Měl by se snažit vyslovit veřejně k naléhavým otázkám současnosti, pakliže ji nějakým způsobem své tvorby reflektuje a to i tehdy, není-li po takové snaze poptávka. Být umělcem je a vlastně vždycky byla veskrze donkichotská činnost, avšak i vyzáblí muž s kastrolem na hlavě, jedoucí na něčem, co jen zdánlivě připomínalo koně, byl svojí výstrojí velmi pečlivě připraven na boj s větrnými mlýny.

Byl jsem ve svém předešlém textu více kritický k tvůrcům, sluší se zmínit pro úplnost i odvrácenou stranu umělecké činnosti a ze své praxe se tentokrát omezím jen na výtvarné umění. Jde o téma přijetí uměleckého díla ve společnosti, které má mnoho úhlů pohledů, řadu aspektů, specifik, je obtížné říci, jaký by měl být ideální stav, aby vyhovoval všem těm, kteří se z různých důvodů považují za umělce.

Jejich spektrum je široké, v různosti zaměření i kvality, přičemž uplatnění umělců je různé a definice kvality komplikovaná, s mnoha výklady a s ještě větším množstvím pohledů. Jde mi ale hlavně o tzv.volné umění (např.malířství, sochařství), neuplatňované přímo v průmyslovém odvětví (jako třeba.design), jehož cílem je zprostředkovat nějaký hlubší duchovní prožitek.

Především je nutno říci, že kvalitní dílo nemůže být nikdy dostatečně přijato, pakliže je alespoň trochu nadčasové, jednoduše proto, že mu nemůže být nikdy plně rozuměno. To je vrozený handicap kvalitního umění, obtíž, s níž každý tvůrce musí počítat, avšak to samo o sobě ještě nezakládá nutnost pohlížet na takové umění s despektem a nedůvěrou. Naopak, důvěra je ze strany přijímatele umění nutná.

Je vlastně bezpodmínečná, bez ní by se umění nemohlo nikdy ocitnout ve veřejném prostoru, ani v soukromém. Nikdy by se nedočkalo podpory a umění by mělo dostat stejnou podporu, jako má třeba dotovaný výzkum, o kterém není na počátku vůbec jasné, zda přinese očekávané výsledky. Stejně tak umění prostě musí vznikat, musí se rodit a musí mu k tomu býti pomoženo, aby mohlo samo sebe odzkoušet ve své životnosti.

Podpora umění je proto základní etický předpoklad fungování každé společnosti, která chce sama sebe označovat jako kulturní. Financovat zbrojení, státní aparát, dotovat a odměňovat celý ten systém fungování státu, včetně všech jeho složek, policii, soudce atd. a omezovat podporu umění je a říkám to natvrdo - projevem primitivismu, nekulturnosti, hlouposti a neprozřetelnosti.

Málokdo si tuto provázanost mezi uměním a společností uvědomuje a proto ji zdůrazňuji. Můžeme se přít o mnohá hlediska významu umění, můžeme ho zpochybňovat, ale musíme ho podporovat. Podporou umění totiž podporujeme nikdy nekončící proces zkulturňování a emancipování společnosti, její duchovní růst, neboť nikdo inteligentní nemůže pochybovat o tom, že společnost není jenom souručenství lidí kteří dělají byznys a potom se baví.

Podporou umění tedy v konečném důsledku podporujeme sami sebe. Vnitřní potřeba tvorby je pro umělce sice prvotní motivací, avšak význam jeho práce je v tom, že umělec vycházeje ze svých subjektivních vjemů, postihuje svým uměním také věci obecnějšího významu, třeba ducha a atmosféru své doby. A v té chvíli se umění stává také hodnotou společenskou, jako bohatství všech lidí, neboť dokumentuje jejich historii a vývoj.

Kupříkladu faktickou cenu Michelangelova Davida není možné určit. Jeho směnná hodnota, či pojistná, je jen přibližná, neboť svoji umělecko-historickou hodnotou patří k duchovnímu bohatství celého lidského pokolení a tuto skutečnost nelze našimi možnostmi cenově vyjádřit. Autentická hodnota podobných děl neexistuje, nejsou na trhu, nelze ji vyčíslit. Je to asi podobné, jako chtít koupit tuto ZEM, tuto planetu.

Zem prostě ke koupi není, zatím, ať se to někomu líbí nebo ne. Lze ji ovšem ovládnout, zničit, uchovat, ale nikoliv vlastnit. Není také důvod ji chtít, patří totiž všem a ptát se kolik stojí je nemožné, neboť svojí výlučností přesahuje omezené možnosti našeho materialistického chápání světa. Pouze duchovně jsme někteří schopni pochopit a uznat její hodnotu a s uměním a kulturou je to podobné, je bohatstvím všech.

