7. 3. 2007
Šanci uvést do praxe komunu vidím jako reálnou za stovky letMilý pane Ladwigu, s radostí odpovídám na dotaz, který obsahují poslední řádky vašeho článku "Marxisté všech zemí, nemýlíte se"? Svou odpověď začnu dvěma příběhy. Jsem novinář a editor knih a v letech 2004 -- 2005 jsem měl možnost zúčastnit se a spoluvést kolem padesáti rozhovorů v pořadu dr. Milana Hanuše Pamětníci pro Český rozhlas 6. Mnohé z nich byly vedeny s lidmi, kteří byli v letech 1968 -- 1969 členy odborných týmů, jež byly zřízeny jako odborné zázemí pokusu o reformu tehdejšího stavu československého hospodářství, politiky a ideologie. Patřil mezi ně i docent Jiří Hermach, který ve filosoficko-politologickém týmu Radovana Richty vedl práci na výstupním textu, jež měl určit podklad k ideovému směřování naší budoucí státní politiky. |
Tento text, který byl dokončen těsně před okupací, se podařilo vynést na Západ, byl publikován v mnoha význačných západních periodikách a byla na něm spoluzaložena sociální koncepce švédského premiéra Olofa Palmeho, který Jiřímu Hermachovi nabídl švédské občanství a vyžádal si ho za svého poradce. Docent Hermach odmítl, poslední produktivní léta strávil jako kotelník v nemocnici a stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Tehdy se stal přednášejícím ilegální "létající" filosofické fakulty a obor, který přednášel, nazval filosofií člověka. V roce 1985 emigroval, po nátlaku StB, coby soukromá osoba do Rakouska. 21. srpna 1968 šel váš krajan, tehdy dvacetiletý Ulrich Rösch, student pedagogiky z Lörrachu, švábského městečka v trojhraničí Německa, Švýcarska a Francie, přes město a na náměstí bylo srocení lidí. Přes dav se protlačil až k přednášejícímu a zeptal se ho, co se děje. Přednášející začal vyprávět: v hrubých rysech mu nastínil "polednové" směřování našeho státu a seznámil ho s novinkou o okupaci. Tato událost významně určila studentův život. V roce 1973 uspořádal konferenci, na kterou se sjeli prakticky všichni exiloví exponenti československého pokusu z roku 1968. Začal se zabývat politickou ekonomií, četl Marxe i další klasiky, ale stále měl pocit, že mu v jejich teoriích cosi chybí. Bylo to nazření člověka jako takového, jeho podstaty, která se vymyká všem teoriím. Až se dostal ke spisům Rudolfa Steinera (Rakušana, který s vámi sdílel mateřskou řeč a s našimi prarodiči státní občantví), a zjistil, že se dívá na věc z úhlu pohledu, který se naprosto zásadně liší od předchozích klasiků. Omlouvám se, že pro čtenáře zopakuji základní fakta o Rudolfu Steinerovi, která přirozeně znáte: Rudolf Steiner (1861 -- 1925) byl hluboce vzdělaný akademik, původně strojař, doktor filosofie, kterého si Goethovo dědictví ještě za studií vybralo jako editora Goethových přírodovědných spisů, ale nikdy prvotně nevycházel z toho, co přečetl. Jeho náhled na věc vycházel z bdělého přímého pozorování mechanismů: přírodních, fyzických, psychických, duchovních. Steiner přišel s tím, že předtím, než vytvoříme teorii o lidském konání, musíme nejdřív vědět, co je člověk. Byl komparativním vědcem a jeho teorii sociální trojčlennosti předcházela léta a léta výzkumu na jiných vědních polích, v čele s užitou psychologií, vědou o duši, a teosofií, vědou o duchu, které integroval do antroposofie, vědy o člověku. Ulrich Rösch v jeho odkazu konečně našel odpovědi na otázky, které kladl. Po studiu se stal vedoucím kolektivu waldorfské školy, která vnitřně pracovala na ekonomických základech sociální trojčlennosti a založil bavlnářský podnik, postavený na stejných základech. Pobočky, které založil a fyzicky je opustil, však opakovaně ztroskotávaly na lidském faktoru: reflexy pracovníků vychovaných ideologií "volné soutěže" nebyly schopny ustát hlavní zásadu sociální trojčlennosti, že cílem není individuální soutěž, ale vkomponování individuálních ambicí do celkového snažení (malá metafora: asi jako když Giuseppe Arcimboldo sestavil z kypícího ovoce a květin obraz kypícího člověka). Tento opakovaný kolaps po odchodu Osobnosti ze scény svědčí o tom, že jsme stále ještě společností, která není zralá na demokracii a podvědomě vyhledáváme atavistické formy komunity. Steinerova sociální trojčlennost, aplikovaná v kterékoliv lidské činnosti, totiž předpokládá od VŠECH ZÚČASTNĚNÝCH dost důležitou