Co Wolfowitz v Praze řekl a jak se to (dez)interpretovalo

Podle oficiální tiskové zprávy zveřejněné 28. února na stránkách Světové banky řekl Wolfowitz ve své promoční řeči za přítomnosti ministra financí Bohuslava Sobotky "a dalších významných bankovních a finančních činitelů":

Poslední část této věty se mi nepodařilo najít v žádném českém zpravodajství, z čehož usuzuji, že česká média Wolfowitzovu zmínku o V. Klausovi potlačila. Možná ji považovala za přeřeknutí, způsobené neznalostí situace a rozdíly obou ústavních systémů. Wolfowitzův dovětek také určitě nezněl příjemně sociálnědemokratickým hostitelům, ministru financí Sobotkovi a premiérovi Jiřímu Paroubkovi. Ostatně iniciátorem a spolupořadatelem mezinárodního fóra s názvem "Institucionální základy zdravých financí", v rámci jejíhož programu byla Česká republika promována na bohatou zemi, byla česká vláda, nikoli Hrad. Prezident republiky nemá v ČR podle ústavy (na rozdíl od USA) žádný přímý vliv na ekonomickou politiku vlády. Pád Klausova kabinetu roku 1997 a nástup sociální demokracie po volbách roku 1998 přinesl prudký obrat od Klausovy finanční politiky, které se hanlivě říkalo "bankovní socialismus".

Překvapená sociálnědemokratická vláda musela z veřejných financí sanovat obrovský deficit České spořitelny, řešit neméně ožehavý problém IPB a řadu vedlejších potíží, aby se nezhroutila česká koruna. To bylo ono "překonání bankovní krize koncem devadesátých let" o němž se na jiném místě zmiňuje uvedená tisková zpráva SB. Právě tato nepříjemná zkušenost vedla vládu, aby se v SB angažovala v otázce tzv. světové finanční architektury a diagnostiky finančního systému. Světová banka a osobně Wolfowitz za to Českou republiku výslovně ocenili, proto se uvedené problematice věnovalo také pražského fórum.

Všechna tato fakta jsou dobře známa analytikům SB. Wolfovitz je všeobecně považován za velmi inteligentního a kompetentního politika. Důležité věci se v oficiálních projevech často sdělují narážkou zabalenou do slovní vaty. Proto je velmi nepravděpodobné, že by se větička o Klausovi dostala do Wolfowitzova projevu a oficiálního komuniké Světové banky omylem, ať je její věcná správnost jakkoli pochybná. Paul Wolfowitz se s Václavem Klausem tentokrát nesetkal, přesto mu ale poslal na Hrad přátelský pozdrav. A současně přiložil na jeho stranu polínko do rozhořívajícího se ohně předvolební debaty o tom, kdo má hlavní zásluhu na současné české ekonomické konjunktuře.

Mimochodem, uvedená drobná epizoda je mnohem zajímavější než žabomyší spor o to, zda měly být smlouvy s Putinem podepsány na Hradě nebo v Lichtenštejnském paláci. Ale možná je první příčinou druhého.

K dalšímu zajímavému srovnání vybízejí Wolfowitzovy výroky o reformě důchodového systému a zdravotnictví. Tiskové komuniké SB cituje z interview, které Wolfowitz poskytl České televizi. Vyjadřuje se k této otázce poměrně opatrně:

