Na začátku filmu nalezne mladý Marek, který se s otce živí líčením pastí na lesní zvěř, v bezvědomí Martu, mladou špionku z nepřátelského tábora, jejíž noha uvázla v jedné jejich velké pasti a byla jí těžce zraněna. Navzdory otcově odporu přivede Marek dívku do lesní usedlosti, stará se o ni a za nepříliš ochotné pomoci nevrlého otce (který však z vesnice přinese alespoň na ránu na noze dezinfekční mast) se ji snaží vyléčit. Dívčina cizost je zdůrazněna, tím, že Marta mluví slovanským jazykem, který připomíná chorvatštinu nebo snad slovinštinu; v anglických titulcích filmové kopie na festivalu v Karlových Varech byl tento zvláštní jazyk parafrázován nepříjemnou, jakž takž srozumitelnou směsicí latinizujících a germanizujících slov, představa, že by Česká republika někdy válčila se zemí, jako je Slovinsko či Srbsko, je ovšem zvláštní. Přispívá to k celkovému dojmu nereálnosti celého snímku, v němž se po dobu celých dlouhých 77 minut skoro nic neděje, anebo pokud se něco stane, je to zcela předpověditelné.

Film je především protiválečným protestem, zdůrazňuje brutalitu války a snahu obyvatel lesní samoty se jejímu běsnění vyhnout. Líčí také cynismus a agresivitu Markova otce, typického českého muže-slabocha, který se nakonec zajímá jen o svůj prospěch a své vlastní přežití a svůj vlastní chtíč. Otcův cynismus je kontrastován s citlivým idealismem mladého chlapce. Podle katalogu karlovarského filmového festivalu, je film Marta "minimalisticky efektní psychologické drama, nadčasově situované mimo prostor a čas, upomínající na snímky české nové vlny, hlavně na Kočár do Vídně (1966) Karla Kachyni".

I když je snímek Marty Novákové vizuálně docela zajímavý, potiž je, že je skutečně "minimalistický" -- film neproniká do hloubi postav, dějový vývoj, k němuž dochází, je banální a předpověditelný, a snímek je zdlouhavý. Režisérka zvládla obrazovou stylizaci svého díla, použila však nevyzrálý a nepropracovaný scénář, který nám o jejích protagonistech nesděluje nic nového.

Předfilmem byl při karlovarském promítání devětadvacetiminutový snímek Davida Koppa Hranice, podle povídky Oty Rambouska, snad jediného známějšího někdejšího opravdového agenta amerických tajných služeb, který kdy pronikl do stalinského Československa.

Je to zfilmování povídky, která je stará a známá: Muž, jemuž hrozí v roce 1949 od komunistické policie nebezpečí, se pokusí spojit se s lidmi, kteří by ho mohli za úplatu převést na Západ. Převedení se zdánlivě podaří a hrdina se octne v americkém táboře, kde údajnému "americkému důstojníku" naivně prozradí všechno o svých kontaktech v Československu. "Američtí důstojníci" ho však odmítnou přijmout, protože tvrdí, že je komunistický agent, vrátí ho zpět na "území Československa", kde ho pohraničníci zatknou - a teprve pak hrdina zjistí, že se stal terčem fingované provokace od StB - že údajný americký tábor vůbec nebyla základna americké armády v Německu, ale zařízení StB kdesi hluboko v československé vnitrozemí.

I tento režisér odvedl vizuálně kvalitní práci: podařilo se mu víceméně přesvědčivě evokovat retro atmosféru začátku padesátých let v Československu, zejména pokud jde o vybavení soukromých bytů (jeden socrealistický plakát, visící kdesi na zdi, byl však spíš ze sedmdesátých, nikoliv padesátých let).

Potíž je, že charakteristickým rysem obou těchto filmů je stylisticky přepečlivě zpracovaná myšlenková banalita. Filmaři by se asi neměli pouštět do projektů, v nichž nezazní originální myšlenka.

Kromě provokačních "amerických" vyšetřoven StB totiž v padesátých letech docházelo i k tomu, že Američané vraceli do Československa i lidi, kteří se na Západ skutečně dostali - neměli totiž zájem na tom, aby jejich jménem bojovali proti komunismu někdy skuteční zabijáci. Koppův film mohl být zajímavý, kdyby byl schopen kromě Rambouskova syžetu prozkoumat a zahrnout i tuto kontroverzní historickou skutečnost. Nevím, jak by se dal oživit film Marta, ale hned poté jsem sledoval vynikající filmové dílo ruského režiséra Andreje Zvjaginceva Vyhoštění, které je také dramatem několika málo postav. Ale jak hluboké a dramatické je to dílo. Prostě, je mnoho povolaných, ale málo vyvolených...