V řeči se Moazzam Begg neustále navrací k jednomu - své totožnosti. Narodil se před 37 ley v Birminghamu nenábožensky založeným muslimským rodičům. Maminka zemřela, když mu bylo šest, a otec ho posílal do židovské školy Krále Davida v Birminghamu, protože byl přesvědčen, že židovská škola poskytuje svým žákům "kvalitní hodnoty".

Tak Moazzam nosil židovskou jarmulku, učil se hebrejsky, recitoval židovské modlitby a měl téměř výlučně jen židovské kamarády. Byl velmi spokojen - i když si byl vědom, že existují určité rozdíly. V sobotu nechodil do synagogy, ale na hodiny koránu.

Nebyl si jist, zda je Pákistánec nebo Ind. Tatínek mu ukazoval fotografie prapradědečka, že prý to byl hrdinský mongolský válečník. Sám Moazzam byl čistokrevný Brit - s židovským vzděláním.

Na střední škole vznikla další krize totožnosti. V Birminghamu byly velmi populární pravicové extremistické organizace National Front a Anti-Paki League, Moazzamův bratr skončil v nemocnici poté, co se stal terčem rasistického útoku a Begg začal mít pocit, že je pronásledovaným outsiderem. Stal se členem gangu Lynx, jehož cílem bylo bojovat proti rasismu a praktikovat sebeobranu. Dalším problémem bylo - Moazzam byl malý.

Ani v tom gangu se Moazzam necítil doma. Většina jeho členů bydlela na drsných dělnických předměstích, Moazzamův otec byl bohatý majitel realitní kanceláře a pak majitel restaurace.

Moazzam udělal dobrou maturitu, maturoval z pěti předmětů a začal se víc zajímat o islám. Prošel celou řadou zaměstnání, jednou se dokonce rozhodl dát se do britské armády, a nakonec vedl s kamarádem islámské knihkupectví.

Když mu bylo mezi dvaceti a třiceti, začal se zajímat o islámskou politiku. Nikdy se nepřidržoval jediného dogmatu. Co se týče rodinných hodnot, byl konzervativní, co se týče otázek rovnosti, byl levičák. Vždycky, zdůrazňuje, byl na straně slabých. Nebyl ale nacionalista: podporoval Pákistán, když hrál kriket proti Anglii, protože byli Pákistánci nemožní - když pak Anglie hrála proti přesile v Pákistánu, fandil Anglii.

Moazzam se vydal na dovolenou do Afghánistánu a a čtrnáct dní tam sledoval, co se děje ve vojenských táborech, kde se cvičili muhadžídové pro boje v Kašmíru. Většina tamějších bojovníků byla původně vycvičená CIA pro boj proti Sovětskému svazu. Vykládali mu, jak Sověti shazovali panenky plné výbušnin, aby je zvedly děti a vyhodilo je to do povětří. Amerika Afghánce podporovala, aby vedli svatou válku proti Sovětskému svazu. "Byla to úplně nemožná země, Afghánistán, bez zdrojů, naprosto chudý národ, bez technologie, ale přesto se jim podařilo Sověty porazit."

Pak se sice oženil a manželka Zaynab byla těhotná, ale vydal se do Bosny, napadlo ho, že by tam měl asi bojovat. Když se ho vojenský důstojník zeptal: "Jsi ochoten umřít?" odpověděl, že neví. V Bosně byl tři týdny, pak se vrátil do Británie. Zaynab i jeho otec se velmi zlobili, že ji opustil.

V roce 1998 mu přišlo, že je čečenská válka nespravedlivá. Vydal se do Čečny, aby tam dovezl humanitární pomoc a měl na mysli, že by měl nějak pro ně taky bojovat. Se Zaynab měli už třetí dítě a manželka tentokrát byla opravdu rozhněvaná. Moazzam však měl pocit povinnosti. Dostal se jen na hranici Turecka a Gruzie. Pokusy anglického turisty dostat se do ohniska konfliktů, byly vlastně směšné.

Vrátil se k manželkce a rozhodl se , že příště musí vzít celou rodinu s sebou. Plánoval, že bude učit děti v Afghánistánu. Nedošlo k tomu - po útocích z 11. září Američané na Afghánistán zaútočili. S rodinou skončil v Pákistánu.

31. ledna 2002 byl unesen a uvězněn. Během internace strávil téměř dva roky na samotce, bili ho a kopali, dusili ho pytlem na hlavě, svlékali ho donaha, věšeli ho za ruce nad dveře, dávali mu najevo, že bude popraven. Jedna psychiatrička mu doporučila, aby spáchal sebevraždu.

Do Británie se vrátil před rokem. Ne, nezískal plně zpět svou svobodu. Spojené státy rozhodly, že je "nepřátelský bojovník" a britské ministerstvo vnitra mu sdělilo, že nesmí cestovat do zahraničí.

Zážitek z amerického věznění ho posílil. Zjistil, že dokáže přežít více než 300 výslechů od CIA a FBI, občas s pistolí u hlavy. Zjistil, že dokáže vycházet s lidmi, protože se spřátelil s mnoha americkými strážemi v zálivu Guantánamo. Zjistil, možná poprvé v životě, že lidé chtějí slyšet, co má co říci.

Trpí depresemi. Má stále ještě děsivé sny o táboře v Guantánamo. Děsí ho hlavně, že tam jsou ještě pořád věznění lidé.

Jeho ideály se nezměnily. Je stále Britem, Pákistáncem, Indem a Mongolem, je hrdým muslimem a energicky se staví na stranu slabých. Hnusí se mu sebevražední atentátníci a al Kajda, ale sympatizuje s bosenskými muslimy, s Čečenci a s Iráčany.

Pohrdá Amerikou, britskou válkou a okupací Iráku. Avšak argumentuje, že přece ve zralé demokracii se člověk smí postavit proti politice vlády, aniž by byl označen za zrádce. A bude dál prosazovat své argumenty - slovy, nikoliv zbraněmi.

"Když jste zavřený, přemýšlíte o tom, po čem se vám stýská nejvíc. A byly to ulice v Birminghamu, žádné jiné místo, kam jsem jel při hledání své totožnosti."

Podrobnosti v angličtině ZDE