Některá česká média uvedla Wolfowitzovo stanovisko v podstatně ostřejší podobě, ovšem nikoli přímými citáty. "Českou vládu současně vyzval k co nejrychlejšímu provedení klíčových reforem důchodů a zdravotnictví," napsal Jakub Svoboda v Právu 1. března. Wolfowitzova slova nebo jejich dezinterpretace? Podobné pochybnosti vyvolává výrok hlavního ekonoma Patria Finance Davida Marka, o němž je zmínka ve stejném článku. "Česká ekonomika podle něj (Marka) čeká především na Wolfowitzem zmiňované ozdravení veřejných financí." Oficiální zprávy SB takovým jazykem nehovoří. Velmi pochybuji, že by se Wolfowitz zmiňoval v Evropě o ozdravení veřejných financí, protože rozumný člověk nehovoří o provaze, má-li doma oběšence. Obrovská vnější zadluženost Spojených států je všeobecně známa a Wolfowitz patří k velmi vlivné skupině vládních činitelů USA, která tuto zadluženost zlehčuje nebo zcela ignoruje. Nebylo by dobré příliš přímočaře kázat v Evropě vodu, je-li o mluvčím známo, že doma pije plnými doušky víno. Navíc výroky o ozdravení financí neladí s faktem povýšení ČR mezi bohaté. Spíše si zde banky přihřívají vlastní polévku privatizace veřejných služeb, s čímž sice Wolfowitz jako neokonzervativec zřejmě sympatizuje, ale co by tímto způsobem sotva mohl podpořit.

Širší souvislosti

Paul Wolfowitz je víc než současný prezident Světové války. Mnohem víc, dalo by se říci. Nemá dnes sice ve Spojených státech žádnou vládní funkci (byl předtím náměstkem ministra obrany), ale nadále patří k vlivné skupině, která od devadesátých let rozpracovávala neokonzervativní politiku USA a dnes fakticky určuje politickou agendu prezidenta George W. Bushe. Vedle Wolfowitze k ní patří dnešní viceprezident USA Richard Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld, Richard Perle, náměstek ministra zahraničí Richard Armitage a několik dalších, kteří sloužili už pod Bushem seniorem a pak vytvořili jádro týmu Bushe juniora pro záležitosti obrany a zahraniční politiky. Wolfowitz patří k jejím nejaktivnějším členům. Jako první už od roku 1992 otevřeně požadoval změnu režimu v Iráku, po 11. září 2001 změnu vojenským zásahem, což se mu podařilo prosadit přes počáteční odpor o něco umírněnějších členů kabinetu.

Zmíněná skupina vystoupila v roce 1997 s "Projektem pro nové americké století" (Project for the New American Century), jenž je programem současného amerického neokonzervatismu.

Vlastní politická identita nepochybně určuje i Wolfowitzovo působení ve Světové bance. Jeho nominaci v březnu minulého roku okomentovaly Britské listy následujícím citátem z internetových stránek BBC: "Tím, že americký prezident Bush nominoval Paula Wolfowitze na funkci ředitele Světové banky, vyslal signál světu, že si přeje, aby globální rozvojové politice dominovala tatáž neokonzervativní ideologie, kterou se řídí jeho zahraniční politika." ČTK ve své zprávě z 28. února 2006 k nynější Wolfowitzově návštěvě poznamenala: "Již jeho nominace... vyvolala rozporuplné reakce, kdy proti němu vystupovali zejména nevládní organizace a antiglobalisté, kteří se obávali, že bude ve funkci sledovat hlavně zájmy USA."

Neokonzervativní ideologie a politika se mezitím stala v samotných USA předmětem protestů a také rozsáhlých analýz, jež byly zpočátku především záležitostí politické levice a levicových teoretiků. Dnes se ale kritická stanoviska začínají projevovat také v hlavním proudu americké politiky, mezi význačnými ekonomy, nositeli Nobelovy ceny, businesmany (George Soros), ba i dřívějšími představiteli Světové banky (Joseph Stiglitz, někdejší předseda Clintonovy Rady ekonomických poradců a ředitel Světové banky, roku 2001 laureát Nobelovy ceny za ekonomii). Kvalifikovaných kritických rozborů je už k dispozici celá řada. Shrnují je např. dvě nejnovější knihy známého sociálního vědce Davida Harveyho "Nový imperialismus" a "Stručné dějiny neoliberalismu" (David Harvey, The New Imperialism; A Brief History of Neoliberalism, obojí Oxford, New York: Oxford University Press, 2005). Tyto analýzy mohou posloužit jako užitečný protipól oficiálních prohlášení SB a osvětlit probíhající debatu, u níž má česká veřejnost zatím naprosto nedostatečnou představu.

