Jára Cimrman realitou

V roce 1948 odvezla z Berlína do Londýna spojenecká letadla celý archiv německého ministerstva zahraničí vedený od roku 1871. Historici se pak v Londýně zabývali především nacistickými dokumenty. Jeden se jmenoval Zbyněk A. Zeman (je to emeritní profesor Oxfordské univerzity) a ve volných chvílích se s oblibou probíral dokumentací o Rusku v I. světové válce. Narazil nečekaně na memorandum z 9. března 1915. Obsahovalo návod na rozpoutání sociálních a národních revolucí v Rusku. Na deskách bylo napsané jméno: Parvus. Kdo to sakra byl? Agent? Zapomenutý revolucionář? Ano, také. Nepředbíhejme.

Faktem zůstává, že:

Tím pádem ale bota sovětského vojáka stihla šlápnout do Čech a vyžírali nás tu nepřetržitě až do roku 1989. Osud pana Helphanda se nás tedy týká víc než dost.

Izrael Lazarevič Helphand

Narodil se pravděpodobně 27. srpna 1867, ve stejném roce, kdy Karel Marx dokončil první část knihy "Das Kapital" a šest let poté, co bylo v Rusku zrušeno nevolnictví, v malém běloruském městečku Berezinu v okrese Minsk. Na gymnázium nastoupil v Oděse. Rodině se patrně dařilo, protože dostal soukromé vzdělání v humanitních oborech.

V privilegovaném svobodném přístavu tehdy spolu žili i pracovali Rusové, Arméni, Řekové, Turci, Tataři, Peršané i židé. Mladý Helphand načichl kosmopolitní atmosférou a pochytil několik jazyků. Tady je možná kořen jeho schopnosti již na přelomu 19. a 20. století předpovídat konečný evropský stav, tak jak ho známe dnes my.

Že existuje jakýsi třídní boj, se dozvěděl od básníka Ševčenka. Jeho duchovní vývoj dále usměrnili Michajlovskij (žurnalista, založil školu sociologie), Saltykov-Ščedrin (povoláním byrokrat, schopný a známý satirik), Uspenskij (zakladatel teroristické organizace Narodnaja volja). A na konec ho doformovala kniha Johna Stuarta Milla Principles of Political economy (1848) opatřená poznámkami od Černyševského. Tehdy zjistil, že to, co ho zajímá, řeší jakási politická ekonomie.

Náhle si uvědomil nejen, že carská autokracie a kapitalismus není jediný možný systém, ale že dokonce existují teoretici, kteří dokáží modelovat výrazně jiné možnosti. Osvícení levičáci v jeho hlavě udělali své. Hbitě si dosadil, že jedině třídním bojem se dá prosadit systémová trvalá změna ve prospěch vítěze. Je pouze otázka, jakou míru teroru zvolit.

Agitátor zelenáč

V roce 1885 se s přítelem Zagordským učili zámečnickému řemeslu a pokoušeli se poznat pracující lid a jeho zvyky. Jak přecházeli z jedné zámečnické dílny do druhé, rychle je přecházel optimismus. Dělnická třída byla v takovém hmotném a duševním rozpoložení, že jakákoliv agitace se s ní v lepším případě míjela. Zjistili, že rychle to nepůjde.

Bylo to čtyři roky po vraždě opatrného reformátora cara Alexandra II. a teroristé s větším či menším úspěchem útočili dál. I proto následovník Alexandr III. reformu státní správy odložil zcela a posílil policejní složky.

Velká většina židů žila do atentátu na Alexandra celkem v klidu ve vykázaném území na západě a jihozápadě Ruska. Po atentátu se však útoky lůzy na ghetta staly tak běžným jevem, že i do evropských jazyků proniklo slovo pogrom. Carská moc nedokázala nebo spíše nechtěla chránit své židovské poddané proti křesťanům, stokrát vyzkoušený hromosvod vášní jí vyhovoval.

Helphand raději odjel na zkušenou do Curychu, kde se sblížil s exilovou marxistickou skupinou Osvobození pracujících.

Curych byl centrem vzdělaných ruských emigrantů. Živili se rukama a za velmi skromných podmínek vymýšleli recept, který byl později v roce 1917 použit. Do Curychu právě dorazil člověk, který jejich nápady postavil pevně nohama na zem.

Občan Mittel Europa

Pohyboval se v oblasti vymezené Petrohradem, Cařihradem, Kodaní a Curychem. Nepoznal Francii, Velkou Británii ani Severní Ameriku. Na pozdější cestě za bohatstvím se mu stali vzorem černomořští obchodníci z Oděsy.

