Odsouzená proto v r. 2004 současně s žádostí o obnovu procesu podala návrh na vyloučení Petra Brauna pro podjatost, který v únoru 2006 vzala zpět v naivní víře, že se v soudci probudí svědomí a přijme tuto možnost napravit svá pochybení z r. 2003. Sám soudce se zřejmě nekolegiálním vystoupením v TV Nova kompromitován necítí a nevyužil možnosti vyloučit se sám z řízení.

Pokud řízení k povolení obnovy procesu chápeme jako spor mezi soudem a obhajobou, pak v tomto případě jeho příčinou byl rozdílný výklad významu vystoupení poškozeného Erika Smatany ve výše zmíněné reportáži TV Nova. Ten v ní připustil, že samozřejmě chtěl využít příležitosti k pohlavnímu styku s odsouzenou a dokonce předvedl před kamerou, jak se pokusil si na ni lehnout. Ve výpovědích před soudem ale zájem o pohlavní styk s odsouzenou rozhodně popřel a soudci mu uvěřili s výjimkou prvoinstančního soudce Vítězslava Rašíka, který ho dvakrát shledal vinným z pokusu o znásilnění. Obhajoba správně poukazuje na to, že při výpovědích před soudem se Erik Smatana cítil ohrožen, tušil, že doznáním zájmu o pohlavní styk by pod sebou podřezal větev. Naproti tomu při natáčení televizní reportáže byl uvolněný a věděl, že ať řekne cokoli, nic se mu nestane, protože za stejný čin nemůže být znova souzen. Změnu jeho výpovědi proto obhajoba považuje za novou závažnou okolnost, která odůvodňuje nové projednání obžaloby před soudem. Soudce Braun -- bohužel shodně s názorem Nejvyššího a Ústavního soudu ČR -- zaujal stanovisko naprosto odlišné. Nehodnotil jako významnou okolnost rozdílnost kritických detailů výpovědí Erika Smatany před soudem a pro TV Nova, ale pojal jeho televizní vystoupení jako celek, jako jednu z dalších výpovědí, jichž soud slyšel celou řadu. Vystoupení v televizi považoval za bezcenné, protože bylo učiněno mimo soud. Hloupému sedlákovi by napadlo, že většina důkazů vzniká mimo soudní budovu a soudně přijatým důkazem se stává teprve při soudním projednání. A dále by ho napadlo, že Erik by měl být pozván, aby před soudem vysvětlil rozpor mezi výpovědí u soudu a v reportáží a také by měla být vyslechnuta reportérka o okolnostech pořízení reportáže. Tím by pak vznikl soudně použitelný důkaz. Jenže hloupí sedláci uvažují jinak než soudci. Bohužel.

Jedním z řízení, jež předcházela projednání žádosti o obnovu procesu bylo jednání Ústavního soudu ČR, který ústavním nálezem z 27.9.2006 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byla Adéla Rajdlová odsouzena k odnětí svobody v trvání sedmi let za pokus o vraždu, a také usnesení Nejvyššího soudu ČR, jenž odmítl dovolání odsouzené. Ústavní soud ČR nemohl z procesních důvodů zrušit také rozsudky senátu Petra Brauna a nařídit, aby se věc projednala znova úplně od začátku, nicméně prvoinstanční řízení komentoval velmi kriticky. Dalo se proto očekávat, že soudce Braun využije obnovy řízení jako příležitosti k zmírnění důkazní nouze a přezkoumání původního hodnocení důkazů. Důkazní nouze a nesprávné hodnocení důkazů jsou totiž základem všech dalších nesrovnalostí, jež se v tomto procesu vyskytují. Vždyť zde stojí tvrzení proti tvrzení a jiných přímých důkazů není. Skutečnost, že tak soudce neučinil, je překvapující, protože v průběhu jednání pronesl úvahu o přiměřenosti posledního uloženého trestu, silně připomínající jeho vystoupení pro TV Nova v r.2004. Připustil, že vzhledem k přežití Erika Smatany a k dlouhé době, která uplynula od činu, během které se odsouzená nedostala do nejmenšího střetu se zákonem, a jejímu jinak řádnému občanskému životu je smysl a účel tak vysokého trestu pochybný. Jeho úvaha má jistě racionelní jádro: srovnejme trest Adély Rajdlové a povahu činu s činem a trestem Heleny Čermákové, který si nakonec ani celý neodpykala. Soudce Braun měl v rukou možnost proces znova otevřít a uložit trest, který by jeho představám lépe vyhovoval. Nedokázal však překročit stín své neomylnosti, neučinil tak a pouze zmínil možnosti ministra spravedlnosti a prezidenta republiky vyřešit situaci odsouzené. Připomněl také možnost "cesty do Štrasburku". To všechno jsou ovšem jen akademické náměty na hledání cesty ke spáse odsouzené, jejichž realizace je málo pravděpodobná.