Páteř světového finačního systému, kterým protékají nepředstavitelné objemy peněz, (pohříchu v naprosté většině fiktivních, tj. spekulativních, nepodepřených reálnou produkcí) tvoří elektronicky propojená síť největších světových centrálních, investičních a obchodních bank, burz a dalších finančních institucí, včetně Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Finační toky jsou značně nestabilní, což je způsobeno jejich převážně spekulativním charakterem.Výkyvy přitom způsobují vážné krize, jak tomu bylo v Mexiku, Argentině, Jižní Koreji nebo Thajsku. Hroutí se při nich velké banky, státní měny a mamutí podniky. Podobné krizi, v globálním měřítku malé, ale v našich poměrech potenciálně ničivé, unikla Česká republika o vlas koncem devadesátých let. Odtud český zájem o stabilizační nástroje, vyjádřený například organizováním nedávného finančního fóra.

Kritická analýza, kterou shrnuje ve svých knihách Harvey, ovšem poukazuje na to, že uvnitř tohoto systému existují určité privilegované kanály, jimiž zejména při výkyvech proudí peníze (z pohledu celkových bilancí) vždy jednosměrně, z chudé periférie směrem do bohatého centra. Za jeden z takových kanálů označuje Harvey linii MMF - SB - Wall Street - Ministerstvo financí USA - Federální rezervní systém USA (fungující jako "distribuovaná" centrální banka Spojených států). Není to samozřejmě jediný kanál; jiné končí v londýnské City, Frankfurtu, Hongkongu, Šanghaji a v japonských bankách. Harvey ovšem jako britský a dnes už především americký vědec věnuje pozornost především "americké konexi".

Významnou úlohu v tomto systému sehrávají půjčky, které centra kdysi chudším zemím přímo vnucovala (z titulu rozvoje, ovšem hlavním motivem byla snaha investovat přebytky např. petrodolarů). Dnes se už tyto půjčky poskytují opatrněji. V případě krize spojené s propadem vlastní měny musí dlužnická země splácet v reálných hodnotách zboží mnohem víc, než původně dostala a často není vůbec schopna dostát svým původním závazkům. Navíc půjčky Světové banky jsou pravidelně podmíněny provedením "strukturálních adaptací", jejichž důsledkem bývá omezení nebo likvidace životně důležitých veřejných služeb - zdravotnictví, školství apod. Jednosměrný způsob, jakým fungují výkyvy a vlastně trh jako celek (Stiglitz hovoří o "asymetrii trhu") je jedním z důvodů obrovského chronického zadlužení rozvojových zemí, o čemž ale finančníci většinou cudně mlčí. Až na výjimky. "Co je to za divný svět, v němž nejchudší země fakticky dotují nejbohatší", napsal Stiglitz v knize "Burácející devadesátá léta" (The Roaring Nineties), jež vyšla roku 2003.

V této souvislosti se lze právem domnívat, že Česká republika udělala velmi dobře, když v roce 2003 urychleně splatila všechny své závazky vůči Světové bance. Zmínky médií o tom, že "ČR již od světové banky nebude moci dostávat finanční pomoc a naopak začne více dávat chudým zemím" (iHned 28.2. a řada dalších), v nichž jakoby zaznívalo politování, naopak působí bizarně. Autor, od něhož řada ostatních soudě podle totožných formulací pouze bezmyšlenkovitě opisovala, asi nepochopil situaci. Ve skutečnosti je přeřazení od půjčovatelů k dárcům příslibem. Česko nepatří k periférii, ale ani k opravdovému centru. Reklasifikace ve Světové bance znamená pro náš finanční systém a podnikatelské kruhy šanci posunout se trochu blíž k centru, kde budou přítoky peněz o něco vyšší a odtoky o něco nižší. Případné nenávratné dary bývají ve srovnání s bilancí těchto toků velmi malé. David Marek z Patria Finance chápe tento aspekt sice po svém, ale správně: "Růst prestiže ČR...může zlepšit i známkování udělované ratingovými společnostmi a ČR by tak mohla přilákat víc investorů", píše o jeho stanovisku Právo.

