21. 8. 2006
Nekulaté výročí invaze spojeneckých vojsk a ZákladnaSrpnové výročí bude mít ještě dlouho pro český národ nepříjemnou pachuť a bude zastiňovat jiné události tohoto měsíce. Do letošní nekulatostí nekulatosti, přesto ale s trpkostí vzpomínané, se však mísí zvláštní obava, zda do prostor, dříve přísně střežených, dnes často chátrajících nepřijde nový nájemník, který se bude chovat spíše jako majitel dobytého území. A dávno již tam neznějící strohou ruštinu nevystřídá obdobně militantní angličtina vojenských povelů. |
Rok 1968 byl rokem, kdy byla Evropa v pohybu směrem doleva. Rok 2006 je rokem, kdy v Evropě nejen na plno běží reformy (někdy pod taktovkou levostředových stran), které by v roce 1968 pravicový politik prakticky nemohl otevřeně vyhlašovat, ba navíc, poprvé od dalšího změnového roku 89 je ve středu Evropu vážně zvažována nová (proti)raketová základna. V tom roce stáli francouzští studenti na barikádách, němečtí studenti demonstrovali. Kubánská krize byla již zažehnána, sovětské rakety odtamtud odvezeny. Kennedyovský klan mohl byť, značně diskrétně se začít pokoušet o prvé byť nesmělé kontakty s Kubou. Začaly se vynořovat prvé, značně neurčité dohady o budoucím uspořádání obou německých států. Evropské komunistické strany ( Francie, Italie) po dvaceti letech obnovovaly svou váhu z období po 2. světové válce a začalo se spekulovat o jejich možném podílu na exekutivě. Intelektuálové, demonstrující studenti, ještě nezformovaní ekologisté, ale i běžní lidé práce měli dost studené války, antisovětismu v doznívajícím mccarthystickém balení a řada z nich se dokonce domnívala, že závody ve zbrojení dost "ujídají" ze "sociálně-tržní" ekonomiky. Možná, že by tehdy stálo za to položit francouzským studentům otázku: De cette fazon? Právě tak se zeptat německých byť dosud nezformovaných zelených: Auf diese Weise? Či pohovořit s americkými Hippies: On this way? Popř. diskrétně navázat kontakt s ruským (B этой дороге?) návštěvníkem či kubánským studentem (De esta manera?). Chcete, aby vývoj proběhl takto, tímto způsobem a dovedl nás tam, kde nyní v r. 2006 jsme? Chcete ve Francii, aby na barikádách zapalovali potomci afrických imigrantů automobily, aby po 2 roky mohl být absolvent školy kdykoliv vyhozen? Přejete si vy v (západním) Německu se účastnit (byť "diplomaticky") války, které rozmetá Jugoslavii, Wirtschaftswunder vyměnit za soziale Abbau, pohltit NDR? Chcete Vy v USA po Vietnamu pokračovat v Afganistánu, Iráku, potřebujete pro Váš životní standard, aby manažer Vaší firmy měl 50x větší plat než běžný zaměstnanec? Je nutné pro rozvoj Vaší Anglie rozložit odbory a "rozprivatizovat" železnice? Ba pokračovat v tomto trendu pod premiérem z Labour Party, včetně vojenských účastí tam, kde je momentálně americký voják, včetně atentátů na Vaše metro od muslimských fundamentalistů? Věříte Vy na Kubě na to, že SSSR z větší části nebude mít sílu a z menší chuť vás vojensky a hospodářsky podporovat a obchod s RVHP zanikne tak rychle jako RVHP sama? Počítáte Vy Rusové s tím, že nejprve zanikne Varšavská smlouva, pak Sovětský svaz jako velmoc a hned následně jako SSSR, že se moci ujme proskribovaný člen aparátu, aby nejprve parlamentní demokracii proti puči chránil a posléze parlament rozstřílel, že už tak mizerná životní úroveň ještě bude klesat? Rok 1968 byl rokem, kdy byla Evropa v pohybu směrem doleva. V západní Evropě tehdy stoupal vliv komunistických stran a uvnitř sociálně-demokratických stran sílila kritika pravicovosti jejich vůdců. Na rozdíl od berlínských událostí r. 1953 a maďarských z r. 1956 byl tehdejší Obrodný proces nastartován shora, tehdejší vládnoucí československou kom. stranou a měl drtivou podporu obyvatelstva tehdejší ČSSR. Nyní je již známo, že Československé jaro vzbuzovalo silné