V osmdesátých letech vládnoucí dánská sociálně demokratická strana nebyla schopna řešit nedostatek bytů v Kodani na straně jedné, ani příčiny, které k němu vedly. Jednou z nich byl nadbytek domů, které z různých důvodů nebyly obývány. Určité skupiny mladých lidí se v té době rozhodly takové domy provizorně opravit a užívat, bez ohledu na mínění jejich vlastníků. Někdy, zvláště byla-li stavba ve špatném stavu, nebo v případě neujasněných majetkoprávních vztahů, zůstaly takto obsazené stavby v jejich užívání i několik let. To však často vyvolávalo odpor obyvatel domů v sousedství. V takto obsazených domech byly často nevyhovující hygienické podmínky, docházelo k nelegálním připojením na elektrickou síť a vodovodní řád. V některých případech docházelo v takto nelegálně obsazených domech k trestné činnosti, stahovali se tam uživatelé i distributoři nelegálních drog, o hojné konzumaci alkoholu nemluvě.

Levicový primátor Kodaně se v takové situaci rozhodl nabídnout squtterům starý Lidový dům, ve kterém se utvářelo dánské dělnické hnutí, výměnou za vyklizení všech ostatních budov obývaných bez souhlasu vlastníků. Tím problém rozhodně nevyřešil, pouze učinil gesto k uklidnění napjaté situace. Místo několika nelegálních squattů vznikl jeden legální, do určité míry kontrolovaný orgány hlavního města. Laboratoř, na které dánská levice mohla zkoušet, kam by vedlo naplnění požadavků mladých aktivistů. Bezmeznou svobodu nahradily zvláštní zákony, cituji Martinu Augustinovou: "mladí netolerují sexismus, homofobii, rasismus, násilí a tvrdé drogy". Dostupné bydlení tak slouží jen někomu, slušně vychovaný muž, který otevírá dveře ženám, nebo člověk, který důrazně odmítne nabídku k homosexuálnímu styku, se zase ocitá na ulici. Pravidla, která platí v Ungdomhuset, se sociálně demokratická strana snaží vnést do celé společnosti, naráží přitom jak na odpor konzervativně smýšlejících etnických Dánů, tak přistěhovalců, zvláště z arabských zemí. Nakonec ji roku 2001 vystřídá u moci pravice.

Ještě dřív však vedení dánské metropole jednostranně změní smlouvu o užívání domu, čímž si zajistí možnost již tradiční centrum, nazývané Ungdomhuset, zlikvidovat. Následně roku 2001 dům skutečně prodá, a přes prostředníka jej získá do vlastnictví svobodný křesťanský sbor Faderhuset, nikoli katolická či pravoslavná církev, jak mylně informovala některá česká média. Novému vlastníkovi nebyl umožněn vstup do domu, a to nemluvím o převzetí. Vyklidit dům za pomoci soukromé bezpečnostní služby bylo předem vyloučené, přísné dánské zákony to v praxi neumožňují. Společenství Faderhuset se po šesti letech vyjednávání shodlo s vedením města, policie a armády, na použití síly. Zásah byl velice nákladný, stál mnohem více, než byla cena celého domu. Samozřejmě, že by bylo možné vyklidit dům za použití síly mnohem levněji, avšak v rozporu se zákonem a celkově s dánskými společenskými normami. Se zbraněmi v rukou, nabitými ostrými náboji. Jenže o to žádná ze stran nestála.

V souvislosti s kritikou netolerantního pojetí křesťanství, které má Faderhuset představovat, mi bleskla hlavou akce K, tedy vyklizení mužských klášterů komunistickou Státní bezpečností. Stalo se během jedné noci a bez nasazení armády nebo uniformované policie, bez jediného výstřelu a bez opory v zákonech. Šlo o "sólový nájezd" StB. Viděli by v tom také nespravedlnost, nebo by to bylo podle nich správné, protože se v klášterech pěstovaly hodnoty, proti kterým bojují, například sexismus nebo homofobie? Stáli by mezi příslušníky StB, nebo by šli "svůj" klášter bránit, jako někteří venkované na Slovensku? Poslouchali by náboženské vysílání svobodné Evropy, nebo by propagovali "vědecký ateismus"? V této souvislosti mne stále znějí v uších slova mé babičky, levicové intelektuálky a dcery tehdejšího, později pronásledovaného, ředitele ČKD Jindřicha Šnobla: "byla studená válka a ta církev to jako vždycky táhla s nepřítelem, i když i v těch klášterech byli dobří lidé".

Táhne nám Evropou strašák nové studené války? A pokud ano, je ještě možné takové válce předejít? A pokud to je možné, co pro to můžeme udělat? Protože alespoň já tu žádnou další válku nechci.