Na podzim 1888 se zapsal na universitu v Basileji, kterou proslavili filozof Friedrich Nietzsche, historik renesance Jakob Burckhardt a autor prvních studií o ruském revolučním hnutí Alphonse Thun. Politickou ekonomii Helphanda vyučoval profesor Karl Bucher. Tento bývalý žurnalista při vyučování dával přednost faktům promítnutým do statistických analýz.

Čtyři universitní roky byl Helphand, jako většina ruských studentů, sužován nepříjemnou chudobou. Zatímco starosti švýcarských kolegů se točily kolem peněz a výhodného sňatku, Rusové pokládali studium za přípravu k revoluci. Nejedno podkroví basilejských solidních středostavovských domů se tehdy stalo kolébkou ruského revolučního hnutí.

Z Bucherova podnětu začal Helphand na podzim 1890 psát disertaci o společenské dělbě práce. Zhruba po šesti měsících výzkumu byl hotov.

Disertaci rozvrhl na historický úvod, kde vyložil názory klasických ekonomů, a na svou vlastní marxistickou analýzu. Hájil názor, že základem dělby práce se stalo vykořisťování mas, otroctví, a že pracující lid se může zbavit útisku pouze cestou organizace a probuzení třídního uvědomění. (Technische Organisation der Arbeit /"Cooperation" und "Arbeitsteilung"/ strana 50., 1891)

V létě 1891 byl školitel Bucher vystřídán profesorem Kozakem z curyšské polytechniky. Nebyl marxista a disertaci přijal teprve po rozsáhlých úpravách a tvrdé ústní zkoušce kandidáta. Ale 8. července se Helphand ve třiadvaceti letech stává doktorem filosofie s dodatkem "rite" - akademickým titulem nízké třídy. Do Ruska se nevrátil. Domníval se totiž, že nejdále na cestě k revoluci postoupila německá sociální demokracie a přesunul se do Stuttgartu a Berlína

Narodil se Parvus

Ve svých otrhaných šatech, umaštěné čepici a kabátě, z jehož kapes vždycky čouhala snad příruční knihovna, udělal na německé soudruhy velký dojem. Stuttgartské vedl uznávaný kolega Bedřicha Engelse filosof Karl Kautsky a Clara Zetkinová. Mohutnou postavu na krátkých nohou zakončenou vysokým čelem a počínající pleší děti Kautského pojmenovaly "doktor Elephant", čili doktor slon. Kautsky šéfoval listu Neue Zeit. Právě tam vyšly první Helphandovy příspěvky. Komentář k Bőhm - Bawerkově teorii akumulace kapitálu, zprávu o postavení židovských dělníků v Rusku a řadu recenzí.

Na severu Berlína, kam odjel s Kautského doporučením, si pronajal laciný pokoj. Donášel odtud pěšky své příspěvky do deníku Vorwärts (Pokrok). Redakce vedená Karlem Liebknechtem ho požádala o sérii článků o ruském hladomoru po katastrofálních žních léta 1891.

Byl to první větší úspěch v socialistické žurnalistice - němečtí soudruzi dokázali ocenit zasvěcenou analýzu zahraničních událostí. Německé úřady ho ale krátce na to pro jistotu z Berlína vypověděly. (Petrohrad totiž nad jeho publikační činností občas projevoval nervozitu a Berlín v rámci zachování přijatelných sousedských vztahů ruské emigranty občas vlažně zapronásledoval.)

Další dva roky neustále cestoval mezi Drážďany, Lipskem, Mnichovem a Stuttgartem. Občas zajel do Curychu za Rosou Luxemburgovou. Poreferovat, postěžovat si a podle některých pramenů nezůstalo jen u slovní útěchy.

Postavení vyhnance na něj těžce doléhalo. Nakonec Liebknechtovi napsal: "Potřebuji vlast, ale kde se dá snadno a levně získat vlast?" Ten uvědomil Kautského, který se dále dotázal šéfa rakouských socialistů Adlera, jestli by se pro Helphanda dalo pořídit rakouské občanství. Nedalo. Do roku 1916, kdy získal pruské občanství, vedl život potulného a chudého socialistického žurnalisty. Články podepisoval novým pseudonymem Parvus.

