Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ve věci pořadu Tykadlo z 24. dubna 2007 mělo mimo neodůvodněnosti, a tudíž nepřezkoumatelnosti, na kterou se může stěžovatel odvolat při jejím rušení prostřednictvím správního soudu, věcné chyby, dané nepřesnou formulací stížností i zúženým chápáním vlastní role Radou. Chybou stěžovatelů bylo, že aplikovali při své stížnosti pouze paragraf zákona o "objektivitě a vyváženosti", který se nevztahuje na pořady pro děti (pohádka nemůže být objektivní), nikoliv však ustanovení článku 1 Kodexu České televize o zvláštní pozornosti věnované konfrontaci rozmanitých názorů.

Koaliční vláda se rozhodla nabídnout velkorysou finanční injekci obcím v okolí Brd. Peníze do zanedbané infrastruktury jim budou poskytnuty bez ohledu na to, zda v Brdech bude stát americký radar anebo ne.

Dvě okolnosti jednoznačně ukazují na to, že se jedná o obyčejné uplácení. Tou první je ujištění Mirka Topolánka, který prohlásil, že o úplatek se v žádném případě nejedná. Toto ujištění zaznělo ze stejných úst, která není tomu tak dávno tvrdila, že vláda v žádném případě nedopustí, aby radar stál blíže než čtyři až pět kilometrů od nejbližších obcí.

Bernard Mangott, Martin Senn, přeložil Richard Seemann

Obava politického a vojenského vedení Ruska nepřichází náhodou a také z historického pohledu nabývá na věrohodnosti. Výklad, že americké plány o protiraketové obraně jsou "provokací", se ne v poslední řadě odvozují od zkušeností Moskvy s americkou zbrojní (kontrolní) politikou v posledních deseti letech. Sklon USA k unilaterální hegemonální aroganci potrhal sítě zbrojní kontroly a odzbrojovacích dohod.

Vyplísnění bylo zřejmé jak od USA tak od Česka. To, že zřízení raketového obranného komplexu ve východní Evropě ocenil Darabos jako "provokační akt", urazilo jejich city. Neprávem, protože postoj USA se rovná skutečně provokaci -- jako hrozba vojensko-technické nukleární síle Ruska, jako akt, který se dotýká ruské velmocenské citlivosti, která tím dodatečně zatíží i euroatlantické vztahy k Moskvě.

Milý pane Václave Davide,

Velice mě zaujal váš příspěvek, za jehož téma jste si zvolil situaci v zemi, ve které již dvacet let žiji. Zaujal mě proto, že pohled "zvenčí" bývá i pohledem osvěžujícím a často vnáší do problematiky nové světlo. Zajímavý je i proto, že Vy jste příslušníkem české mladé generace -- generace, která se může svobodně vyjadřovat a přemýšlet, aniž by se musela bát následků, které byly typické pro Vámi zmíněnou dobu studené války. Mezi Vámi a mnou je rozdíl dvaceti let. O době studené války jste jistě četl a slyšel z vyprávění, já si na ni osobně pamatuji. Obávám se však, že Váš způsob myšlení je poznamenán jednostraností té smutné doby více než můj.

Bývalý holandský europoslanec Michiel van Hulten bude od októbra pracovať v Bruseli ako lobista pre kontroverznú firmu Burson -- Marsteller. Uvádza do holandský denník de Volksrant ZDE.

Medzi klientov tejto PR agentúry patrila podľa britskej mimovládnej organizácie Corporate Watch ZDE napríklad diktatúra v Barme, saudská kráľovská rodina, či rumunský despota Nikolae Čaučesku.

Spoločnosť sa zviditeľnila aj tým, že pre svojich zákazníkov vytvárala tzv. "falošné záujmové skupiny".

