Nešťastný chatař, můj známý, sháněl pomoc -- párkrát hrozilo, že se sám vytopí a jednou málem došlo k požáru v půdním prostoru. Přesto potvůrkové vítězně táhli chatou a přiváděli majitele k zločinným choutkám a vražedným úmyslům. Podal i jedy, marně.

Plchové pečlivě zkoumali nastražené laskominy a nechávali je nedotčeny -- být malým mezi velkými vyžaduje obezřetnost, nedůvěřivost a stálé prověřování. Nenechat se ukolébat lacinými sliby a náhražkami, vystupovat srdnatě bez bázně a hany. Mít na paměti, že větší spolkne menšího a ne naopak.

Malému je leccos povoleno. Být malým má jistě nepopiratelné výhody, ale jednu zásadní nevýhodu -- větší vždy ohrožuje menšího a pokud si ten nedá pozor, může skončit neslavně. Umořený známý nakonec skončil na poradě u zvěrolékaře a ten moudře pravil: obstarejte si ze zoo tygří lejno, dejte ho na půdu a ke sklepu a plchové se rychle vytratí. Je známo, že tygří pachy plchové nemusí. Proč není známo, ale důležitý je výsledek.

Známý obstaral s obtížemi doporučené lejno, nakladl a čekal. Plchové skutečně zmizeli, z čehož by vyplývalo, že i malého urputného tvora lze zahnat, jenom se musí zvolit účinný prostředek.

Po třech týdnech manželka známého vyklepávala deky a polštáře, a hle: plch jako poleno ležel na boku, packu přes čumánek a pochrupoval. Žena do něho odvážně a nakvašeně píchla prstem, ale plch pokračoval v zaslouženém odpočinku.

Prostě, plchové se vrátili. Našli v chatě zalíbení, založili zde rodiny a násilný odsun, na rozdíl od lidí, neakceptovali. Kde naleznu domov, tam spočinu do svého konce, pravil básník Hořek a hned naškrabal baladu s názvem: Zůstal jsem malým, avšak krásným.

Nešťastník kladeč tygřího trusu se vydal ke zvěrolékaři a tam mu vylíčil chování plších násilníků. Zvěrolékař se zadumal, zapýřil, vybledl, zachmuřil a pravil profesorsky: vida, ty potvůrky se zřejmě naparfemovali tygřím lejnem a začali si připadat jako samotní tygři. Zajímavé.

No ano, ale co s nimi, vykřikl známý? Všude vidím plcha! A nechci dopadnout jako zahrádkář, co naplnil krtí chodby plynem, zapálil a okolo vyletělo do vzduchu dvacet zahrádek -- a krtci se stejně vrátili, dokonce se prý i smáli, bestie, jak tvrdil pyrotechnik amatér. V podstatě jsem jemný člověk, doktore, tolerantní, ale plchy zrovna nemusím!

I dostalo se mu rady: nejlépe je naučit se s plchy žít. Ono nic netrvá věčně, a kdo si počká, ten se dočká.

V říši lidských bytostí je mnohý podoben plchovi. Roztomilí škodilové spoléhají na roztomilost a využívají mohutnějších povah jako štíty k rozrážení a odsouvání nepopulárních kročejů, závětří jim jde k duhu. Býti maličkým je oč tu běží, být připraven a nelitovat zmaru druhých.

Pravda pravdoucí, někdy ani exkrement nepomůže zahnat lehkoživky. A není radno říkat, že hovno je na hovno. Všechno je relativní. Dnes tygr a zítra plch, dnes nadutec a zítra prosebník. Plchům velký zdar a lesním pak zvláště! Pokud máte v okolí plcha -- osobu, nespoléhejte na tygří lejno, raději zmizte po anglicku a zapomeňte na vítězství.