Sovětský svaz se stejně jako nacistické Německo agresivními výboji do padlého ruského carství a později na západ do Evropy dopouštěl v podstatě stejných zločinů, jakých se v rozsáhlejší míře dopouštěly západní mocnosti po staletí, aniž by se výrazně a ideologicky křížily jejich zájmy. Stalinovi se podařilo za cenu nesmírných obětí přetavit zaostalou rurální zemi v krvelačné impérium. SSSR po Stalinově smrti, během studené války, podstatně za Spojenými státy pokulhával a jeho role na mezinárodní scéně byla více ideologická než ekonomická. USA mezitím provedly desítky ničivých intervencí převážně v Latinské Americe, sytily se nekonečným mamonem, uloupeným bezbranným obětem, a vytvořily tak nebývalý ekonomický a vojenský moloch (jen během tzv. velké loupeže v 80.letech 20. století se přesunulo cca tisíc miliard dolarů ze zdevastované Jižní Ameriky na bankovní konta v USA). SSSR v době perestrojky spíše své evropské satelity vydržoval a jako centrum byl ekonomicky vyhladovělý, což nakonec bylo hlavním důvodem jeho kolapsu. Lidé jako Bohumil Doležal nebo Martin Fendrych přesto nahlížejí na dnešní Rusko studenoválečnickou optikou, jak jim jejich omezený rozhled dovoluje.

Rudá Čína za svůj vznik děkuje ze značné části Kuomintangu, který byl podporován Západem a který brutálním pronásledováním zradikalizoval a podstatně rozšířil členskou základnu komunistické strany pod vedením Mao Ce Tunga. Tragédie Velkého skoku, kdy se Čína po vzoru SSSR snažila ekonomicky vyrovnat západním zemím, byla korunována gigantickým hladomorem. Ani následné "reformy" v podobě řádění rudých gard za kulturní revoluce nemohly dále zastírat hluboký totalitarismus a despotickou podstatu maoistického režimu. Podle ne zrovna důvěryhodného zdroje Černé knihy komunismu stál "komunistický" experiment v Číně životy až 65 milionu lidí. Ideologická doktrína maoismu, tedy "vývoz revoluce" do kapitalistické ciziny, spíše postihla západní levicové intelektuály, v čele s J.P. Sartrem a Michelem Foucaultem, než aby napáchala rozsáhlé škody vně samotného impéria. V současnosti představuje Čína, vedle Indie, tu nejagresivnější formu dickensovského kapitalismu do puntíku.

Ale zpět k Rusku. V roce 1989 Michail Gorbačov souhlasil se sjednocením Německa a na oplátku si na prezidentu Bushovi st. vymínil slib, že NATO nebude expandovat na východ k hranicím Ruska. Vzhledem k historické zkušenosti Ruska s Německem to byl vcelku odvážný krok. Clinton tento slib porušil válkami na Balkáně, které měly ztrestat Srbsko, tradičního spojence Ruska, za neochotu se podrobit západnímu ekonomickému a politickému vpádu, a následnou okupací regionu silami NATO, o které se vyjádřil bývalý šéf OSN Kofi Annan coby o " zdroji hrozby v regionu." Současné handrkování o status Kosova, jež je ovládané albánskou narkomafií, diktované Západem Rusko také sotva uchlácholí. Expanze NATO postupně na východ až do pobaltských států, tedy na historické území Sovětského svazu, rovněž podlamuje vážnost západní rétoriky ohledně důvěrného vztahu s Ruskou federací.V neposlední řadě hraje fakt, že na ruské "privatizaci" díky které se země prakticky propadla do středověku, za neslýchaného utrpení milionů lidí, se velkou měrou podílela západní politická.elita a bankovní sektor. A konečně plánovaná výstavba radaru a raketového sila na území Česka a Polska, bývalých sovětských satelitů, a na Kavkaze ruskou generalitu oprávněně znepokojuje. Zatímco Rusové vyhrožují slovy, Američané vyhrožují skutky, což výrazně zvyšuje riziko potencionálního jaderného konfliktu na této frontě.

Invaze do Iráku. Ve svých článcích o této problematice jsem často psal, že vojenští experti z Pentagonu ve svých analýzách informovali prezidenta Bushe ml. o možnosti sedminásobného nárůstu teroristických aktivit v regionu, bude-li provedena do Iráku vojenská invaze. Dále prezidenta zpravili o tom, že invaze pravděpodobně přispěje k rychlejšímu zbrojení států v regionu i těch, jež byly zařazeny do Osy zla (KLDR). Tyto předpovědi se naplnily nad očekávání, a to nemusíte být vojenským expertem. Írán, který obohacuje uran ve shodě s regulemi Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), se přirozeně cítí ohrožen. Izraelská vláda a členové izraelské lobby ve Spojených státech silně podporovali útok na Irák před čtyřmi lety a ve své podpoře této tragické a ztracené války pokračují, přes navyšující se počet usmrcených amerických vojáků. Izrael je také horlivým zastáncem jaderného útoku na Írán a provládní periodika šíří v zemi polopravdy nebo vyložené lži o Íránu (např. íránský režim představuje pro Izrael větší hrozbu než nacistické Německo, což za situace, kdy íránský prezident, ani Hamas nevolají po likvidaci židovského státu, nýbrž jeho vlády, která pro ně představuje značné nebezpečí, uvědomíme-li si značnou nerovnováhu ozbrojených sil a politické moci).