Pokud se předseda "Nezávislé odborové organizace" ČT na titulní straně LN dne 5. 9. 2007 vyjadřoval v článku s provokativním titulkem "Nejde o změnu, ale o likvidaci značky ČT" ke kvalitě nového designu České televize, nejspíš to bude tím, že je kvalifikován k tomu, aby dokázal odborně posoudit grafickou i animační úroveň grafického obalu a nového loga ČT, stejně jako desítky dalších věcí, které tento diletant už v minulosti komentoval. Holt k politice a k fotbalu - a k veřejnoprávním médiím - se vyjadřuje každý. Vždy jsem se domníval, že role tripartity jsou definitivně určeny. Odboráři se starají o zaměstnanost a otázky zákoníku práce, požitky svých členů a dalších zaměstnanců, zaměstnavatelé o zisk akcionářů, kvalitu a prodejnost výroby, vláda pak o vyváženost vztahů, které z principu námezdní práce vyvážené být nemohou. Ne tak v České televizi a v Českém rozhlase. Zde parlamentní demokracie ve své blahovůli vytvořila z diletantů všeználky a pověsila tak čerty na zeď. Oslabení ČT, postupná likvidace zavedené značky či dokonce privatizace televize nehrozí, i když se nám to snaží agilní odborář Dekoj podsunout. Naopak. Česká televize převzala iniciativu v procesu digitalizace a pomalu, ale jistě nabírá dech. Nový design předznamenává změny ve chvíli, kdy komerční konkurence neví, jak se k digitalizaci postavit.

Upřímně vítám, že diskuse o radaru XBR se díky BL posouvá z roviny obecných blábolů do roviny technických faktů. K článku "Radar XBR Brdy - Technická analýza a odhad výkonových parametrů" bych jen rád poznamenal dvě drobnosti, píše J. Kokeš:

1) v dosahu první Fresnelovy zóny (tedy v dosahu silného energetického působení radaru a jeho bočních laloků) se ocitnou i hustě osídlená sídliště na JZ Prahy. V této zóně se nachází například sídliště Motol, včetně nemocnice. Zajímalo by mne, jak vedení nemocnice zajistí fungování přístrojů (CT, NMR, ultrazvuk, ...) v podmínkách silného impulsního rušení. Zajímalo by mne, kdo ponese odpovědnost za případné poškození pacientů v důsledku rušení přístrojů XBR radarem.

2)ve frekvenčním pásmu X, ve kterém vysílá radar, tedy v pásmu 8 až 12,4 GHz, leží veškeré vysílání satelitních televizí. Satelitní přijímače jsou mimořádně citlivá zařízení s citlivostí pod 1 mikrovolt. Pokud je paprsek odražený od blízkého cíle rovnou nezničí, s jistotou znemožní příjem satelitního vysílání. Zajímalo by mne, jak to přivítají provozovatelé satelitních TV stanic.

V týmu vládního zmocněnce pro radar Tomáše Klvani pracují podle Lidových novin (LN) lidé napojení na firmu AMI Communication, která vyhrála dvoumilionovou vládní zakázku na propagaci radaru. Dnešní LN píší, že Klvaňovou asistentkou je Lucie Mrázová, která dříve působila jako jednatelka české pobočky světoznámé lobbistické firmy Dutko Worldwide. LN píší, že tato firma působí jako strategický partner společnosti Pan Solutions, která je majetkově propojena s AMI Communication.

Takto popisuje propletenec lobbistických zájmů o české peníze za americký radar ČTK na základě článku Lidových novin z 5. 9. 2007 pod titulkem "Klvaňa dohlížel na zakázku. Získali ji jeho známí". Jak zjistily Britské listy, lobbistická kauza je ještě zajímavější. V jejím pozadí totiž nestojí nikdo jiný, než bývalý ministr zahraničí, dnes místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra a bývalá mluvčí ODS Jana Marcová, od března 2005 spolumajitelka AMI. Klvaňova asistetka je loibbistkou stále. Vláda nevypsala výběrové řízení a zakázku přidělila přímo konglomerátu firem AMI, který má velmi zajímavá obchodní i politická propojení... Nejvíce do ODS.

Konečný souhlas s výstavbou radaru podmiňuje vláda nezávislými zdravotními testy, píše MfDnes v článku Vláda jednala v Brdech, obcím slíbila miliony. "První uskuteční američtí vědci na Marshallových ostrovech, kde tento radar už slouží, další proběhne tady u nás v Česku a dělat ho budou naši odborníci," vysvětlil vládní koordinátor Tomáš Klvaňa. "Pokud by některý z těchto testů prokázal, že činnost radaru má špatný vliv na zdraví lidí, stavbu zakážeme," slíbil Mirek Topolánek.

Cožpak o radaru rozhoduje vláda? Pokud se nemýlím, tak o pobytu cizích vojsk na území státu rozhoduje Parlament,a to v obou komorách, upozorňuje Jan Golan. Nebo že by se měla měnit Ústava? Nebo se pan Topolanek domnívá, že ji není nutno dodržovat?