Soudruzi se pohádali

"Nechť přijde půl roku vládního násilí a kapitalistická společnost bude patřit dějinám," reagoval v Sächsische Arbeiterzeitung (Saských dělnických novinách) na poněkud kyselé rýpání stranického kolegy a žáka Bedřicha Engelse Eduarda Bernsteina, který v Neue Zeit zpochybnil dosavadní marxistické jistoty o brzkém pádu kapitalistické hydry. Napsal totiž, že padesát let od vydání Marxova Komunistického manifestu se svět výrazně změnil, a tvrdil, že svým periodickým krizím se kapitalismus přizpůsobuje. Nelze proto čekat na jakousi revoluci v nedohlednu a lepší bude se pustit do jednání o postupných reformách.

Parvus ho označil za zrádce myšlenek socialismu a na nejbližším stranickém sjezdu ve Stuttgartu nutil delegáty, aby odhlasovali jeho odsouzení. Jenomže si nevšiml, že v německém hnutí je vlastně každý s každým trochu kamarád, a delegáti se naopak pustili do něj. Hájila ho jen Clara Zetkinová. Bez většího úspěchu. Nicméně Bernstein byl označen za oportunistu (možná úplně prvního v socialistických dějinách).

Parvus se raději vrátil ke své původní práci - podrobným mezinárodním ekonomickým a statistickým analýzám. Dále sice tvrdil, že dělnická třída se může stát jen obětí nebo hrobařem kapitalismu, ale všiml si, že za padesát let udělal nenáviděný systém na obou stranách opravdu značný organizační pokrok. Ze získaných dat například vyvodil, že kontinenty začnou brzy z volného světového trhu vytěsňovat jednotlivé průmyslové státy. Tvrdil, že Evropa, spoutávaná politickou tradicí menších mocností, se bude muset sjednotit, aby v této soutěži obstála.

Čekání na válku

V opatrnějším Německu Parvus Helphand neuspěl, ale mladší socialisté v Rusku souboj s Bernsteinem pozorně sledovali. Plechanov, který prý Helphanda osobně nesnášel, mu za německé články veřejně poděkoval a Vladimír Uljanov alias Lenin požádal ze Sibiře svoji matku, aby mu obstarala výtisky Saských dělnických novin s Helphandovými alias Parvusovými články.

Helphand v té době odjel na čtyřměsíční reportáž do Ruska. V květnu 1899 vyrazil v doprovodu zámožného lékaře Carla Lehmanna do Petrohradu. Pokračovali do Moskvy, po řece Kamě do přístavu Mursicha, pak na jih do Samarské gubernie. Z Orenburgu dojeli po transibiřské magistrále do Samary, pak po Volze do Simbirska a zpět přes Moskvu a Varšavu zpátky do Německa.

Kniha "Hladovějící Rusko" s Lehmannovými fotografiemi pak torpédovala investice carského režimu do expozic na světových výstavách v Paříži a Chigagu, kde se Rusko prezentovalo jako moderní a prosperující stát. Zároveň dojednal vydávání exilového časopisu Iskra, vydávaného v Mnichově, tištěného v Lipsku. Hustý tisk na tenkém papíře usnadňoval pašování do Ruska.

V létě 1900 Lenin s bulharským pasem dorazil do Mnichova. Obstaral mu ho Christo Rakovski - socialista pocházející z bohaté rodiny v Dobrudži. I s manželkou se ubytovali v mnichovské umělecké čtvrti Schwabing. Z nedalekého Parvusova bytu se postupně stalo ústředí ruského exilu. Na jméno "Leman" sem chodila Leninova pošta.

Poprvé se tu s Leninem setkala i Rosa Luxemburgová, krátce na to přicestoval i Lev Trockij s manželkou. Pocházel také z židovské rodiny a do školy chodil v Oděse jako Helphand, ale o 12 let později. Mladého revolucionáře Trockého navíc záhy lapila carská policie, odeslala do kriminálu a poté na Sibiř, odkud uprchl v roce 1902 do Mnichova za Leninem. Stačil však jediný rok a "vášnivý demagog" Lenin se s "chladným stratégem" Trockým začali zuřivě nesnášet.

Právě odtud Lenin začal podnikat kroky k ovládnutí ruské sociální demokracie a vytvoření elitní strany revolucionářů z povolání. Zatímco Němci doma vybudovali mohutné socialistické hnutí, Rusové si uchovali velké revoluční nadšení. Helphand vyvinul nemalé úsilí, aby ruský motor osadil německým setrvačníkem.

Uvědomil si, že zatímco carské vládě slouží válka jako ventil ke zmírnění vnitropolitického napětí, ostatní velmoci půjdou do konfliktu za účelem ovládnutí světových trhů. Doufal, že válka oslabí carský režim natolik, že bude porazitelný spojenými opozičními silami dělníků, rolníků i nespokojené, dynamické, ale politicky placaté buržoazie.