Spekulace, že Írán může do několika let vyrobit jadernou bombu mohou být založeny na pravdivých předpokladech, avšak z pohledu íránského, byť nedemokratického režimu by tato snaha byla celkem logická, vezmeme-li do úvahy US/izraelské zastrašování jak diplomatického, tak neoficiálního rázu. Existence íránské jaderné zbraně by možnost jaderného střetu přirozeně zvýšila.

Před čtyřiceti lety rozdrtil Izrael během šesti dnů arabský nacionalismus, symbolizovaný egyptským prezidentem Násirem. Toho bylo dosaženo bez masivní pomoci Spojených států, jejichž sympatie k Izraeli získaly na vrch až po šestidenní válce. Nemyslím tedy, že Izrael čelil a čelí nepoměrné přesile arabských států, kteří jej chtějí "smést do moře", jak dokazuje blesková válka z června 1967. Stačí se seznámit s myšlenkami izraelských "velikánů" (David Ben Gurion, M.Begin, G. Meirová. E. Barak..), kteří snili a sní svůj sionistický sen o Velkém Izraeli, "biblické říši sahající od Nilu po Eufrat". Sionismus počítal s dobyvačnými válkami v regionu, neboť si uzurpoval právo na zemi zaslíbenou, nehledě nalevo nebo napravo.

Nekonečné roky útlaku Židů především v křesťanské společnosti si vyžádaly svou daň: vznik radikálního myšlenkového směru, pro který nemají platit pozemské zákony a který má být uskutečněn na utrpení jiných.

Americko-izraelský koloniální projekt v Palestině představuje desítky let zdroj nepřátelských vášní v celém regionu. Každý dareba jako bin Ladin nebo Husajn se ve svých nenávistných pamfletech odvolává na nežádoucí přítomnost nevěřících na islámské půdě. Izrael je vyzbrojen nejméně dvěma stovkami jaderných hlavic a jeho armáda je pátá největší na světě. Izrael je 2. největším vývozcem zbraní na světě; zbraně ve velkém v minulosti poskytoval i genocidním režimům v Guatemale a Jihoafrické republice. Nadále však zůstává coby nedělitelná součást amerického hegemona studnicí konfliktů, které mohou mít v konečném důsledku fatální dopad na celý svět.

Před nedávnem přijel prezident Bush ml. do Indie, aby s touto zemí navázal pevnější vztah. V době, kdy se latinskoamerický "dvorek" Spojených států vydal cestou suverenity, utváření nových paktů a integrace v asijském regionu ( Šanghajská organizace, která sdružuje významné asijské státy včetně Číny a Ruska, coby protiváha americké hegemonii), se USA snaží spojit se státy, jejichž vztahy k nim nejsou nadobro pohřbené. Indie a Pákistán, tragické dědictví britského koloniálního panství, vyvíjely s pomocí USA svůj jaderný program ilegálně, bez žádné kontroly. Spojené státy nyní s Indií projednávají bližší ekonomickou a vojenskou spolupráci, což může vést k nepředvídatelným scénářům. Již takto křehká symbióza Indie a Pákistánu může být tímto krokem nenávratně narušena. Pakliže bude Indie zahlcena americkým vojenským materiálem, to samé bude chtít Pákistán. Čína a Rusko samozřejmě nebudou chtít zůstat pozadu, nehledě na skutečnost, že tyto země vynakládají na zbrojení obrovské částky z důvodů navýsost logických: výzva americké militaristické převaze. Tento krok Spojených států sklidil na domácí půdě ostrou kritiku. V jednom z mnoha komentářů se objevil výrok, že tato dohoda by mohla uvést Bushe ml. do historie, ovšem pokud by nějaká byla; jde tedy o explicitní narážku na možný nukleární holocaust.

V 90.letech minulého století probíhaly slibné tiché hovory mezi oběma Koreami, které byly hloupě přerušeny zařazením KLDR do Osy zla, což ji vyprovokovalo k vypovězení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), uchýlení se do izolace a snaze vyrobit jadernou zbraň. Zatímco Washington považoval Severní Koreu za "nukleární hrozbu", sama čelila reálné nukleární hrozbě ze strany USA téměř 50 let. Chování bezesporu totalitního režimu stalinského zrna k sousedům však nikdy nepředstavovalo reálnou hrozbu. Naopak V Jižní Koreji byly do začátku 90.let instalovány jaderné hlavice, namířené na sever, a působí zde nemalý kontingent americké armády. Japonsko hostí desítky amerických vojenských základen na svém území, především na Okinawě, a během úřadování japonského premiéra Shinzo Abeho byly výrazně navýšeny prostředky na zbrojení s rozhodnou pomocí USA. Byla by tedy jaderná zbraň v rukou Severní Koreje z jejího pohledu iracionalitou?

A náš díl zodpovědnosti a nečinnosti? Nesnažme se useknout hadovi hlavu a začněme od spodku. Třeba tím, že podpoříme iniciativu NE základnám.