Subjektivně k tomu přistupuje ještě další otázka. Více než půl století mého života, a nejen mého, ale i veliké části mé generace, bylo s marxismem spojeno. Žili jsme zbytečně? Sloužili jsme špatné, ba snad dokonce zločinné věci? Měl náš život vůbec smysl? Osudové, tragické pomyšlení!

Abychom na tyto otázky mohli odpovědět, musíme si nejdříve ujasnit, kdo byl Karel Marx, co chtěl, co učil, v čem byla podstata jeho filosofie a jaké zaujímá místo v dějinách lidského myšlení. Je o tom obrovská záplava literatury. Od Mehringova životopisu až po třísvazkový pokus vypořádat se s Marxem a marxismem polského filosofa Leszka Kolakowského a u nás po široce založené, fundované a myšlenkově bohaté a odvážné dílo Miloslava Ransdorfa Nové čtení Marxe. Nelze ani pominout přednášky Ivana Svitáka, které přednesl v devadesátých letech, zejména na Bratislavské univerzitě a které svědčí přes jistou provokativnost o úporném a hlubokém promýšlení základních problémů marxismu za jeho pobytu v americké emigraci. A aby to nebylo tak jednoduché, je tu mladý Marx, Marx středního věku a pozdní, je tu Engels, Lenin...

Základním motivem Marxovy filosofie je otázka člověka, jeho svoboda, jeho identita. Člověk je podle Marxe vystaven největšímu nebezpečí, že ztratí sám sebe, že si bude odcizen. A to se neustále děje. Marx to vysvětluje ze samého procesu společenské práce. Velikost Marxe je ale v tom, že ten nejzákladnější problém člověka - obranu jeho svobody - neřeší abstraktně, pouze ve filosofických kategoriích, ale že připomíná, že člověk má svůj osud ve vlastních rukou a protože je tvor společenský, musí, chce-li zlepšit své postavení, změnit poměry, v nichž žije. Právě jeho pojetí odcizení je to základní pro pochopení Marxe. I. Sviták (ve své přednášce na Karlově univerzitě 15. 10. 1991) připomíná, že tento pojem pochází z antiky - od Platona, ne-li od Sokrata - a dostal se přes Luthera k Hegelovi. (Nejdříve jako Entäusserung později jako Entfremdung). Podle Hegela absolutní idea prochází procesem odcizení v přírodě a pak procesem překonání odcizení v člověku. Další krok učinil Feuerbach, který si osvojil tuto myšlenku odcizení člověka od Hegela, ale navrhoval jako cestu k jeho překonání zrušení představy Boha, nadřazeného člověku. Marx souhlasil s Heglem, ale neviděl proces odcizení a jeho překonání jen jako spění ideje k sebeuvědomění, ale chápal jej daleko šířeji. Rozlišuje mezi čtyřmi formami odcizení:

• odcizení od produktu vlastní činnosti
• odcizení člověka od jeho vlastní aktivity
• odcizení od vlastní podstaty
• odcizení od druhých lidí.

V proletáři pak vidí přímo inkarnaci úplného odcizení - ztráty sebe jako člověka ve všech směrech. Odcizení znamená stručně řečeno, že člověk přestal být člověkem. Měl-li se jím opět stát, bylo nutné toto odcizení překonat. To se mělo právě stát komunismem, komunistickou revolucí, která měla obnovit jednotu individua a společnosti, umožnit návrat člověka k sobě jako společenské bytosti. Je to zrušení rozporu mezi člověkem a přírodou a druhými lidmi, zrušení sporu mezi existencí a bytím, mezi zpředmětněním a sebeutvářením, mezi svobodou a nutností, mezi individuem a druhem. Je to rozluštěné tajemství dějin a chápe se jako jeho vyřešení. (MEW, sv. 1, 536)

Ale k tomu, aby se revoluce zdařila, bylo třeba ještě další podmínky. Marx a Engels to formulovali ve společně napsané Německé ideologií: Komunismus je empiricky možný jen jako čin panujících národů najednou a zároveň. Kdyby proběhla jen v jedné zemi, byla by okamžitě udušena zvenčí. Revoluce musí být tedy světovou revolucí a tedy světodějnou událostí.

Marx neviděl oproti Feuerbachovi v náboženství jedinou formu odcizení a to proto, jak nám vysvětluje Sviták, že pojal všechny formy společenského vědomí, kulturní instituce a ekonomickou činnost jako odcizené. Proto viděl překonání odcizení v tvořivé praxi, což je představa, kterou zdědil od romantika Rousseaua a básníka Schillera. Mladý Marx vytvořil teorii odcizení jako radikální humanista, odmítající dehumanizaci kapitalismu z mravních důvodů. Vytvářel tak novou filosofickou antropologii, jež byla předstupněm jeho ekonomické teorie.

Jeanne Herrschová (žákyně Karla Jasperse, dlouholetá profesorka systematické filosofie na Ženevské univerzitě) to formulovala tak, že Marx byl na začátku svého myšlení hluboce otřesen, když si uvědomil propast mezi vědeckým optimismem 19. století, Hegelovým velkolepým přitakáním ke své době na straně jedné a bídou a bezmocností dělnických mas ve světě raného kapitalismu. Prostě: životní podmínky dělníků v 19. století považoval za nesnesitelné a nesmíme zapomenout, jaké byly: žádná práva, žádná ochrana před libovůlí všeho druhu, žádné dovolené, práce žen a dětí, patnáctihodinový pracovní den, žádná sociální ochrana, nedůstojné bytové a hygienické podmínky, časná úmrtnost, atd. Lidé byli duší a tělem zbožím. Uplynulo od té doby 150 let a za nepřehlédnutelný pokrok vděčíme jednak rozvoji výrobních sil, ale také bojům za práva dělníků, často velmi silně ovlivněnými Marxovým učením. Žasnul nad bezmocností lidí a všemocností mechanismů, které drtily lidové masy. Tomu chtěl nejen přijít na kloub, ale hlavně nalézt z toho východisko. Právě u Hegela mu imponovala jasná stavba systému, úsilí o totalitu, všemoc dějin a dialektický pohyb. Hegelova triáda - téze, antitéze a syntéze, uskutečňující se v dějinách, učinila na Marxe hluboký dojem. To jsou tedy původní podněty Marxova myšlení: totalita, dialektika, dějiny, spojené s vědeckým optimismem a s pohledem na lidskou bídu. Marx ovšem šel za Feuerbacha i za Hegela, když se pustil do překonání nejen Boha, ale i Hegelova "světového ducha". Dialektiku obrátil. Prohlásil - oproti Hegelovi - že pravá skutečnost, jejímž projevem, zpředmětněním by byla příroda, není duchovní, ale materiální, sociální a ekonomická skutečnost, na základě níž lze teprve vše ostatní vysvětlit.

Jestliže tedy chceme působit na člověka a jeho dějiny, musíme změnit jeho materiální podmínky. Z toho slavná marxistická téze: Klasická filosofie svět interpretovala, ale jde o to jej změnit. Proto jsou jeho díla nejen teorií, ale zároveň jednáním a bojem. To má u Marxe jméno: praxe. To znamená teorie a čin v jednom.

Aby Marx tento svůj radikální humanismus, toto své rozhořčení nad fakty vykořisťování a zotročení člověka všeho druhu dovedl do důsledků, opustil půdu spekulativní filosofie a stal se teoretikem ekonomie a revolucionářem. Přesně to vystihl Ivan Sviták ve své již zmíněné přednášce z r. 1991 (Epochální iluze, Bratislava 1992, str. 21), že "Marx transformoval pojem odcizení z filosofickospekulativní, ontologické kategorie v sociologický a ekonomický rozbor podmínek odcizené práce. Řešení problematiky odcizení se tak posunulo z teoretické sféry do praktické aktivity úsilí o změnu světa, o revoluci. " A dále, že už neodsuzoval jen vady, ale zasahoval do dějinného procesu samého. Centrálními pojmy jeho ekonomického slovníku se staly pojmy fetišismu zboží, nadhodnoty, vykořisťování práce a zbídačování dělníků.

Klíčový pojem je pak nadhodnota, což je nezaplacená práce, kterou si přisvojili kapitalisté a jejich zisk je výsledkem vykořisťování práce. Tato teorie nebyla podle Svitáka nikdy intelektuálně překonána. Zda platí plně i v dnešním moderním kapitalismu, o tom panují ovšem různé názory. Dnešní kapitalismus se velice odlišuje od kapitalismu Marxovy doby. Neviditelná ruka trhu byla vystřídána regulovanými cenami monopolů, osobní iniciativa ustoupila korporativním manažérům, dříve volný trh práce je obhospodařován odbory, zásada státního nezasahování je nahrazena cenovými regulacemi. Dále vojenská výroba, energetické zřetele, populační exploze a technologický pokrok vytvářejí zcela nový problém ekologie a stát blahobytu je schopen tlumit společenské rozpory. A Ivan Sviták z toho (neprávem) vyvozuje, že původní Marxova teorie je dnes neaplikovatelná i kdyby byla pravdivá, protože s parním strojem se nedá létat na měsíc.

Ale také pojem odcizení je 150 let poté, co jej teoreticky zdůvodňoval Marx, stále aktuální. Tento pojem se stal centrálním v moderní filosofií a řada existencialismů a fenomenologií krouží kolem tohoto moderního údělu lidstva. Typy teorií se pak různí podle otázky, od čeho že jsme vlastně odcizeni. Základní odpovědi jsou tři:

1. V teologickém přístupu je člověk odcizen od Boha a tak je už v lidské povaze vepsána jakási nová verze dědičného hříchu, jež je trvalá, věčná a nepřekonatelná.
2. v sociologickém přístupu je člověk odcizen od společenských skupin, v nichž pracuje a žije. Pokud tyto společenské skupiny mají historický ráz, je i odcizení samo dočasný jev.
3. v psychologickém přístupu je pak člověk odcizen sám od sebe, od své identity. Tento fenomén se zdá být novým, specifickým znakem zástupů osamělých v průmyslových společnostech, léčitelný psychoanalýzou.

Prostě odcizení, ať už má svůj původ v ztrátě víry v Boha, v lidské povaze, v osobitosti jedince, v moderní technice, v byrokratických systémech či v povaze práce v průmyslové nebo informační společnosti, je vnímáno jako osud moderních lidí, nikoliv už jen jako kletba třídy nemajetných. I. Sviták připomíná, jak tuto myšlenku pronikavě ilustruje Paul Simon a Arthur Garfunkel v písni o Richardu Coreym. Dělník tu zpívá o tom, jak nenávidí svůj život v továrně místního boháče Richarda Coreye a jak by si sám přál být Richardem Coreyem, jenž má vše, co pro dělníka jeho továrny je nedosažitelné. V závěru písně pak vyjadřuje své ohromení, když čte v novinách, že Richard Corey právě spáchal sebevraždu. Bohatství může odcizovat víc než chudoba.

S moderními podobami odcizení se setkáváme v literatuře, filmech, poezií, písních na každém kroku. Pocit bezmoci odrážejí díla Camuse, Becketta, Ionesca, Kafky, Felliniho, Bergmana či Formana, písně Simona, básně Ginsberga, atd. atd. Lidé nemusí číst mladého Marxe, aby zakoušeli nepochopitelnost světa, v němž žijí a chápali, že jsou odsouzeni být pasivními subjekty. Tak odcizení překračuje politický horizont tříd, společenských zřízení či politických stran, protože utlačovatelé jsou stejně odcizeni jako utlačovaní, i když jinak.

A v tom je veliká aktualita Marxe,"že toto moderní zlo nemá kořeny v přirozenosti člověka, ale je historickým jevem, který můžeme odhalit a zastavit. Řešení ovšem nečeká na pohovce psychoanalytika, ani na barikádách revolucí. Nestačí znárodnit výrobní prostředky. Kapitalisté věřící ve všemocnost svobodného trhu jsou stejně neschopni řešit tento problém jako sovětští komunisté, kteří věřili v byrokratické plánování a chápou člověka jako pasivní nástroj státních orgánů. " Ovšem Sviták se mýlí ve svém závěru, že člověk se může osvobodit sám, svou vlastní činností a revolucí ve svém myšlení. Bez opravdu svobodných společenských podmínek a účinné obrany proti zotročování všeho druhu by mu to nebylo nic platné.

Samozřejmě, že platí i to, co uvádí H. J. Störig ve svých Malých dějinách filosofie, která je oficiální učebnicí našich vysokoškolských studentů, v závěru kapitoly o Marxovi. "Marx jako první v plném rozsahu poznal význam ekonomické základny společenského života, fakt třídního boje v dějinách a vliv těchto faktorů na kulturní a duchovní vývoj. Ani jeho protivníci nepopírají, že toto poznání má naprosto zásadní význam. V tom je jeho velká a trvalá zásluha. " A to platí i při přiznání některých jednostranností jeho filosofické metody a při evidentnosti skutečnosti, že vývoj jak kapitalistických tak socialistických států a společností se ve století, jež uplynulo od Marxovy smrti, ubíral jinou cestou, než kterou Marx předvídal.