Právě vypuklá rusko - japonská válka samoděržaví podle plánu vyčerpávala. Pracovní podmínky se zhoršily. Organizace čekala na masovou stávku. Podle Helphandových teorií to měl být revoluční startér.

Dvojitá revoluce

Podle nového kalendáře byl 22. leden, podle starého 9. leden 1905. K Petrohradskému Zimnímu paláci se vydal velký poklidný průvod obyvatel v doprovodu kněží. Lidé demonstrovali touhu po vydání ústavy a zlepšení pracovních podmínek. Nervózní vojáci petrohradské posádky spustili do davu palbu a pozabíjeli stovky lidí. Trockij sbalil v Ženevě kufry a uháněl do Petrohradu. Cestou se zastavil v Mnichově, kde u Helphanda nechal rukopis analýzy situace - brožurky Do děvjatogo Januara. Ten slíbil, že k ní napíše úvod. Koncem ledna byl text hotov. V březnu 1905 vychází v Ženevě. A obsah?

Parvus Helphand razil teorii, že nejprve vznikne dočasné spojenectví dělnické třídy s buržoazií. Okamžité nastolení socialismu považoval za nemožné. Akceptoval nutnost dalšího vývoje kapitalismu v Rusku, domníval se ale, že musí být doprovázen řadou sociálních opatření, zejména osmihodinovou pracovní dobou. Tímto způsobem měl vzniknout prostor pro rychlé vybudování politické dělnické organizace.

Parvus pomocí brožury expedované do Ruska nasadil tamějším socialistům do hlavy tezi o provedení druhé proletářské revoluce spojením dvou klasických, Marxem definovaných etap společenského vývoje, buržoazní a proletářské revoluce.

Pro Lenina byla vidina prozatímní buržoazní vlády natolik odporná, že postup okamžitě odmítl. Parvus naproti tomu prohlásil, že pro úspěch revoluce je dobrý jakýkoliv spojenec a uvedeným způsobem hnutí uspoří desítky let společenského vývoje.

Generální zkouška

Po lednovém masakru atmosféra v Rusku houstla. Pod tlakem slíbil car 6. srpna 1905 pravidelně svolávat parlament, i když jen s poradní funkcí.

V říjnu 1905 začala v Petrohradě stávka tiskařů a přerostla v generální stávku. Trockij zajásal a po 13. říjnu, kdy vznikla první dělnická rada - sovět, se k hnutí připojil. Krátce na to přijel s padělaným pasem i Helphand. Ostatní exiloví socialisté zatím v Německu vedli dál hnidopišské debaty o tom, kdo je čistší socialista. Z ciziny přijeli jako jediní oni dva. Zbytek, včetně Lenina, se začal trousit domů až po 30. 10. 1905 po carské amnestii pro politické vězně.

Mezitím Helphand s Trockým ovládli do té doby bezvýznamné liberální noviny Ruskaja gazeta. Udělali z nich populární socialistický deník. Prodávali jej za jednu kopejku a koncem roku 1905 dosáhli nákladu 500 tisíc výtisků. Trockij se osvědčil jako výborný řečník, udával tón a sovět fakticky řídil. Helphand se držel v pozadí, ale ovládal sdělovací prostředky, které se postavily na stranu revoluce a ignorovaly státní cenzuru.

Vytyčoval hlavní body revolučního programu a zpětně formoval veřejné mínění.

Car se neodvážil potlačit sověty a vznikající buržoazie zvolila cestu spolupráce s nezkušenou dělnickou třídou. V některých případech továrníci dělníkům platili stávkovou mzdu.

Bohužel již 8. listopadu se několik netrpělivých petrohradských obvodů pokusilo vyhlásit osmihodinovou pracovní dobu. Průmyslníci počkali do 20. listopadu, pak zavřeli brány závodů. 5. prosince si Witteho prozatímní vláda uvědomila, že je po carovi na řadě, a pozatýkala vedení sovětu i s předsedou. V polovině ledna 1906 revoluční vlna opadla. Helphand musel zmizet, nakonec byl ale vypátrán a 3. dubna 1906 zatčen.

Do dnešní doby se dochovala fotografie pořízená za zdmi Petropavlovské věznice. Lev Trockij uprostřed a Lev Deutsch po levici hledí do objektivu. Parvus Helphand vpravo se dívá zasmušile stranou. Všichni tři revolucionáři mají tmavé obleky s vestami a vázankami podle tehdejšího buržoazního vkusu.