Tato vláda mi začíná připomínat svoji servilitou a pohrdáním právem vlády normalizační, dodává.

Vaše články o radaru v Brdech někdy připomínají mýtus. Dikce řady článků mě vrací do let totalitních. Čtu BL od roku 2000, ale snižuji frekvenci čtení vzhledem ke shora uvedeným připomínkám. Dříve jste byli tribunou nekonformních. Teď se stáváte plátkem grafomanů, píše Vítězslav Kutík.

Pozn. JČ: Ať už je tomu s významem amerického radaru pro ČR jakkoliv, ať už to je ohrožení suverenity České republiky, nebo naopak vítaná pomoc velké demokratické mocnosti, je to zcela zjevně téma, které se stalo zatěžkávací zkouškou české demokracie, už pro to, jakým způsobem se k němu stavějí politici i veřejnost. Pokud skoro 70 procent národa radar odmítá a zemi ho přesto vnucuje vláda, která má mandát jen dvou přeběhlíků, tedy velmi chabou demokratickou legitimitu, přesto chce dělat radikální změny, které ovlivní situaci České republiky na desítky let dopředu, musíme poskytnout tomuto tématu i názoru lidí prostor. A že se mnozí z nich vyjadřují jazykem z komunistické éry? Je to tak překvapivé? Mnozí lidé všech politických přesvědčení se dodnes v ČR často vyjadřují jazykem z komunistické éry, včetně pana prezidenta.

Máte-li, pane Kutíku, věcné protiargumenty vůči zde zveřejňovaným obavám, pošlete nám je, rádi je budeme publikovat.

Přečetl jsem si pozorně článek Štěpána Kotrby "Chcete prezidentem Klause? Najměte si Paroubka", úvahu Jaroslava Foldyny "Jen být vládou ovládáni není demokracie, aneb recept na poctivost politiky ČSSD" i reakci Michaela Kroha s titulkem Sen o moderní levici o neutěšeném stavu naší levicové politiky. Souhlasím s jejich pocitem hodnotové prázdnoty a rád bych přičinil poznámku, která není v žádném případě kandidátkou na citát týdne, nicméně je pokládám za velice výstižnou.

Jsem přesvědčen, že největším handicapem české politiky je to, že je dělána proto, aby určití lidé byli zvoleni, zatímco normální je to, že politika je dělána proto, že určití lidé byli zvoleni.

Ladislav Žák píše: "Jsem přesvědčen, že největším handicapem české politiky je to, že je dělána proto, aby určití lidé byli zvoleni, zatímco normální je to, že politika je dělána proto, že určití lidé byli zvoleni. "

Politik v demokracii ovšem potřebuje nutně zpětnou vazbu. Představa, že politik po svém zvolení do funkce může cokoli a nemá usilovat o kladný ohlas ze strany veřejnosti, je diktátorská. Problémem české politiky a společnosti vůbec je naprostá neprůhlednost, není zde jasně definovaná odpovědnost, což přeje průměrným slabochům, hlupákům a korupčníkům.

Člověk by čekal, že jej v české politice nemůže již nic překvapit. Česká ministryně obrany Parkanová tuto domněnku ve svém článku "Debata o radaru: starostové jednat nechtějí", který MF DNES otiskla 5. září, hravě vyvrátila.

Parkanové zřejmě nestačilo, když ve funkci ministryně obrany oslavně zapěla šéfovi "demokratického světa" G. Bushovi na Hradčanech v době jeho pražské návštěvy, čímž se jí podařilo o míle přeskočit patolízalství, kterého se české ( československé) vlády dopouštěly v době naší příslušnosti k "socialistickému světu" vůči představitelům SSSR, a ve svém proradarovém nadšení evidentně hodlá setrvat.

V neustávající diskusi, zda radar ano, nebo ne, jsou probírány jeho politické, vojenské, technické, zdravotní a ekologické aspekty. Jejich váha nebo i platnost ale silně závisí na tom, čím toto zařízení je, resp. může být. Jestliže je poukazováno na nedostatek informací, pak je to určitě právě v této věci. Ale těžko tomu může být jinak, upozorňuje Josef Dusil.