Ze všech těchto důvodů a při zvážení všech okolností považuji K. Marxe za jednoho z pěti, šesti největších myslitelů v dějinách lidstva. Karl Jaspers má ve svém díle Velcí filosofové takovou hierarchii: Na úplném vrcholu jsou čtyři myslitelé, kteří určili měřítka (Die massgebenden Denker) - Sókratés, Buddha, Konfucius, Ježíš. A pak ještě trojice těch, kteří v tom pokračovali: Platón, Augustin, Kant. Možná že by do tohoto vrcholu patřil ještě Aristotelés a Lao ce, ale to je věc názoru. V každém případě přiřazuji k té úplně nejvyšší zakladatelské čtveřici Karla Marxe. Zatímco Sokrates jako první pochopil, že předpokladem důstojnosti člověka je v poznání pravdy a k té lze dojít pouze kladením správných otázek a jejich dialogickým zodpovězením, Buddha učil, že každý člověk se může zbavit bolesti a dosáhnout vnitřního míru, Konfucius, že nejvyšší uspokojení je v nalezení svého místa ve společnosti, v respektování její přirozené hierarchie a opření se při tom o zkušenost a moudrost "starých" a konečně Ježíš v rozvíjení židovské tradice v lásce k bližnímu, uznávání a zachovávání mravního řádu a tím dosažení důstojnosti každého člověka bez rozdílu.

Marx s dosud nebývalou ostrostí rozkryl společenskou podstatu člověka, ukázal její hluboké rozpory a ukázal s prorockou silou cesty a prostředky k jejich překonání. Marxe dokonce považuji za zakladatele, tvůrce jednoho z velikých světových náboženství, ovšem tak jako Buddha a Konfucius náboženství bez Boha. Souhlasím s britským historikem Arnoldem Toynbeem, který ve svém monumentálním díle Lidstvo a matka země (1976, česky 2001) to formuluje jednoznačně: "Podívaná na utrpení dělníků v průmyslu a tichý souhlas střední třídy s touto sociální nespravedlností vzbudilo rozhořčení Karla Marxe a vedlo ho k vytvoření čtvrtého židovského náboženství. Marxismus, podobně jako buddhismus, je teoreticky ateistický, ale stejně jako darwinismus poskytuje marxismus náhradu za Jahveho, Boha judaismu, křesťanství a islámu. Darwinovou náhražkou je příroda, jejíž selektivní jednání je pokládáno za "upřednostnění druhů". Marxovou náhražkou za Jahveho je "dějinná nutnost" a jeho "vyvoleným národem" je průmyslový proletariát.

A Erich Fromm k tomu dodává" "Je náboženská zkušenost nutně spojena s theistickým pojetím? Domnívám se, že nikoliv; je možno popsat "náboženskou" zkušenost jako lidskou zkušenost, která je podkladem - a je společná určitým typům theistických stejně jako netheistických či dokonce antitheistických pojmových struktur, atd. " Otázka netheistických náboženských zkušeností byla široce diskutována i protestantskými teology - Paulem Tillichem, Dietrichem Bonhoefferem, biskupem J. T. A. Robinsonem, Rudolfem Bultmannem, D. T. Suzukim. To ovšem vrhá také nové světlo na křesťansko-marxistický dialog, který tak lze chápat jako dialog mezináboženský. Oporu pro toto tvrzení lze také nalézt u jednoho z největšího historiků a filosofů náboženství Mircea Eliadeho. Lze v tom ovšem spatřovat určitý paradox, nebo chcete-li Hegelovu "lest dějin", jestliže se Marx domníval, že vytvořil protináboženskou ateistickou filosofickou soustavu a výsledkem je nové náboženství.

Jeanne Herrschovou fascinuje u Marxe zvláštní směs vědecké analýzy ekonomicky určené struktury společnosti a vše ovládající eschatologické vize dějin. Tvrdí, že v Marxově myšlení je mnoho židovských a křesťanských eschatologických prvků, které ale nelítostně stahuje na pozemskou úroveň, aby nebylo žádných výmluv, aby požadavek spravedlnosti nebyl odsouván, obcházen, či se nevytratil v nějaké méně skutečné dimenzi. S tím je možné jen souhlasit.

Ještě několik poznámek k Marxovi, Feuerbachovi a náboženství. Engels svědčí o tom, že za jejich mládí panovalo obrovské nadšení nad Feuerbachem. Všichni jsme byli Feuerbachiáni, říká doslova. Marxovi prý jedině vadilo, že se Feuerbach zabýval pouze vztahem člověka k přírodě a nikoliv politikou, v tom prý zůstal pozadu i za Hegelem. Právě proto se rozhodl důkladně analyzovat právní a státní filosofii Hegelovu (viz Fr. Mehring, Karl Marx, životopis, str. 78). Zůstalo však jen u jediné studie "Ke kritice Hegelovy filosofie práva" (jen fragment). Sovětská encyklopedie (podle Hanse Künga) konstatuje právem, že zde jsou základní téze marxistické teorie, podle níž je náboženství chápáno jako fantastický, obrácený odlesk světa. Tady jsme ovšem u jedné ze základních otázek. Fantastický, obrácený obraz světa ještě nemusí být nepravdivý, falešný a v době, kdy náboženství vznikalo a rozvíjelo se, věda pravdivý obraz o světě nepodávala. A dnes už nikoho, ani Katolickou církev, nenapadne komentovat nebo dokonce zpochybňovat z teologického hlediska obrázky ze sondy Galileo, či teorii strun atp. Pokud se týká marxismu a náboženství je ovšem třeba říci otevřeně: Marx náboženství odmítal. Pravda je, že se náboženstvím příliš nezabýval. Ostatně jeho výrok o náboženství jako opiu lidu se dá vysvětlovat různě a je třeba ho především citovat celý. Pro něho to bylo součástí tzv. "falešného vědomí" a to zase součástí odcizení.

Zajímavé je, že Marx neuznává náboženství jako formu zprostředkování, ač jí beze sporu je, kterou není třeba naplnit novým obsahem, jako demokracii, trh atp., ale překonat ji výlučně likvidací. Praxe sovětského státu vůči náboženství, která se na Marxe odvolávala, se měnila od brutální likvidace (a kupodivu hlavně za Chruščova), přes taktické přechodné spojenectví s pravoslavím za války, až po nejdříve opatrný dialog za Brežněva až po upřímnou spolupráci za Gorbačova, vrcholící jeho památným setkáním s papežem Janem Pavlem II. v roce 1989.

I Marxova teze o odumírání náboženství spolu s překonáním třídního boje je těžko verifikovatelná a málo pravdě odpovídající. Důležitým podnětem k postupné změně rigorózního stanoviska marxistů k náboženství je marxisticko-křesťanský dialog. Jeho pohnutá a dramatická historie je zároveň historií vzájemného plodného ovlivňování a chápání. A měla své oběti, své myslitele a své vášnivé odpůrce, a to na obou stranách. Ale hlavně své pozitivní výsledky - od papežských encyklik k sociálním otázkám ovlivněných marxismem, přes příklon některých vedoucích evangelických myslitelů k socialistickým ideím (u nás Hromádka), až po postupné "změkčení" církevní politiky socialistických států a úplné upuštění od pronásledování věřících - a dokonce až po jakousi symbiózu křesťanství, dokonce katolicismu, s marxismem v boji za sociální svobodu v tzv. teologií osvobození.

Ještě poznámka k dialektice, která je jistě důležitou a podstatnou součástí marxismu (dialektického materialismu) a my víme, že ji Marx nevymyslel, ale že ji převzal od Hegela (který ji zase prohloubil po linii Kant - Fichte - Schelling), ale obrátil ji proti Hegelovu objektivnímu idealismu, jak sám říkal, postavil ji z hlavy na nohy. Dialektika má ovšem v sobě nejednu záludnost. Svádí především k černobílému vidění nazírané skutečnosti. Prostě k tomu, aby se do schématu téze - antitéze - syntéze skutečnost uměle vtěsnávala jako do Prokrustova lože. To spolu se složitým až nejasným vyjadřováním vede některé filosofy k tomu, že dialektiku odmítají jako zbytečné a dokonce škodlivé hraní si se slovy a s pojmy. Tomuto nebezpečí zjednodušování se nevyhnul ani Marx. Nejde totiž jen o zachování tohoto schématu k vysvětlení skutečnosti v jejím pohybu, ale o její vyplnění správným rozporuplným, hierarchicky uspořádaným obsahem. A tady nepomohou žádná schémata a duchaplnosti, ale jen hluboké znalosti. Jestliže totiž téze je plochá, jednobarevná, černobílá, platí to i o antitézi a výsledek syntéze pak nemůže být pestrý, pravdě odpovídající obraz. Hlavní kritika Hegelovy dialektiky pak vytýká, že učinil dialektický princip, který je nanejvýš plodný jako pořadatel našeho myšlení, principem samotného bytí. A to že ho dovedlo ke klamnému přesvědčení, že všechno bohatství empirické zkušenosti je možno odvodit ze zákonů samopohybu myšlení. Je to rozdíl mezi logickým rozporem a reálnou protikladností věcí. (Můžeme popřít tvrzení, ale ne kulomet).

Ještě jedna poznámka závěrem. Marx byl vyvrcholením německé filosofie. Je tu jasně vysledovatelná linie - Kant, Fichte, Schelling, Hegel, Feuerbach, Marx a Engels. Charakteristické pro tuto filosofii je velmi hluboké řešení základních lidských otázek. Ale průvodním jevem je také místy velmi umělý, nesrozumitelný jazyk. To je už u Kanta, ale vrcholu dosahuje Hegel. Störig uvádí slova jistého amerického kritika o Hegelových dílech: "Jsou to mistrovská díla nesrozumitelnosti, znejasněná abstraktním a úsporným stylem, nešťastnou terminologií a přehnaně obezřetným vymezováním všech tézí bezmála gotickou přemírou omezujících klauzulí. " A Schopenhauer napsal "Veřejnost byla (Kantovým dílem) donucena pochopit, že temné nemusí být vždy beze smyslu, a tu se nesmysl náhle skryl za temný styl. První byl Fichte... a Schelling se mu v tom při nejmenším vyrovnal.

Ale teprve u Hegela přišla na svět největší drzost servírující holé nesmysly, slepující smysluprázdné, zběsilé slovní hrůzy, jaké až dosud bylo lze slýchat jen v blázinci. " I když je tento odsudek až příliš příkrý, nemohu se zbavit dojmu, že se touto "nemocí" německé filosofie tak trochu nakazil i Marx. Myslím si, že se tomu při vší úctě, kterou chovám k obrovskému vzdělání, talentu, pracovitosti, schopnostem a odvaze Miloslava Ransdorfa, nevyhnul místy ani on. I když sám už v roce 1991 upozorňuje na toto úskalí a za nositele funkcionářského, odcizeného jazyka (což je vlastně transformovaný a zvulgarizovaný odvar jazyka německé filosofie) označuje Mohoritu, Adamce a Grebeníčka (!). To pak platí i pro Marxovy pokračovatele v Německu, u některých příslušníků tzv. Frankfurtské školy, ale i u jeho odpůrců - existencialistů, Heideggera, ale zvláště Husserla, kde hluboké myšlenky jsou chvílemi nerozlišitelné od blábolu. S tímtéž "odcizeným" jazykem jsem se setkal u některých revolučních vysokoškolských studentů v r. 1968, žáků Marcuseho, Habermase ad., u vůdců rebelující mládeže, jako byl Rudi Dutschke a i u dnešní levice v Německu.

* * *

Nemáme tu dost místa a času, abychom byť ve zkratce prošli celý vývoj světa od Marxovy a Engelsovy smrti až po současnost. Nás tu zajímá hlavní vývoj a recepce Marxova učení, do jaké míry pomáhalo těm, kteří se k němu hlásili, správně reagovat na nové poměry, v nichž žili. Prostě zda osvědčilo svou životnost. Jeho vliv na myšlení těch, kteří se nechtěli smířit se stavem společnosti v druhé polovině 19. a na přelomu 19. a 20. století, byl obrovský. Nastala doba sporů o Marxe, vášnivých polemik, zejména v dělnickém hnutí a v II. Internacionále, o výklad jeho učení mezi tzv. revizionisty (Bernstein) a stoupenci spíše revoluční cesty (zprvu hlavně Kautský, později Lenin), v Rusku mezi menševiky a bolševiky, atd. Nastalo také nové období ve vývoji světa, v jeho hospodářském, společenském a politickém systému a bylo velmi důležité se v tom vyznat. Sociálně demokratická strana Německa, se svými sto tisíci členy v r. 1890 nejvýznamnější, klíčová strana mezinárodního dělnického hnutí, se nikdy nestala jednoznačně marxistickou stranou.

