Současná vrcholná politická scéna nám poskytuje spoustu takových příkladů. Z těch nejzámnějších jsou to třeba pan Topolánek, pan Paroubek, paní Parkanová, pan Kalousek, pan Tlustý, pan Zeman, pan Grebeníček, pan Filip, pan Bursík, pan Vondra a samozřejmě spousta dalších.

Tihle lidé prostě nedokážou překročit svůj původní, totalitní stín a z celého jejich chování a jednání na sto honů daleko bije do očí jejich jediný a prvoplánový cíl -- maximalizace jejich osobního prospěchu za každou cenu, i přes mrtvoly.

V praktickém životě by se obtížně prosazovali, chybí jim zpravidla píle, rozhled a další schopnosti. Nechybí jim ovšem sebevědomí a také pochopili, že právě česká politika je nejsnadnější cestou k dosahování onoho vlastního prospěchu. Ti "poctivější" mezi českými tzv. pravicovými politiky raději slovo pravicový cudně nahrazují slovem liberální -- to je opravdu bližší jejich naturelu.

V české politice trvale zcela chybí slušnost, zodpovědnost, pravdivost, důvěryhodnost, poctivost a entuziasmus, které jsou zárukou, že politik bude skutečně pracovat pro blaho obce, státu, svých voličů a ne pouze pro své osobní blaho, jak je to prakticky bezvýjimečně doposud u nás.

Mnozí řeknou, že to není jen naše české specifikum, že s tímtéž se můžeme setkat všude ve světě. Mají zřejmě pravdu, politika asi všude ve světě zhrubla a zplebejštěla, avšak jen málokde tak absentuje autentická pravice, kultivující politickou scénu, jako právě u nás a v některých dalších zemích bývalého tzv. východního bloku (jinde ve světě je to snad podobné snad už jen v nynější JAR, Zimbabwe a v některých státech Jižní Ameriky). Jako největší tragédii však vnímám, že obyvatelstvo těchto zemí takový stav obecně považuje za normální, že zde vlastně ani není skutečná vůle na tom něco měnit....

Pokud se pak podíváme na náš současný problém, totiž radarovou základnu v Brdech a postoje k ní, není samozřejmě tak těžké jim lépe porozumět (a pro pragmatické "politiky" typu pana Topolánka, také není těžké ten problém politizovat).

Musím, ač nerad, souhlasit částečně s tím, že pro nezanedbatelnou část lidí u nás nepředstavuje problém samotný radar, ale to, že by to byl americký radar. A nejsou to zdaleka jenom komunisté (tam je to logické a zcela pochopitelné -- proto také jejich postoj v této věci je konzistentní a svým způsobem principiální a oni z toho také nepokrytě těží, protože zde je nic nenutí lavírovat).

Jsou to mnohdy lidé, kterým byl (bez urážky) minulými režimy natolik "vymyt mozek", že skutečně podvědomě tuší v USA jakési "nebezpečí", které je vede k nesouhlasu s výstavbou jakéhokoli jejich vojenského zařízení na našem území. Pak jsou to ti, kteří sledují mezinárodní události se snahou o objektivitu. Ani jim se nelze příliš divit.

Politika USA v podání současné Bushovy administrativy bohužel skutečně postrádá důvěryhodnost, je voluntaristická, dobrodružná a nebezpečná a nelze se divit těm, kteří současným americkým představitelům a jejich "argumentům" nevěří -- a nevěří tak samozřejmě ani oficiálním důvodům pro jejich radar u nás.

Další skupinu odpůrců představují ti, kteří sice nejsou přímo organizováni u komunistů, ale cokoli amerického je pro ně nepřijatelné. Spolu s nimi pochopitelně odmítají radar i (prozatím nepříliš početní) příznivci muslimů u nás. Pro všechny výše zmíněné je a bude radar nepřijatelný, protože je americký -- i kdyby nakrásně se jinak ukazovalo, že je skutečně pro obranu naší země důležitý.

Další -- a věřím, že nikoli počtem zanedbatelná, je skupina lidí, kteří se rozhodují na základě racionální úvahy. Ti zvažují klady i zápory pokud možno co nejobjektivněji. Chtějí znát všechna potencionální zdravotní rizika, možné negativní vlivy zařízení na lidské zdraví, na přírodní prostředí, ekonomické souvislosti a chtějí znát i pozitiva, pokud by nějaká případná existence radarové základny měla.

Zvažují celou věc v nejširších souvislostech, pochopitelně včetně mezinárodněpolitických konsekvencí, postavení ČR v Evropě, v EU, v NATO, z hlediska vztahů s našimi bezprostředními sousedy i s rozhodujícími hráči v evropské politické i ekonomické aréně. Chtějí znát skutečný přínos takového zařízení pro naši obranu a bezpečnost i pro obranu a bezpečnost těch, kteří jsou momentálně našimi spojenci. A chtějí znát i skutečná obraně-bezpečnostní rizika. Teprve po zvážení všech pro i proti se chtějí rozhodnout, zda říci radaru ano nebo ne. Jejich současný nesouhlas s výstavbou radarové základny je dán tím, že postrádají relevantní informace, které by byly také důvěryhodné. Současný nesouhlas s radarem je dán zcela pochopitelnou a naprosto oprávněnou a rozumnou mírou opatrnosti a zodpovědnosti (která pohříchu našim politikům většinou chybí). Těžko je mohou přesvědčit "argumenty" dodávané nyní veřejnosti "na vládní zakázku" od osob a institucí, které jsou na vládě existenčně závislé. Chybí zde právě ta důvěryhodnost a nezávislost, která jediná může poskytnout příslušným studiím a expertizám punc pravdy.

