupení trestu byl soudcem odsouzen Partyk na 75,5 dne vězení. Po zatčení Partyka panu Chourovi urážlivé maily přestaly chodit.

Soudní znalec v podstatě konstatoval, že nelze s jistotou prokázat, že Partyk tyto urážlivé maily poslal, je však "téměř jisté", že byly odeslány z pracovního počítače P. Partyka.

Odporem, odvoláním a dovoláním vyčerpal Partyk dostupné opravné prostředky.

Petr Partyk k tomu rozhodnutí říká:

"Můj případ je přímo učebnicovou ukázkou účelově špatné aplikace zákona. Odůvodnění rozsudků vykazuje tak zarážející prohřešky proti elementární logice, že je velmi obtížné, ne-li přímo nemožné nepohrdat takovými soudci. Ignorování závěrů znaleckého posudku stejnými orgány, které si jeho vypracování vyžádaly, nemá nic společného s volným hodnocením důkazů; je to hodnocení svévolné."

K Partykově věci se např. na portálu eJustice píše:

"...Jelikož ale nepíše o sekeře, ale o e-mailech a diskusních fórech, čemuž v justici málokdo rozumí, odpověděl Nejvyšší soud takto: "Obviněný pouze opakuje již dříve uplatněné argumenty, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly.""

Pro čtenáře, kteří to neznají, ona v opravném prostředku napadaná "dostatečnost a logickost" rozhodnutí v hantýrce soudních a správních zamítacích aktů bývá často pojmenována jako "brojení", čili soud či správní orgán tím obviněnému či účastníkovi dává nálepku "kverulanta, čili persóny, která musí být dovedena k poznání, že odpor v jejím postavení je marný.

Nyní je připravena půda pro srovnání s případem předsedkyně Nejvyššího soudu I. Brožové.

Již před jejím jmenováním byl zámysl tehdejšího prezidenta Havla jmenovat Elišku Wagnerovou soudkyní Ústavního soudu a současně s tím na tak uvolňované místo předsedy Nejvyššího soudu jmenovat I. Brožovou bez konzultace s vládou, konkrétně s předsedou Legislativní rady vlády Pavlem Rychetským a ministrem spravedlnosti Burešem, od nich přijímán jako jistý prohřešek proti duchu zákona. Pavel Rychetský k tomu 14. února 2002 v Interview BBC poznamenal:

"Ani v monarchii by to nebylo možné, já si nedovedu představit v moderní monarchii, v normálním světě, aby se tak zásadní rozhodnutí dozvídali nejvyšší ústavní činitelé ze zpráv ČTK, a ne na základě konzultace nebo alespoň sdělení třeba z kanceláře prezidenta."

Samotná odvolávaná I. Brožová se např. pro Právo ze dne 3. 2. 2006 vyjádřila tak, za výraz arogance považuje to, že jí ani ministr spravedlnosti Pavel Němec, ani Klaus nedali prostor k vyjádření a tak nemohla se bránit. Doplňuje, že "je to horší než za totality, kdy mně jako nepoddajné soudkyni dal tehdejší ministr spravedlnosti prostor pro obhajobu a celé mé vyjádření nechal přezkoumat."

Prezident tento názor Brožové razantně odmítl a označil jej za zcela nepochopitelný a nepřijatelný. Proto prý I. Brožovou nepozval k osobnímu jednání.

Petr Uhl v Právu dne 3. 2. 2006 v článku Brožová odvolána, bude líp? uvádí:

"Ten, kdo z funkce odvolává, musí ale odvolání odůvodnit. Důvodem může být jen porušování zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů. Klaus Brožové napsal, že nezajišťuje "poslání Nejvyššího soudu spočívající v péči o jednotnost soudního rozhodování, a to v důsledku (jejího) osobního postoje k věci.""

K osobě jejího možného nástupce v témže článku říká:

"Bude Jaroslav Bureš, pokud bude jmenován, lepší? Je protikladem Ivy Brožové. Je schopný právník a soudce, má i zkušenost ministra spravedlnosti, je to velký odborník na občanské právo, právní pozitivista. V minulosti byl blízký ČSSD, která ho neúspěšně navrhla do funkce prezidenta republiky. V té době se mu vyčítalo, že nezveřejnil, že byl před listopadem 1989 několik let v KSČ. Jeho postoje v čele legislativní rady vlády byly často z mého pohledu konzervativní, neliberální. Blízko měl k ODS i ke Klausovi, který bude jistě čelit výtkám, že jmenuje svého člověka. V politice a mocenských hrátkách se Jaroslav Bureš vyzná, asi až moc."