Umožňovala existenci různých pozic od stoupenců Ferdinanda Lassalla, přes etické humanisty, novokantovce a praktické reformátory. K tomu přistoupil od 90. let tzv. revisionismus, jehož hlavním mluvčím byl Eduard Bernstein. Ten poukazoval hlavně na to, že se společenské poměry nevyhrotily tak, jak to předvídali Marx a Engels v Komunistickém Manifestu. Nebezpečí politických katastrof je prý stále menší. Doporučoval proto, aby se dělnické hnutí orientovalo na dlouhodobější, klidnější vývoj, na politické organizování dělnictva a jejich politickou výchovu k demokracii a na boj za reformy, které by dělnictvo pozvedly a přebudovaly stát postupně na demokratický. Zároveň byl přesvědčen, že kapitalismus je přechodný a bude určitě vystřídán socialismem, ovšem v relativně vzdálené budoucnosti. Odtud jeho často citovaný výrok: Cíl mně je ničím, hnutí vším. Bernstein měl stoupence, hlavně mezi mladšími intelektuály, ale jeho odpůrci byli silnější a byli mezi nimi nejvýznačnější teoretikové socialistického hnutí. Rosa Luxemburgová ostře proti němu vystoupila a August Bebel prosadil na sjezdu v r. 1899 rezoluci, že strana sice nechce násilnou revoluci, ale že se nemůže vzdát základní změny společenského zřízení. A že k jejímu dosažení použije každý vhodný prostředek. Hlavním mluvčím proti revisionismu byl ovšem přední teoretik II. Internacionály Karl Kautský (ostatně pražský rodák), který na rozdíl od Bernsteina nepovažoval teorie Marxe a Engelse za překonané. Uznával sice, že nikdo neví, kdy a jak přejde politická vláda do rukou proletariátu, zda po veliké bouři, po řadě katastrof, či pozvolným uskutečňováním, ale hlavně varoval socialistickou stranu před pasivitou a rezignací, s kterou nelze prosadit ani žádné reformy. Revisionismus se ve straně přesto postupně prosadil, a to tím spíše, že se mu dostalo podpory i od řady filosofů, kteří zdůrazňovali etickou stránku socialismu a odvolávali se při tom na Kanta.

Tyto novokantovské myšlenky se pak nejvýrazněji prosadily v tzv. austromarxismu, u takových teoretiků, sociologů, filosofů, ekonomů, či politiků, jako byl Max Adler, Rudolf Hilferding, Karl Renner aj. Nechci se tu pouštět do rozsuzování těchto dávných sporů a názorových střetů. Mají ovšem pro naše současné chápání marxismu mimořádný význam. My jsme se bohužel naučili odlišné názory nálepkovat jako zločiny, úchylky od jediné pravověrné linie, místo abychom se s nimi vyrovnali na základě jejich důkladné znalosti a respektováním všech podstatných historických, ekonomických a filosofických souvislostí. Nic není tak málo užitečné jako omílání pouček platných v jiné době a za odlišných okolností. Tady platí plně to, co řekl M. Ransdorf na Vratimovském odborném semináři, pořádaném KSČM na téma "Globalizace a současný svět" v dubnu r. 2001, že

1. existuje ohromná potřeba vytvořit "mapu" zkušeností komunistického hnutí a marxismu po celém světě
2. tento intelektuální poklad byl blokován monopolem pravdy centra
3. svědectvím degenerace bylo pojetí tzv. "reálného socialismu", zavrhující veškeré hledání alternativ a nových přístupů a
4. že v třetím období, v němž se nyní marxismus (podle Immanuela Wallersteina) nalézá, totiž v období globalizovaného marxismu, je naléhavě nutné nahradit tzv. čistotu učení integrativním pojetím.

A k tomu že je třeba znovu zhodnotit a přehodnotit neanalyzované vrstvy marxistického myšlení a osobností, včetně těch, které byly vnímány jako kacíři. Vždyť právě v klasickém revisionismu a austromarxismu, na které jsme se navykli dívat se jako na druh opovrženíhodného oportunismu, je právě pro nynější dobu hledání identity komunistického hnutí mnoho poučného. Bernstein, Kautsky, Adler, Renner, Bauer, Hilferding za sebou zanechali mnoho užitečných názorů, úvah, zkušeností a myšlenek, pokusili se podívat se na sociální skutečnost své doby nepředpojatě, vyvozovali důsledky z toho, že se změnila radikálně situace a leckterá předpověď klasiků se nevyplnila a zůstali přesto důslední v odmítání kapitalistické společnosti a v přesvědčení, že musí být vystřídána socialismem. Bylo by možná velmi zajímavé konfrontovat jejich myšlenky, přístupy a postupy se současnou praxí sociální demokracie u nás a za hranicemi.

To nijak nesnižuje historickou úlohu Vladimíra Iljiče Uljanova (Lenina), který nejen provedl nejhlubší analýzu nové situace, a to jak v Rusku tak v globálním měřítku, nejen teoreticky zdůvodnil hlavní strategické a taktické problémy revoluce za těchto podmínek, její hybné síly, spojence atd., ale sám se postavil do jejího čela, zasloužil se rozhodujícím způsobem o její vítězství a zahájil vskutku grandiózní pokus přeměny společnosti. Jeho hlavní problémy byly zřejmě v tom, že přecenil možnost revoluce v nejvyspělejších kapitalistických zemích, takže se světová revoluce, k níž měl být Říjen jen prvním krokem, nekonala. Za druhé pak, že nedocenil význam demokracie, a tedy zpětné vazby pro revolucionizující se společnost. Rosa Luxemburgová měla zřejmě pravdu, když mu to vytýkala. Vložil tak kukaččí vejce do základů sovětského státu. Jeho nástupce Stalin nejen nerozpoznal, že je to socialismu cizorodý prvek, ale naopak jej využil k nastolení despotické krutovlády, k vyloučení jakékoliv opozice a k potlačení plodného alternativního myšlení, k popření všech základních postulátů Marxe a Engelse. M. Ransdorf to formuloval s historickým nadhledem a přesně - že to bylo prodloužení jakobínské diktatury o desítky let, oddálení Thermidoru a konec konců příprava katastrofy socialismu a možná i uvržení světa do ještě nedohlédnutelných nebezpečí.

Systém, který nastolil Stalin, byl - dnes už o tom nemůže být nejmenších pochyb - v naprostém rozporu s intencemi, základními myšlenkami a celým životním dílem Marxe a Engelse. Marxismus v jeho pojetí přestal být kritickou filosofií, schopnou hluboké a stále znovu na nové skutečnosti reagující analýzy. Nabídl místo toho soustavu jednou provždy hotových a platných pouček, které rychle zastarávaly a dostávaly se s fakty do rozporu. Tvůrčí diskuse a výměna názorů byly nahrazeny diktátem jednoho vůdce. Demokracie despocií. Skromnost okázalostí. Věcnost nabubřelými frázemi. Tolerance vyžadováním "oddanosti", barbarskou krutostí a bezohledným násilím. Promyšlené postupy ve vnitřních a zejména složitých mezinárodních otázkách dobrodružnou politikou. To ovšem v žádném případě neznamená, že by se tím popíralo všechno, co se za Stalina vykonalo pro modernizaci sovětské společnosti, v nejednom ohledu pro odstraňování její historické zaostalosti a pro záchranu lidstva jednak před fašistickým barbarstvím a před nepředvídatelnými důsledky monopolu atomových zbraní. I takový nesmiřitelný kritik Stalina, jakým byl historik Jan Slavík, napsal: "Je pravda, že bolševická revoluce popohnala společenský vývoj směrem k socialismu. Pod jejím nárazem došlo ve všech kulturních i nekulturních zemích ke společenským změnám, mimo jiné k silnému omezení nebo pozměnění kapitalismu. Tuhle zásluhu nikdo bolševické revoluci nevezme. Ale sociolog, zejména marxistický, musí si klást otázku, zda postupem času sovětská forma socialismu nestala se brzdou dalšího vývoje. A má-li socialismus dále pokročit, zdá se že musí zmizet hrubá forma socialismu sovětského. " A dále píše, že tragika ruské revoluce je v tom, že je produktem malokulturnosti, která trvá i po padesáti letech revoluce v Sovětském svazu. A že lidstvo stojí před gordickým uzlem, který těžko bude rozvázat bez násilných konfliktů, jak to bylo vždy na konci revolucí. Chtělo by se říci, že ten gordický uzel rozetnul Gorbačov. Ale Jan Slavík se toho už nedožil. (Zemřel 1978 v úctyhodném věku 93 let).

Ta veliká, dnes často opakovaná lež je však v tvrzení, že stalinský systém byl logickým vyústěním Marxova a Leninova učení a že jiný vývoj ani nebyl možný. A že proto socialismus jednou provždy dohospodařil. Pravda ovšem je taková, že alternativy ke Stalinské karikatuře Marxových a Engelsových idejí o osvobození člověka, o přípravě a provedení socialistické revoluce, o organizaci a zásadách přechodného státu od vlády majetných tříd k vládě skutečně demokratické - doprovázely grandiózní a zároveň tragický experiment "budování socialismu" v historicky krátkém období několika pětiletek od samého počátku.

Ještě než se Stalin v Sovětském svazu plně prosadil, narazil na pro sebe mimořádně nebezpečného soka - Lva Davidoviče Trockého. Trocký byl vedle Lenina druhou vedoucí postavou Říjnové revoluce. Stál v čele petrohradského povstání a získal nesmírnou osobní moc a popularitu jako vrchní velitel Rudé armády. (Stačí se podívat na svědectví Johna Reeda, amerického levicového novináře a svědka revolučních událostí v Rusku v jeho slavné knize Deset dní, které otřásly světem, aby bylo jasné, že Stalin hrál vedle Trockého úlohu jen druhořadou. ) Lenin ještě krátce před svou smrtí označil Trockého ve své tzv. závěti za nejschopnějšího muže v ústředním výboru, ačkoliv se s ním dostal jako s komisařem pro zahraniční záležitosti do vážného sporu o Brest-Litevský mír.

Neoznačil ho v však výslovně za svého nástupce, ovšem tím méně Stalina. V následujících bojích o nástupnictví se však Trocký neprosadil, byl postupně zbaven moci, 1929 vypovězen ze Sovětského svazu a konečně v r. 1940 zavražděn agentem ruské tajné policie. I když jeho boj se Stalinem byl především zápasem o osobní moc, rozcházel se s ním v otázkách strategie a taktiky revoluce. Připustil, že se proletariát může dostat k moci i v hospodářsky zaostalé zemi, dokonce možná spíše než ve vyspělé, ale nevěřil, že by si ji mohl udržet bez podpory dělnictva ostatních zejména vyspělých zemí. Revoluce v jedné zemi měla tudíž být předehrou ke světové revoluci. To byla teorie tzv. permanentní revoluce, kterou přijal již dříve pod vlivem svého přítele a mentora, německého komunisty Israela Helphanda, který si říkal Alekander Parvus. Stejně rozhodně kritizoval zbyrokratizování revolučního hnutí, žádal více volnosti k diskusi a demokratizaci stranického života. Ze svého exilu pak napadl Stalina jako zrádce revoluce. Přesto vše však stále věřil ve vítězství socialismu v Rusku. Své názory uložil v řadě knih, přeložených do mnoha jazyků, z nichž nejznámější byly Dějiny ruské revoluce, Permanentní revoluce, Zrazená revoluce a Můj život. Veliký znalec jeho díla je autor jeho třísvazkové biografie Isaac Deutscher.

Spory, které měl Stalin s Bucharinem, zřejmě nejtalentovanějším marxistickým teoretikem KSSS, "miláčkem strany", jak ho označil Lenin, nebyly spory o alternativu budování socialismu v jedné zemi. Bucharin fundovaně, s nesmírným zanícením a odvahou kritizoval Stalinovy metody, ovšem za podmínek despotické vlády, kterou Berthold Brecht označil za marxistické království. Způsob, jakým se Stalin s touto upřímnou, starostí o zájmy revoluce vedenou kritikou vypořádal, a to tím, že dal kritizujícího za pomocí takových kreatur jako byl Andrej Vyšinskij zavraždit, dodnes v nás vyvolávají lítost a štítivý odpor.

Mimořádně hlubokým a neúplatným kritikem Stalinova pojetí socialismu byl italský marxista Antonio Gramsci, zakladatel IKS, na kterého Stalin, což je krvavá ironie, nemohl, protože byl téměř doživotně v italském fašistickém žaláři. Gramsci nejen poukazoval přesně na chyby, jichž se sovětské vedení dopouštělo, ale viděl i jasnozřivě hrůzné a zhoubné perspektivy, které se tu otevíraly. Gramsci byl tvůrčím, nedogmatickým, Lenina překračujícím a v nejedné otázce ho revidujícím marxistickým teoretikem. Nikdy se však nepustil do přímé konfrontace ani se Stalinem ani s Leninem. Patřil vedle Rosy Luxemburgové, Augusta Thalheimera, György Lukácse a Karla Korsche k několika málo lidem v komunistickém hnutí, kteří přemýšleli o specifickém místě Říjnové revoluce v dějinách a vyvodili z toho důsledky pro další perspektivu. Říjnová revoluce neodpovídala podle Gramsciho Marxově koncepci kapitalismu a revoluce, ani teoretické koncepci II. Internacionály. Zároveň usoudil, že se Říjnová revoluce nehodí jako revoluční model pro západní Evropu. Protože se začátkem 20. let nedostavilo vítězné tažení světové revoluce (naopak revoluční křídlo dělnického hnutí mimo Rusko bylo poraženo v Maďarsku, Itálii a hlavně v Německu), uvědomil si Gramsci, že se dělnické hnutí musí zařídit na neočekávanou stabilizaci buržoazního panství a tudíž že potřebuje jinou strategii a politiku než dříve. Všechny tyto jeho poznatky zůstaly ovšem neznámé, skryté v jeho rukopisných poznámkách z vězení a byly zpřístupněny teprve po r. 1947 zásluhou Palmira Togliattiho, jeho druha a následovníka.