A ještě něco podstatného je třeba říci v těchto souvislostech, podporou umění podporujeme také umělce, jeho možnost vytvářet umění. Ve většině případů mu ani o nic jiného nejde, umělec ze své podstaty nepotřebuje bazén s ohřívanou vodou, ale minimální existenční jistotu ke své práci. To velmi dobře věděla v dřívějších dobách především aristokracie a podpora umění patřila k jejímu základnímu společenskému vychování.

Jednou z oblastí podpory umění je státní podpora, s celým tím svým často neprůhledným systémem grantů, dotací atd. a druhá oblast, ještě významnější, je soukromá sféra podpory umění a umělců. Kdysi ji na sebe přejímali bohatí průmyslníci, bankéři, továrníci, obchodníci, ale také lékaři, právníci a advokáti. Jejich vily, navrhované předními architekty, zdobila kvalitní umělecká díla současných výtvarných umělců.

Podpora umění byla nejen rodinnou tradicí, ale také důležitou společenskou prestiží (!!!). Nikoliv počet luxusních aut, ale rozsah a kvalita sbírek zajišťovala jejich renomé. Vybavit hotely, banky, kanceláře firmy a jejich společenské místnosti uměleckými díly, bylo naprostou samozřejmostí. Jde totiž o další podstatnou věc, kterou je třeba zmínit a sice o rovnoměrné rozprostření peněz, jimiž se stabilní společnost vždy vyznačuje.

Jestliže si umělec musí koupit boty, šaty, jídlo, či nechat opravit ojeté auto, musí si nechat udělat alespoň tři zuby, když už nemá čím kousat a nebo musí využít služeb právníka, když to potřebuje, měli by tito lidé podpořit umělce tím, že si třeba koupí v galerii jeho obraz. Těžko to dneska asi udělá prodavačka v supermarketu, ale právník, soudce, či majitel obchodní firmy by to udělat měl. Takže podpora umění je v rovnoměrně rozprostřených penězích.

A jaký je současný stav v Čechách? Už někdo viděl obraz současného umělce, nedej bože jeho sochu (!!!) v pobočce banky, v zubní ordinaci, v kanceláři či v bytě právníka, v přijímací místnosti prodejce aut? Naše etablované firmy a společnosti, investující mnohasettisícové částky do reklamy a do svého image, mají na svých zdech - pokud tam vůbec něco mají - pověšeny většinou bezcenné nesmysly a nebo reprodukce! To je jejich skutečná image.

Snad nikde v Evropě jsem se nesetkal s tak nekulturním jevem, typickým pro českou kotlinu. Není myslitelné, aby si tam opravdu dobře situovaný člověk, třeba onen recipient žijící velmi dynamickým životním stylem, pověsil na zdi své luxusní vily barvotiskové obrázky zakoupené v Baumaxu a rámované v umělé hmotě. To je švejkovská tradice a rarita bohatých Čechů, kteří se ověsí prádlem za desetitisíce a doma se obklopí kýčem, použitelným snad jenom v chlévě.

To samé se až na výjimky týká hotelů, restaurací i administrativních budov prestižních společností. Naši podnikatelé umění nepodporují a to je ostudný stav pro lidi, kteří se nazývají elitou. Jejich podpora směřuje jinam, do sportu, do viditelných PR akcí, účel měří ziskem. Umění není zbožím, v tom tradičním slova smyslu. Kultivovaný zájemce nepořizuje obraz jenom pro uložení peněz, ale také chce, aby dílo obohatilo jeho život a proto nikdy neprodělá.

A pokud nakonec někteří přece jenom něco pořídí, pak je to onen spotřební produkt masové zábavy. Jejich jinak všeho znalí manažeři si myslí, že záruku dobré investice vytváří mediální a společenská popularita, návštěvnost, masový zájem, který nikdy nic nevypovídal o kvalitě umění, jak se u nás bohužel mnozí naivně domnívají, utvrzováni sdělovacími prostředky, které umělecké problematice většinou nerozumí.

Na začátku jsem napsal, že údělem umělce je dobrovolné přijetí samoty, v níž přesto musí nějakým způsobem pozvednout hlas a snažit se být i za cenu odmítnutí slyšen. Zapomněl jsem ale dodat, že to tak platí v kulturní a kultivované společnosti, protože jedině ta chápe hodnotu společenské reflexe v umění jako onen jiný, nezávislý hlas, tolik potřebný k tomu, abychom nezblbli. Tato společnost dovolí umělci -- pošetilci, aby se vybavil alespoň kulhavou herkou.