Že Hamburk je pro Českou republiku důležitým přístavem, to není nic nového, v době kontejnerového převozu zboží to platí ale ještě víc než dříve. Že by podle přání presidenta Spojených státu amerických George Bushe by měly být kontakty mezi mezi hlavním městem ČR a tímto německým přístavem by měly být ještě užší než dnes, to má dělat s tím, že si i Bush konečně uvědomil, že rakety jsou jedna věc, cesty zboží ale jiná. A tak od roku 2012 mají podle Bushovy vůle Praha a Hamburk spolupracovat v boji proti darebáckým státům a neznámým teroristům...

Proč Češi nemohou vybudovat demokracii, každý moc dobře ví. Nikdo z nás si to však nechce přiznat. Je to kvůli tomu, že jsme se dosud nezbavili komunistických přežitků. Jak bychom se však mohli zbavit komunistických přežitků, když se dosud nezbavili kapitalistických přežitků?

Čtyřicet let se nás snažili komunisté beznadějně zbavit kapitalistických přežitků a nakonec to vzdali a prodali nás kapitalistům. Chudáci demokraté nás nyní musí zbavovat dvojích přežitků -- starých kapitalistických a minulých komunistických.

Povídal známý, jak se mu bez varování nastěhovali do chaty miloučcí plchové. Ono ale, co je malé, nemusí být nutně milované a hezké. Plchové se nehodlali nechat vytlačit a urputně se drželi nového domova. Mít dneska domov je výhrou, přátelé, to je známo od Šumavy k Tatrám i jinými směry. Bez domova není štěstí. Ne každý je rozeným vandrovníkem, tulákem a objevitelem -- u nás máme představu domova kolorovanou, takovou jako by malinkatou a hezounkou.

V pátek se na BL objevily dvě zprávy o odměnách pro vedoucí pracovníky. První se ptala: "Nemají ředitelé firem stud?" Druhá oznamovala, že "Prémie makléřů dosahují rekordních hodnot". Shrnutí informací neměla autora a fakta byla převzata ze zahraničního tisku. Obě zprávy jen potvrzovaly, co je všeobecně známé. Platy manažerů firem dosahují astronomických výšek. Zatímco před padesáti lety byly platy manažerů maximálně pětinásobek, výjimečně desetinásobek průměrného platu ve firmě, tak dnes dosahují běžně dvouset až pětisetnásobek. Co se to stalo? Kdo za to odpovídá? To opravdu má takový ředitel nebo náměstek pětsetkrát větší cenu pro firmu než průměrný zaměstnanec? Cožpak si nikdo neuvědomuje, že ten nafoukaný panák na ředitelství bez práce stovek nebo tisíců lidí ve firmě by byl nula -- absolutní zbytečná nula?

Reakce na článek Josefa Víta Platy manažerů"

Překvapila mě vaše publikace článků o platech manažerů a ředitelů firem - čiší z nich závist, píše Ondřej Palkovský. Není přece nic špatného, pokud člověk vydělává hodně peněz, pokud je vydělává poctivě.*)

Reakce na příspěvek Stanislava Křečka: "ČSSD, volba prezidenta a bytová družstva? Všechno dohromady?"

Tato pohádka je určena především panu Křečkovi a poslancům ČSSD, kterých jsem byl v posledních volbách voličem a zatím hodlám být i nadále. Pan Křeček ve svých příspěvcích argumentuje racionálně a věcně na podporu návrhu poslanců ODS pro nárok družstevníka na výplatu tržní ceny svého bytu ze strany družstva (nevím jak pan Křeček, ale já v posledních letech mívám zvýšenou ostražitost vůči všemu, co vychází z dílničky této v posouvání hranic demokracie a podnikání směrem k Balkánu velmi kreativní strany).

Skutečně existují družstevní molochy ovládající sídliště a všechny duše v nich žijící. Přesto bych rád utrousil poznámku, že i členové těchto velkých družstev prodávají své byty (přesněji převádějí dekrety na ně) za tržní ceny, respektive za ceny zhruba o 100 až 200 tisíc menší než za jaké obdobný byt prodávají vlastníci bytů, ovšem ti zase musí platit daň z prodeje, o kterou jsou družstevníci ušetřeni, takže vše vychází šul nul. Ale o tom pohádka nebude, píše čtenář Dušan Horniak:

Všechny jsme je vrátili do skladu, holubice míru prostě neletí.