Gramsci se dopracoval brzy k samostatnému chápání marxismu, při čemž odmítl jeho interpretaci z 90. let po smrti Fr. Engelse, kterou ovlivnil zejména K. Kautsky, jako uzavřeného teoretického systému se zjednodušenou kauzalitou a ekonomicky podmíněným determinismem. Ostatně podobně jako Kautsky jej chápal v Sovětském Svazu také Bucharin. Gramsci m. j. napsal, že Marx nezplodil žádný stručný katechismus, nebyl žádným mesiášem, který by stanovil absolutní, mimo čas a prostor stojící normy. Doporučil opustit fatalistickou koncepci dějin a nahradit ji koncepcí akcionistickou, na základě správného pochopení jednoty teorie a praxe. Vytýkal také Bucharinovi vulgarizaci marxismu v jeho díle o historickém materialismu ze začátku 20. let. (Nebyl to tedy v Sovětském Svazu teprve Stalin, který simplifikoval marxismus).

Neviděl ale v kapitalistickém vývoji žádné východisko pro Rusko a věřil, že politické a sociální síly revoluce budou s to se s jejími hlubokými rozpory vypořádat. Vztah Gramsciho ke KSSS byl určován jeho internacionalismem a jeho koncepcí hegemonie. Uznával její vedoucí úlohu ve světovém komunistickém hnutí, ale trval na tom, že musí být založena na respektování zájmů ostatních stran a na jejich dobrovolném souhlasu. Ten jí ovšem eurokomunisté po padesátiletých zkušenostech po r. 1968 odepřeli. Když došlo ke sporu mezi Stalinem a Trockým, nebral si Gramsci žádné servítky: Jednáte nyní tak, abyste zničili své dílo, degradujete řídící funkci, kterou si získala KSSS díky angažovanosti Leninově a riskujete, že ji úplně ztratíte - kritizoval oba tvrdě a rozhořčeně.

Stejně objevně a hluboce se zabýval Gramsci otázkami struktury společnosti. Právě v této problematice, zejména v otázce vztahu mezi politickou a občanskou společností, se nejvíce rozcházel už s Leninem a také předjímal problémy, které skutečně nastaly v socialistických zemích střední a východní Evropy a vedly ke zhroucení celého systému. Bouřil se proti omezování svobody, tvrdil, že bez všeobecných voleb, neomezené tiskové a shromažďovací svobody, svobodné výměny a boje názorů odumírá život každé veřejné instituce, stane se stínovým životem, v němž činnou zůstává jedině byrokracie.

Druhým významným bodem, v němž Gramsci korigoval Lenina a byl v naprostém rozporu se stalinskou praxí, byla otázka moci a hegemonie. Šlo o pojetí diktatury proletariátu. Marx a Engels tyto otázky neanalyzovali tak hluboce jako kapitalistickou ekonomii. Představovali si ovšem diktaturu proletariátu po socialistické revoluci jako dočasnou vládu veliké demokratické většiny nad mizivou menšinou. Vždy při tom rozlišovali mezi státem a společností. Po Říjnové revoluci byla ale ustavena vláda menšiny, která vedle potlačovací funkce měla mít v ekonomicky a civilizačně zaostalém Rusku i funkci rozvojové a výchovné diktatury. Gramsciho koncepce hegemonie a revoluční vlády se zásadně odlišovala od Leninovy, která nečinila rozdíl mezi státem a společností, mocí a diktaturou, proletářskou diktaturou a socialistickou demokracií. Také komunistická strana měla být demokratickým organismem. Už ve sporu se svým předchůdcem v čele strany Amadeem Bordigou se ostře ohradil proti jakékoliv formě sektářství a elitářství. Podobně jako R. Luxemburgová se distancoval od hierarchického byrokratického stranického centralismu a žádal skutečný organický demokratismus. Byl to zkrátka originální a tvůrčí marxistický myslitel, jemuž dal další vývoj v mnohém za pravdu.

* * *

Druhá světová válka však změnila situaci. Vítězství Sovětského svazu jako součásti antifašistické koalice překrylo dosavadní chyby a omyly a popularita Stalinova nesmírně stoupla. Byla ještě posílena vzestupem Sovětského svazu do řádu atomové supervelmoci a alespoň zpočátku podpořena vítězstvím komunistické revoluce v Číně. Stalinova autorita byla vysoká zejména u národů, které vděčily Sovětskému svazu za své osvobození od fašismu a u západoevropské inteligence, která byla nespokojena s kapitalistickými pořádky a měla iluze a hlavně naprostý nedostatek informací o skutečné situaci v Sovětském svazu. Stalina však zároveň tato situaci utvrdila v neochotě přiznat si své vážné chyby a prohřešky a pokusit se je napravit. A tak velmi rychle svou mimořádnou autoritu prohospodařil.

Také se už brzy po válce objevily nové, daleko propracovanější alternativy k rigidnímu sovětskému systému. Biografie, životní osudy a dílo autorů těchto alternativ, těchto "kacířů" v komunismu - které Isaac Deutscher poprvé odlišil od renegátů komunismu - jsou popsány a analyzovány v pozoruhodné edici Theodora Bergmanna a Mario Kesslera - Kacíři v komunismu, který obsahuje 23 esejí o nedogmatických, kritických komunistech a socialistech z 13 zemí. Tito reformní komunisté a levicoví socialisté byli z oficiálního světového komunistického hnutí vytlačeni, obviněni z renegátství, ze zrady, anebo prostě umlčeni a zamlčeni. Při tom vypracovali svébytné rozbory sociálně ekonomické a politické situace svých zemí a dále rozvinuli marxistickou teorii a praxi socialistického a komunistického hnutí, položili nové otázky a pokusili se dát na ně odpovědi.

První možnost ke kritice stalinského systému socialismu po válce a z vlastních řad a tím i otevření diskuse o základních otázkách marxistické teorie revoluce se otevřela v souvislosti s konfliktem mezi Sovětským svazem a Informačním byrem komunistických a dělnických stran na straně jedné a vedením Jugoslávie na straně druhé. Zpočátku tu nebylo žádných teoretických a programových rozporů. Jugoslávské vedení prostě převzalo sovětské zkušenosti, i když už za války mluvil Tito o tom, že je nelze bez přihlédnutí k odlišné situaci a k multinacionálnímu charakteru Jugoslávie aplikovat. Problémy nastaly proto, že si

a) Stalin neuvědomoval plně novou situaci po válce,

b)sice dal podnět k rozpuštění Kominterny v r. 1943, ale považoval za samozřejmé, že zůstane zachována její tuhá disciplina, c)nesmírně stouplo sebevědomí jugoslávských komunistů, kteří se téměř bez pomoci zvenčí vlastní silou a za obrovských obětí osvobodili od nacistických okupantů,

d)Stalin počítal se zostřením mezinárodních vztahů a s konfliktem Východ - Západ a rozhodl se utužit disciplinu (i v souvislosti se zvrácenou teorií o stálém zostřování třídního boje), přinutit jugoslávské vedení silou a nátlakem celého socialistického tábora k poslušnosti a odstrašit i případné následovníky jejich příkladu.

e) Počítal i s tím, že když ostře vystoupí proti jugoslávskému vedení, postaví proti němu jeho vlastní jugoslávský lid a rozhodující část komunistické strany. V tom se ale přepočítal. Nepomohla ani tři zasedání Informačního byra, stále ostřejší rezoluce, postihování "titovských špionů" v ostatních lidově demokratických zemích až k vystupňování této kampaně do hloupých a naprosto nesmyslných urážek. Tři roky po Stalinově smrti všechno splasklo a Chruščov v čele sovětské delegace letěl do Bělehradu se omluvit. Morální škody ovšem byly nedozírné a byl to vlastně začátek vývoje, který prozatím skončil v r. 1989 rozpadem socialistického tábora a zhroucením "reálného socialismu".

Teprve na vrcholu konfliktu s Informbyrem přijal parlament FSRJ 27. 6. 1950 zákon o dělnické samosprávě. Tím odmítl výslovně sovětský model. Ale tato samospráva se začala uskutečňovat v sociálně a ekonomicky málo rozvinuté zemi s byrokratickými návyky a tendencemi a stále trvajícími zásahy státu a strany do podniků. Symbolický význam tohoto kroku byl ovšem v tom, že tu poprvé v socialistickém táboře byla zpochybněna koncepce stalinského centralismu a výlučného státního vlastnictví. VI. kongres KSJ v listopadu 1952 pak poprvé důkladně teoreticky zpracoval vnucený konflikt, kritizoval Stalinův postoj a vysvětlil vlastní cestu k socialismu. Zároveň změnil název strany na Svaz komunistů Jugoslávie, čímž se výslovně přihlásil k Marxovi a jeho původnímu učení. Nový teoretický přínos Jugoslávců se netýkal ani tak analýzy současného kapitalismu, jako spíše problémů socialistické výstavby v polycentrickém komunistickém světě. Ve světě pozornosti byly tři okruhy otázek:

1. Vztahy mezi komunistickými stranami a socialistickými státy
2. cesty socialistické transformace
3. společenské vztahy uvnitř socialistických států.

Oba poslední problémy vedly k poznání, že rozvoj a fetišismus politické sféry (státu, byrokracie, strany) představuje jedno z největších nebezpečí pro socialismus a vítězství revoluce.

Jako reakci na Stalinovo zneužití internacionalismu prosazovali Jugoslávci zásady rovnoprávnosti všech socialistických států. Djilas, jeden z vedoucích teoretiků KSJ, který se ovšem později dramaticky s Titem rozešel a strávil za to několik let ve vězení, se opřel ve své kritice Stalina o podrobné citáty z Lenina. Ten totiž formuloval jasně, že různé země půjdou nevyhnutelně k socialismu různými cestami, různým tempem a v různých formách. Každé přinucení, každé umělé prosazování forem, které neodpovídají specifickým podmínkám, může působit jen jako brzda. K socialismu půjdou navíc národy v stále důslednější a dokonalejší demokracií. Kardelj, asi nejuznávanější teoretik "jugoslávské cesty", kritizoval nejzevrubněji sovětskou zahraniční politiku a vyvozoval, že už je neudržitelná téze, že by Sovětský Svaz či Čína nemohly vést nespravedlivé války. Není divu, že Stalinův hněv vůči jugoslávskému vedení se změnil v nepříčetnost a neznal hranic.

Jugoslávští marxističtí teoretikové viděli hlavně v samosprávě alternativu k sovětskému etatismu, s ní se vraceli k původnímu Marxovi, v ní spatřovali nejen překonání sovětské koncepce socialismu, ale také cestu k humanistickému socialismu. Praxe ale ukázala, že nový projekt zůstal přes všechny dobré úmysly utopií. Protože byly ekonomické základy málo rozvinuté, byrokratismus dále sílil a pohřbil sny o ukončení odcizení jednotlivce od společnosti. Nejostřeji tento vývoj kritizoval právě Milovan Djilas ve své knize "Nová třída" z r. 1957. Živou socialistickou demokracii pak hledal Kardelj v tom, aby bylo zabráněno srůstání strany s aparátem výkonné moci. Strana měla především přesvědčovat lidi a prosazovat svobodnou, socialistickou, politickou a vědeckou kritiku. Kardelj se zabýval také důkladně zemědělstvím. Napsal o něm speciální knihu, v níž navrhl pro Jugoslávii nikoliv sovětskou cestu kolektivizace vesnice, vedoucí nakonec ke státnímu kapitalismu, ale americkou cestu zvyšování produktivity malých výrobců a tím oživení vesnického trhu.

I když se snad v lecčem mýlili, nemůže jugoslávským revolucionářům nikdo upřít odvahu, s níž se postavili na odpor mocnému i nepřáteli respektovanému despotovi. Vešli do dějin jako první, kteří vypracovali promyšlenou všestrannou alternativu k Stalinovu byrokratickému sytému.

* * *

Stalinovy obavy z nakažlivosti tohoto příkladu se ukázaly brzy jako odůvodněné. Po revoltách v sovětské okupační zóně Německa, v Polsku a Maďarsku, kde ale spíše než o socialistické alternativy šlo o vzpoury proti velmocenské sovětské hegemonii a přehmatům a chybám jejich domácích místodržících a o vytrvalé pokusy o restauraci předrevolučních poměrů, objevila se druhá vážná alternativa v podobě tzv. Pražského jara. Psát o něm je nesnadné z několika důvodů:

1. téma je neobyčejně rozsáhlé a byla o něm napsána sotva přehlédnutelná řada knih, studií, článků, vzpomínek atd.

2. je zároveň velmi složité a jeho výklad se liší od postavení pozorovatele -je hodnoceno jako pokus o kontrarevoluci, o nápravu stalinského systému, o řešení konfliktu mezi Východem a Západem, mezi diktaturou a demokracií, boj za národní svobodu proti cizí intervenci atd. A všichni mají svou pravdu.

3. Jsem s touto dobou osobně tak spjatý, poznal jsem některé aktéry velmi zblízka, že je pro mne nesnadné zachovat si nadhled a objektivitu. Pokusím se o několik poznámek o tom, co se mně zdá nesporné.