Záhy putovali na Sibiř, odkud samozřejmě zase utekli. Parvus pak v roce 1907 napsal úspěšnou knihu V ruské Bastile za revoluce. Vydalo ji Kadenovo nakladatelství v Drážďanech. Na revoluci neprodělal.

Tunel na Maxima G.

Když Parvus odjížděl dělat revoluci, všichni věděli, že nemá ani vindru. Soudruhům jenom prozradil, že sehnal zálohu od jistého vydavatele na své vzpomínky. Odjížděl se slovy: "A já budu mít na co vzpomínat - na to se můžete spolehnout." Pravdu měl.

Krátce po vydání se v Drážďanech objevil i Lev Trockij, i jemu Kadenovo nakladatelství vydalo úspěšné vzpomínky. Také nikoliv zadarmo.

Oba dva s manželkou Trockého Natálií Sedovovou pak strávili příjemnou dovolenou na české straně Krušnohoří. Helphand zval i Rosu Luxemburgovou. Nepřijela, prý moc práce v Berlíně. Ale měla i jiný důvod, proč přerušit letité přátelství.

Postupně začaly prosakovat informace o stinných stránkách Parvusových obchodů. S Julianem Marchlewskim založil již roku 1902 "Nakladatelství slovanské a nordické literatury". Za komplikovaným názvem se skrýval originální nápad. Ruští autoři nebyli chráněni mezinárodní konvencí o autorských právech. Podnik proto mohl s malými náklady od prakticky bezbranných autorů získat práva na knihy a vydávat je na západních trzích. Vedli si velmi úspěšně a Helphand získal právo zastupovat samotného Maxima Gorkého. V létě 1902 tajně přijel do Ruska. Na nádraží v Sevastopolu čekal Gorkij a na místě uzavřeli dohodu. Gorkij dostane 30 %, Parvus si nechá 20 % a zbytek půjde do sociálně demokratické pokladny. Gorkého hra "Na dně" dosáhla v Berlíně 500 repríz, během dalších čtyř let ji hrála hromada provinčních divadel. Gorkij ani strana svůj podíl na zisku nikdy neobdrželi. Výnos prý byl použit na "krytí následných ztrát".

Když Parvus odjel dělat první revoluci, nechal společníka Marchlevského na pospas věřitelům.

Neúspěch v Rusku připomněl bolševikům i Gorkému, že jim Parvus cosi dluží. Hrozili arbitrážním soudem o dlužných 130 tisíc marek. Gorkij dokonce přicestoval do Německa a naváděl vedoucí představitele sociální demokracie aby Helphandovi uřezali obě uši.

Ten usoudil, že změna vzduchu prospěje jeho zdraví, a v létě 1910 odjel do Vídně. Přítelkyni Rose Luxemburgové napsal, že jede na tři měsíce do Turecka. V Cařihradu se sešel s balkánskou skupinou socialistů a starým známým - Christo Rakovským.

Do Německa se vrátil za pět let a odporně bohatý. Později k tomu napsal: "Nevidím žádný důvod, proč bych si neměl přivlastnit alespoň část nadhodnoty, nahromaděné třídou kapitalistů."

Černomořská krev, rekonstrukce tureckých drah pro válečné účely, zásobování Konstantinopole obilím, přesvědčení, že "každý pořádný obchod začíná úvěrem" a konečně věta: "žádný politik není nepodplatitelný" mu otevřely cestu k poslednímu kousku.

Kodaňští literáti

V prostředí curyšské socialistické emigrace, kde se jen málokdo dostal přes hranici existenčního minima, vyvolal Parvus v polovině května 1915 obdiv i skřípění zubů. Vrátil se jakýsi orientální paša, obklopený neustále korpulentními blondýnami. Ubytoval se v luxusním hotelu Baur au Lac, kde k blondýnám konzumoval těžké drahé cigarety a šampaňské - nejraději hned ráno celou láhev.

Před návratem z turecké Konstantinopole se ještě zastavil v Bukurešti, kde jednal (pokolikáté?) s Christo Rakovskim a německým vyslancem von dem Buschem. O čem? Těžko říci, ale krátce poté mu Němci darovali milion říšských marek. Část této sumy Rakovski přeposlal Trockému do Paříže na protiválečný časopis Naše slovo. Úkolu uvést Helphanda do curyšských socialistických kruhů se zhostila (blondýna?) soudružka Jekatěrina Gromanová, kdysi působící v Petrohradě pod krycím jménem "Vlna". Jejím prostřednictvím rozdělil nejpotřebnějším emigrantům větší sumy a rozšířil fámu, že sestavuje skupinu literátů pro čistě vědeckou a statistickou činnost v kodaňském Ústavu pro studium sociálních důsledků války.

