Začněme kratším z obou rozhovorů. Exkonzul Ibrahim Al Aní v něm mj. říká na otázku: "Za co konkrétně chcete to odškodnění?" "Za to, že mne kvůli českým informacím o údajných kontaktech s teroristy zatkla americká armáda. Ve vězení mě mučili. Mám silné popáleniny na břiše a nohou. Mám utržený palec na pravé ruce a silné popáleniny na dlaních a předloktí levé ruky." a jinde: "Na svobodu mne propustili 23. prosince 2005. Pak jsem strávil přes sto dní v nemocnici a musel jsem prodělat jedenáct operací. Američané mi řekli, že proti mně nic nemají".

Ve druhém rozhovoru, pod titulkem "Guantánamo nemučí, neponižuje" (autor interview Jan Rybář) hovoří admirál Mark Buzby velmi zaníceně o cti vojáků armády USA i o své vlastní cti. Mnohé z pasáží stojí za citování, vybírám jen ty nejpodařenější:

"... je to vážně frustrující číst, co vše nám lidé ve světě vyčítají, a vědět přitom, že ve skutečnosti je naše mise čestná. Vědět, že k těm, které zadržujeme, se chováme lidsky, nemučíme je, ani nevystavujeme nelidskému zacházení. Děláme vše pro to, aby to bylo v duchu amerických hodnot cti. Nejsme mučírnou, nejsme gulagem, za které nás lidé občas považují. Na naší straně jsou dvě významné věci: pravda a čest našich vojáků."

A jinde (na opakované námitky interviewujícího, že mnohá - nezávislá - vyšetřování často potvrdila, že docházelo k ponižování a bezpráví): "Guantánamo vždy fungovalo v mezích zákonů. Můžete se dohadovat, zda jsou dobré či špatné, to už není naše starost. Ano, stalo se zde několik incidentů, o nichž vím ze závěrů komisí. Při nich byly zákony porušeny, nebylo to však nic hrůzného a zásadního, byly to jen nepříliš závažné věci. Rozhodně z nich nevyplývalo, že by tady docházelo k systematickému ponižování lidí."

A jako trumf ještě: "Pokud tedy nepovažujete za mučení, že jim dáváme při výsleších příliš mnoho pistáciových oříšků či Coca-Coly. Víte, pravidlo dávno ověřené časem zní, že nejlepší cestou, jak z lidí něco dostat, je navázat s nimi kontakt a věcně s nimi hovořit. Tak se dostaneme mnohem dál, než by nás dovedly jakékoliv násilné metody."

Zapochyboval jsem: věznili toho Aního vůbec Američané? Vždyť pan admirál tvrdí (na provokativní otázku, že výslechy jsou podle některých svědectví tvrdé): "Techniky, které jsou povoleny při výslechu, jsou přísně vymezeny armádními pravidly. Striktně se jimi řídíme, neděláme nic, co by v nich nebylo."

Ale nedá se nic dělat, exkonzul Aní líčí své zatčení americkou armádou v Badgádu doslova takto:

"Druhého července 2003. K mému domu přijela velká skupina amerických vojáků s těžkou technikou. Ve vzduchu létal vrtulník a dům obsadili výsadkáři."

Jak si ty rozpory vysvětlit? Napadá mne hned několik možností.

• Pan Aní se při výslechu zlil Coca-Colou a pak se v opilství popálil při pražení pistáciových oříšků. Palec si utrhl, když při propuštění z vězení z vděčnosti vehementně potřásal pravicí velícího amerického důstojníka.
• Ty při výslechu povolené techniky a ta zmiňovaná pravidla by bylo třeba podrobit veřejné kontrole. Nebo je potřeba zkontrolovat popáleniny p. Aního?
• Rozkaz je rozkaz, pravda a čest vojáka musí zvítězit nade vším.
• V Iráku a na Guantánamu jsou dvě zcela rozdílné americké armády, které mají naprosto odlišné americké hodnoty cti.

Anebo je vše ještě nějak jinak?

Jaroslav Kmenta, MF Dnes, 18.8.2007: Přijelo si pro mne komando i s těžkou technikou ZDE