Koncepce nešíření jaderných zbraní má potíže od 6. srpna 1945, kdy byla svržena atomová bomba na Hirošimu. I když počáteční šok vyvolal po celém světě silný pocit, že by se tato zbraň měla nějak zakázat, jeho podpora od té doby neustále slábne. Koncepce nešíření kolem nás pokulhává už 62 let, což je hodně dlouho, když uvážíme, jak bylo odjakživa nepravděpodobné, že by se jakákoli země vzdala možnosti získat nějakou mocnou zbraň, kterou vlastní jiné země. Avšak Iniciativa pro civilní jadernou spolupráci, na níž se dohodly USA a Indie a která byla oficiálně vyhlášena 27. července 2007, může být považována za poslední hřebík do rakve této marné myšlenky.

Luciano Pavarotti, asi nejlepší, určitě však nejpopulárnější, operní zpěvák, tenor, posledního století, umřel dnes nad ránem. Věděl jsem, že je těžce nemocný, a věděl jsem, že jeho kariéra je uzavřena, smrt je ale vždycky překvapivá. Světové deníky publikují nekrology, vyzdvihují nevšední um, osobnost, úžasné projekty a vstřícnost, s níž zpěvák přistupoval k modernímu publiku a k moderní hudbě. Ale je to všechno? Pro mne osobně představuje Pavarotti velkou kontinuitu dokonalosti staré kultury, kontrastující s chaosem moderní doby, v níž se za umění považují často spíš (pseudo)myšlenky než umnost provedení. Miluji "vážnou hudbu" ( a já osobně právě spíše tu "nevážnou vážnou hudbu", jakou psal třeba Rossini) právě proto, jak je ladná, bohatá, jak v ní vítězí duch nad hmotou, duch zvládající látku zvuku. Pavarotii právě to dokázal ukázat, aniž by se povyšoval, aniž by vnášel jakékoli snobské pohrdání modernitou. A to je nesmírně důležité! Vysokost pravé, nádherné kultury netkví v tom, že se kanonizuje a balzamuje a povýšeně vychvaluje, nýbrž v tom, že prostě a jednoduše ukazuje svou sílu jen svou vlastní silou. Kdo slyšel zpívat Pavarottiho, ten tohle mohl zažít.

Kdo si chce vzpomenout na krásné chvíle tří tenorů, ať si klikne SEM (ještě lepší než hudba a zpěv je výraz Lucianovy tváře!):

V rubrice "Z vašich dopisů" (v plzeňské regionální příloze) píše v MFD jakýsi Škába, stár 88 let, že prý:

"V srpnu 1968 mi bylo 49 let. V žádném tisku jsem tehdy nečetl, v žádném rozhlase neslyšel a v žádné televizi jsem neviděl sebemenší nesouhlas s násilnou vojenské okupací naší republiky ruskou armádou!"

Když už tedy pan Škába nepobral rozumu v roce 1968 ani nyní, měl by alespoň redaktor lokální přílohy Polívka rozeznat, co je to za blábol. Otec jeho předchůdce Nedvěda, novinář Stanislav Nedvěd, řídil v roce 1968 vydávání protiokupační Pravdy a vedl redakci v protiokupačním duchu až do svého vyhazovu a pak dělal v kotelně až do listopadu 1989. Činnost dnešních vládních propagandistů uráží nejen jeho památku, píše František Řezáč.

Pozn. JČ: Ono se tedy v srpnu 1968 v médiích neprotestovalo proti sovětské okupaci? To je tedy zase nový rekord v zkreslování historických skutečností. A co je tohle? (viz fotografie zvláštního vydání časopisu Svět v obrazech). Je z (malé) sbírky vzdorného československého tisku, vystavené na internetu péčí Michigan University ZDE. Proboha, vždyť hrdinný odpor médií proti okupaci, rozhlasu, televize a tisku byl snad nejslavnější kapitolou československé historie za celé dvacáté století. Tehdy, víte, ještě česká média nebyla prodejná. A novináři, kteří se tehdy tak hrdinně chovali, to také za normalizace pěkně odnesli. To se bude nyní potlačovat i tato historická skutečnost?

Tento triptych fotografií vyrobili Milan Kohout a Daniel Schubert krátce před Danielovou smrtí. Měl do posledního dechu smysl pro recesi, píše Milan Kohout.

Dvacátého osmého srpna zemřel Daniel Schubert. Zastavilo se mu srdce po těžké nemoci ,zatímco mu jeho nová kočička pořád věrně seděla na klíně.

