Vznik velkých útvarů

Dokumenty o nejstarších dobách tibetských dějin v podstatě neexistují. Velká éra nastala v sedmém století. V roce 617 se narodil panovník Songcän Gampo. Jeho ženou se stala nepálská princezna Bhrkutí Déví a po porážce Číny i vnučka čínského císaře Wen-čcheng kung-ču. Tibeťané se v té době zmocnili také Horní Barmy a v roce 640 obsadili Nepál. Šlo tedy o silný a výbojný národ.

V té době vzniká v Evropě nejstarší známý slovanský státní útvar na českém území. Zaujímá povodí dolního Labe, Čechy, Moravu, Polabí a západní Slovensko a nazývá se Sámova říše. V průběhu slovanského povstání proti avarskému kaganátu se okolo r. 624 do jeho čela postavil franský kupec Sámo, který byl zvolen králem nově vzniklé říše (přesněji kmenového svazu). Úspěšně bojoval s Avary, zvítězil i ve střetu s franským králem Dagobertem.

Ukotvení víry, rozpady říší

V druhé polovině 8. století působili v Tibetu indičtí mistři, v roce 794 vítězí v Tibetu buddhismus ve slavné náboženské debatě v Samjä. Zhruba v polovině devátého století nastává rozpad starého tibetského království vraždou krále Langdarmy.

I u nás dochází -- z hlediska náboženského - k důležitému historickému momentu. V roce 863 přichází na pozvání knížete Velké Moravy Rastislava, věrozvěstové Cyril a Metoděj. Křesťanství je sice již od čtvrtého století většinové vyznání na celém území bývalé Římské říše, ale teprve nyní začíná být vyučováno a kázáno slovanským jazykem. Koncem 9. století Velkomoravská říše zaniká.

... a opět vzestup

V první polovině dvanáctého století došlo ke sjednocení mongolských kmenů pod Čingischánem. Tibetští světští vládcové se podrobili jeho moci. V roce 1254 mocný chán Kublajchán předává mnichovi Phagpovi pověřovací listinu, jíž mu zajišťoval nejvyšší autoritu nad celým Tibetem a mezi tibetskými lamy a mongolskými chány se vytvořil vztah lama a patron. ("Protože jsem si vybral být tvým patronem, ty považuj za svou povinnost naplňovat Budhova slova. Dáno devátého dne prostředního letního měsíce roku Dřeva a Tygra").

A co se v té době děje v české kotlině a blízkém okolí ? Vládne velký český panovník Přemysl Otakar II. (1233 -1278), nazývaný též král železný a zlatý. Rakouská šlechta jej prosadila jako svého vévodu. V době největšího rozmachu Přemyslovy vlády spadaly pod jeho svrchovanost české a rakouské země, Štýrsko, Korutany i Kraňsko. Celé soustátí sahalo až k pobřeží Jadranu

Doba temna

Po svržení Mongolů v roce 1368 byla založena dynastie Ming s čínskými císaři. V Tibetu vzniká institut dalajlámů. Dochází ke koncentraci moci náboženské i světské. Po krátké občanské válce v roce 1728 je ve Lhase zřízen úřad "císařského místodržícího" a rozmístěna vojenská posádka. Nastalo období jakési tibetské verze " dvousetletého temna", od které čínští historici nejčastěji odvozují nároky Číny na Tibet. Nešťastné údobí skončilo roku 1913. Tehdy se vlivem sinchajské revoluce v Číně rozpadla mandžuská dynastie Čching. Čínské úřady opouštějí Lhasu. 1.3. 1913 je vyhlášena "Deklarace nezávislosti" Tibetu.

Z Asie se přeneseme do Evropy. České země prochází obdobím třistaleté národní poroby Samostatnost si Československo vybojuje v roce 1918, o pár let později než národ tibetský.

Divné století

Republiku jsme si udrželi dvě desetiletí. Když nás za nevlídných březnových dní v roce 1939 obsazovala německá okupační armáda, čekal Tibet podobný osudový okamžik přesně za dvacet let -- 10.3. 1959. Dva nevelké národy s agresivními sousedy, kteří mají ten jediný správný návod na uspořádání a vidění světa.

Za povšimnutí stojí (i když vezmeme v úvahu plíživou čínskou kolonizaci od počátku padesátých let), že tibetská samostatnost trvala počátkem dvacátého století dvojnásobně déle než česká.

Oba národy drtí v druhé polovině 20. století stejná ideologie. První snahy o její změnu, o "lidskou tvář", nastaly v Československu koncem šedesátých let. Byly rázně utnuty zahra-niční intervencí. Obě země jsou tedy okupovány, i když za nesrovnatelných podmínek. V Tibetu (a v celé Číně) v téměř totožném čase zuří tzv. "kulturní revoluce". Celkem nevinný název pro zhoubnou devastaci tibetského národa.

Listopad 1989 přináší změnu pro naši republiku. V prosinci je do čela státu zvolen prezident, jehož jméno zná většina světových politiků. Jiná hlava země (která však není již půl století na mapách světa) dostává ve stejném měsíci v Oslu Nobelovu cenu míru. O pár měsíců později se poprvé setkají - Václav Havel a rok starší J.S. Dalajláma.

Dva malé národy. Jeden "na střeše světa", druhý "v srdci Evropy". Výčet několika podobných momentů z jejich dějin si neklade za cíl evokovat nějakou teorii spřízněnosti dvou kulturně, nábožensky a geograficky tak vzdálených zemí. Spíše přinutit k zamyšlení. Má malý národ v sousedství velkých a mocných sousedů nárok na samostatnost ? Co -- či kdo -- o tom rozhoduje ? Je i na počátku třetího tisíciletí síla (ekonomická, vojenská, politická) správným argumentem pro okupaci, pro nepřiznání práva na sebeurčení ? Odpovědi na tyto úvahy můžou vést k zodpovězení otázek v úvodu článku.

Autor je protibetský aktivista z ostravského hnutí M. O.S.T.