Důvod ke spokojenosti? Určitě ne. "Čerpadlový efekt" světového finančního systému spolu s dalšími procesy vyvolává rostoucí nerovnováhu a napětí mezi centrem a periférií. Všude je stále více nespokojenosti nejistoty, chaosu, výbuchů nenávisti. Jeden za druhým následují obsažnější děje i krátké epizody odrážející a vytvářející tuto situaci: volební úspěchy levice v Latinské Americe, aféra s karikaturami Mohameda, zničení svatyně v Sámarrá, íránská snaha získat jaderné zbraně... Spoléhat na to, že Česko zůstane ostrůvkem relativního pokoje v rozbouřeném světě by byl velký omyl. Stojíme jako všichni ostatní před volbou. Buď můžeme spolupracovat (v naději na budoucí odměnu) s těmi elitami, které chtějí vytvořit nějakou společnou frontu bohatých a vyřídit si to se vzbouřenci na periférii silou, nebo - s velkými obtížemi a vyhlídkami na úspěch jen ve vzdálenější budoucnosti - pracovat pro porozumění, uklidnění a nějaké spravedlivější uspořádání světa. Souhlasím s těmi (nejsou to jen snílkové, ale také střízliví analytici), kdo považují první variantu za sebevražednou a druhou za jedinou naši možnost.

Vraťme se k Paulu Wolfowitzovi a jeho zemi. Současné vedení Spojených států, k němuž nepochybně patří, čelí dnes obtížné situaci. Světová hegemonie USA, po druhé světové válce po dlouhou dobu nepochybná, se už asi třicet let povážlivě drolí. Nejdříve zanikla ve sféře produkce zboží a služeb. Konec studené války znamenal pro USA zánik politické hegemonie (což se výrazně ukázalo při druhé intervenci v Iráku, kterou USA nedokázaly přes všechnu svou snahu legitimizovat v duchu mezinárodního práva). Postupně slábne vliv americké masové kultury. Od devadesátých let ztrácejí Spojené státy také svůj předchozí rozhodující vliv ve sféře financí. Penězovodu, který ústí v newyorských investičních bankách a zprostředkovaně pak ve Federálním rezervním systému, vyrostli konkurenti v jiných centrech světových financí. Stále častěji se hovoří o přechodu světového obchodu ropou z amerického dolaru na euro (otázka, jež úzce souvisí s oběma válkami v Zálivu a íránskou ropnou a jadernou politikou). Spojeným státům zůstává v ruce už jenom jeden velký trumf: vojenská síla, daleko převyšující sílu několika potenciálních protivníků dohromady.

Vojenská síla má ovšem své meze. Jak píše Harvey, Spojené státy mohou provést bez problémů cokoli, co lze udělat špičkovou technikou z výše minimálně deseti tisíc metrů. Na zemi to však neplatí. Situace, do níž zabředla americká armáda v Iráku, je toho výmluvným dokladem.

Neokonzervativní jádro ve vedení USA chce i za těchto okolností pokračovat dál, jakoby se nic nedělo. Dále pracuje na vylepšení ohrožené pozice Spojených států mimo jiné ovládnutím větší části světových ropných zdrojů. To zřejmě v současné situaci provést nelze jinak než v Iráku, tedy vojenskou silou. Jedním z předpokladů úspěchu je ovšem větší mezinárodněpolitická podpora. Právě v této oblasti je možné vidět roli Paula Wolfowitze, amerického neokonzervativního stratéga, politika a diplomata, který dnes stojí v čele Světové banky. Mimo jiné stmelovat "západní tábor", získávat spojence. Nikoli nutně bojovými výzvami, ale nejrůznějšími činy a gesty ukazujícími, jak je dobré držet spolu uvnitř organizace, v jejímž čele stojí.

Jak jsem se snažil ukázat, tuto politiku považuje v jejích důsledcích za nesprávnou a katastrofickou stále více lidí v samotných USA, o jiných zemích nemluvě. Caveant consules: měli bychom dávat pozor, aby z ní nevzešla škoda.