V podstatě jakékoliv své jednání smluvní strany podmiňují (zavázali se) ustanoveními Charty OSN. Jedná se tedy o zdvojení závazku, který na sebe členské státy převzaly již pouhým svým přistoupením k OSN. Tato organizace je univerzální, neboť OSN svými 193 členy má globální charakter. Pochybuji, že lze zvednout proti tomuto závazku jakoukoliv relevantní námitku. Naopak je pouze potvrzen úmysl otců zakladatelů NATO při rozhodujícím postavení USA podpořit zásady mezinárodního práva a mezinárodně politickou sílu OSN.

V článku 7 předmětné smlouvy dále přímo čteme, cituji: "Tato smlouva se nedotýká a nebude žádným způsobem vykládána, jako by se dotýkala práv a povinností smluvních stran, které jsou členy Spojených národů, vyplývajících z Charty, ani základní odpovědnosti Rady bezpečnosti za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti". Jedná se o potvrzení a jednoznačné uznání priority OSN. Nelze než souhlasit a naopak je třeba zvláště nyní zdůraznit textaci stanoveného výkladu Smlouvy..

NATO a jeho politicko-bezpečnostní charakteristika

Vojenské pakty tak jak je můžeme hodnotit historicky i věcně znamenají v podstatě dohodnuté záruky a mechanizmy zajištění bezpečnosti svých členských zemí v případě ohrožení a to i válečného. Jiný smysl pokud vojenský pakt má splnit očekávání svých členů mít ani nemůže. Obsahuje tudíž nutně přesně stanovená vojenská ustanovení smlouvy a jejich závazný charakter. Zde se musí jednat o nezpochybnitelnou textaci. To smlouva NATO v žádném případě neobsahuje.

Výše uvedený odstavec nesnižuje však jistý politický význam Smlouvy, spočívající v sounáležitosti a bližším společenstvím smluvních států. To má pochopitelně svoji politickou a tím i mocenskou váhu. Je tudíž zřejmé, že jakýkoliv mezinárodní smluvní vztah vstupuje na mezinárodní scénu svým účelem a bývá tak ostatními vnímán. Zde je jistý význam NATO a to zvláště v době jeho ustanovení v roce 1949, kdy politický a tím i bezpečnostní vývoj měl zásadní vliv na formování příští politické geografie Evropy. (Řecko a východoevropské státy). Nelze proto politický význam ustanovení a samotnou existenci NATO v žádném případě podcenit v dobách jeho vzniku, stejně tak i v následujícím období .

NATO zůstalo účinným mezinárodním faktorem po celou dobu "studené války" či později v době bipolárního světa. Tyto vzájemné vztahy se dále vyvíjely od konfrontační do koexistenční polohy. To jsou historická fakta spolupráce, dokonce ve vojenské oblasti, kde se projevovaly již opatření ke snižování napětí, ale i samotného vojenského arzenálu (SALT I , SALT II, Open Air, spolupráce v oblasti raket, vesmír apod.). Došli jsme až k Helsinskému procesu a založení Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě - operativním krokům, které však v pozadí měly vojenská uskupení s jejich politickou váhou.

Potud stručné a tím i zjednodušené hodnocení mezinárodně politického významu NATO. Můžeme pochybovat o míře této funkce, ale těžko ji zcela vyloučíme. Problémy nastanou až s hodnocením vojensko-bezpečnostního charakteru NATO. Z čistě vojenského hlediska je smlouva prázdná, bezobsažná a nezavazující nikoho k ničemu (mimo již citovaného článku l, který se však týká výlučně přihlášení se k závazku založeného již OSN). Jinak máme možnost se ve smlouvě dočíst pouze o tom, že smluvní strany "potvrzují svou víru", "jsou odhodlány", "snaží se podporovat", "jsou rozhodnuty spojit své úsilí", "se dohodly", "budou přispívat", "budou usilovat", "budou udržovat a rozvíjet", "společně konzultovat", a nyní pozor, o tom budu psát více níže při rozboru článku 5 "uplatní právo" a "neprodleně podnikne...takovou akci, jakou bude považovat za nutnou". Jak je vidět, aniž bych chtěl zlehčovat, jedná se o pěkné preambulní slohové cvičení, ale závazek žádný.

Politické prostředí v době vniku NATO

O situaci v Evropě a bezpečnostním prostředí koncem roku 1948 již byla řeč. Podívejme se proto na smlouvu NATO z pohledu jednotlivých zemí.

Evropské státy byly nejvíce zainteresovány. V Řecku se dlouho bojovalo, v rozhodujících západních zemích byly silné komunistické strany, některé dokonce jako členové vládních koalicí. Dominový efekt bylo běžné slovo při charakteristice mezinárodně politické situace a případně její tendence. Německo jako stát vlastně ještě nebylo na světě a vývoj v okupačních zónách nebyl snadno předvídatelný. Tím chci stručně uvést silnou tendenci západoevropských zemí po jistém smluvním zajištění alespoň statu quo, což mimo jiné předpokládalo koordinaci vojenských sil. V případě evropských států byly nutné také určité bezpečnostní záruky. Zde již nastal problém. Bez účasti USA toto zajištění nebylo realistické. USA v té době byly již nejsilnějším mocenským faktorem dokonce i v Evropě. Při stanovení a formování smluvních podmínek NATO měly tudíž přirozeně hlavní slovo. Je proto třeba se podrobněji podívat z jakých pozic a zájmů Američané k této Smlouvě v té dané době přistupovali.

