Především plánované zřízení vysoce účinného radaru v Česku umožňuje Spojeným státům kontrolovat veškeré pozemní interkontinentální rakety (ICBM) Ruska, které při nukleární eskalaci by byly zaměřeny na americké východní pobřeží. Kdyby tento vysoce účinný radar v Česku byl propojen se sítí radarů mořské základny nedaleko Aleut (Aljaška), mohly by být zachyceny ruské ICBMs rakety zaměřené i na západní pobřeží. Tato schopnost radarové technologie budí obavy Moskvy, protože nukleárně strategický arzenál Ruska tradičně závisí na pozemních ICBM. Jinak řečeno : Umístění Rusku blízkých raketových základen umožňuje USA strategicky důležitý a stále precizní kontrolní pohled na ruské teritorium.

To by bylo možno využít při (nepravděpodobném) případu nukleární eskalace mezi Ruskem a USA, ale především pro průzkumné účely USA. Radar zajistí cenné informace o parametrech ruské raketové a hlavicové technologie při jejich zkouškách.

Pokud jde o umístění záchytných raket v Polsku, je nutno nejprve konstatovat, že plánovaný počet (deset) jeho pravděpodobným zvýšením a kvalitativním rozvojem podstatně přispěje k starostem Ruska. Skutečné ohrožení pro ruskou nukleární sílu leží v tom, že na základě zjištění dráhy letu a rychlosti je možno ruské interkontinentální rakety v Polsku umístěnými raketami zachytit. Tomu napomůže i předpokládaný další technologický vývoj obranných raketových komponentů namířených proti Rusku.

V plánu jsou obranné rakety, které jsou schopné současně zachytit i několik jaderných hlavic (multiple kill vehicle - MKV - pozn. šok). Írán, proti jehož nukleárním raketám mají základny bránit, není schopen v dohledu vytvořit mnohahlavicové ICBM rakety. Čínské ICBM jsou sice více hlavicemi vybaveny, ale pro možné cíle v USA nejsou v Evropě umístěné základny schopny je na tuto vzdálenost zachytit. Konec konců brizantní by bylo využití obranných raketových komplexů na torpédoborcích třídy Argus, které by byly podstatně efektivnější obranou před íránskými raketami, aniž by ohrožovaly ruský strategický arzenál.

Obava politického a vojenského vedení Ruska nepřichází náhodou a také z historického pohledu nabývá na věrohodnosti. Výklad, že americké plány o protiraketové obraně jsou "provokací", se ne v poslední řadě odvozují od zkušeností Moskvy s americkou zbrojní (kontrolní) politikou v posledních deseti letech. Sklon USA k unilaterální hegemonální aroganci potrhal sítě zbrojní kontroly a odzbrojovacích dohod. Odklon od obranné raketové dohody (ABM) z roku 1972 a prohlášení USA, že po roce 2012, kdy vyprší termíny současných odzbrojovacích dohod, nebude o podobných dohodách vyjednávat, znamenají pro Rusko bezpečnostní riziko -- především proto, že počet ruských balistických střel a jejich základen do roku 2015 podstatně klesne.

Umístění obraných raket a radarových základen ve východní Evropě musí pro vedení Ruska současně vyvolat nejen vojensko-strategické ohrožení, ale další akt pokoření vlastního obrazu země, a proto to chápe jako strukturální provokaci. Shrnutí : Ministr obrany Darabos se možná provinil proti diplomatickým "uzancím", ale v samotné věci má plnou pravdu.

Bernard Mangott vyučuje politické vědy na innsbrucké univerzitě. Martin Senn je spolupracovníkem International Security Research Group (ISRG).

Vyšlo v deníku DER STANDARD 28.8.2007 - Streit um Raketenschild: Wer provoziert wen? ZDE