Fikce má do určité míry opodstatnění, neboť zatímco Sedláčkův film usiluje o zpřístupnění osudů lidí, kteří jsou v důsledku narkomanie "na dně", nezveřejňuje konkrétní lidské osudy, ale vytváří na základě osobních historií případů, které prošly skutečným takovýmto komunitním střediskem, sérii fiktivních "typických" životních osudů. Psychologická interakce chovanců, prokládaná flashbacky z jejich traumatické minulosti, je zobrazena přesvědčivě, i když občas poněkud zdlouhavě a explicitně. Celý film má tak trochu pedagogický ráz.

Katalyzátorem divákova zájmu a zdrojem určitého napětí je nejasná minulost dvou chovanců v terapeutickém komunitním středisku, demagoga a psychologického manipulátora Milana a slabšího jedince Romana, kteří se zřejmě v minulosti sešli v kriminálním světě ve Španělsku -- podle Romanova přesvědčení byl Milan ve Španělsku vlivným mafiánem a vrahem, který se tam pokusil usmrtit i jeho samotného, a bude zřejmě usilovat o jeho likvidaci jako svědka i nadále.

Film pokračuje naznačováním, že jde o dokument, i v závěru, kdy diváky informuje o dalším osudu zobrazených postav (někteří z nich se údajně k narkomanii vrátili, jiní byli vyléčeni); avšak hned poté titulky diváka informují, že všechny zobrazené příběhy byly fiktivní. Film nesděluje nic nového kromě toho, že "životy narkomanů jsou rozpadlé a jen těžce se potýkají se snahou vrátit se k normální existenci", kromě relativně přesvědčivého zobrazení interakce neurotických jedinců, pohybujících se neustále na hranici zhroucení a pronásledovaných traumatickými zážitky ze své minulosti do určité míry také flirtuje s technikou thrilleru.