Demonstrace horkokrevných středoškoláků proti státním maturitám, která -- připomínající satirickou scénu z pohádky Tři veteráni -- začala "kamenováním" ministryně Kuchtové svačinovým chlebem a skončila spontánním provoláním slávy "našim cizincům", jimiž by se jinak mohli bez obav zvát členové dnešní, asi nejméně profesionální polistopadové vlády. Obě "kauzy" po svém obrážejí údobí vnitřní ekonomizace vzdělávání.

Edukace je postupně i navenek zbavována pelu něčeho posvátného a mění se v tučný obchodní artikl podobný péči o zdraví a ochraně přírody. Vysoké školy nejrůznějších zaměření a úrovní rostou jako houby po vydatném dešti, nejmenší města jdou se školáckou snaživostí vstříc amatérským projektům; hlavně aby stanula též mezi "univerzitními sídly".

Do lavic se loví očíslované dušičky a marketingové metody univerzit, jež se postupně přeměňují ve fabriky na vysokoškoláky, evokují přístupy podomních obchodníků. Jednotlivé školy objíždějí "satelitní" profesoři, kteří tu učí, tam učí a dohromady nepůsobí nikde; rekordman mezi nimi posiluje či přímo garantuje obor na šesti institucích. Zároveň zejména personální vyrovnání se s minulostí vědecko-pedagogické oblasti má dodnes své vady na kráse, takže se občas těžko vyhnout určitému dojmu, že mezi oxymóra čili vnitřní protimluvy náleží vedle notoricky známého básníkova "svítání na západě" či "mrtvé milenky citu" rovněž etika české akademické sféry.