Idea výzkumného ústavu byla jednou z typických Parvusových myšlenek, spojujících legální, veřejně známý a zcela nepodezřelý podnik s vedlejšími konspirativními cíli. Výsledek náboru nebyl slavný. Počáteční nadšení nad zaměstnáním socialistů v neutrálním Dánsku zchladil slib obstarání legálního pasu pro průjezd Německem. V kruzích ruské emigrace to vzbudilo oprávněné podezření, že na projektu musí být zainteresována německá vláda.

Do Kodaně nakonec odjeli čtyři lidé, bolševik žádný. Lenin jim to pravděpodobně zakázal. O Helphandových plánech věděl od konce května 1915. Tehdy ho Parvus s Gromanovou nečekaně navštívili v jedné curyšské restauraci, kde revoluční profík obědval ve společnosti jakési paní Krupské. Společně odešli do Leninova bytu. Lenin pak na veřejnosti prohlásil, že s tím německým agentem vyrazil dveře a Parvus zase dával k lepšímu historku, že "snílek Lenin hodlá vytáhnout evropský proletariát ze zákopů vydáváním socialistického časopisu."

Parvus byl prokazatelně od poloviny března 1915 poradcem německé vlády ohledně revolucionalizace Ruska. Ruští socialisté měli pod jeho vlivem doma šířit defétistickou propagandu, stávkou a sabotážní činnost a urychlit tak porážku své země. Leninovi bolševici měli v Rusku nejlepší aparát. A v porážce své vlasti viděli jen menší zlo na cestě k revoluci. Viditelně zamazat s Němci se ovšem nemohli. Od toho tu byl pan Israel Lazarevič H.

Dovozní a vývozní

Německý vyslanec v Dánsku Brockdorf-Rantzau na práci institutu netrpělivě čekal. Nejprve v hlášeních psal, že se ústav zaměstnává několik mladých židů, kteří toho nemají příliš mnoho co dělat. O dva roky později - 1917, s překvapením píše, že Společnosti pro výzkum sociálních důsledků války nelze upřít jistou vědeckou hodnotu.

Němci požehnaná Dovozní a vývozní společnost v Kodani a Stockholmu pracovala souběžně s Ústavem. Její obchodní zástupci cestovali po Rusku, trousili peníze a budovali kontakty všeho druhu. Existovaly dva základní kanály. Stockholm-Kodaň Petrohrad a Bukurešť-Konstantinopol-Oděsa. Jestliže obchodní společnost prodala zboží do Ruska, bylo možné legální zisk přeměnit v "politické peníze" pro revoluční účely. Parvus tedy nakupoval za německé peníze zboží na Západě, prodával je do Ruska a transformoval tak původní "politické peníze v legální obchodní příjem. Ten se nevracel zpět na Západ, nýbrž byl na místě použit k organizování revoluce. Ne všechen. Část peněz sloužila k nákupu ruských surovin pro potřeby německého (!) válečného průmyslu a mizela samozřejmě i v kapsách zúčastněných.

Němečtí diplomaté považovali toto řešení za mistrovské dílo konspirace.

Kdo neumí, čumí

9. července 1915 zahájila v Kodani činnost reklamní společnost s koncesí na německý systém plakátovacích sloupů. V zápětí vznikla i Dovozní a vývozní společnost, v originále Handels- og Eksportkompagniet A/S Na místo obchodního ředitele získal Parvus Jacoba "Kubu" Fürstenberga - Haneckého s bohatými styky s Ruskem a Polskem.

Při výročí Krvavé neděle 1905 zastavilo 22. ledna 1916 v Petrohradě práci 45 tisíc dělníků. Helphand doufal ve 100 000 lidí a přeskok stávek do Moskvy - marně. Na jihu Ruska v Nikolajevě vstoupilo 11. ledna do stávky 10 tisíc dělníků továrny Naval. Jejich ekonomické požadavky podle domácích policejních zpráv někdo zmanipuloval tak vysoko, že je vedení podniku nemohlo splnit. Když stávka neskončila ani po několika týdnech, ruské námořnictvo ji nechalo uzavřít. Parvus do stávky nalil přes Bukurešť a Oděsu tolik peněz, že každý stávkující dělník dostával příspěvek 1,5 marky denně. Policie zuřila tím více, že v petrohradském Putilovském závodě to někdo očividně zařídil podle stejného scénáře. Ale jiskra nepřekočila.

