Paradox pokladu "malé víry" se vysvětluje už v mottu: "...když jsem slabý, právě tehdy jsem silný." (2 Kor 12, 10). Autor se sám sebe ptá, zda Ježíš svým podobenstvím o víře jako zrnko hořčice nemínil, že bychom měli v dnešní době rozumu umenšit svoji víru a doplnit ji poctivým hledáním -- a poznáním, že teď už zase vím o něco víc, ale o to víc vím, že nevím nic (a tak postupně vzrůstá má potřeba věřit).

o Vysokoškolský učitel a duchovní pastýř vysokoškoláků Tomáš Halík jako kněz pracuje právě s tímto paradoxem poctivého hledačství -- a -- pokud mohu soudit podle sebe -- právě svými filosofickými úvahami, nabitými fakty a poctivou skepsí, přitahuje poznání lačný typ lidí k mystériu víry. V tomto paradoxu jde o kontinuálnost, neustrnutí hledání na jediném bodě, v němž by byl hledač znaven a opevnil se v na(do)bytých "jistotách". "Chceš-li být 'něco' (něco znamenat, něco mít, něco znát -- zkrátka: fixovat se na jednotlivá jsoucna, na svět věcí), pak nejsi svobodný pro setkání s Ním", píše bez obalu Halík, neboť "'Království boží není z tohoto světa.' Tam (...) platí úplně jiná logika než v 'tomto světě', logika paradoxu: kdo chce být největší, ať je jako nejmenší a služebník všech, kdo ztratí svůj život, ten ho získává..." Ve prospěch "odvahy a trpělivosti vytrvat v otázce", tedy v procesu, připomíná autor, že už Tomáš Akvinský uvažoval o tom chápat boha spíš jako sloveso, než jako podstatné jméno a dominikánský filosof Kerr dával přednost pojímání Boha jako události, nikoli jako entity.

Musím se přiznat, že autorův otevřený postoj k hledajícím, i osvěta, týkající se poměru křesťanů k vyznavačům jiných náboženství a eticky žijícím agnostikům a ateistům ("anonymní křesťané") - vyjádřený příběhem o autorově křesťanském studentu, který na léta zmizel ve východoasijském buddhistickém klášteře, aby se obohacen vrátil ke křesťanství - mne uklidnil tím spíš, že tento text píši na počítači, patřícímu k "chrámu" jedné z denominací "západního hinduismu".

V této souvislosti musím vyjádřit svůj dojem, že kniha esejů otce Halíka se mi zdá být složena téměř ze samých styčných bodů obou nauk o Bohu. Když mezi autorovými myšlenkami spatřím větu "Opravdová živá víry je permanentní zápas s naším já, které -- i když bylo jednou v okamžiku obrácení vysunuto 'z pozice boha' - přesto stále znovu usiluje se do této pozice vrátit", mám pocit, jako bych četl vyjádření onoho indického duchovního učitele, jehož úvahy o víře nyní dočítám, anebo vyslechl větu jednoho ze svých současných spolubližních, jejichž vyznání má svůj prapůvod ve středověkém indickém náboženském hnutí bhakti.

Zmíněný věčný zápas se v dnešní době stává základní otázkou každého z nás, bojem na život a na smrt -- a je tedy zároveň i svorníkem různých nauk o Bohu: "Člověk-bůh, nekorigovaný žádným božím Ty, zbytněl ve svém já; navíc ve své rychle nabyté nové velikosti se nyní jaksi nevešel do svého světa a začal se ve svém prostředí chovat poněkud neohrabaně a ničit ho." Podle autora, který cituje Richarda Rortyho, je jedním z nejočividnějších projevů této novodobé "metamorfózy" Boha postup některých amerických křesťanů, kteří se s osvícenstvím sice nevzdali Boha, ale redefinovali ho a slovem Bůh nyní míní "naše budoucí Já."

Ačkoli se otec Halík (i když vyznavač abrahámovských kořenů křesťanství a fanoušek zenbuddhistické filosofie) rozčiluje nad diletantským myšlením "amatérských religionistů", kteří si myslí, že všechna náboženství jsou vlastně o tomtéž, nemohu se zdržet vyjádření svého dojmu, že alespoň co do pramenů vytékají všechny poctivé nauky o Bohu z jediného zřídla, které následně teče po těchto cestách: umenšení zbytnělého Já prostřednictvím zvětšení vzájemné lásky: vztahu já -- ty, ústící do lásky k Bohu...

Tomáš Halík píše: "Když křesťan vyznává svou víru slovy 'věřím v Boha Stvořitele', neříká tím, že si myslí, že 'to všechno na počátku udělal jakýsi neviditelný velký strýček za kulisami'- tyto jeho dohady jsou jeho 'soukromá věc' a z hlediska víry jsou úplně irelevantní -, nýbrž se tím zavazuje k postoji úcty vůči světu; vyznává totiž, že svět je svěřený dar."