Sám Jaroslav Bureš uvádí jako svůj oblíbený citát Vigilantibus iura - každý nechť si sám střeží svá práva. S tím, co v předchozí větě uvádí Petr Uhl, Burešovo "krédo" zřejmě není v rozporu.

V Právu o den později, 4. 2. 2006, náměstek ministra spravedlnosti Jiří Vyvadil v článku Správným směrem říká svůj názor na předsedkyni NS I. Brožovou:

Ani slovo o tom, že občanka Brožová "brojí" proti "dostatečnosti a logičnosti" rozhodnutí ministra spravedlnosti a rozhodnutí prezidenta republiky, ani slovo o konkrétních chybách soudkyně Brožové, jen osobní názory na její styl rozhodování. Ministr spravedlnosti a prezident republiky jsou sice přesvědčeni, že "I. Brožová neplnila, to co jí zákon o NS ukládá", ale všeobecně počítají s tím, že u soudní moci bude mít jistý úspěch. Prvým kladným výsledkem pro ni je to, že Ústavní soud vyhověl jejímu návrhu a rozhodl, že vykonatelnost rozhodnutí o jejím odvolání se odkládá. Mluvčí ÚS k tomu podotkl, že považuje toto rozhodnutí za nezbytný krok, kterým lze předejít případnému nebezpečí právní nejistoty do budoucna.

V případě právníka Partyka prakticky nikdo jeho úspěch nepředpokládal. Sice to nelze označit jako nerovnost před zákonem, jak by mohlo někoho prvoplánově napadnout, ale ještě před vlastním pojmenováním problematiky stojí za to ocitovat komentátora Mitrofanova z Práva 5. 2. 2006 v článku Precedent dr. Brožové:

Jako právní problém byly tyto situace již dříve pojmenovány a v odborné právní literatuře se o tom vede již diskuze: Je možná (faktická) rovnost před zákonem? Princip, kterým lze pojmenovat rozdílnost postavení Brožové a Partyka je tzv. rovnost zbraní.

Zatímco Partyk své zaměstnání ztratil, I. Brožová řeší svou kauzu ze své vysoké ústavní pozice za použití všech možných nástrojů, které jí toto vysoké postavení dává:

• přístup ke špičkové právní literatuře, včetně zahraničních judikátů, sama Brožová prohlásila, že se snaží zjistit způsob řešení obdobných situací v zahraničí
• kontakt se špičkovými právními specialisty a navíc bezplatný
• přístup ke všem špičkám politického života v České republice
• vysoká profesní soudržnost představitelů justice a soudcovského stavu zvlášť navíc umocněná obavou z možného ohrožení statusu soudcovské nezávislosti jimi chápaného jako absolutní a nikým nezpochybnitelný
• faktická neohrozitelnost pracovně-právního postavení I. Brožové jako soudkyně
• vysoce nadprůměrné finanční zajištění

Poslední bod je důležitý nejen z hlediska bezproblémového vyrovnávání zákonných a nemalých poplatků při podáních (jedná se o částky v řádu desetitisíců ), ale i z ryze psychologického hlediska. Takto zajištěný občan neudělá nějakou fatální chybu kvůli stresu z pocitu bezvýchodnosti své situace.

Existují nějaké názory na to, jak řešit takto markantní nerovnost zbraní, která svou hloubkou fakticky podrývá tzv. právo na spravedlivý proces a z principu rovnosti před zákonem dělá karikaturu? Popravdě řečeno, existující úvahy se omezují jen na trestní právo, např. umožnit obviněnému znát spisový materiál v každé fázi řízení. I zde je však ospravedlňována jistá "tajnost" části materiálů, aby obviněný nemohl tzv. mařit řízení. Málokdo si však po delší pracovní praxi např. může libovat, že by na sobě nepocítil onu nerovnost zbraní, naprosto stačí si vybavit nějaké "jednaní vedené v duchu, o tom s Vámi jednat nebudu".

Celá problematika je ovšem podstatně složitější a zasahuje samotné základy právního státu.

