Tak jako lidská existence, i umělecké projevy člověka jsou příliš komplexní na to, aby mohly být uchopeny a analyzovány exaktní metodologií. Umění je velmi často ve svých obsazích neuchopitelné racionálními a logickými kategoriemi a mechanismy. Určitá část obsahů umění (např. mohutnosti emocí, paradoxnost a absurdita) stojí mimo logiku či nad kategoriemi a mechanismy logiky.

Argumentuji, že skutečný umělec zaprvé hledá a snaží se ve svém díle zachytit krásno. Jsem přesvědčen, že je úkolem umělce hledat to, co je krásné, dobré a vzbuzuje kvalitativně vysoké, dobré a povznášející pocity libosti. Hovořím o libém pocitu, který je vznešený, který člověka vede k uvědomění si toho, že je více než zvíře.

Za druhé, kvalitní a době a politické situaci nepoplatné umění provádí společenskou reflexi a kritiku. Umělec někdy může být režimu nepohodlný a společnosti se zdát podivínský, ale pokusy znormalizovat či znormálnit umělce jsou nebezpečné, mohou být krokem k totalitě. Díla, která vznikají po společenských otřesech, po revolucích a válkách, bývají nezbytná pro reflexi a jsou společnosti zrcadlem, mohou pomoci se vypořádat s minulostí a nebo kritikou předejít, aby se nebezpečné jevy či tendence ve společnosti potencovaly. zrcadlem. Umělecká reflexe a kritika je důležitá i v dobách míru a prosperity. V takových dobách umění brání společnosti usnout, společnost a politickou reprezentaci popichuje.

Za třetí, skutečné umění někdy jde až ad extremum a ad absurdum a zde si vybírá své náměty, zde ztvárňuje své hrdiny a zde rozvíjí svá vztahová, citová, osobní, etická a jiná dramata. Opravdové umění vyhledává, zachycuje a předvádí citové mohutnosti, srovnává je s nivelitou společnosti a záměrně se zasazuje do vypjatých politických, společenských, ekonomických, etických, citových a osobních rámců. Takové citové mohutnosti ztvárňují klasické evropské opery a balet: Vášnivá je Carmen, vášnivá ad extremum je Aida, tragiku vášně ukazuje Oněgin. Bytostnou mohutností je i existencionální dilema jedince -- Hamlet se v Elsinore nalézá v hlubokém dilematu a ptá se "Být či nebýt?". Jen plebejská zábava nivelizuje a redukuje citové mohutnosti a bytostnou vášeň, existenci jedince a drama bytostného dilematu jedince na jen pouhá reprezentativa.

Za čtvrté, skutečné umění se snaží vylíčit autenticitu, komplexnost, paradoxnost, absurdnost, dramatičnost, úzkost a zoufalství jedincova bytí.

Za páté, opravdové umění míří vždy výše, nikdy není spokojeno, je si vědomo, že cíl, který chce uchopit, je nepostižitelný plně, nezahrnutelný do pojmu, že se vzpouzí totalitarizaci v systému a abstrakci. Umění míří stále výše, snaží se transcendovat -- až k nebeským výšinám, k náboženskému rozměru, jako Mozartovo Requiem.

Vynikající umělce často vlastní doba nepochopila, neocenila, nějakým způsobem je ostrakizovala a nebo se vynikajícího jedince dokonce zřekla. Stává se, že doba posuzuje zvláštnosti v jednání a v životě takových jedinců jako podivínství či šílenství a místo toho, aby v něm spatřovala projev geniality, snaží se dotyčného jedince vrátit egalitě, nivelizovat. A pokud doba vynikajícího jedince neostrakizuje, chová se k němu někdy alespoň přezíravě, indiferentně -- zvláště tupou přezíravost chová k úzkosti a zoufalství, které bytí takového jedince někdy provázejí a které někdy dávají vzniknout největším dílům.

A pak, později, když se úspěch vynikajícího jedince ukáže jasně, nestydí už se většina přihlásit se k výsledkům jeho bytí, chlubit se jimi a dokonce na nich i vydělávat.Takto nějak se ex post přihlásila Vídeň k Mozartovi a Praha ke Kafkovi. Pichlavě a výstižně to vyjádřil kodaňský filosof: "Lidé jsou vždycky zvědaví, jak to nakonec dopadne, ptají se na závěr knihy. O úzkost, bídu a paradox se nezajímají. S výsledkem se člověk esteticky mazlí, vždyť jej dostává nečekaně a lehce jako výhru v loterii." (Kierkegaard, S. A.: Bázeň a chvění, přel. Marie Mikulová-Thulstrupová, Svoboda-Libertas, Praha 1993, str. 55 )