V dubnu 1916 se Parvus spojil i s oblíbencem generálního štábu berlínským obchodníkem Georgem Sklarzem. Byl od samého počátku války ve službách vojenské zpravodajské služby a do společnosti přinesl vklad 40 tisíc marek. Sklarz, přezdívaný přáteli "Prcek" platil za vynalézavého a pružného obchodníka. Dokázal smlouvat jako koňský handlíř, hodil se za diplomatického kurýra. Podobně jako Parvus byl i on typ náruživého kšeftaře, ovšem zcela bez uměleckých ambicí.

Měl dva bratry podobného ražení. Zatímco Waldemar Sklarz plnil ve Stockholmu funkci tajemníka, Heinrich Sklarz v Kodani pod pseudonymem "Pundyk" vedl malou kancelář. Zaměstnával v ní řadu pochybných dvojích agentů - jména Romanovič, Dogopolski, Müller, či artistka Amatis se v dějinách socialismu pochopitelně nevyskytují.

Pomocí fingovaných inzerátů v denním tisku zjišťovali v jakém množství a odkud proniká do Dánska německé zboží a komodity a sledovali jejich reexport do nepřátelských zemí. Informace vyhodnocovala Parvusova kodaňská firma.

Jediná stopa?

Handels- og Eksportkompagniet A/S pracovala od Švédska, Anglie a Nizozemí až po Rusko a USA. Sortiment? Od punčoch, šlí, antikoncepčních prostředků až po kaviár a koňak, od surovin a potravin až po ojetá auta a rybářské lodě. Parvus dodával do Německa měď, kaučuk, cín, chrom, nikl a hlavně obilí a velrybí tuk. Z Německa vyvážel do Skandinávie a Ruska chemikálie a strojírenské výrobky. V transakcích s Východem měla Parvusova firma prakticky monopolní postavení. K dovozu kaučuku a měďi založili zvláštní přepravní společnost pod vedením ruského emigranta Vitkina. Do Ruska pak putoval aspirin, teploměry, tužky a textil. Zásilky šly zčásti legální cestou, část zfalšováním dodacích listů a pašováním. V lednu 1917 nakonec Fürstenberga-Haneckého Dánové vypověděli. Nechal se chytit.

Jakmile se zboží dostalo přes ruské hranice, přebírala je petrohradská firma Fabian Klingsland udržující s Haneckým spojení prostřednictvím zástupkyně Eugenie Sumensonové. Výnos byl převáděn na zvláštní konto u jedné z petrohradských bank. Touto cestou plynuly peníze různým revolučním organizacím v Rusku a po březnové "menševicko-eserské" revoluci i do pokladny bolševiků. Píše se to alespoň v žalobě Kerenského prozatímní vlády z července 1917.

Počátkem března 1917 se totiž dlouhodobé politické vření změnilo v revoluci, která během několika týdnů smetla státní struktury carské říše. A ještě...17. dubna telegrafoval stockholmský rezident německé rozvědky do Berlína: "Leninův vstup do Ruska se zdařil. Pracuje zcela podle přání. Vzteklý řev stockholmských Dohodě nakloněných sociálních demokratů..."

Lenin ante portas

Ani nová vláda nechtěla prohrát válku a už vůbec ne spolupracovat s někým, kdo se spřáhl s nepřítelem. Zatímco si Parvus léčil klouby u nás v Mariánských lázních, byl v Rusku obžalován. 3. srpna petrohradský státní zástupce začal proti bolševikům proces. Obžaloba přišla s touto konstrukcí:

Parvusovy berlínské peníze putovaly ke "Kubovi" Fürstenbergu-Haneckému a Alexandře Kollontajové. Bývalá menševička sídlila ve Stockholmu a později v Norsku. Těšila se Leninově absolutní důvěře. Ze Stockholmské Nye Bank převáděla peníze do petrohradské Sibiřské banky, kde bylo zřízeno zvláštní konto na jméno Eugenie Sumensonová. Přes ní pak mizely v bolševické pokladně.

Prozatímní vláda stíhala zhruba tyto i ze školních učebnic známé postavy: Lenin a Zinověv - utekli do Finska. Petrohradští policisté zatkli jen Kozlovského, Sumensonovou a později Trockého. Vyhlídky neměli valné. Před útěkem se Lenin svěřil Trockému, že by se nedivil, kdyby je prozatímní vláda nechala postřílet. Koneckonců už jednou (1906) jedna prozatímní vláda ve zlé předtuše bolševiky raději pozatýkala.