Na tomto místě mi v plné míře dochází, proč mi kniha katolického kněze Tomáše Halíka připadá jako brilantní soubor kázání jednoho z duchovních učitelů komunity, jejíž život nyní pozoruji. Ze všech skupin věřících, o nichž jsem kdy slyšel, mi totiž následovníci bhakti nejvíc připomínají židovské chasidy, jejichž moudrost byla jednou z prvních inspirací spirituální cesty Tomáše Halíka.

V knize dvakrát uvedený (autorův oblíbený) citát Nicolase Lashe, že "Židé, křesťané, muslimové a ateisté jsou zajedno v tom, že nevěří v bohy", bych doplnil o fakt, že například i následovníci bhakti věří v jednoho Boha a že i jejich kazatelé, stejně jako dalajláma, přicházejí připomínat lidem různých (zvláště islámských) zemí, aby lépe žili svou "domácí víru". Opravdový duchovní vůdce se ostatně vždy pozná podle toho, že jeho věty a postoje jsou obecně etické a -- abych parafrázoval autora - z širokých kořenů rodné víry mu prýští étos všeobecné boží lásky.

Zde se už dostávám k islámské otázce, k níž je v díle profesora Halíka zaujat naprosto jasný a čistý postoj, vyjádřený autorovou oblíbenou fotografií z prvního setkání představitelů světových náboženství v Assisi: "papež Jan Pavel II., držící se za ruku s dalajlámou, Velkým mufti a vrchním rabínem". A znovu mi autorova slova znějí jako kázání jednoho z mistrů, při jejichž čisté řeči je nutné zapnout všechnu svou schopnost koncentrace a kontemplace: "'Aláhu akbar'- Bůh je veliký, větší, zní v tolika částech světa několikrát denně z úst miliardy našich bratří a sester muslimů; 'není boha kromě Boha' začíná jejich vyznání. Není boha kromě Boha! Toto je třeba, abychom do všech světových stran řekli společně a nahlas: V bouři a vichru násilí není Bůh! V zemětřeseních rasové, národnostní, politické a náboženské nenávisti a nesnášenlivosti není Bůh! Bůh je jen v 'šumu jemného vánku'- v blahoslavených šiřitelích pokoje, kteří obdrží zemi za dědictví.

Bůh není v ničivých vlnách tsunami a dalších přírodních katastrofách, nýbrž ve vlnách solidarity s těmi, kdo trpí."

Není žádná svatá válka, jen mír je posvátný. Kdyby se všichni řídili jen zásadou 'oko za oko', byl by brzy celý svět slepý. Musíme už jednou rozetnout nebezpečnou spirálu odplaty a pomsty. K uzdravení našeho společného světa nestačí logika 'jak ty mně, tak já tobě' - musíme se učit logice 'jak bůh mně, tak já tobě', cestě odpuštění a smíření. Síla k takovému jednání se rodí jen z kontemplace, z modlitby."

Není třeba víc psát, není třeba víc citovat. Je také bez debat, že dnes je jen málo křesťanských filosofů typu autora, kteří by dokázali vyvinout tolik otevřenosti pro věc vztahu mezi věřícími a ateisty, také mezi jednotlivými křesťanskými denominacemi a nakonec i mezi světovými náboženstvími. Mezi nimi ostatně dle Halíkova křesťanství dělící čára Posledního soudu nevede: "Zda jsi odpověděl vírou... bude Bůh sám na konci tvého života hodnotit patrně spíše zvážením toho, jak ses k světu kolem sebe choval, než toho, co sis o světě a způsobu jeho vzniku myslel."

Autorita Tomáše Halíka podle mého netkví jen v jeho erudici a vzájemně se obohacující praxi sociologa, psychologa, teologa, religionisty a filosofa, ale také v jeho osobním poctivém boji s už zmíněným ztělesněným protihráčem dobrého Boha v nás v podobě vlastního ega, které na něj konkrétně útočí zbraní vědomí si jeho olbřímích talentů talentů (tento boj reflektuje v pasážích, v nichž se přiznává, jak je rád, že existují dobří lidé na místech herců, advokátů a dalších povolání, o nichž si myslí, že by je konec konců vykonával také dobře.) "Jaká je to úleva, myslím si na prahu spánku, když 'svět pouštím z ruky', jaká svoboda, jaká radost -- že nejsem Bůh!" přiznává se upřímně autor.

A tak - jestliže je autor sám s to si přiznat, že není Bůh, proč bychom si to nemohli přiznat my?!: "'Modlit se', říkával svatý Augustin, znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět. Je to však zároveň symfonie, která zřetelně naznačuje gradaci k svému závěru a vyvrcholení. Smysl pro tuto gradaci se jmenuje 'ctnost naděje' a naznačený závěr se jmenuje 'šalom', velký mír, který nastane, až bude Bůh všechno ve všem. Bude-li toto teolog říkat, zas fyzik a biolog si dají ruku na ústa, protože jejich výzkumy samy o ničem takovém nemluví, jakožto vědci k tomu nemohou nic -- potvrzujícího ani vyvracejícího -- dodat."

