"Uvidíte film, který se zabývá katolickou ideologií," řekl v Karlových Varech před promítáním svého snímku Podo-namulul-be-a-ra (Prořezávání révy) mladý korejský režisér Min Boung Hun. Zdálo se tedy, že půjde zřejmě o film, který je vůči katolickému náboženství kritický. Ukázalo se, že je věc daleko složitější. Film bylo možno interpretovat naopak jako poctu všemu tomu, co katolická církev může znamenat, při přiznání, že jde o nedokonalou, pouhými lidmi vytvořenou instituci, ovšem za účelem dosažení zázračného kontaktu s Boží milostí, jíž člověk v důsledku omezenosti svého mozku nerozumí, a jíž může dosáhnout pouze na úkor obrovského utrpení, úsilí a obětí.

Film Prořezávání révy je příběhem mladého katolického studenta, frekventanta semináře, po jehož absolutoriu se má stát knězem. Když se mladík rozhodl věnovat se studiu ke kněžské kariéře, musel se v důsledku katolického celibátu vzdát vztahu ke své dívce, ta si nakonec našla někoho jiného a chtěla si ho brát, jenže na poslední chvíli od oltáře utekla a posléze spáchala sebevraždu. Seminarista, který přísně dodržuje veškeré požadavky katolické doktríny a chce být dobrým knězem, má o sobě velké vnitřní pochybnosti. Ředitel semináře mu vysvětlí, že to je u každého adepta kněžského povolání normální, a pošle ho na léto na meditaci -- aby si ujasnil, co chce v životě dělat -- do katolického kláštera, jehož opatem je jeho přítel. Seminarista se tam seznámí s mladou jeptiškou Helenou, která v minulosti udělala totéž co on: rozhodnutí jít do kláštera ji vedlo k tomu, že se rozešla se svým přítelem a ani ten v současnosti už nežije. Chtěla se za to někomu omluvit: omluví se mladému seminaristovi, který je jejímu bývalému příteli neuvěřitelně podoben.; ten jí to nakonec dovolí.

Četnými epizodami (klášterní opat potají pije, jeden mladý novic klášterní život nevydrží a odchází se svou dívkou, obdobně odchází z katolického semináře jeden hrdinův spolustudent -- ne, že by na to stát se knězem neměl, ale prostě není ochoten podstoupit onu osobní oběť) film ukazuje, jak nesmírně obtížný a vlastně nelidský je požadavek dodržovat přísné doktrinářské předpisy katolické církve. Tyto regule, vytvořené omylnými lidmi, se zdají být zbytečně kruté a zotročující. Jenže, navzdory vší jejich kontroverznosti i navzdory tomu, že osoby, které se oddají církvi, tím zjevně trpí, se neobratný behemot katolické církve občas opravdu dotkne milosti a něčeho autenticky božského a nepochopitelného.

Mladý seminarista trpí, přitom bude však zjevně dobrým knězem. Ukazuje se, že je charismatik a má zázračnou moc. Jeho nenápadná modlitba totiž ve třech případech zachrání nevyléčitelně nemocné jedince - neočekávaně se uzdraví. Být katolíkem a umět na sebe a na jiné soustředit Boží milost tedy zjevně nějakým záhadným způsobem funguje - a film je oslavou oné nelidské výdrže, která umožňuje člověku dostat se do styku s Boží milostí. Zároveň film nastoluje otázku: seminarista, budoucí kněz, zachránil svou zázračnou modlitbou tři lidi. Přitom však v důsledku jeho rozhodnutí i rozhodnutí jeptišky Heleny vstoupit do církve zahynuli lidé dva. Je taková aritmetika -- tři zachránění v kontrastu s dvěma mrtvými a množstvím utrpení -- skutečně přijatelná? ptá se v závěru tento pozoruhodný film.

Ve středu se v Karlových Varech promítaly také dva velmi dobré ruské filmy. Mnoho českých hraných filmů, vzniklých od roku 1990, tematizuje - přímo či nepřímo, úmyslně či neúmyslně - brutalitu, slabost, blouznivectví a agresivitu současného českého muže, a jeho téměř neschopnost citlivěji vnímat ženský pohled na svět: agresivní a přitom slabošští muži, kteří svým sobectvím a brutalitou ničí své partnerky, to je - překvapivě - jeden z nejčastějších motivů českého hraného filmu od roku 1990, a to nejen ve snímcích, které natočily ženy, ale kupodivu například i ve zcela lidových, komerčních či drsně mužsky šovinistických filmech (třeba Kameňák ; i ve snímcích natočených podle románů Michala Viewegha jsou muži nepoužitelní).

Podle dvou ruských filmů, promítaných v Karlových Varech ve středu, je to zřejmě v Rusku se situaci žen ještě daleko horší -- i když motiv neporozumění mezi "brutálními" muži a "citlivými" ženami bude asi obecnější, vzhledem k tomu, že režisér prvního z obou pozoruhodných ruských filmů, Andrej Zvjagincev, použil literárního námětu Williama Saroyana. (Mimochodem, před čtyřmi lety přivezl do České republiky Andrej Zvjagincev svůj tehdejší, také vynikající film o nepřítomném otci Návrat, jeho recenzi jsme publikovali ZDE.)