Ona dělba moci v moderním právním státě není totiž jen nějakým mechanickým rozdělením na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Mělo by se jednat o tzv. systém vah, brzd a protivah (Check and Balances). Např. k ingerenci ostatních mocí do moci soudní lze nalézt:

"Sebeřídící mechanizmy v českém soudnictví musí být doplněny také externími prvky. V kontrolních elementech by měli mít zastoupení laici - běžní uživatelé justičních služeb. Profesionální monopol totiž může být deviovaný a externí pohled může k plnění hlavního úkolu celého justičního systému výrazně přispět."

To říká o české justici bývalý soudce Ústavního soudu ČR a profesor práva Karlovy univerzity Vojtěch Cepl na portálu eJustice v komentáři ze dne 19. 12. 2005. Tentýž princip prosazuje spolek Šalamoun. I proti tomuto poměrně slabému mechanizmu je sama Brožová a i předseda Soudcovské unie Jirsa.

Představa, že by soudce spravedlivě soudil a neřídil, coby náměstek Pánaboha na zemi, osudy lidí, je dosud pro justiční představitele, zahleděné do jejich koncepce "zbožštělé" absolutní soudcovské nezávislostí něco svatokrádežného.

Zato veřejné mínění je spíše naladěno pro mechanický zásah prezidenta do moci soudní. Zde přetrvává jakási nostalgie po "kontinuitě" od dob Mocnářství a tím (do)vybavení prezidenta pravomocemi s jistými feudálně-autokratickými rysy. Přímá volba by tyto tendence jen posílila. Avšak k ověření faktické relevance veřejného mínění lze však použít ironické zkratky.

Dura lex sed lex, říkávají právníci.

Durák lex, ergo lex dotvářejí latinskou zásadu někdy občané-vtipálci, a přou se zda, soudní rozhodnutí je vítězstvím soudce nad právem, či nad zdravým rozumem. Někteří pamětníci k tomu dodávají a ani není přitom tom třeba zhasínat. Ti "závistivější" mohou dodat, kdo má peníze nebo soudcův plat má i moc, ba i právo.

Z této ironie již může vyplynout ( ale to je věcí složitější úvahy) potřeba zakomponování přímé demokracie (nejen referend, ale například profesorem Ceplem nadhozené zapojení "laiků" do kontrolních procesů). Zvýšení zájmu medií, oné "sedmé" velmoci, popř. páté moci (vedle výkonné, zákonodárné, soudní a přímé demokracie) o neprivilegované je také žádoucí.

Nicméně problematika nerovnosti Brožové a Partyka ani tím ale řešena není.

Takže mi nezbývá než sice vážně předložit ale spíše než vážnou, tak spíše utopickou představu, jak by pro řešení kausy P. Partyka se mělo doplnit právo (trestní, občanské, správní, pracovní), a to o tři zásady:

• zásada protijednací, ten vůči němuž je vedena nějaká kauza (obžaloba, správní řízení, odvolání, propuštění z práce ) má právo navrhnout a pak se to musí projednávat souběžně, týž akt na příslušnou úřední osobu, tj. protižalobu na soudce, protipokutu třeba na policistu, protiodvolání na šéfa atd.
• zásada hledání protipravdy, souběžně s hledáním pravdy(tj. zdůvodnění návrhu) je hledána (pokud dotčený o to požádá) tzv. protipravda, tj. zdůvodnění protinávrhu, např. potrestání soudce, pokuta policistovi od občana, odvolávání odvolávajícího atd. K tomu může dotčený (obviněný ) dělat výslechy, hodnotit paralelně důkazy atd.
• zásada protizdůvodnění, rozhodnutí (rozsudek, správní akt apod.) musí být doplněn o vyjádření dotčeného, pokud ten o to požádá. Rozhodnutí musí být citováno a posuzováno jako celek.

Pokud by se tyto 3 zásady aplikovaly na kauzu I. Brožové, pak by se její postavení nezhoršilo, jen by odvolávající strana byla nucena svůj návrh důkladně zdůvodnit.

V případě Petra Partyka by soudce již v prvé instanci byl nucen více zabývat logikou a případné soudy odvolací by nemohly odvolání "rutinně smetat" ze stolu jako ono "brojení kverulantů".

Ovšem představa efektivně vsazená do pracovního práva, že před Bohem a Vedoucím si jsou všichni (efektivně) rovni, by musela děsit nejen naše křesťanské politiky ale i jiné antikristy.

Takže ještě asi dlouho budeme psát Partykům do vězení povzbuzující dopisy, které bohužel mají jediný účel, pomáhají lidem zvyknout si na to, na co si zvykat nechtějí a nemají.