Teologický text -- báseň. Možnost cokoli dodávat k oboru toho druhého profesor Halík vědcům a teologům však ponechává -- pouze na poli filosofie. Že by se mohl vědec modlit formou výzkumů a teolog pomocí nich následně přibližovat k Bohu, přijde autorovi, vychovanému v době pěkně přehledně rozškatulkovaných odborností, zřejmě jako myšlenka svrchovaně diletantská (i proto, že má na potvrzení své teorie řadu zcela zřejmě stejně vychovaných vědeckých přátel, z nichž jednomu věnoval celý esej "Utrpení věřícího vědce").

Nutno však říci, že i bez jeho svolení dnešní vědci stále více a více dodávají a potvrzují, například v podobě Elegantního vesmíru Briana Greena, logiky vesmírných dějů Terence Mc Kenny či angelologie dějin Emila Páleše, anebo v podobě celé M-teoretické školy (omlouvám se dalším "modlícím se vědcům" za své kusé vědomosti).

I jeden z nejlepších léčitelů, zesnulý pater Ferda, by se zřejmě trpně pousmál nad zglajchšaltovaným vyjádřením svého kolegy Halíka, že: "Není nic trapnějšího, než když je křesťanská víra umísťována (v horším případě ji tam lokalizují sami věřící) do pochybného spolku se všemi okultisty, ezoteriky, amatérskými parapsychology, spiritisty, léčiteli a šarlatány." Zvědavý čtenář jistě vysloví dotaz, jak si v Halíkových očích stojí někteří nedůvěryhodní mystici. Odpověď nalezne v kapitole "Volám: Násilí!", v níž sice, pokud je kulturymilovný, zajásá nad tím, že autora ze všech filmových adaptací evangelia nejvíce zaujalo Scorseseho (nikoli "Scorseho", jak, mimo jiné chyby, připustily zřejmě narychlo puštěné korektury knihy) "Poslední pokušení Krista" (jeden čas Vatikánem oficiálně zakázané), zároveň se ale dozví, že autor nemá důvodu považovat vize katolické světice Anny Kateřiny Emmerichové o dějích na Golgotě za autorizované pouhou kanonizací zmíněné. Autor, bývalý klinický psycholog, diagnostikoval u světice duševní chorobu, což je v jeho očích očividný důvod k diskvalifikaci nikoli ze svatosti, ale z množiny hodnověrných informačních pramenů. Jak tak probírám mystiky, jejichž život je mi znám, přemýšlím, kterého z nich by se by nebylo možné podle dnešních měřítek normality označit za duševně nemocného - a zda právě tzv. "normalita" není důvod k diskvalifikaci z lidství, natož z průniku do univerzálního informačního pole.

Halíkova cesta "k víře přes mozek" je prostě svrchovaně efektivní pro intelektuály (a naše doba je dobou intelektu) - a mně osobně je velice blízká, ovšem tato cesta není univerzální pro všechny lidi a životní situace. Existuje i srdce - a občas je velice milé si - konkrétně v Britských listech - přečíst svědectví typu vyznání Igora Chauna (člověka, který po svých dokumentárních filmech o spiritualitě už snad není v podezření, že by nebyl poctivým intelektuálním hledačem), že se nemusíme bát, neboť Ježíš a Maria jsou s námi, což může doložit tím, že je na vlastní oči viděl a mluvil s nimi.

To, že se profesor Halík přiznává, že nedisponuje "žádným 'zvláštním' osobním zjevením ani osvícením" (tato věta spadá k tématu stadionových charismatiků) ještě neznamená, že jím nemohou disponovat jiní a že jiní (pochybní "esoterici a léčitelé") nemohou mít schopnosti, s nimiž se Tomáš Halík, i přes svou nepochybně rozsáhlou psychologickou, sociologickou a kněžskou praxi, dosud nesetkal.

Tomáš Halík je "radlice prvního nasazení", která prohrnuje temnotu mezi nejrůznějšími pojetími lidské spirituality. Protože je však radlicí, některé jemnější cestičky mu zkrátka unikají. Je možné, že cestou, kterou mocně prohrnul, půjdou další s košťátky a lopatkami a budou jeho dílo dočišťovat a prohlubovat. Možná však, že svojí oblíbenou cestou skepse k vlastní skepsi, jíž došel ke křesťanské víře, dojde i ke skepsi, týkající se své skepse k věcem, k nimž je dodnes skeptický - a bude dočišťovat sám.

Ostatně, nechme na závěr znovu mluvit autora samotného: "Někdy se mi zdá -- ačkoliv jsem člověk velmi racionálně zaměřený a je mi protivný módní šerosvit okultistických předtuch a klepání spiritistických stolečků --, že události, které pak vyvřou na povrch a otřesou světem, jako jsou války, teroristické útoky, nebo dokonce přírodní katastrofy, mají jakousi analogii, či dokonce předznamenání ve vnitřním světě lidí a ohlašují se už dlouho předem právě změnami v duchovním životě řady jednotlivců a 'náladou doby.'"

Co dodat? Náš národ i svět by měli Bohu poděkovat mimo jiné -- za Tomáše Halíka.