Obnovení procesu bylo jedinou možností přezkoumat jej úplně od začátku a současně umožnit odsouzené odklad nástupu trestu. Adéla Rajdlová samozřejmě znova využije všech mimořádných opravných prostředků, z nichž dosud nebyla podána pouze ústavní stížnost, která se připravuje. Považuji za vysoce pravděpodobné, že stejně jako v předchozím kole aspoň při jednom prostředku bude Adéla úspěšná a věřím v konečné zproštění viny nebo aspoň podstatné zmírnění trestu včetně jeho změny na podmíněný. Neumožnit jí za těchto okolností odklad nástupu je nesmyslná krutost. Může vzniknout absurdní situace, že po půlroce vyjde z vězení zproštěna viny: kdo jí vrátí veškeré utrpení a zmařený kus života?

V souvislosti s jednáním soudu z 2.března se vynořila otázka, proč je tato kauza tak hojně medializována, a proč občanské sdružení Šalamoun hájí odsouzenou s takovou sveřepostí. Především pro členy spolku Šalamoun je nepředstavitelné přijetí výroku o vině. Odsouzenou známe lépe než všichni vyšetřovatelé, státní zástupci a soudci dohromady, kteří se podíleli na rozhodování o jejím osudu a víme, že není schopna agresivního jednání. Ostatně to dokazuje i její život před oním osudným incidentem a po něm. A nevíme o žádném přímém důkazu, potvrzujícím obvinění Erikem Smatanou. Dalším důvodem je odlišná filozofie naše a soudců. Považujeme osobní svobodu za nejcennější statek po životě a zdraví a jsme přesvědčeni, že o jejím odnětí se má uvažovat velmi odpovědně a pečlivě, vždy s úctou k presumpci neviny a zásadě "in dubio pro reo". Je lépe, ujde-li občas viník trestu, než jdou-li do vězení nevinní lidé. Jenže mnozí státní zástupci a soudci vyznávají spíše presumpci viny a v pochybnostech rozhodují důsledně v neprospěch obžalovaného.

Odsouzenému musí být vina spolehlivě prokázána. To se v tomto případě zřejmě nestalo. Svědčí o tom nesoulad v rozsudcích obecných soudů. Proběhla dvě souběžná řízení -- v jednom byl Erik Smatana stíhán pro pokus o znásilnění, v druhém Adéla Rajdlová střídavě pro ublížení na zdraví a pro pokus vraždu. Konzistentní jsou pouze rozhodnutí v řízení proti Erikovi Smatanovi. Prvoinstanční soudce Vítězslav Rašík jej přes výhrady odvolacího soudu dvakrát uznal vinným, v odvolacím řízení soudkyně Eva Burianová tvrdě hájila jeho nevinu. Oba soudy byly důsledné ve svých názorech, mezi nimiž je ovšem zásadní nesoulad. Naproti tomu v sekvenci rozhodnutí obou soudů, jež se zabývaly obžalobou proti Adéle Rajdlové, nelze najít žádnou logiku. Porovnám-li páry rozhodnutí obou soudů, pak mi jako nejpřiléhavější pro označení způsobu jejich myšlení připadá přívlastek "schizofrenní". Soudce Petr Braun začal uložením trestu odnětí svobody v trvání deseti let za pokus o vraždu, ale v dalším řízení uložil tři roky podmíněně za ublížení na zdraví. Soudkyně Maternová v prvém usnesení nasadila vlídnou tvář, zrušila krutý Braunův rozsudek a uložila nalézacímu soudu, aby uvážil správnost použité právní kvalifikace, případně posoudil, zda obžalovaná nejednala v situaci nutné obrany. V dalším kole pak otočila o 180° a odsoudila Adélu Rajdlovou na sedm let do vězení za pokus o vraždu. Dovoluji si tvrdit, že tento vývoj rozhodování v procesu Adély Rajdlové nejen dokladuje neurčitost důkazní situace, ale zpochybňuje také spolehlivost úsudku obou soudců. Považuji za znepokojující, že oběma senátům nezabránilo jejich svědomí poslat v situaci těžké důkazní nouze mladou ženu na dlouhou řadu let do vězení v době, kdy by se spíše měla začít zajímat o založení rodiny. Pobyt ve vězení by ji patrně poznamenal na celý život. Stavím proti nim jako příklad uvažování soudce Vítězslava Rašíka, který byl zřejmě pevně přesvědčen o vině Erika Smatany, ale dvakrát ho potrestal jen vyhoštěním z ČR. Zřejmě si byl vědom, že se při posuzování jeho viny nemá o co opřít a trestal tak, aby v případě mylného závěru o vině pokud možno neublížil.