Jeho jméno dnešní generaci, až na výjimky, již nic neříká. Neúprosný čas vymazává z historie většinu jmen a jen některá přetrvávají. Ale pro plzeňskou historii by mělo přetrvat i jeho jméno. Byl totiž jeden z mála těch, kdo se postavili proti bývalému totalitnímu režimu v Československu a přes ohromné osobní postihy odešel do československého kulturního undergroundu, kde společně s přáteli organizoval četné akce pod jménem "Damil Deskoteka".

V Žukovském nedaleko Moskvy proběhl ve dnech 21. až 26. srpna osmý Mezinárodní aerosalon MAKS 2007. Slavnostního zahájení aerosalonu, který se konal pod záštitou vlády Ruské federace, se zúčastnil i prezident Putin. Letošní ruský aerosalon neskrýval ambice stát se rovnocenným konkurentem tradičních přehlídek letecké techniky, britského Farnborough International Airshow a francouzského Le Bourget. Vše nasvědčuje tomu, že to není nereálné.

Mnozí komentátoři v ruském tisku i televizním vysílání se shodují v názoru na dosud nebývalý politický význam aerosalonu. Do jeho kontextu zařazují i fakt, že v předvečer zahájení MAKS ruské strategické bombardéry po patnácti letech obnovily nepřetržité bojové hlídkování ve vzdušném prostoru podél břehů severní Evropy, Aljašky a kolem vybraných amerických vojenských základen na ostrovech světových oceánů. Ruské letouny přitom mají nést také jaderné zbraně.

Polemika s článkem Štěpána Kotrby "Chcete prezidentem Klause? Najměte si Paroubka"

Volba prezidenta a bytové družstevnictví? Obojí potřebuje zdravý rozum, aneb nehledejme ideologické spory tam, kde nejsou.

Priznám sa, že dosť dobre nechápem aktivity českej vlády. Jej nezodpovedný a dobrodružný postoj k výstavbe radaru totiž vystavuje ČR negatívnym reakciám zo strany EÚ, ale aj Ruska. Známe sú skeptické postoje k protiraketovému systému u mnohých nemeckých politikov, ale negatívne ohlasy vychádzajú aj z Rakúska a iných európskych krajín, vrátane Slovenska. Slovenský premiér Fico sa jasne vyjadril, že nesúhlasí s výstavbou systému v Poľsku a v Čechách.

Česká vláda premiéra Topolánka by nemala zabúdať na to, že sa Česká republika nikdy nestane 51. štátom USA, ale už teraz je a aj zostane členom EÚ.

Český exprezident opět vystoupal na vrchol pomyslné hitparády trapnosti, když při prezentaci své knihy Prosím stručně v Krakově stihl -- a právem -- rozzuřit celou polskou politickou scénu bez ohledu na politickou příslušnost. Tento masmédii kdysi opěvovaný "humanista" prohlásil, že by se v Polsku měly uskutečnit předčasné volby, nad jejichž průběhem by bděli mezinárodní pozorovatelé.

Havlův výrok je z té předlouhé řady trapností, kterých se čeští politici tak rádi dopouštějí a která před prázdninami vyvrcholila devótně proamerickým popěvkem české ministryně obrany Parkanové. Té řady, která se ale často vůbec neskládá jen z obyčejných faux pas, která se v politice i v životě občas stávají.

Přiznám se, že jsem měl pro Britské listy rozepsaný úplně jiný článek. Ale po přečtení příspěvku Štěpána Kotrby "Chcete prezidentem Klause? Najměte si Paroubka" a Jaroslava Foldyny "Jen být vládou ovládáni není demokracie, aneb recept na poctivost politiky ČSSD" jsem usoudil, že luštění myšlenkových gulášů nejrůznějších suverénů, naivně se domnívajících, že definitivně zlikvidovali teoretický odkaz zakladatele socialismu, ponechám na jindy. Z torza svého původního textu si však dovolím ocitovat alespoň jednu větu, kterou bych nazval "paradoxem Marxových omylů". Ta věta zní: "Marx se zajisté v mnoha svých hypotézách mýlil, nikdy však v té, ve které právě tu chybu hledáme".

Musím se přiznat, že k oběma uvedeným statím nemám téměř nic, co bych kritického dodal, tak jsou precizní. A právě to mne děsí.