Soudní mašina dostávala příděly k potrestání neposlušných, i vybraných k likvidaci, ne-li přímo fyzické, alespoň společenské. A tehdy v oněch letech pekla, zla a nenávisti, vyučovali podučitelé společnost strachu a psovské poslušnosti. Zlomit člověka, toť trvalý úkol po všechny časy datující se od vyhnání z ráje. Ovšem, vždyť nechat člověka v ráji je nebezpečné, nepřípustné! Člověk je tvor nedokonalý a z ráje vytvořil by ďábelskou zemi.

Poručníci stále poučovali pracující lid o nebezpečí z druhé špatné strany, z té, kde kapitalističtí vyděrači v lisech svírají nesvobodný lid, sdírají ho z kůže a pouštějí mu žilou (snad i proto vznikl text písně -- řízni ho, píchni ho, pusť mu krev) -- a nesvobodní lidé byli u nás i támhle vedle; poručníci celého světa spojili síly k jedinému cíli: podmanit si člověka ve své šafářované zemi, donutit ho tančit v požadovaném rytmu. Hranice nesvobody svíraly bytosti po modrém glóbu, u nás se pálilo po diverzantech a převaděčích, za oceánem po lidičkách ze zchudlé země, příznačně označované jako: mokrá záda. A hojně se točily filmy napínavé, psaly knihy, básně i obrazy malovaly se vkusné -- i přímo z hranice; zahleděný strážce, u nohy věrného vlčáka, za nimi bylo tušit blažený lid.

Tu i támhle nebezpečí. Nepřítel, přítel. Politické hrátky, dramata shakespearovská.

Ve školách se vystřihovalo i lepilo. Škůdci národa ven z čítanek! Zradili lid, zaprodali se nepříteli, ohrozili základy režimu. Sami před krákorou Urválkem skřehotajícím hlasem eunucha přiznávali hnusné podlosti vedené proti lidu -- jaký rozdíl mezi včerejšími zakladateli strachu a nepravostí a ženou matkou s pevným klidným hlasem ženou stojící před mašinérií odporných a zločinných procesů, které by stěží vymyslel obratný dramatik.

Lámání charakterů se odbývalo pod dozorem vyškolených a zaškolených tvůrců nové doby. Leckterý dnešní bojovník proti hydře komunismu by si vzpomenul, jak svazákoval, bouřil na schůzích, brojil proti třídnímu nepříteli -- a škoda, že jen pár důkazů zůstalo o těch, co nepokrytě psali a opěvovali tehdejší věrchušku.

Zakládali dobu podivné zkoušky vyhaslého lidského citu. Dnes však zase kádrují a v novém šatu šašourů dávají světu najevo -- byli jsme a budem a s odpůrci a pochybovači vypořádáme se šupem!

Ve školách přijímali do Pionýru vybrané a prověřené, ale čert nespí, vybrali i neprověřené. Kdo plnil dobře úkoly, mohl jet do Artěku; znám Ferinu, co stojí na barikádě pravicového snění -- jistě na Artěk zapomenul. Co by mu řekli zmodralí kamarádi?

Učňové, zdravá základna dělnické třídy, přečasto vykazovali neochotu k zabezpečování nového přírůstu do vyšších stranických pater; z pater nosteru kolujícího od bezmoci k moci dělnické mládež vystupovala, ba někdy ani nenastoupila. Na stavbě elektrárny v Ledvicích kdysi vyřkl tato slova bývalý nositel světlých pochodní: lopatu nám nikdo nevezme, lidi kecaj, ale makat nebudou.

Hra o odznaky zdatnosti, i jiné, vyplňovala dny prázdnoty. Jen kytarová sóla v parcích tehdejších chuligánů kazila poklidný tok myšlenek a snů -- jaká že to bude nádherná budoucnost, až se zbavíme nepřítele. Odznaky, soutěže -- přitom mistři odborného výcviku (jistě, že ne všichni) za pomoci vybraných učňů přikrádali a přilepšovali rodinám. Známé heslo, kdo nekrade, okrádá rodinu bylo všeplatné a stalo se nepsaným zákonem potřebným i chamtivým.

