Nerozumějí a my samozřejmě předpokládáme, že se mýlí oni. Oni jsou ti, kteří diskriminují ženy, náboženské menšiny a žijí v totalitách, a kteří odmítají námi importované dobro. Musí tak přece činit z naprosté nenávisti, a my jim přitom jen nabízíme demokracii, svobodu, toleranci, prosperitu a celkovou spokojenost.

První otázkou je, zda by nám vůbec měli věřit. Kdo ještě vlastně věří (a kdo kdy věřil) Severu, že svoje vznešené principy myslí skutečně vážně. Pokud ano, jak si lze vysvětlovat rwandskou genocidu z roku 1994, při které asistovala malá a bezmocná jednotka mírových sil OSN, jejíž naléhavé a zcela jasné zprávy podle pozdějšího vyjádření tehdejší zodpovědní představitelé OSN "špatně vyhodnotili".

Toto špatné vyhodnocení, které bylo ve skutečnosti způsobeno rozdílnými diplomatickými zájmy zemí Severu (zejména USA byly po nedávných demonstrativních vraždách několika amerických vojáků v Somálsku proti jakékoliv intervenci), stálo životy milion lidí. Tito lidé byli v situaci společenského šílenství zabíjeni jako dobytek mačetami vyzbrojenými jednotkami Interhamwe.

Sklady těchto zbraní byly přitom jednotkami OSN lokalizovány a vedení mírových sil se soustavně domáhalo povolení tyto sklady obsadit a zajistit kvůli hrozbě vyzbrojení povstalců. Jak už ale víme, v ústřední OSN tyto zprávy "špatně vyhodnotili", takže se Rwanda proměnila v místo extáze smrti. Považte, nejvíce lidí zemřelo během pouhých tří měsíců.

"Kolik znaků genocidy musí být naplněno, aby se jednalo o genocidu?", ptali se novináři, kteří zobrazovali realitu Rwandy, když se zodpovědní politici vyhýbali slovu genocida. To by si totiž vynucovalo okamžitý zásah mírových vojsk. Tito lidé přitom věděli, co se ve Rwandě děje.

Před týdnem vyzýval generální tajemník OSN Kofi Annan mezinárodní společenství, aby nepřehlíželo podobné "znaky genocidy" v súdánském Dárfúru. Annan přináší svědectví o tom, že "lidé v mnoha částech Dárfúru jsou po tisících dále zabíjeni, znásilňováni a vyháněni". Skutečně si nevzpomínám, kdy naposledy jsem v médiích slyšel nebo četl něco o Dárfúru. Tamní kauza je už asi veřejností Severu považována za vyřešenou.

Společným problémem těchto utrpení je fakt, že se ocitají na periferii mocenských zájmů Severu. Tam, kde mocenské zájmy Severu leží, jsou naopak vznešené principy velmi dobrým nástrojem. Jsou nástrojem mocenských zájmů, nikoli jejich etickým imperativem, a to rozhodně není známkou důvěryhodnosti proklamovaných kulturních hodnot.

Druhou otázkou je, zda-li vznešené principy, kterými se Sever chce odlišovat od Jihu, mohou být pojímány v nějaké univerzální podobě, a zda-li je možné je takto prosazovat v kulturním prostředí, které je doposud vnitřně nepřijalo za své a nevytvořilo ani základní podmínky pro to, aby mohly být všeobecně celou společností přijaty. Snaha USA prosazovat v Iráku takové principy násilím se zjevně míjí účinkem a u velké části společnosti spíše způsobuje chronickou averzi vůči těmto hodnotám, které jsou násilným přístupem degradovány na diplomatický klíč k prosazení mocenských zájmů v klíčové energetické oblasti globu.

Karikatury proroka Mohameda se staly katalyzátorem napětí, které sice nese rysy kulturního střetu, ale jeho podstatou a generátorem je izraelsko-palestinský konflikt na Blízkém východě a snaha o udržení mocenské převahy Severu nad oblastmi s největšími dosažitelnými rezervami ropy.

Jsou také důkazem toho, jak provázané je globální veřejné mínění a jak těsný svět ve skutečnosti je. Jejich uveřejnění vyvolalo rozhořčené reakce muslimů a zejména těch, kteří žijí v oblastech s dominantním postavením islámu nejen z hlediska ideologického, ale kde také tvoří silnou páku mocenského systému. Násilné odvety v podobě napadání ambasád zemí, jejichž deníky karikatury uveřejnily, se dají nejsnáze vykládat jako projevy frustrace z podřazeného mocenského postavení, které je ještě navíc zesměšňováno a ponižováno.

