Biddle upozorňuje, že jedna věc je zavádět demokracii v etnicky víceméně homogenní zemi jako byl Vietnam, a něco úplně jiného v etnicky a nábožensky roztříštěném Iráku dnešních dnů. Demokratizace institucí vnímaných jako nástroj uzavřené elity byla rozumným tahem ve hře o hlavy a srdce obyčejných Vietnamců. V Iráku však tentýž recept vede k boji o to, která z frakcí instituce ovládne. Pokud Američané nebudou tvrdě pracovat na vytvoření rovnováhy sil, nevznikne politický kompromis a boje se budou zintenzívňovat.

Podobné jako v politické rovině je to i s budováním místní armády. Ve Vietnamu šlo v případě lokalizace konfliktu o dobrý nápad, protože jihovietnamská armáda mohla být vnímána jako instituce chránící civilní obyvatelstvo. Dnešní irácké armádě a policii však dominují šíité a Kurdové - a sunnitští civilisté proto obě instituce považují spíše za stupňování hrozby, kterou dosud představovaly špatně vyzbrojené a vycvičené frakční milice. Pokusy o vyrovnání vlivu frakcí v bezpečnostních sborech však zase zvyšují riziko jejich infiltrace povstalci a snižují jejich spolehlivost.

Biddle tvrdí, že budování iráckých ozbrojených složek  dnes předbíhá politická jednání a že to vede k situaci, kdy šíity a Kurdy nic nenutí usilovat o úspěšné vyjednávání se sunnity. Prostřednictvím armády a policie totiž vliv těchto frakcí automaticky roste nezávisle na tom, zda se se sunnity dohodnou, nebo nikoliv. V této situaci, říká Biddle, by USA měly změnit taktiku a začít vojensky posilovat sunnity, aby zbylé dvě frakce přinutili hledat politický kompromis.

Celý článek v angličtině ZDE