Mnoho chat, chalup, mlýnů a statků opraveno za státní finance. Z cizího krev neteče. Kdo nebral, patřil za vola. Kdo nebere dnes, patří za chudáka.

Vojanští páni, kapitola sama pro sebe. Pupkatá generálská šlechta, neschopná přesunout armádu z místa X do místa Y bez větších potíží, žila ve státních vilkách, střílela v zakázaných vojenských pásmech, jak ji napadlo, pořádala žranice a veselé večírky -- a jejich dětičky, červíčci milení, dnes vykřikují hesla pravicového pokroku. Nu, za tatíčky nemohou, pravda, ale mohli by vzpomenout, kterak procházeli životem lehce a za známé polky, já ti ho tam...

Za celou vojnu jsem poznal dva důstojníky, kteří mohli toto označení užívat bez uzardění. Kapitána Nevřivého a poručíka Kašaje -- ten degradovaný až z kapitána, neboť mu nevyhovovala vynucovaná přísaha. Konečně přísaha! Jak lehce důstojnictvo po revoluci přísahalo druhou přísahu -- lze jim věřit? Lze si jich ještě vážit? K čemu ty lampasy, hvězdičky, vyznamenání, stužky -- jejich chrabrost zní: uhni, ohni se, drž se při zemi, vyletíš vysoko!

Chechtáme se filmům ukazujícím vojnu po umělecky -- ale kdo sloužil, musí pochybovat! Po letech výslužby srandičky u hospodských stolů, ale tehdy: kontráši, svinské povahy důstojnické i poddůstojnické, cvičáky zalité potem mužstva, opičí dráhy, zimní cvičení, páradymarše, strážní služba k zbláznění, k tomu kecy: vojna není kojná, hranica nený korzo, nepostřel, ale zastřel, mrtvý nemluví... Obzvláště připitomělí politruci, nalejvárna k praporčíkům. Střeh čtyřiadvacet hodin denně -- nepřítel nespí!

Na šachtách, stavbách a v závodech nástěnky burcující k vyšším výkonům.

Brigáda na šachtě soutěžící o rekord dostávala pravidelně více huntů; a nebyla to forma obráceného žluťáctví? Byla, ale chtělo se žít, vydělat dobré peníze, zabezpečit rodinu nejen hmotně, ale položit základ pro děti do dalšího života.

Lamači charakterů přivírali očka před zlodějnami a nepravostmi. Podporováni kadrovým oddělením měli přehled o pracantech a kolektivech, o všech, kdo by chtěli bořit nebo dokonce již bořili sny lepších zítřků. A nebylo nic nemožného -- lidé se semkli vždy, kdy pocítili nebezpečí od osob sledovaných a vykázaných za bránu tehdejšího ráje. Stávalo se, stává a stávat bude, že partajní milci dostávali prebendy i v případě různých selhání -- krádeže, zpronevěry, prokazatelná pitomost, alkoholismus vyššího stupně. Nu což, dáme mu šanci -- kradl, půjde nám pracovat do revizní komise, chlastá, nebude generální ředitel, ale ředitel malého podniku nezávislém na plánování. Selhal v bance, pověříme ho vedením Tuzexu. A dnes? Ministr obrany a války na baterky, ředitel letecké dopravy na baterky, manažer na baterky -- a co má být?! Denně přece vidíme dubohlavé společnosti, i státně řízené a dotované podniky a instituce, v nich pak neřády usazené v hnízdech vystlaných pokorou a prdelolezectvím a nikdo s nimi nepohne -- mají fleky zaručeny povahovým rysem ku zvracení.

Jen zdánlivě s tím vším nesouvisí hospodská lidová tvorba: Na dluh dáváme osobám nad osmdesát let v doprovodu obou rodičů.