obavy nejen v Sovětském svazu a jeho satelitech ve Varšavské smlouvě, ale i v "zavedených demokraciích západního typu". Během několikaměsíční přípravy na invazi vojsk Varšavské smlouvy byly Sověty kontaktovány i Spojené státy a NATO. Jejich reakce byla, že respektují status quo z Jalty. Dokonce americká vojska v tehdejším západním Německu byla přesunuta dále od hranic, aby nedošlo k případné kolizi. Z strany USA a NATO pak nedošlo k žádné tzv. řízené indiskreci, která by umožnila čs. lidu se na vstup lépe připravit. Tehdejší zcela ojedinělý článek I. Svitáka ve Studentu byl pak diskreditován. Na rozdíl od pozdější (připravované) invaze do Polska, kdy Západ r. 1980 svět a Solidaritu informoval. Běžně dostupné přímé dokumenty k řečenému prakticky nejsou, ale např. tento dokument obsahuje následující "eufemismus": Průběh srpnové invaze a západní reakce na ni svým způsobem naznačily, že si lze jen stěží představit situaci, kdy by se obě aliance nechaly zatáhnout do konfliktu s těžko odhadnutelným koncem. Západ před invazí vynaložil nejvíce energie na to, aby nevyprovokoval srážku se Sovětským svazem. Neočekávaje vpád v době, kdy k němu došlo, NATO bylo ostatně jako každý srpen v prázdninové náladě a navzdory masivnímu pohybu sovětských vojsk k hranicím SRN nepodniklo prakticky nic, mimo jiné i díky tomu, že jeho čelní představitelé nebyli k dosažení. Vývoj v roce 1989 v zemích bývalé Varšavské smlouvy měl (mimo jisté zvláštností v NDR) shodné rysy v tom, že :
Realizace těchto požadavků byla doprovázená ujištěními o tom, že na území těchto státu již nebudou cizí vojska a cizí vojenské základny. Tato ujištění byla dávána bez "oficiálního" legislativního podkladu, tj. prohlášení vlády či vyhlášení parlamentu. Heslo "Zpátky do Evropy" bylo "materializováno" jako žádost o vstup do EU. Případné zmínky o NATO byly "vysvětlovány" jako, že členství v NATO je jakýsi formální předstupeň členství v EU. Pravicové polistopadové středoevropské vlády vstup do NATO referendu nepodrobily a vznikající sociální demokracie ho do svých programů jako jasný bod také nedaly. Jelcinovské vedení Ruska vstupy do NATO tolerovalo za jakýsi předpoklad, že v těchto státech nebudou umístěny vojska NATO a nevzniknou zde nové vojenské základny. Americké události v září 2001 a války se separatisty v Rusku vedly Rusko k jistému "modus vivendi" vůči NATO: Dosáhli jsme významného mezníku, kdy začala být možná smysluplnější spolupráce. Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč se tak stalo, byla změna vedení v Kremlu. Když se úřadu ruského prezidenta v prosinci 1999 ujal Vladimír Putin, jedním z jeho prvních zahraničněpolitických rozhodnutí bylo ukončení ročního "zmrazení" vztahů mezi NATO a Ruskem, které vyhlásil jeho předchůdce, prezident Boris Jelcin, v reakci na leteckou kampaň NATO proti Jugoslávii. Prezident Putin důsledně naplňuje svoji představu Ruska jako "evropské" mocnosti, často i přes značný domácí skepticismus. Rétorika o "hodné" a "zlé" Evropě (EU a NATO) zmizela. Putinova "prozápadní" strategie předpokládá skutečnou spolupráci se západní Evropou a Spojenými státy s cílem obnovit politickou a ekonomickou moc Ruska a účinněji čelit dlouhodobým hrozbám na jihu a východě. V tomto směru události z 11. září nepřinesly žádnou radikální změnu kursu. Poskytly jen Putinovi příležitost k tomu, aby tento plán obhájil před domácími kritiky a aby urychlil jeho tempo. Loni na podzim spojenci předložili mnoho idejí, jak bychom mohli nejlépe využít tohoto nového ducha spolupráce. K těm nejambicióznějším patřila myšlenka o zrušení strnulé, formalistické struktury PJC a o jejím nahrazení nějakým pružnějším orgánem spolupráce mezi NATO a Ruskem. V takovémto orgánu by se spojenci a Rusko mohli scházet jako rovnoprávní partneři v oblastech