Pokus československých reformních komunistů hledat jiné cesty rozvoje socialismu, než nabízel sovětský model, se odlišoval od podobných pokusů v jiných zemích sovětského bloku. Vysvětluje to Zdeněk Mlynář ve svém příspěvku ve výše uvedeném sborníku Kacíři v komunismu. První zvláštností bylo, že došlo nejdříve k detailnímu propracování teoretických a ideologických koncepcí, která pak sloužily jako promyšlený projekt pro politickou praxi. Vlastním impulsem tedy nebyla nespokojenost lidí, ale dlouhodobý vývoj reformních koncepcí uvnitř vládnoucí komunistické strany.

Druhou zvláštností bylo, že tento praktický pokus o reformu byl potlačen zvenčí, ještě dříve než se mohl všestranně vyzkoušet. Nikdy tak nebylo v praxi dokázáno, že by tento pokus nebyl úspěšný. Dále bylo podstatné, že země měla nejrozvinutější kapitalistický průmysl, nejsilnější tradici buržoazní demokracie a silné socialistické hnutí. Měla také nejsilnější, nejpočetnější komunistickou stranu ze všech do sovětského bloku zapojených zemí. Politický program, s nímž KSČ získala ve svobodných volbách téměř 40% hlasů, sliboval socializaci a pluralistickou demokracii, ovšem s výrazným vlivem dělnictva prostřednictvím mocných závodních rad a odborových organizací. KSČ slíbila, že zachová soukromé vlastnictví malých podnikatelů, že se budou vytvářet zemědělská družstva výlučně na základě dobrovolnosti a že politickým cílem nebude diktatura proletariátu.

Ovšem po Stalinově exkomunikaci Jugoslávie a začátku "studené války" KSČ tento program postupně opustila a nahradila orientací na kopii sovětského systému. Po několika letech zemřel Stalin a skončila doba vlastního stalinismu, doprovázená masovým politickým terorem, likvidací pluralistických politických demokracií a přímým byrokratickým řízením hospodářství.

Vývoj tímto směrem byl zabrzděn. Zejména v letech 1956 - 1967 se mohlo teoretické myšlení opírat o střední a mladou generaci aktivních komunistů, z nichž řada se vyvinula ve vynikající filosofy, historiky, ekonomy, sociology, atd. Svou základnu měli v oficiálních institucích v Akademii věd, na vysokých školách, až po kulturní instituce, tisk, atp. Oficiální vedení pod tajemníkem Novotným nejen připustilo, že systém potřebuje reformu ale dovolilo i její přípravu, přestože si samozřejmě nepřálo, aby bylo její postavení ohroženo. Tak vznikaly koncepce, které překročily úmysly stranického vedení. Rok 1968 nebyl tedy produktem náhlého odporu proti stalinismu, ale relativně liberálních metod posledních let diktátorské vlády za Novotného.

To souviselo také se situací v Sovětském svazu, kde Chruščovovy reformy byly sice povrchní a problematické, ale přemýšlení o perspektivách se stalo aktuální politickou záležitostí. V této atmosféře se také rozvíjelo teoretické myšlení různých skupin filosofů, ekonomů, sociologů a politologů v Československu. Tito lidé došli k poznání, že komunismus vyžaduje v souladu s hypotézami K. Marxe úplně jinou kvalitu ekonomických, sociálních a politických poměrů, než jaké panovaly v socialistických státech. Proto bylo třeba tyto poměry změnit, ne však návratem zpět, ale ve smyslu komunistických perspektiv.

Rozhodující roli při těchto úvahách hrál pojem vědecko-technické revoluce. Také oficiální politické dokumenty, m. j. právě program KSSS z r. 1961, zdůrazňovaly, že věda se stala nejvýznamnější výrobní silou a že bez vědy nelze komunismus vybudovat. To bylo základní heslo celého sovětského bloku 60. let, ale jen v ČSR byla na základě toho vypracována relativně kompaktní ideologická koncepce. I když jejími autory byla celá skupina mimořádně nadaných a samostatně myslících lidí, přeci jen je třeba za hlavního původce a inspirátora jmenovat filosofa Radovana Richtu, který stál v čele kolektivu pro vědeckou analýzu. Ta byla pak vydána v r. 1966 pod názvem Civilizace na rozcestí, s podtitulem Společenské a lidské souvislosti vědecko-technické revoluce. Byla mnohokráte překládána a diskutována a dokonce rozdána účastníkům XIII. sjezdu KSČ. V tehdejších poměrech, kdy se po Chruščovově nástupu a kritice Stalina všude zdůrazňovala kolektivnost, působilo naprosto revolučně, když vyzdvihla jako průkopníka nové civilizace, založené na moderní vědě, technice a kultuře - aktivního, samostatně se rozhodujícího a odpovědného jednotlivce, který jedná nekonvenčně, je podnikavý, kritický, má odvahu k odlišení a pojmenování věcí pravým jménem. Zároveň bylo požadováno, aby bylo odstraněno z praxe vše, co vědecko-technickou revoluci omezuje. Takovým brzdícím faktorem byl ovšem také stávající systém ekonomického a politického vedení. Na tyto abstraktní úvahy mohla naprosto organicky navázat praktická reformní opatření.

Ta se uplatnila především v ekonomické oblasti. Ústřední myšlenkou ekonomické reformy r. 1968 bylo dosažení stavu, v němž by plán působil na hospodářství prostřednictvím trhu a cen, odpovídajících kvalitě výrobků. To zvyšovalo nároky na odborné, ekonomicky a technicky kvalifikované rozhodování se současným zabezpečením práva kolektivů výrobců na spolurozhodování.

Stejné zásady měly platit také pro politiku. Nešlo jen o omezení a regulování dosavadní totalitní moci, ale o zabezpečení toho, aby se mohly protichůdné zájmy ve společnosti nejdříve svobodně vyjádřit a pak teprve aby byla přijímána centrální rozhodnutí. Tato koncepce ovšem daleko překračovala tehdy běžné představy o politických reformách v Sovětském svazu a ostatních zemích sovětského bloku. Podstatné ale bylo, že pluralita společenských subjektů měla mít jinou ekonomickou a sociální základnu než v kapitalismu. Nemělo jí být soukromé ale kolektivní vlastnictví výrobních prostředků.

Klíčovou otázkou politické reformy bylo samozřejmě postavení komunistické strany, onoho mocenského centra, které už dvacet let neomezeně vládlo. Vycházelo se z toho, že s hlediska socialistické teorie nejsou žádné argumenty proti pluralitě politických stran v socialismu. Také střídání vlád politických stran podle výsledku všeobecných tajných voleb bylo i pro socialismus považováno nejen za teoreticky možné ale i optimální. Ale i zastáncům těchto názorů bylo jasné, že nelze zahájit praktickou reformu připuštěním opozičních stran a umožněním jejich boje o moc ve svobodných volbách. Podstatnější z celé řady důvodů než pluralita politických stran byly požadavky svobodného projevu mínění a tisku, kontroly státní moci jejím dělením na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, demokratických voleb, nezávislosti soudců atp. Také šlo o samostatné postavení odborů a zájmových organizací všeho druhu. Reformní komunisté se proto rozhodli zavádět nový systém postupně. Podle tohoto plánu měl mechanismus opozičních a vládních stran fungovat až v průběhu několika let tak, aby v popředí stály nikoliv otázky stalinské minulosti ale věcné problémy společenského rozvoje.

V krátké době "Pražského jara" se proto hlavním nástrojem k překonání totalitní praxe stala svoboda projevu, zvláště tisku. Toho bylo dosaženo jednoduše zrušením cenzury. Velmi brzy se ale ukázalo, že je podstatný rozdíl mezi aplikací této zásady v stabilní demokracií a ve společnosti na přechodu od diktatury k demokracii. Tisk, rozhlas a televize se zde stávají přímými nástroji politické moci a byly také tak využívány. Celé politické a státní vedení tím bylo znejistěno.

Zároveň tím vznikla iluze, že totalitní systém už byl nahrazen demokratickým. To byl ale veliký omyl. To že se veřejně diskutovalo o demokratických volbách, dělnické samosprávě, demokratickém parlamentu, nezávislých odborech, suverenitě v rámci sovětského bloku ještě neznamenalo, že to všechno už existuje ve skutečnosti. Místo utopických pokusů zavádět orgány typu Pařížské komuny reformní komunisté spíše zkoumali, jak by se dal při demokratizaci systému sovětského typu použít komplex garancií proti zneužití moci, jak se vytvořil v teorii a praxi buržoazního právního státu. Zvláštní kapitolu pak tvořily dělnické samosprávy, kde byla nepopíratelná inspirace jugoslávským příkladem i s jeho negativními dopady.

Československý reformní experiment z r. 1968 byl potlačen násilím zvenčí, vojenskou mocí. Ale jeden z jeho hlavních protagonistů a přední teoretik Zdeněk Mlynář sám uznal, že k tomu přispěly i chyby v koncepci reformistů samotných. Zejména nepřípustně nepřihlíželi k vnějším faktorům a silám, za jejichž rozhodujícího vlivu se měla reforma uskutečnit, případně měli o těchto faktorech iluzorní a nerealistické představy. Mohl jsem se o tom osobně přesvědčit v dlouhém rozhovoru, který jsem měl počátkem devadesátých let, několik měsíců před jeho smrtí, s Jiřím Hájkem, jedním z vedoucích mužů Pražského jara. Podle Zdenka Mlynáře vycházeli reformisté z několika falešných předpokladů:

1. Domnívali se, že vnitropolitický vývoj v SSSR se bude i nadále ubírat v duchu koncepce Chruščovovy éry, že v ní bude mít hlavní úlohu vývoj ke komunismu a že tudíž úsilí o reformu je zároveň v zájmu Sovětského svazu a celého sovětského bloku. Ve skutečnosti se Sovětský svaz orientoval na stabilizaci svého systému. Pokus jej nahradit pluralistickým systémem musel nutně vyvolat zásadní konflikt.
2. Reformisté nepochopili podstatu Sovětského svazu jako jedné z obou supervelmocí. Právě zachování této role vyžadovalo stabilizaci vnitřního systému a téměř výlučné spoléhání se na vojenskou sílu. Reformisté nedocenili, že vojenské mocenské zájmy byly konec konců rozhodující pro vztah SSSR k československé reformě. Jakmile se cítil v této oblasti ohrožen, zasáhl s plnou silou.
3. V důsledku tohoto nesprávného ocenění situace SSSR volili českoslovenští reformisté od počátku nesprávnou mezinárodní orientaci své politiky. Chtěli za každou cenu zabránit konfliktu se Sovětským svazem a vyhnout se podobné roztržce, jako byla sovětsko-jugoslávská. Proto nehledali žádné politické spojence pro případ konfliktu a když nevyhnutelně nastal, byli úplně izolováni. V tom je podle Zd. Mlynáře větší tragika než v rozdrcení reformy sovětskými tanky.

Poněkud trpké sebekritické hodnocení Pražské jara by mohlo svádět k domněnce, že šlo o experiment zbytečný, příliš riskantní, situaci nakonec spíše zhoršující a že šlo vlastně o jakousi nezodpovědnou donkichotiádu. Ve skutečnosti mělo Pražské jaro zásadní a mimořádně silný vliv na vývoj nejen doma ale i v celém světě. Úctyhodný německý bojovník proti fašismu a dogmatismu v NDR a veliký komunistický vědec Robert Havemann Pražské jaro posuzoval takto:"Tenkrát bylo před celým světem dokázáno, že překonání stalinismu a rozvoj svobodné socialistické demokracie zevnitř, pod vedením komunistické strany, jsou možné. " Rozdrcení Pražského jara vojenskou intervencí Varšavského paktu, které mělo socialismus zabezpečit, hodnotil Havemann jako kontrarevoluční akci, protože zabránila - s nedozírnými následky - naléhavě nutnému dovršení socialistické revoluce ve všech "reálně socialistických" zemích. A dovodil jasnozřivě, že "československá tragédie může vést k zániku celého světového revolučního hnutí. "

* * *

Myšlenky a výdobytky Pražského jara měly také podstatný vliv na vznik a formování poslední vážné alternativy k stalinsko-brežněvskému systému a to nejen v Evropě, tzv. eurokomunismu. ČSSR je dokonce považována za místo zrození eurokomunismu, jehož základní ideje byly již obsaženy v Akčním programu KSČ z jara 1968 a v dokumentech jejího XIV. tzv. "vysočanského" sjezdu. V některých otázkách se však názory pražských reformátorů od eurokomunistů lišily, stejně tak jako jednotlivé k eurokomunismu se hlásící strany mezi sebou, např. nejsilnější z nich italská a francouzská. Neexistoval žádný společný závazný program. Wolfgang Leonhard, autor proslulé knihy "Revoluce propouští své děti", se přesto pokusil shrnout společné ideové postuláty, k nimž se eurokomunisté hlásili, do osmi tezí.