Šedesátá léta nechala lidičky v republice od strachu vydechnout. Divadélka malých forem vzkvétala, básníci básnili, prozaici se pouštěli na půdu zakázanou, politikové slibovali maso v bohatém sortimentu, někdo vyjel i za zadrátovanou hranici, stavělo se, opravovaly chaty a chalupy; dostupný státní beton polykaly soukromé stavby. Voják se stará, voják má, pravil kdosi moudrý, nu, staralo se všeobecně, loupilo a kradlo.

A přišel onen slavný a diskutovaný rok 68, někým zbožněný, skupinami adorovaný, jiným ovšem zatracovaný -- neboť u nás doma každý ví, co se mělo nebo mohlo udělat... ale tehdy za pecí vyčkával, až pomine nebezpečí. Zato pak razantně a revolučně běsnil.

Přijeli vojáci v hranatých železných maringotkách, jak pěl písničkář milovaný i nenáviděný všemi zatímními režimy, a hle, kdo včas nenamířil za kopečky ku svobodě a zbyl doma, musel počítat s lámáním na kolech pravdy -- kdo nám nesouhlasí s příjezdem spřátelených armád, ať se přihlásí. Přihlásilo se zanedbatelné promile občanů a život plynul vesele dál za veselé muziky a pracovního nasazení.

Popis kroniky normalizačního času je dostatečně znám, i když někteří kronikáři, potvory, zapomínají jisté indicie sepsat -- člověk nikdy neví, že? A ti mladí, kteří nebyli na světě zasvěceně blouzní v televizních pořadech, popisují hory papíru a papouškují zapsané či vyřčené tehdejšími nehrdiny. Veselme se radujme se, časy se nemění ani lidé v nich.

Porevoluční ples mrtvých duší ukazuje, jak hluboce zakořeněna je v nás nechuť přinášet jakoukoli oběť, pokud není pokus o kus pravdy dobře honorován. A jsme svědky, jak včerejší estéti naříkající na normalizační poměry drtící kulturu dnes krákorají z obrazovek nehorázné pitomosti, ty pitomosti obhajují a povyšují na jakousi potřebnou závislost našeho kritického diváka. Nu což, zažili jsme dosti a divit se takové maličkosti, že každý potřebuje peníze, zprvu málo, pak víc, pak nejvíc -- k čemu by to vedlo. Snad by kdosi řekl, hele ho, mamlase, závidí!

Veselme se, radujme se, kádrováctví nevyhyne. Příkladů máme bezpočet. Odbočka: budoucí premiér se prý zapletl s poslankyní. Otázka: neobjednal si to? Proč: protože je nevýrazný i s gulami.

Proboha, čím se to živíme? Co nás zajímá? Žereme zelený maso, vejce s červama, jezdíme po komunikacích připomínající tankodromy, přihlížíme korupci ve státních organizacích, necháme se opíjet rohlíkem o nedostupnosti zlodějských es, která unikla ze země bájného praotce Čecha, který, jak říkají cynici, byl líný na krok a proto se zastavil na kopečku Říp a dál objevovat pro lid rajské zahrady se mu nechtělo. Farmaceutické firmy pro nás vyrábějí potřebné i nepotřebné jedy, žijeme ve městech, v těsné blízkosti nebezpečných chemiček, čučíme na díry v zemi po velkolomech, jsme hluší k významnému devastování matičky země -- všechno vytěžit, prodat, zbohatnou hned a okamžitě!

Veselme se, radujme se: očekávejme pomoc EU, mysleme na rytíře ukryté a pochrupující v Blaníku a opájejme se vlastní červí důležitostí. A chechtejme se druhým, propíraným ve špinavých tiskovinách. Poručníci a kádrováci nás odmění. Jak? Můžeme vylézt na horu Marnosti bez obav z následků a zavolat: Bože, kam si nás to zasadil?! A odpověď možná bude znít: Přestaňte se litovat a občas otevřete huby hlasitěji, kdybych se měl každým zabývat jako vámi, holenkové, přestane se točit svět.

Na počátku známá cesta kolem světa: Budapešť, Bukurešť -- svět cestování se rozšířil, ale malost ducha u nás doma ostala. Poručníci a kádrováci nás svírají v náručí a zpívají nám ukolébavku: spi, vole, spi, zavři hubu i oči svý...