Adéla Rajdlová se po obdržení příkazu k nástupu trestu pokusila 10. června 2004 o sebevraždu. Podle vyjádření jejího ošetřujícího psychiatra nešlo o sebevraždu demonstrační, požitá dávka léků byla smrtelná. Nezemřela jen náhodou, díky tomu, že ve chvíli, kdy začala ztrácet vědomí, se v ní probudil pud sebezáchovy a přiměl ji přivolat si telefonicky pomoc. Zajímalo by mne, jak by se s její smrtí vyrovnala svědomí jejích soudců.

Pro média je případ možná přitažlivý dramatičností příběhu. Svou roli jistě hraje i hyenismus některých novinářů, jež těší předvádět mladou půvabnou ženu jako vraždící monstrum. Proces je zajímavý i tím, že na něm lze průhledně předvést typické vady našeho trestního řízení. Ty začínají neúplným nebo zkreslujícím až do falešnosti popisem skutkové podstaty policií, velkoryse či z nedbalosti nebo z neumětelství přijatým státními zástupci a zpracovaným do chatrně podložené obžaloby. Soud, přesvědčený o bystrosti a neomylnosti svého úsudku, poměrně zřídka vrátí obžalobu státnímu zástupci k doplnění dokazování. Většinou se snaží překonat vady přípravného řízení v dokazování před soudem. Vytvoří si svůj obraz skutkového děje. Přijme důkazy, které do obrazu zapadají a jako osamělé vyloučí ty, jež se mu nehodí. Chybí-li přesto důkazy k doplnění mozaiky, nahradí je spekulacemi. Nakonec "uvěří", že věci se staly tak a nejinak a na základě takto vytvořeného obrazu skutkového děje uloží trest. Nesprávný popis skutkové podstaty v přípravném řízení a na něj navazující chybný závěr prvoinstančního soudu se napravují velmi obtížně. Selhávají i odvolací soudy, které ne vždy dokáží zjistit vady prvoinstančního řízení a potvrzují pochybné rozsudky. Mimořádnými opravnými prostředky zpravidla nelze napravit výchozí omyly přípravného a prvoinstančního řízení. Přesto dochází jejich použitím k rušení rozsudků obecných soudů, což dokazuje, že dvoustupňové soudní řízení není úplně spolehlivou pojistkou proti omylům soudů.

Netvrdím, že všechna trestní řízení jsou zatížena výše zmíněnými nepatřičnostmi a nemám podklady pro hodnocení četnosti výskytu zmetků, podobných trestnímu stíhání Adély Rajdlové. Přesto z uvedených poznatků vyplývá nepříjemná jistota, že v našich věznicích "sedí" určitý počet nevinných nebo k nepřiměřeným trestům odsouzených našich spoluobčanů. Rubem téže mince je selhávání stejných orgánů, které posílají za mříže nevinné lidi: občas jim nějaký pachatel uteče při zatčení, nebo se chybou soudce dostane ven z vazby, popř. se celé roky nedaří jej dopadnout, postavit před soud a usvědčit. Jen zcela výjimečně se stane, že státní zastupitelství podá trestní oznámení na soudce, který pochybil při výkonu represních opatření, naproti tomu poškození nespravedlivě odsouzených se považuje za nevýznamnou nehodu, z které se závěry nevyvozují.

Proces proti Adéle Rajdlové je průhledný a vše výše řečené se dá na jeho příkladu demonstrovat krok za krokem. Současně je podnětem pro všechny, kdo se cítí nespravdlivě odsouzeni, aby se houževnatě bránili bezpráví na nich páchaném. Adéla Rajdlová dokázala původní trest stlačit na polovinu. Její možnosti obrany nejsou dosud vyčerpány. Její zápas o spravedlnost pokračuje. Sotva se však vyhne nutnosti nastoupit trest. Za houževnatost své obrany musí být přece po zásluze potrestána.

Autor je člen občanského sdružení Šalamoun

Věnováno Michaele K.