1. Autonomie a rovnoprávnost

Eurokomunisté odmítali existenci jednotného centra světového komunistického hnutí. Byli proti ideologicky závazné generální linií, jednotně řízeným centrálním orgánům a učebnicím. Tyto formy se podle nich přežily. Odmítali celou sovětskou koncepci proletářského internacionalismu, která předpokládá podřízení se Sovětskému svazu. Místo toho byli pro zásadu "jednota v rozmanitosti". Vztahy mezi komunistickými stranami, ať již vládnoucími či nevládnoucími, se měly rozvíjet na základě rovnoprávnosti a vzájemného nevměšování. Místo "proletářského internacionalismu" dávali přednost "internacionální solidaritě". Místo světových konferencí a úsilí o jednotnou generální linii usilovali o dialog a nezávaznou výměnu zkušeností. Zvláštní důraz kladli na spolupráci s pokrokovými křesťansko-katolickými a liberálními silami.

2. Demokratická cesta k socialismu

Eurokomunisté odmítali sovětskou koncepci násilné revoluce a ustavení diktatury proletariátu a přimlouvali se za demokratickou cestu k socialismu, opírajícího se o většinu obyvatelstva. Podle jejich názoru není Říjnová revoluce z r. 1917 závazný model pro přechod k socialismu, zvláště ne pro rozvinuté kapitalistické země s demokratickými tradicemi. Tato koncepce demokratické cesty zahrnovala především uznání pluralismu politických stran a pravidelné konání přímých a tajných voleb. Znamenalo to i nové ocenění instituce parlamentu jako významného zařízení v politickém životě. Zároveň se ovšem eurokomunismus jasně vymezil proti přístupu sociálních demokratů, kteří se omezují svými reformami na odstranění nejkřiklavějších zlořádů kapitalismu a rezignovali na proměnu společnosti v jejím celku. Demokratickou cestu k socialismu chápali naproti tomu eurokomunisté jako zásadní změnu společnosti. Je to přechodné stadium od kapitalismu k socialismu, spočívající na většinovém souhlasu obyvatelstva a uskutečněné v rámci parlamentních možností. V podrobnostech byla pak tato parlamentní cesta interpretována odlišně.

3. Široká spojenecká politika bez nároku na "vedoucí úlohu" komunistické strany - s ostatními sociálními, politickými a světonázorovými silami a vrstvami na základě vzájemné tolerance, dialogu a samostatnosti jednotlivých partnerů.

Sem patřil "historický kompromis" mezi komunisty a křesťanskými demokraty v Itálii, který měl být demokratickou nikoliv levou alternativou, plně uznávající význam Katolické církve a politického katolicismu. Podobně je to v Japonsku při spolupráci s buddhistickými skupinami.

4. Otevření marxismu a přihlášení se k dialogu

To vyžadovalo ovšem nový postoj k marxismu. Eurokomunisté skutečně odmítali sovětskou formu marxismu-leninismu jako jednotného, závazného světového názoru. Odmítali sám název marxismus-leninismus a hovořili o vědeckém socialismu. Je to pojem, který používali také původně Marx a Engels. Rozšířili marxismus o dlouhou řadu marxistických a socialistických myslitelů, v dřívějším východním bloku zavržených a kladli důraz na svobodnou diskusi. Tím byly dány také předpoklady k úplně novému vztahu ke křesťanství. Odmítali pojem "ideologický boj". Upouštěli od závazného atheismu, který považovali za historicky podmíněný jev minulého století. Byli pro rovnoprávný dialog s různými světovými názory s cílem se od sebe vzájemně poučit.

5. Kritický vztah k Sovětskému svazu a východní Evropě

Zatímco prosovětské strany považovaly poměry v Sovětském svazu a s ním spojených státech východního bloku za "reálný socialismus" a spatřovaly v něm jediný závazný model socialismu, hodnotily eurokomunistické strany sice Říjnovou revoluci pozitivně, stejně jako pokus Sovětského svazu ustavit jako první novou socialistickou společnost, ale odmítaly tento model uznat za jedině platný a příkladný. Kritizovaly jednostrannou orientaci těchto států (v 70. letech) na technologický pokrok bez ohledu na nutné změny a reformy v sociální, politické a kulturně-duchovní oblasti. Zároveň poukazovaly na nedostatky v socialistické zákonnosti a žádaly více socialistické demokracie. Nelíbila se jim "rusifikace" v SSSR, nedostatečné respektování neruských národů, projevy antisemitismu a malá pozornost k novým společenským a politickým problémům ze strany ideologů. Proto také opakovaně protestovaly proti případům potlačování. Kritizovaly nesmlouvavě okupaci Československa a řadu opatření v rámci tzv. normalizace. To se týkalo i Polska po dělnických revoltách v letech 1970 a 1976. Rozlišovaly při tom mezi oprávněnou kritikou a reakčním, militantním antikomunismem. Vyjádřily také své zklamání nad vývojem v Sovětském svazu po Stalinově smrti a zejména po XX. sjezdu, když se nesplnily naděje na opravdovou destalinizaci. Přesto vše se pokoušeli eurokomunisté zabránit úplnému rozkolu se Sovětským svazem, zřejmě také proto, aby neztratili kontakt s reformními silami ve východní Evropě. Zdůrazňovali svou "kritickou solidaritu" se Sovětským svazem.

V dalších třech bodech se pak (6) vysvětluje podstata pluralisticko-demokratického modelu socialismu, (7) ohlašuje se odvrat od byrokratické leninské struktury strany a (8) je kladen důraz na samostatnou zahraniční politiku. Všechny eurokomunistické strany odmítly výslovně paušální sovětské odsuzování Čínské lidové republiky, stejně tak rozdělení světa na vojenské bloky, i když byly zároveň pro střízlivé posuzování strategicko-vojenské rovnováhy mezi USA a Sovětským svazem.

* * *

Souhrnem je třeba konstatovat, že dnes stojíme tváří v tvář vážné krizi marxismu v národním i mezinárodním měřítku. Hlavní příčina je v zhroucení "reálného socialismu". Pochopit tuto světodějnou událost ve všech souvislostech je velmi nesnadné. Jde o jev velmi složitý a komplexní. Podílely se na tom nedostatky revolučního hnutí - některé objektivně dané (např. že socialistická revoluce začala oproti Marxovým předpokladům nikoliv ve vyspělých, ale v zaostalých zemích) - jiné subjektivní (např. promeškání vědecko-technického rozvoje, přes všechna naléhavá upozornění, např. z Pražského jara, nesprávný odhad situace ve vyspělých kapitalistických zemích, ale hlavně zkostnatění a byrokratizace zemí "reálného socialismu" - ale také cílená kampaň kapitalistického světa, ať už diverzní či ideologická. Podle toho se zřejmě dělí komunisté na ty, kteří tyto souvislosti začínají v nelehkém a bolestném poznávacím procesu v širokých a dějinných souvislostech chápat a ty, kteří se soustřeďují jen na jednu stránku příčin, či dokonce se uchylují k hloupým výmluvám a hledání "viníků". A ten, který se nejvíce nabízí jako oběť, je Gorbačov a jeho perestrojka. Tomu je vypalován cejch "zrádce" a ješitného zaprodance. Já se ovšem spíše přikláním k názoru Michaela Brie, předsedy Nadace Rosy Luxemburgové v Berlíně, který ve své stati "Michail Gorbačov, hrdina humanistické demontáže" sice připouští, že teoretická koncepce perestrojky byla ve své podstatě vyzdvižením ideologie stínové, nebo chcete-li disidentské společnosti státního socialismu na oficiální doktrínu, která vyústila v antipolitiku demontáže moci, ale zároveň je přesvědčen o tom, že vejde do dějin 20. století jako veliký vykonavatel nevyhnutelného zániku sovětského systému. Zvláště je mu prý třeba přiznat, že sám tento zánik byl doprovázen velikými nadějemi a že spojoval jako ve hvězdné chvíli nejvznešenější očekávání lidstva. Brie tu cituje m. j. výrok spisovatele Hanse Magnuse Enzensbergera: Do dějin vejde (Gorbačov) jako jeden ze skutečných hrdinů ústupu, mírumilovné demontáže státního socialismu a pokusu o nástup k řešení globálních problémů. Zda měl ovšem při této demontáži šťastnější ruku Gorbačov či Teng Siao Pching v Číně, to teprve rozsoudí budoucnost.

* * *

Střet tvůrčího marxismu s jeho dogmatickým zkreslením lze velmi názorně vysledovat na peripetiích socialistické revoluce v Německu. Jak známo došel Marx k závěru, že revoluce proti kapitalismu může být jen světová a hlavně musí probíhat, má-li býti úspěšná, v ekonomicky a politicky nejvyspělejších zemích. Ovšem - koncem 19. století se změnila situace. Kapitalismus ovládl celý svět, stal se z něho imperialismus. A Lenin dospěl k závěru, že tento celý svět obepínající řetěz může být a pravděpodobně bude rozbit v jeho nejslabším článku. Ale i on byl přesvědčen, že to znamená jenom začátek. Musí následovat světová revoluce. A to bezprostředně.

Hlavně se při tom počítalo s Německem. Bylo ekonomicky vyspělé, mělo početné obyvatelstvo, bylo geograficky blízko vítězné ruské revoluci, mělo vyspělou a dobře organizovanou dělnickou třídu a zkušené vedení. Po Říjnové revoluci a po první světové válce se odehrálo v Německu několik pokusů o revoluci. 1918 tzv. Listopadová revoluce s vytvořením Rady lidových pověřenců, 1919 generální stávka a vznik Bavorské republiky rad, 1921 generální stávka a ozbrojené boje ve středním Německu, 1923 generální stávka a tzv. Hamburské povstání.

Všechny tyto pokusy skončily porážkami. O jejich příčinách se vedly a dosud vedou spory. Jisté je, že jednou z hlavních příčin byl nátlak Kominterny a sovětského vedení, nedobře informovaných o skutečné situaci v zemi a nedbajících varování vedení KPD (Brandler a Thalheimer), že v Německu už revoluční situace pominula. Po porážce zejména tzv. Hamburského povstání však vedení Kominterny usoudilo, že její linie byla správná a že viníky jsou právě Brandler a Thalheimer. Byli odvoláni a na jejich místa dosazeni krajní levičáci Ruth Fischerová a Arkadij Maslow. Později k nim přibyl Ernst Thälmann.

K tomu také přispěly vnitrostranické boje o moc v SSSR mezi Stalinem, Kameněvem, Zinověvem na jedné a Trockým na straně druhé. Tento vývoj měl neblahé důsledky zejména při nástupu fašismu v Německu a projevil se také po válce v Německé demokratické republice. Názorně jej lze sledovat na tragickém osudu dvou představitelů tvůrčího marxistického myšlení - Augusta Thalheimera v předválečném a Roberta Havemanna v poválečném Německu.

August Thalheimer patřil k okruhu R. Luxemburgové, K. Liebknechta a Fr. Mehringa. Zvláště Rosa Luxemburgová ho protěžovala. Jako představitel levice měl kontakty k Leninově Zimmerwaldské levici. Účastnil se první říšské konference Svazu Spartakovců. (1. 1. 1916) Byl udán a byl povolán do armády. Ze zdravotních důvodů však přežil válku v hlavním stanu korunního prince jako překladatel. Po válce působil v centrále Spartakovců v Berlině. Stal se členem redakce časopisu Rote Fahne (Rudý prapor). Účastnil se názorových střetů mezi zastánci parlamentní republiky a stoupenci republiky rad, za postupné zúžení kapitalismu reformistickou politikou na jedné, či za socializaci na druhé straně.

Po zavraždění R. Luxemburgové a K. Liebknechta se stal Thalheimer jedním z nejdůležitějších teoretiků KPD a Kominterny. Byl redaktorem "Internacionály". Praktickou politiku přenechal svému příteli Heinrichu Brandlerovi. Thalheimer nebyl mužem každodenní politiky, ale sečtělý marxista a odvážný revolucionář. Velmi trpěl plíživou bolševizací mezinárodního komunismu, protože se to dotýkalo svobody myšlení a mínění, podmínky fungování vnitrostranické demokracie. Podílel se ovšem i na chybách. V r. 1921 podporoval spolu s Brandlerem bezvýchodné povstání KPD ve středním Německu k odlehčení Sovětskému svazu. To ztroskotalo. Thalheimer obhajoval i proti Leninovi, kterého si jinak velice vážil, ofenzivní taktiku v tzv. březnové akci a teprve 3. světový kongres KI (1921) ho přiměl k obratu. V letech 1921-23 byl Thalheimer na vrcholu své politické kariéry. Byl autorem programu KPD, členem programové komise KI, ovládal s Brandlerem ústředí KPD. Musel se při tom bránit proti útokům levičáků Ruth Fischerové a Arkadije Maslowa. Vměšování do německé revoluce se stalo pro ruské představitele v Kominterně prestižní záležitostí. Klíčová byla příprava listopadové revoluce v r. 1923. Thalheimer a Brandler měli pochyby, zda je většina německé dělnické třídy ještě pro revoluci. Kominterna to odmítla a Brandler se dal Rusy strhnout. Thalheimer konstatoval zpětně, že přípravy na listopad 1923 spočívaly méně na faktech, více na spekulacích. Bylo prostě přeneseno schéma Říjnové revoluce 1917 na Německo. Nakonec se řeklo: linie KI byla správná, Brandler a Thalheimer to špatně provedli. Byli vyřazeni z ÚV a nastoleno nové vedení z levičáků (Ruth Fischerová a Arkadij Maslow) a střední skupiny (Pieck, Eberlein aj. )

Thalheimer odešel do Moskvy. Vstoupil do KSSS. Pracoval zprvu pro Kominternu, pak v Institutu Marxe Engelse a nakonec jako docent univerzity Sun Yat sena . Bylo to "čestné vyhnanství", jehož smyslem bylo držet jeho a Brandlera dále od Německa. KPD byla vedena Fischerovou a Maslowem, od r. 1925 Ernstem Thälmannem, podporovanými Zinověvem. KI v té době vedla boj proti domnělému "pravicovému nebezpečí", hlavně proti Thalheimerovi, Brandlerovi a Radkovi. Říkalo se tomu "brandlerismus". Byl ustaven jakýsi tribunál, který projednával kafkovsky jeho žádost o návrat do Německa. Jen těžká nemoc jeho ženy Clary a statečná přímluva Bucharina mu umožnila 1928 do Německa se vrátit. Když se nemohli prosadit proti Thälmannovi, založili opoziční stranu - KPO. Její platformou byla otevřená odpověď Thalheimera na "Otevřený dopis Exekutivy Komunistické Internacionály Komunistické straně Německa o pravicovém nebezpečí v KSN". Thalheimer všechna obvinění odmítl. Marné byly i pokusy po pádu polodemokratické vlády Brüninga (30. 5. 1932) v dopisech centrále odborů, Sociálně demokratické straně a Komunistické straně utvořit společnou frontu odporu. Na tuto nabídku nereagovali.