Převod odporu vůči nezávislému západnímu tisku na požadování odpovědnosti od politických zástupců odpovědnosti samozřejmě svědčí o daleko větší provázanosti tamního politického jazyka a řeči veřejného mínění, ale také o tom, že konflikt je považován za obecný a že jeho kořeny jsou někde hlouběji. To není v prvé řadě spor o svobodu slova.

Z toho vyplývá jeden fakt. Je zvláštní, že ačkoli nelze považovat svobodu slova za prostor s jasně označenými hranicemi, nýbrž za prostor s hranicemi stále ohledávanými, ze strany tvůrců veřejného mínění se setkáváme se snahou bránit svobodu slova před ohrožením jeho omezování.

To je zvláštní, protože ani v demokraticky zřízených společnostech nemá svoboda slova jasně stanovené hranice. Oproti velmi liberálním zemím, které v moderní historii neprošly érou totality (např. Británie) stojí země, které po vlastních zkušenostech s nějakou formou totality (Německo, Česká republika) omezují hranice svobody slova v tom směru, že staví mimo zákon veřejnou propagaci některých ideologií.

To je samo o sobě důkazem, že hranice svobody slova mohou na základě různých společenských traumat dosahovat různých etických souřadnic. Přesto neexistuje pochopení, že v naprosto odlišných kulturách může být tato hranice stanovena na základě úplně jiných měřítek.

Oblíbenou metaforou při argumentaci proti náboženskému odporu muslimů se stal poukaz na to, jak je křesťanství karikováno a jak je i přesto svoboda slova považována za svatou a nedotknutelnou. To je pochopitelně velmi nepřesné, protože měřit svobodu slova stavem, který vládne uvnitř určité kultury, a přenášet jej jako objektivní měřítko do mezikulturního prostoru nemá žádné opodstatnění. V mezikulturním prostoru je nutno vytvářet jiný diskurz pro vymezení svobody slova než v prostoru uvnitř jednotlivých kulturních entit.

Není také vůbec podstatné to, zda se jedná o autoritu vlastní nebo cizí. Osobně mi vůbec nevadí Mohamed nebo Ježíš v jakékoliv situaci. Prorok s bombou na hlavě mě nevzrušuje, ale také neoslovuje. Taková karikatura je totiž velmi povrchní. Politici (a novináři) zaujali povětšinou stanovisko, že se jedná o "nevkus".

Je velmi vtipné posuzovat etickou záležitost z estetického hlediska, ale podstata tkví jinde. Ta karikatura je mylná a svou výpovědí o tom, že Mohamed je ztělesněnou hrozbou pro Sever, vyjadřuje xenofobní pocity autora.

Mohamed totiž není tím, co je pravou příčinou bombových útoků ze strany islámských radikálů, on je symbolem jejich motivace. Karikatura, která by chtěla ukázat úlohu proroka Mohameda v bombových atentátech, by jej musela ztvárnit v pozici odtržení, nikoli zosobnění se skutečnými příčinami pojmenovaného zla. Jestliže by neměla být předmětem seriozního mediálního přístupu, tak zejména z tohoto hlediska.

Můj kulturní kód je ale prostě takový, že mi dovoluje přijmout v podstatě jakoukoliv karikaturu, protože žádná s ním není v rozporu. Všechny kultury takové nejsou a jejich kód obsahuje symboly, které jsou považovány za nedotknutelné a jejich karikování může být v daném mezikulturním vztahu vnímáno velmi rozdílně. Jsem také přesvědčen o tom, že ve vztahu rovnocenného postavení z hlediska moci by karikatura Mohameda způsobila daleko chladnější reakci.

Snaha dokazovat si svoje kulturní sebevědomí ze strany Severu (odpor proti možnému ohrožení svobody slova) je nepřesnou a zavádějící interpretací, něco jako podmíněný reflex. Její hranice jsou plovoucí a je potřeba je stále ohledávat a diskutovat o nich.

V jednom článku, charakteristickém pro místní veřejné mínění, jsem se dočetl, že měnit hranice svobody slova (v daném článku bylo "omezovat", ale nebylo upřesněno, co se vlastně omezením míní) může být "sebevraždou naší vlastní civilizace".

To ale předpokládá, že jsme skutečně schopni za podmínek neustále (a čím dál rychleji) se měnícího světa stanovit přesné hranice toho, kde vlastně hranice svobody slova jsou. Myslím, že lze na mnoha důkazech vidět, jak mohou být hranice svobody slova různé a jediné, co by skutečně mohlo naši civilizaci ohrozit, by byl konec diskuse o jejich hledání.