společného zájmu a zachovat si schopnost spolupráce před přijetím klíčových rozhodnutí - podílet se na společných analýzách vznikajících hrozeb, vypracovávat společná stanoviska a podle možnosti přijímat společná rozhodnutí a podnikat společné akce. Z toho lze mj. dovodit, že někdejší "spolupráce NATO a Varšavské smlouvy" při invazi do Československa v r. 1968 bude asi těžko "vytažena" z archivů. Ovšem reakce současných ruských vojenských představitelů na (anti)raketovou základnu je negativní. Existují ovšem pokusy některých českých žurnalistů nastolovat tezi, že umístění americké (proti)raketové základny jaksi do budoucna zamezí nějakému "opakování" srpna 1968 v České republice. Ovšem pokud v tom v předvečer "srpnového výročí" pokračuje americký velvyslanec v ČR, pak lze již těžko hovořit o lapsusu z neinformovanosti, to se již blíží "dělostřelecké" přípravě před srpnovou invazí v r. 68 z Varšavy či Čierné při Čope William Cabaniss: Rozhodnutí o základnách bude na vás (Právo, 19. 8. 06): Myslíme si, že je věcí české vlády, zda a jakou roli chce v evropské obraně hrát. Je naprosto mylné dávat paralelu mezi tímto obranným zařízením a nedobrovolnými vojenskými základnami tak, jak je Češi znali v minulosti. Tehdy nezvaní návštěvníci nežádali o povolení, neměli zájem na společných akcích a dozajista se nedělili o informace, na jejichž základě by se Češi mohli sami rozhodovat o své budoucnosti. Stojí za to opakovat, dělí se s českou veřejností USA o informace o zásahu Varšavské smlouvy, které tehdy získaly před tímto zásahem? V Cabanissově články jsou další nezodpovězené otázky: V této chvíli ještě nedokážeme přesně určit, kolik pracovních míst by základna vytvořila. Ale naše zkušenosti s podobnými zařízeními ve Spojených státech dokazují značnou ekonomickou prospěšnost pro široké okolí. Americký velvyslanec nehovoří o amerických základnách mimo USA a tak tím se srovnání možného ekonomického prospěchu stává neporovnatelným. Dále velvyslancův článek konstatuje: Protiraketová obrana má rozhodující význam jak pro Spojené státy, tak pro spojence v NATO. Zdůrazňuji, že NATO plně podporuje americký systém protiraketové obrany, i že tento systém bude chránit jak evropské spojence, tak Spojené státy. Tedy nejen Ameriku, jak chybně píší někteří čeští novináři. Oceňujeme, že naši spojenci, Česká republika a Polsko, sami projevili zájem umístit na svém území protiraketové zařízení, a je to také plně v souladu s jejich závazky na kolektivní obranu v rámci NATO. Svého času se také někdo rozhodl a někoho pozval... Podle bývalého ministra zahraničí Dienstbiera (Raketový deštník? Děravé řešení, Právo 9. 8. 2006) je to ale trochu jinak: Zatím víme, že Kanada se odmítla na protiraketovém systému podílet, debata v NATO je v plenkách a v EU se tím sotva kdo zabývá. Významný německý politik, dotázán v Praze, co si o základně u nás myslí, s úsměvem odpověděl, že je to naše věc a Německo se k tomu nebude vyjadřovat. Tento Dienstbierův článek Cabanissovi asi nepřeložili. Jako např. Valníčkův článek o potřebné dodatečné energie pro ničení rakety antiraketou. Dodatečnou energii dodává umístění Základny blíže rovníku a tím možná exploatace enegie zemské rotace (Boris Valníček: Proč Američané nepotřebují obrannou základnu v Evropě, Právo 12. 8. 06). Závěrem svého článku Cabaniss uvádí, že se těší na veřejnou diskuzi o protiraketovém systému. Lze se důvodně obávat, že většina obyvatel ČR se na (proti)raketový systém netěší, při výročí vstupu vojsk Varšavského paktu 21. 8. 1968 jim diskuze a rozhodování základně navíc nepřipadá právě příhodné. ( viz např. 21.8. v 17:30 hod. Demonstrace NE základnám na nám. Míru). Možná, že někdo z ambasády USA tam také zavítá a pak potěší velvyslance podrobnější zprávou o průběhu této formy veřejné diskuze. |