Pokud chce vláda přesvědčit veřejnost o potřebnosti a prospěšnosti radaru, pak právě tuto skupinu by se měla snažit získat. Doposud se tak ale (v rozporu s tím, co vládní činitelé stále jen tvrdí) neděje a vznikají tak vážné pochybnosti o upřímnosti tvrzení vládních radarových propagátorů a podezření, že toto zařízení ve skutečnosti v zájmu obrany a bezpečnosti ČR a jejích občanů není.

Kdyby totiž tomu bylo jinak, pak by se jistě již dávno našly dostatečně transparentní argumenty, které by prospěšnost radaru u nás dovodily (určitě i s přihlédnutím k řadě oprávněně utajovaných skutečností). Je mnoho důvodů se domnívat, že tato vláda nebude nikdy schopna tento dluh důvěryhodnosti vůči veřejnosti splatit. V tomto světle je pak odmítání radaru nejen legitimní, ale především je výrazem a projevem zodpovědnosti, kterou tak marně žádáme po většině našich politiků.

Do skupinky příznivců radaru se tak nutně dostávají jen fanatičtí a nekritičtí obdivovatelé všeho amerického (jako třeba pan Vyčítal nebo aktivista Šinágl), osoby fascinované moderní vojenskou technikou (jako třeba partička mladíků, kteří založili sdružení PRO základnu nebo pan Marhoul) a ti, kteří vládním politikům "něco" dluží, nebo kteří v podpoře radaru sledují svůj osobní prospěch a kariéru.

Taková skupina však nutně nemůže být počtem velká (nejsme všichni nemyslící fanatikové ani kariéristé) a lze se právem domnívat, že koaliční strany, podporující výstavbu radaru budou v příštích volbách čelit nemalé nedůvěře veřejnosti -- voličů. (Zřejmě ale i takové riziko některým jednotlivcům ve vládě za to stojí).

Zbývají už jen dvě specifické skupiny obyvatelstva -- ti, kterým je (většinou) všechno lhostejné, včetně vlastního života a bezpečí (a překvapivě jich u nás je víc, než dost) a konečně relativně nepočetná skupina osob, kteří žijí v blízkosti předpokládané radarové základny -- občané podbrdských obcí.

Tato skupina je opravdu značně svérázná. Nelze se jí divit, že mnohem víc, než jiní, akcentuje hlediska zdravotní i možné negativní vlivy základny na mimořádně cenné (ale také křehké a snadno zranitelné) přírodní prostředí v Brdech. Specifická je i svázanost velké části tamních obyvatel s vojenským újezdem. Ta je po redukci naší armády sice spíše už jen v jakési nostalgické rovině (je tu nemalé procento bývalých vojáků z povolání a jejich příbuzných), ale nelze pominout jistou indoktrinaci uvažování nemalého procenta obyvatel bývalou totalitní propagandou (což se v praxi projevuje i vysokou účastí levicových stran, včetně komunistů, v zastupitelstvech těchto obcí), pro které je myšlenka americké vojenské účasti v ČR ideologicky těžko stravitelná.

Větší obce a města již sice zpravidla mají různorodější politické složení svých zastupitelských orgánů (ale třeba největší město regionu, Příbram, má soc.-demokratické vedení s tichou podporou KSČM, když vítězná ODS v povolebních jednáních svoji účast ve vedení města prokoučovala). Přesto však nelze ani tyto obce a jejich obyvatele jednoznačně zařadit k příznivcům komunistů, politické spektrum je zde mnohem pestřejší, přesto je zde nechuť k radarové základně drtivě většinová a zahrnuje i velkou část voličů a příznivců ODS a lidovců.

Současné politické scéně v ČR tak právě otázka americké radarové základny nastavuje téměř dokonalé zrcadlo. Troufám si tvrdit, že se vyhrocuje krize důvěry občanů-voličů ve svou politickou reprezentaci -- a to do té míry, že velká část občanů už ani vládu, ani Parlament jako svoji skutečnou reprezentaci nevnímá, ale naopak je chápe jako cizí a spíše sobě nepřátelský element. Bezohledné přezírání veřejnosti a sebevražedné podceňování občanů s jejichž pomocí politické strany vstoupily do Parlamentu i do vlády, které se nejmarkantněji projevuje právě v neuvěřitelně bezohledném prosazování radaru hrstkou vládních politiků proti vůli většiny společnosti, sveřepým odmítáním takových vrcholně demokratických instrumentů, jakým je celonárodní referendum, snadno může ve svých důsledcích vést v blízké budoucnosti až k extrémním politickým změnám, které by mohly nadlouho ovlivnit směřování ČR i její demokratické základy. Myslím, že by bylo nanejvýš žádoucí, aby si konečně politici uvědomili, že tuto odpovědnost skutečně mají, aby o ní přestali pouze řečnit, ale aby se podle ní také chovali. Jsou nám to už dlouhou řadu let dlužni.