Po příchodu nacistů uprchl Thalheimer do Paříže, kde působil ve vedení odboje opoziční Komunistické strany Německa (KPD O). Později byl internován, prošel deseti internačními tábory, než obdržel společně s Brandlerem visum na Kubu. Tam žil spolu se svou rodinou z překladů ale hlavně z podpory židovských obcí v Americe, příbuzných své ženy Clary a ze solidární pomoci dánských a německých soudruhů. V letech 1945-48 napsal významné analýzy k mezinárodní situaci, k postavení Německa po postupimské konferenci a k vývoji Sovětského svazu, který považoval spolu se Spojenými státy za nejvýznamnější světovou mocnost. Po marných pokusech vrátit se do Německa podlehl 19. 9. 1948 infarktu.

Východiskem Thalheimerova myšlení byl dialektický materialismus. Už v r. 1927 napsal své hlavní filozofické dílo Uvedení do dialektického materialismu. Vychází v něm z antických předchůdců dialektiky z Řecka, ale i z Číny a Indie, zkoumá nejdůležitější buržoazní dialektiky (Hegel, Feuerbach) a základy materialistické teorie poznání. Chápal myšlení, přírodu a dějiny jako rovnocenné složky materialismu. Poněkud zjednodušoval společenské vývojové procesy. Nepřihlížel k tomu, že podle Marxe může výsledek dějin také vést k pádu zpět do barbarství. Naprosto nedogmatické jsou ovšem Thalheimerovy vývody v předmluvě k Mehringovým Dějinám filozofie (1931). Dialektický materialismus není jen metoda ale také světový názor, který má systematickou soudržnost, tak jako pozitivní vědy od určitého stadia jejich vývoje. Není při tom jednou provždy uzavřený a hotový systém filozofie, ale "vyvíjející se... systematický vztah, vyvíjející se systém. " Podobně argumentuje i v práci o Spinozovi, kterou vydal spolu s Deborinem (při 250. výročí Spinozovy smrti).

Takto vybaven se pouštěl do témat, která měla na tehdejší poměry poněkud extravagantní charakter. Pro teoretický časopis Pod praporem marxismu napsal 1925 studii Aspekty Einsteinovy teorie relativity, jejíž vědecká hodnota byla ze strany stalinistů zpochybňována. Stejně tak brilantně pojednával o historicko-materialistické estetice, o vztahu mezi revolucí a uměním.

Důslednou marxistickou metodu použil Thalheimer zejména při analýze fašismu. Je obsažena v jeho kritice návrhu programu KI k 6. světovému kongresu 1928 a v sérií článků v časopise KPDO - Proti proudu. Odvolává se při tom na Marxův teoretický model bonapartismu (18. brumaire). Tím se pokusil vystoupit proti stranicko oficiálnímu ztotožňování buržoazní demokracie a fašismu, které vyvrcholilo v tézi o sociálfašismu. Varoval před tím, že bez naprosté teoretické přesnosti jsme v nebezpečí, že se dopustíme v praxi vážných chyb. Tato obava se bohužel naplnila v praxi KPD. Byl si ovšem vědom, že k záchraně své sociální základny obětuje buržoazie demokracii. Ukázal to na skvělé analýze fašismu, která se čte jako podobenství na dějiny Výmarské republiky. Podobně jako analýzy fašismu Otty Bauera, Fritze Sternberga a Lva Trockého zůstaly však práce Thalheimerovy ke škodě dělnického hnutí nepovšimnuty. Wolfgang Abendroth až v 70. letech, ale hlavně vědecká diskuse o fašismu v kontextu studentského hnutí 68. roku navázaly na Thalheimerův model bonapartismu. To se objevilo také ve fázi průlomu r. 1989 v bádání o fašismu ze strany vědců NDR (Kinner, Schmidt, Kersten).

Už před dovršením stalinizace KI v letech 1928-29 upozornil Thalheimer na negativní dopady přenášení ruských zkušeností - úspěšného plánování a provedení povstání v akutní revoluční situaci. Jako příklad mu posloužily německé události v říjnu 1923, kdy ruské myšlenkové schéma vedlo k porážce KPD. Pro Thalheimera je nevměšování zvenčí a samostatnost jednotlivých sekcí KI základním předpokladem úspěšné revoluční práce. "Sebe bohatší zkušenost na ruské půdě nemůže nahradit zkušenosti získané v západních poměrech. Ruská stará garda je v první řadě nahromaděná ruská zkušenost. V tom je její síla, ale také její slabost. " To se týká ovšem i padesátých let u nás.

Thalheimer zdůrazňuje odlišnost podmínek v jednotlivých zemích. Právě o autonomii jednání se bojovalo marně v KI při přípravě programu pro 6. kongres (1928). Bucharin musel na Stalinovo naléhání program několikrát přepracovat - až tam byla teze o sociálfašismu, nová "třetí perioda" revolučního rozmachu atd. Thalheimer kritizoval znovu monopolní nároky KSSS. Strany v rozvinutých kapitalistických zemích západní a střední Evropy a severní Ameriky měly svobodně a samostatně používat ruské zkušenosti, jak to žádal Clausewitz od polních maršálů.

Thalheimer a KPDO až do r. 1937 zachovávali zdrženlivost při kritice oficiální linie KI. Rozlišovali mezi německou komunistickou politikou a sovětskou vnitřní politikou, o které měli také málo informací. Tak to vyznívalo spíše apologeticky. Projekt "výstavby socialismu v jedné zemi" chápal Thalheimer jako uskutečnění komunistického snu, podle Marxe jako odumírání jakékoliv formy donucení. Proto přijímal brutální prosazení industrializace, násilnou kolektivizaci vesnice, rozbití svazku dělníků a rolníků a administrativní ukončení frakčních bojů v KSSS jako nutné zlo, ale zrušení sovětské demokracie (dělnických rad) kritizoval. Thalheimer poukazuje na objektivní nutnost "násilného uspořádání" společnosti shora - není to dáno jen osobností Stalinovou - i když jeho osobní vlastnosti k tomu mimořádně inklinovaly, ale vytváření nové hierarchicky strukturované vrchní vrstvy spočívá na splynutí elementů inteligence, buržoazie a carské byrokracie. Tak vznikl policejní a byrokratický stát -důsledek atomizace všech společenských tříd. Thalheimer líčí všechny zlořády - špiclování, šovinismus, panslavismus, atd. a uzavírá, že protiklad mezi zásadami a cíli socialistické revoluce a skutečností nalézá svůj výraz ve všeobecném oficiálním pokrytectví.

Zejména události v Katalánií, systematické vyvražďování členů POUMu agenty GPU, m. j. vůdce POUMu Nína, znamenaly obrat v Thalheimerově pohledu na Sovětský svaz. Byl přesvědčen, že povinností každého skutečného komunisty je skoncovat se stalinským režimem. Další rána byly moskevské procesy a čistky. Obžaloby padaly od stejných lidí, kteří už obvinili členy POUMu ze špionáže. V obou případech to bylo vylhané. Tento postoj znovu potvrdil Thalheimer v dánské Clarté v nekrologu za Bucharinem.

Po válce pak hodnotil Thalheimer Postupimská usnesení jako pokrytectví a výsledek tajné diplomacie. Spojenecká válka byla válkou proti imperialismu v Německu a proti socialistické revoluci v Německu. Po zdrcující porážce německého imperialismu se dostala do popředí válka proti socialistické revoluci. Thalheimer vystoupil i proti násilné desindustrializaci v zemi, která byla zralá pro socialistickou revoluci. V r. 1946 se zamýšlel nad tím, zda existuje sovětský imperialismus. Považoval úlohu SSSR za dvojakou. Existuje nepopíratelné, historicky podmíněné expanzivní snažení SSSR, ale nelze na ně použít buržoazní myšlenková schémata. Ve střední a východní Evropě byl zničen socialistický internacionalismus jako předpoklad kolektivního spolupůsobení svobodných a samostatných národů. Navíc probíhala socializace v zemích pod sovětským vlivem ne podle jejich potřeb ale potřeb sovětského hospodářství. Metody provádění nejsou "metody revoluce, ale dobývání".

Je to ostrý prognostický pohled. Předvídá zhroucení Sovětského svazu, jestliže nezmění praxi proti vlastnímu obyvatelstvu a zemím na něm závislým.

* * *

Problémy, s nimiž se Thalheimer potýkal celý život, se přenesly také na půdu Německa po druhé světové válce. Když byla založena NDR, byli do jejího vedení dosazeni představitelé tzv. "moskevské skupiny", v podstatě stalinisté, přímí aktéři či dědici onoho dogmatického vedení, které utrpělo těžké porážky v revoluční situaci po první světové válce a nedokázalo zabránit nástupu nacistů, naopak jej hrubými chybami usnadnilo. Metody, které se už jednou ukázaly jako zhoubné, přeneslo také do jisté míry do budování socialismu v NDR. To ovšem neznamená, že bylo všechno špatné, co bylo v NDR vykonáno a že vinu za konečnou porážku NDR, která podlehla přesile nepřátel a byla opuštěná svými přáteli, nesou jenom dogmatické přístupy a přehmaty jejího vedení. Určitým korektivem bylo, že se na stranu NDR postavila veliká část pokrokové, tvůrčí, nedogmatické inteligence (Brecht, Eisler, Seghersová, Becher, Bredel, bratři Mannové, A. Zweig a mj. ) a že Německo, vlast Marxe a Engelse, bylo velmi silně ovlivněno touto tradicí.

Pokračovatelem Augusta Thalheimera, to znamená neúplatné kritiky stalinismu jako hlubokého nepochopení Marxovy filosofie a revoluční teorie v nových podmínkách, se stal Robert Havemann. Jeho život je příklad věrnosti humanismu a revoluci, vědecké poctivosti, morální integrity a myšlenkové hloubky. Byl uznávaným vědcem v oblasti biochemie krve od r. 1937 činný ve Farmakologickém institutu Berlínské univerzity. 1943 se habilitoval a krátce na to byl zatčen Gestapem a odsouzen k smrti Lidovým soudem, jemuž předsedal pověstný Freisler. Založil totiž s přáteli odbojovou skupinu Evropská unie, která pomáhala zavlečeným dělníkům, Židům atd. Jeho přátelům se podařilo dosáhnout odklad provedení rozsudku a vyreklamovat ho pro údajně válečně důležité cíle. Zařídili mu ve vězení laboratoř, v níž konal pro armádu pokusy s jedovatými plyny. Tak přežil válku. Zachránila ho Rudá armáda a on se také proto stal, jak píše ve svých pamětech, stalinistou. Jako nový správce a prezident akademických vědeckých ústavů se dostal do konfliktu s americkými okupačními úřady. Přijal proto profesuru na Humboldtově univerzitě a stal se ředitelem Institutu pro fyziku a chemii. Zároveň se politicky silně angažoval. Byl poslancem, prorektorem, členem mírové rady, dostalo se mu mnoha vyznamenání až po nejvyšší - Národní cenu NDR. Ta byla v r. 1959 vyvrcholením jeho společenského uznání.

Události 17. 6. 1953 v NDR, především ale XX. sjezd KSSS 1956, byly začátkem hlubokých změn v jeho politických názorech a přivedly ho do konfliktu se státní mocí. Začalo to v r. 1956, kdy Havemann v řadě článků obvinil oficiální stranickou filozofii z dogmatismu a scholastiky. Osobně se postavil proti označování genetiky přes psychologii až po kybernetiku za buržoazní pavědy. Na to mu vytkli, že nepochopil smysl XX. sjezdu a obvinili ho z frakční činnosti a propagace revisionismu. Ovšem vzhledem k jeho minulosti a pověsti nad ním nezlomili úplně hůl. Od r. 1960 přednášel za obrovského zájmu studentů o filozofických aspektech společenských věd. Pražské jaro a polské události vedly k tomu, že se jeho kritika jednotlivostí zhustila v kritiku stalinistického modelu socialismu. Byl podroben represím, hlídán státní policií, uvaleno na něho domácí vězení, vyloučen ze zaměstnání a zbaven všech funkcí. Západní sdělovací prostředky daly ochotně prostor "případu Havemann". To vše vyvrcholilo v r. 1976, když se zastal svého přítele Wolfa Biermanna, známého písničkáře, který byl zbaven občanství.