věc: určitý stupeň duševní a duchovní vyzrálosti, vhled do mechanismu světa a nazření jeho základní stavební jednotky, jíž je (v tuto chvíli část čtenářů oslovím a druhou krutě zklamu) láska bez přívlastků. Další podnikatelské aktivity, založené v entusiasmu přelomu 60. a 70. let na projektu sociální trojčlennosti, přetrvaly delší čas (síť drogerií DM Markt Götze W. Wernera, Welleda), některé z nich existují dodnes. Přetrvalo i několik stovek waldorfských škol, jejichž vnitřní zaměstnanecká (ale i pedagogická) struktura je také postavena na sociální trojčlennosti. Ale všechny se potýkají s tím, že jsou jen zrníčkem v protiproudu, že jejich podmínkou je duševní a duchovní úroveň společnosti, která dosud není projevena. V tom smyslu osobně považuji snahu Rudolfa Steinera po 1. světové válce zavést sociální trojčlennost jako státní ekonomickou platformu, o čemž seriózně jednal s členy vlád Rakouska, Německa, a dokonce i Bavorské republiky rad (někteří z nich členů daných vlád byli jeho žáky) za naivitu a utopii. Z perspektivy devadesáti let po bitvě je však každý generálem. Pokud má být něco takového jako je sociální trojčlennost ve větší míře uvedeno do praxe, musí se, dle mého, velice mnoho rozšířit vědomí souvislostí. Rudolf Steiner by mi jistě dal za pravdu, že pokud to, co vyrábím, je, byť i minimálně, agesivní k přírodě či společnosti, díky zákonu akce a reakce se mi to vrátí v míře úspěchu či neúspěchu mého snažení. (Podobně se tomu má s rokem 1968 v ČSSR, kdy se uvažovalo o reformě hospodářství, které bylo nejen nepřátelské k prostředí, ale bylo navíc složeno z podniků, jež byly v drtivé většině svým majitelům násilně ukradeny. Za to však v té době nepadla omluva - z hlediska politického kontextu ani nemohla -- čímž nedošlo k důležitému aktu pokání, jež eliminuje negativní dopad činů. Téměř úplně nevědomá snaha Pražského jara 1968 nemohla jednoduše dopadnout dobře právě proto, že BYLA nevědomá). Ošetření morální čistoty podnikání, jakým je například FairTrade, který je se Steinerovým konceptem sociální trojčlennosti spojen a vychází z něj, nestačí ohlídat všechny morální nuance (které jsou v souvislostí se zákonem akce a reakce otázkami konečného efektu). Jde totiž především o sílu původního záměru, a pokud žijeme ve společnosti, kde je prvotním záměrem VYDĚLAT, a nikoli něco obecně prospěšného VYTVOŘIT a morální otázky musíme OHLÍDAT, kteréžto sloveso samo znamená, že sami sobě nevěříme, že jsme dostatečně morální, nemůže být konečný efekt čistý, a tudíž v konečném důsledku ani efektivní a alespoň trochu stálejší. V dané souvislosti se nemůžu nedivit mnoha odborníkům, kteří jako o naději píšou o současné ČÍNĚ! S vědomím akce a reakce by Číňanů museli hořce litovat, stejně jako už dnes litujeme Američanů, jejichž země je stíhána jednou živelnou pohromou za druhou, jejíž vojíni, kteří nevědí, co činí, jsou v zemích, jež okupují, přes svou převahu ubíjeni jako zvěř, a jejichž stát má za nepřítele celé porobené kontinenty, kde mají pošetilé a naprosto "neekonomické" jevy řevnivosti a nenávisti ještě svou historickou tvář. Rudolf Steiner, člověk, který ze všeho nejvíc vynikal vědomím historických souvislostí, si musel být vědom, že jedná jako donkichot, když v dané fázi vývoje člověka přišel se snahou po institucionalizování něčeho v té doby ještě natolik avantgardního. Stejně tak se tomu má s panem Götzem Wernerem i Ulrichem Röschem, který je dnes profesorem a vedoucím sekce sociálních věd Svobodné vysoké školy duchovních nauk ve švýcarském Dornachu. Jejich snažení a jejich donkichotství je třeba se několikrát poklonit až k zemi, a pokud mám odpovědět na vaši otázku, odkážu vás na ně a na jejich dlouholetou poctivou praxi, postavenou na základech poctivé teorie. Dialog s nimi pro vás bude navíc o to snazší, že jsou to vaši krajané. Na závěr dopovím příběh Jiřího Hermacha. Tento ryzí materialista a jeden z nejuznávanějších evropských marxistů, uzavřel svůj rozhovor, týkající se jeho celoživotního poctivého a ve stáří nedogmatického hledání, následujícími slovy: "V zrcadle toho, co vím dneska, můžu říct jen to, že šanci uvést do praxe komunu vidím jako reálnou za řádově stovky let vývoje člověka." Je to hořké, ale TADY musíme přitlačit. A to dřív, než nás přitlačí vesmírný zákon. |