6. listopadu 1917 zahájili bolševici úder prozatímní vládě.

7.11. 1917 střílel křižník Aurora.

8. listopadu Lenin převzal s radou lidových komisařů oficiálně vládu. Jeho svržený rival Kerenskij uprchl ve voze amerického vyslanectví na venkov. Toho dne jednal Parvus ve Vídni s rakouským ministrem zahraničí Czerninem o poválečném odtržení částí Polska, Litvy a Kuronska od Ruska, samozřejmě se souhlasem bolševiků. 14. listopadu 1917 dostihl Parvuse ve Vídni telegram z bolševické zahraniční centrály ve Stockholmu. Pravilo se v něm, že bolševická vláda naléhavě potřebuje jeho návrat do Švédska a zařídit podporu socialistických stran Německa a Rakouska a "velké demonstrace a stávky jsou nanejvýš žádoucí".

16. listopadu 1917 je Parvus v Berlíně. Dozvídá se, že bernské vyslanectví vyslalo do Stockholmu důvěrníka Karla Moora "neboť bolševická vláda má značné finanční problémy." Naštěstí však již 10. listopadu "obdrželi další dva miliony...na známé účely."

Žádná radost

Helphand z bolševiků velkou radost neměl. Jeho pojetí socialismu vypadalo jako vzájemná dohoda zaměstnavatelských a odborových svazů. Odbory viděl jako protiváhu centrální zespolečenštěné moci. Byl příliš dobrým teoretikem, aby si nedokázal představit následky neomezené ekonomické a politické moci jedné jediné partaje. Ovšem byl to jediný známý postup, jak se pokusit o nový spravedlivější řád.

Přes svou politickou angažovanost si z války bohužel udělal soukromý podnik. Vydělal i na demilitarizaci poražené německé armády. Nakupoval stará vojenská vozidla pro dánskou strojírnu Aurora. Opatřovala vozy novou karosérií a dodávala je na skandinávský trh.

Mezitím v Berlíně 9. listopadu 1918 vypukla revoluce. Přeskočila z Ruska přesně podle starých plánů. Helphanda již nezajímala, ani když pravicové bojůvky v Berlíně zavraždili jeho bývalou přítelkyni Rosu Luxemburgovou.

Nakonec si postavil vilu na berlínském ostrově Schwanenwerder jezera Wannsee, kde roku 1924 zemřel. O pár let později si hned vedle zařídil rezidenci jakýsi Joseph Goebels.

Epilogy, epilogy

Německo v ruinách, hromádky drobných slabých států ve střední Evropě a na východě nedotčený, jen na rudo zbarvený ruský imperialismus.

Izrael Lazarevič Helphand 23. května 1921 ve zlé předtuše napsal toto: Zničte Německo a učiníte z německého národa původce příští světové války.

Existují jen dvě možnosti: buď spojenectví západní Evropy nebo nadvláda Ruska. Československo, Jugoslávie i polský stát - to vše bude smeteno. Vyvine-li se Rusko v mohutnou vojenskou sílu, nepřežijí tyto státní útvary jedinou generaci.

Celá ta hra s okrajovými státy skončí jejich připojením k Rusku, pokud neuzavřou se zeměmi střední Evropy hospodářská spojenectví, s jehož pomocí dokáží ruské hrozbě čelit.

Západní Evropa buď převezme ekonomické vedení a k tomu účelu se musí sjednotit, nebo podlehne velkému Rusku, jehož hranice budou sahat od Tichého k Atlantskému oceánu....to by ovšem znamenalo zánik jak německé, tak i francouzské kultury. Pak bychom udělali nejlépe, kdyby se naše děti již nyní ve škole učily ruskému jazyku a dějinám, aby se připravily na příchod velkoruské nadvlády.

Post Scriptum: Parvusův legitimní syn Genadij Gnedin vrátil 13. srpna 1979 svoji stranickou legitimaci prvnímu tajemníkovi kalininského okresu. Vysvětlil mu, že z morálních důvodů nemůže nadále zůstat členem strany a jako jeden z důvodů uvedl potlačení demokratického hnutí v Československu.

Napsáno podle: Winfried B. Scharlau/ Zbyněk A. Zeman
Parvus Helphand: Muž, který financoval Lenina
Paseka 1999, náklad 1500 výtisků.

Momentálně k dostání Levné knihy - maloobchodní cena 89 korun českých.

Související článek:
14. 11. 2001 Kde jste, mladí bojovníci? Revoluce čeká!, Fabiano Golgo, Jan Smíšek, Štěpán Kotrba