Námětem nového Zvjagincevova filmu Vyhoštění (2007) je neporozumění mezi manželskými partnery, které se projeví katastroficky drtivou silou. Film se opět, jako Zvjagincevův předchozí Návrat odehrává na odlehlém vizuálně ozvláštněném místě v daleké přírodě (tyto scény se mj. natáčely v Moldávii). Manžel Alexander si vyjede s manželkou Věrou a dvěma dětmi asi desetiletým synem a asi šestiletou dcerou, na týdenní dovolenou. Věra po příjezdu na venkov manželovi sdělí, že čeká třetí dítě, ale toto dítě prý "není jeho". Není úplně překvapivé, že se Alex dostane do stavu temné, mlčenlivé hysterie, manželka mu chce cosi vysvětlovat, ale on neposlouchá. Donutí ji, aby si hned na místě nechala udělat potrat, a jeho bratr k tomu zorganizuje pokoutního lékaře. Potrat skončí špatně, neboť Věra zemře a -- jak se později ukáže, zemře proto, že spáchala sebevraždu, předávkovala se utišujícími prostředky. Všechno se odehraje nesmírně rychle, neočekávaně - jako smršť.

Teprve v závěru filmu, v retrospektivě, kdy Věra komunikuje s citlivějším mužem, Alexovým bratrem Robertem, s nímž údajně měla být Alexovi nevěrná, se ukáže, že Věra Alexovi vůbec nevěrná nebyla: To, že mu sdělila, že dítě, které má porodit, "není jeho", myslela tak, že by si rodiče neměli dělat na svého potomka vlastnický nárok -- Alexander ji však nedovolil, aby mu cokoliv vysvětlila. Na citlivé drobnosti filozofičtějšího vnímání lidské existence manžel prostě nebyl. Věřina sebevražda byla důsledkem frustrace, že její manžel s ní otevřeně nemluvil už léta. Rodinná krize pokračuje i dál, neboť Alexandrův starší bratr, který potrat zorganizoval, utrpí poté, co se doví, co se stalo infarkt -- film končí naprostým rozvratem. Snímek Vyhoštění má dvě a půl hodiny, přesto je plný napětí od samého začátku až do konce. Mistrně napsaný scénář i zahraný děj doplňuje vizuálně originální kamera.

Shodou okolností filmem na velmi obdobné téma, i když ještě ostřeji zpracované vizuálně i narativně, a to na daleko menší časové ploše, je snímek Euforie režiséra Ivana Vyrypajeva. Ten se odehrává na vyprahlé, téměř neobydlené, nekonečné ruské stepi, do jejíhož písku jsou v trávě vyryty bílé stopy polních cest, vytvořených automobily. Vyprahlá krajina je v kontrastu s velkou řekou Don (režisér často používá záběry z vrtulníku a dramatická, drsná krajina je ve filmu dynamickým aktérem).

K tragédii dojde i zde na základě souhry v podstatě triviálních záporných okolností, které by normální lidi jistě zvládli, pokud by nezačal jeden z nich jednat jako nezvládnutelný zuřivec. O co ve filmu jde? pohledný mladík se zamiluje do mladé manželky postaršího opilce, který žije se svou ženou a s asi pětiletou dcerou na samotě, tři hodiny cesty od nejbližší vesnice. Holčičce ukousne prst pes, zatímco manželka hledá pomoc a najde ji u onoho mladíka, který o ni projevil zájem - na rozdíl od nemožného manžela má mladý muž přístup k dopravním prostředkům (automobil, loď), manžel dceru napojí vodkou, uloží ji do postele a sám se zpije natolik, že usne tvrdým spánkem v kuchyni na podlaze; holčičce je špatně a do nemocnice ji odvezou prarodiče, s matkou a jejim potenciálním milencem, kteří je hledají, se minou.

Manželčin nápadník pak svou lodí veze do města manžela i jeho ženu, ta ve svém výrazu tváře i držení těla nemůže potlačit odpor k neschopnému manželovi. Když ji manžel napadne, "proč se tváří tak divně", a brutálně ji k sobě strhne, pohledný mladík se ji zastane, manžela zmlátí a z lodi vyhodí. Ve snu ho nenapadne, že manželova brutalita může mít tak hluboké kořeny, že všechno v následujících hodinách zničí

Oba milenci pak spolu prožijí vášnivých pár okamžiků; manžel opilec mezitím zapálí rodinný dům, který shoří do základů, vezme pušku a když se milenci lodí vracejí po Donu, mnoha výstřely je zcela systematicky v lodi zavraždí. Nedokáže při střílení potlačit uspokojivý úsměv. Co je to za člověka? Loď se potopí, film končí. Na ploše pouhých 74 minut je to silný vizuální i narativní zážitek. Významnou roli hraje i citlivě a dynamicky strukturovaná hudba. Film byl v Rusku charakterizován jako "nejodvážnější dílo roku 2006", konstatuje festivalový katalog.

Studie mužů, kteří svým ženám nerozumějí, osobují si však právo rozmetat kolem sebe všechno ničivou silou, když není po jejich, je možná součástí novějšího vnímání situace žen ve střední a východní Evropě. Těžko říct. Nebo je to jen náhoda, že zrovna dva ruské filmy zpracovaly toto téma v posledních dvou letech tak výrazně a dynamicky.