S naivitou přírodního vědce kladl Havemann nepříjemné otázky týkající se politiky. Nejúplněji byly jeho názory uloženy v knize Dialektika bez dogmatu? -Koncept demokratického socialismu - první základy. Dostal se tak do konfliktu s linií SED. V r. 1970 vydal v Mnichově svou autobiografii "Otázky, odpovědi, otázky". Otevřeně se ve svých pamětech vyznal ze své přeměny ze stalinského komunisty v reformního komunistu, případně v demokratického socialistu. Jeho hlavní poselství však byla zásadní kritika "pruské" varianty socialismu a vášnivý obdiv k československému modelu socialismu a ke konceptu eurokomunismu. Kniha byla mnohokráte přeložena a vedla také k tomu, že se za něho postavili italští a španělští komunisté. V sedmdesátých letech dále rozpracoval sociologické, ekonomické a politické obrysy svého konceptu socialismu spolu s pronikavou kritikou stalinismu. V tomto směru bylo vyvrcholením jeho pozdní dílo: Zítra (Průmyslová společnost na rozcestí. Kritika a reálná utopie, 1980). Napsal je pod dojmem z prvních zpráv Římského klubu. Je to zároveň jeho závěť - apel, aby lidé nikdy nepřestali hledat nové společenské formy, které by umožnily lidstvu přežít. Měl také vliv na vznik nezávislého ekologického a mírového hnutí v NDR.

Jaké tedy bylo Havemannovo chápání společnosti a jeho politické vyznání? Především vyvodil důsledky z toho, že marxistické učení je vědou. Jako v každé jiné vědě zde nemohou platit neotřesitelné věčné pravdy, které nepotřebují žádné přezkoumání. Všechny dosavadní úsudky jsou z hlediska nového předsudky. Pro opravdového vědce a zvláště marxistu je nepřijatelné, aby byla požadována opravdová kreativita a zároveň prohlašována nedotknutelnost "základních principů". "Zkoumat vědecký výsledek jen z toho hlediska, jak a zda potvrzuje dialektický materialismus, je filosofický dogmatismus. " "Marxismus není politický recept a dialektický materialismus není filozofický katechismus. " Ironicky se vysmíval těm soudruhům, kteří, "sotva čtou větu, kterou ještě neslyšeli, už se mračí a větří nebezpečí. " Tím přestává být marxismus vědou a stává se věroukou a přenáší se tak schéma pravověrný/kacíř ze sféry náboženství do oblasti, kam nepatří. Marxismus není náboženství a žádné morální učení. Je to věda. Marxistou můžeme být stejně jako fyzikem. (Z první části mé přednášky vyplývá, že s tímto pojetím ne zcela souhlasím. M. Z. )

Tady ztrácí pojem "revisionismus" každou negativní příchuť. "Abychom byli v Marxově pojetí vědci, musíme být kdykoliv připraveni k revisionismu. Samozřejmě patří všechny teorie a ideje, které pocházejí od Marxe,k tomu, o čem se nejen smí pochybovat, ale o čem se má pochybovat, jestliže má marxismus zůstat živý a zůstat všeobecným základem vědy o lidské společnosti. A že jím bude, a sice díky působení jeho revizionistů, o tom jsem pevně přesvědčen. V tomto smyslu jsem připraven nazývat se marxistou. " Proto Havemann považoval Marxovu teorii dějin za zdůvodněnou hypotézu. Ale domníval se, že strany "nového typu" ji zkreslily ve dvou směrech:

1) Omezením rozmanitosti alternativ dějinného procesu na nutný lineární průběh ve směru konečného cíle, t. j. komunismu, tedy na pozitivní fatální osudovost,

2) domněnkou, že přechod od kapitalismu k socialismu začne politickým převzetím moci a tak přesně opačně než v dosavadních společenských formacích.

To byla skutečně fundamentální kritika marxismu-leninismu. Havemann se totiž intenzivně zabýval filozofickými problémy moderních přírodních věd a fascinovala ho změna v chápání přírodních zákonů, která nastala při přechodu od klasické fyziky ke kvantové fyzice. Filozoficky to znamená přechod od mechanisticko-deterministického obrazu přírody k dialektickému. Už se neurčuje skutečný průběh událostí ale jejich možnosti, z nichž pak jsou na základě experimentů některé vybírány, jiné vylučovány. Jestliže to platí pro relativně elementární přírodní pochody, pak tím spíše pro mnohem komplikovanější vývoj společnosti. Zákonitosti dějin určují jen, co je za stávajících podmínek možné. Ale existuje více, ba mnoho alternativ vývoje. Která z možných bude realizována, to závisí na lidech. To je smysl Marxovy formulace: Lidé dělají své dějiny sami. Tato idea otevřenosti, alternativnosti dějin byla ovšem v rozporu s tvrzením o jistotě vítězství komunismu ve světovém měřítku, které mělo odůvodnit vedoucí nárok "strany nového typu", i když to zdůvodnění vlastně bylo nelogické. Právě v existenci různých možností dějin spočívá svoboda člověka, která z něho činí aktivního stvořitele budoucnosti. Poznání nutnosti tedy není uvědomění si nutného procesu, ale objevení fantastických možností, které nám svět nabízí. Podle oficiální verze ale komunismus už není cílem boje s nejistým výsledkem, ale již dnes nevyhnutelná budoucnost - v rozporu s Marxem, který viděl i možnost zániku v barbarství. Ale nemusí zůstat u této duální alternativy. Jsou pravděpodobné rozmanité formy postkapitalistické společnosti. Život v "utopiích" je podle Havemanna na vysoké úrovni techniky ohleduplné k přírodě a zdrojům, bez růstu, bez zbytečného důrazu na technický pokrok, v ideální rovnováze s přírodou, v čele priorit s duchovními hodnotami a mezilidskými vztahy. Ale jsou možné i jiné variace. V tomto smyslu rehabilituje Havemann také pojem utopie.

Přechod k socialismu bude podle Havemanna probíhat podobně jako v historicky předcházejících formacích. Nenastane prostě formou státního převratu, ale v lůně stávajícího řádu, jehož konečné překonání nebude začátkem revoluce ale jejím koncem, jejím konečným vítězstvím. Z tohoto hlediska zařadil Říjnovou revoluci jako historicky předčasný porod. Nemožnost dokončit socialistickou revoluci v Rusku chápal Havemann jako potvrzení Marxovy základní teze o ekonomických předpokladech socialistické revoluce. Kdyby se byl dožil zániku reálného socialismu, byl by to určitě považoval za ještě závažnější potvrzení této teze.

Není si možno představit přísnějšího kritika stalinismu. "Ruští revolucionáři byli při uskutečňování svých dějin odkázáni jen na sebe - a tak nedělali své dějiny tak dobře, jak by bylo možné, ale mnohem hůře. Ale nedělali jsme my Němci své dějiny ještě hůře? 1919 jsme nedokázali žádnou revoluci, 1933 žádnou jednotnou frontu proti Hitlerovi, utopili jsme se v hrůzném barbarství fašismu. Náš úkol není odsuzovat, ale poučit se, chápat souvislosti, tragiku ruského vývoje. " Havemann ale naprosto odmítal jakoukoli identifikaci reálného socialismu a fašismu. Místo ahistorického paušálního odsuzování se pokusil o historické zařazení "reálného socialismu", který je především nedokončený nebo zpola dokončený socialismus. Proto také odmítal do poslední chvíle opustit NDR a prohlašoval, že Německá demokratická republika je přes všechny nedostatky lepší z obou německých států. Byl si vědom, jak je těžké udělat první krok k socialismu.

Proto hledal základy stalinismu nikoliv v jeho politické praxi ale v jeho ekonomické struktuře. Nikoliv výrobci - dělníci a rolníci se stali vlastníky na místě kapitalistů a statkářů, ale stát. Diktatura není vykonávána lidovými masami ale menšinou funkcionářů, kteří samy sebe chápou jako představitele lidových mas. A z toho vznikají všechny projevy a zlořády diktatury menšiny. V takto řízeném hospodářství to chodí jako v obrovském monopolistickém koncernu. Libovolným stanovením cen se ztrácí jakékoliv měřítko pro efektivní hospodářské náklady atd. Z toho vyvodil Havemann závažný závěr: Takováto ekonomická základna nemůže plodit a sledovat samostatné cíle. Bezperspektivnost "reálného socialismu" se poznává podle jeho ekonomických cílů - "Životní kvality, o které usiluje, jsou ty, které kapitalismus již nabízí. Ale zatímco kapitalismus se již začíná dusit pod vlivem spotřební exploze, trápí se socialistické hospodářství se zaostalou technologií stále znovu a snaží se sledovat kapitalistické hospodářství na jeho čím dále nesmyslnější cestě. Stalo se technologickým kulhavcem, který si musí kupovat know-how za dobré peníze. Je to začarovaný kruh - chtěli bychom kapitalismus předehnat, ale zároveň mu jsme beznadějně vydáni.

A z toho pak plyne zničující závěr: Tento způsob reálného socialismu není životaschopný, nemůže obstát a nejméně v soutěži s reálně existujícím kapitalismem. Podle Havemanna jsou v této situaci jen dvě možnosti: dokončení socialistické revoluce nebo zánik! "Revoluce nemůže zůstat stát na půl cestě. Jestliže neudělá další rozhodující krok směrem k socialistické demokracii, bude smetena kontrarevolucí. " Prorocká slova, která se bohužel vyplnila!

A Havemann přesně popsal, jak by se to mělo stát. Základním krokem měla být integrace všech v kapitalismu vyvinutých demokratických vymožeností do systému socialismu. Tím by byla socialistická revoluce dovršena a její deficitní stav překonán. V hospodářské oblasti by došlo ke skutečnému přivlastnění výrobních prostředků výrobci, k přechodu od státního vlastnictví ke skutečnému společenskému vlastnictví. Tím by byla překonána i všechna omezení demokracie v kapitalismu - v důsledku tam panujících obrovských rozdílů v rozdělení vlastnictví - a tak by byla dosažena podstatně vyšší úroveň demokracie. V šedesátých letech k tomu existovaly podle Havemanna všechny ekonomické předpoklady. Nedělal si ovšem iluze o tom, že by to nebylo obtížné a krajně riskantní, hlavně kvůli strnulosti stalinských struktur. Pražské jaro mu ale bylo přesvědčivým argumentem pro to, že je možno tato rizika překonat. "Vlastně je Pražské jaro ve všech socialistických zemích nutností. "

V posledním desetiletí svého života byl hluboce ovlivněn globálně ekologickou problematikou, která zásadně zpochybnila také v reálně socialistických zemích orientaci na nekriticky pojatý rozvoj růstu. Zvláštní roli při tom hrály první zprávy Římského klubu. Na to reagoval ve své knize "Zítra. Budoucí společnost na rozcestí. " Havemann viděl v ekologické krizi přísný soud, který usvědčuje všechny společenské formace z neschopnosti, nezpůsobilosti zvládnout budoucnost. Pro kapitalismus by znamenala rovnováha smrt. Je z definice orientován na růst. Je u konce. Jeho doba uběhla, minula. Neméně zdrcující je jeho kritika reálného socialismu, protože jako epigon sleduje kapitalistické donucení k růstu. Nikde neuctívají oddaněji růst jako v státech reálného socialismu! Proto budou k blížící se ekonomické a ekologické krizi snad ještě slepější než jejich vzor.

Jediné východisko je rozvoj demokracie ve všech směrech. Socialistická revoluce není před námi, neprobíhá také v jedné určité zemi. Už dávno začala. Vývoj k socialismu není proces vynucený a garantovaný politickou silou, ale je to elementární vývoj, který přetváří společnost zevnitř, a to na mnoha místech současně. Není to ale automatismus. Vyžaduje aktivní zastoupení zájmů a tvůrčí fantazii. Nemá jen zastánce ale i oponenty. Může stagnovat i býti zatlačen zpět. Zcela jasně zde padají přehrady mezi komunistickým a sociálně demokratickým myšlením. Havemann - sám komunista - je považoval vždy za nepřirozené a tragické.

Havemannův ideál byl demokratický socialismus, který může vytvořit svobodu, která je v buržoazní společnosti jen snem: svobodu individua od jakékoliv materiální závislosti od jiných lidí. Zároveň znamená "nikoliv kolektivní uniformovanost, ne zrušení ale nejsvobodnější rozvoj nejširší rozrůzněnosti, pestrosti lidského života a myšlení. Socialismus je svobodný pluralismus ve všech oblastech společenského života. "

Kdo bude kdykoliv v budoucnosti přemýšlet o alternativách ke krizovému stavu světové společnosti, nebude se už moci vrátit před tato východiska. Je snad zbytečné dodávat, jak důležité jsou tyto myšlenky dnes pro nás, kteří hledáme spravedlivé posouzení minulosti a východiska a naději pro současnost.