Zakládající evropské státy měly zájem ustanovit pakt, který by zajišťoval bezpečnost na základě vyjádřené povinnosti formou kolektivní obrany a ve smlouvě takto definovaného závazku. Vzhledem k nejisté a nesnadno předvídatelné situaci v Evropě jednalo se o požadavek pochopitelný a zcela relevantní. Americká doktrína "nebýt zavázán" cizím subjektem mimo americkou vůli a vlastní zájem, která je historicky tradiční a přiznejme si, má svoji váhu i v dnešní době, neumožňovala na žádný přímý závazek přistoupit. Proto při přípravných jednáních nakonec do smlouvy americké strana prosadila z vojenského hlediska zcela nezávazný text (viz článek 5).

V souvislosti s odpovídající bezpečnostní situací té doby je možno však předpokládat, že posuzování "nutné" (necessary) akce dle článku 5, by mělo jistě spíše vojenský aspekt něž v dobách pozdějších. Tento militantní přístup je v podstatě zcela vyloučen po rozpadu bipolárního světa. Jakákoliv akce závislá na posuzování jednotlivých zemí se zcela nepochybně odvíjí od bezpečnostního prostředí v té které době a specifickém zájmu dané země.

S respektem k americkému historickému vývoji, tradičnímu izolacionalismu, pozdější víry ve vlastní síly, která se stala atributem Američana jako občana, vedla nakonec až k unilateralismu. Odpovědností za svět jako takový a řešení problémů světa ve své vlastní režii. Tento stav by se nechal charakterizovat jako superizolacionismus. Americký přístup z pohledu rychle se měnícího světa a nástupu multilaterismu je svým způsobem přežívající a neodpovídající reálným podmínkám, ale je z hlediska USA dnes ošetřen i v OSN právem veta, které je nyní využíváno téměř výlučně jen Spojenými státy. Po této malé exkursi do politického myšlení v USA nepřekvapuje, že žádné ustanovení ve Washingtonské smlouvě, které by jakýmkoliv způsobem USA zavazovalo bylo a je nepřijatelné .

Některé evropské země proto zcela zákonitě hledaly svoji vlastní podpůrnou cestu i mimo rámec NATO. Jedná se o ustanovení organizace Západoevropská unie, která závazek vzájemné vojenské pomoci jednoznačně deklarovala. (shodou okolností také v článku 5).

Článek 5 Washingtonské smlouvy

Washingtonská smlouva má mimo deklarativní preambuli celkem 14 článků. Smlouva je právně srozumitelná a přehledná. Celkový její rozsah je 1 (slovy jedna) tisková strana formátu A 4.

Smlouva, jak již bylo uvedeno, neobsahuje mimo článek 1, který byl charakterizován a citován výše, žádné jiné závazky. Závazek založen tímto článkem nemá specifický charakter, neboť pouze zdůrazňuje stávající ustanovení Charty OSN, kterou členské země NATO se "zavazují" respektovat. Není tudíž novou právní konstantou.

Článek 5 má dva odstavce. Vzhledem k tomu, že se jedná o ustanovení na které se odvolávají různí političtí, vojenští a samozřejmě i mediální činitelé u nás a snaží se vysvětlovat "národu" že právě tento článek zajišťuje naši bezpečnost bude vhodné ocitovat předmětný prvý odstavec, který bývá (z části) citován. Druhý odstavec není podstatný. Vyslovuje pouze povinnost kooperace s Radou bezpečnosti OSN.

Text článku 5 prvý odstavec zní: "Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními takovou akci, jakou bude považovat za nutnou. (action as it deems necessary) včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti."

Relevantní v této souvislosti je ještě článek 6, který teritoriálně specifikuje oblast, neboť NATO je dle této smlouvy regionální organizací dle ustanovení příslušných článků Charty OSN.

Pokud je třeba hodnotit význam článku 5, pak jeho právní závaznost a tím i vojenská účinnost je nulová. Poté, co jsem se snažil charakterizovat přístup USA k Washingtonské smlouvě, zdá se mě nadbytečným provádět právní či slovně významový rozbor tohoto článku. Na termín "považovat za nutné" lze reagovat různě. Výklad je ale nepochybný. Rozhodně se však nejedná o závazek, na kterém by měla být založena jednoznačná povinnost vstoupit do vojenské akce. Pokud by byly pochyby o správnosti mého výkladu, upozorňuji, že je souladný s bývalým, ale i současným výkladem administrativy Spojených států. Podrobněji se k věci vrátím v souvislosti s diskusí o rozšiřování NATO o tři postkomunistické země (včetně ČR). Jakýkoliv jiný výklad nejenom že je v rozporu a fakty, ale v podstatě je vyjádřením jistého protiamerického stanoviska, které při nejmenším má přístup USA před naší veřejností znevážit, nemluvě o tom, že se jedná o jednoznačně falešnou interpretaci. Přitom přístup USA je snadno vysvětlitelný.

Jen pro ilustraci uvádím, že prof. Petr Robejšek, pracující na odborném ústavu Haus Rissen v Hamburku a v našem prostředí dobře znám, ve své nedávno vydané knize "Svět viděný z Řípu" nadlehčenou formou , tak jak on to umí, k článku 5 uvádí jako reakci na u nás převládající falešný výklad, (spíš klamavou reklamu), že "opatření považované za nutné: mohou být například i přikrývky". Nebo také nic, dodávám já. Nezlehčujme ale věci, které jsou příliš vážné právě proto, že falešná a masová propaganda do které se zapojili jak političtí činitelé, vojenští představitelé, téměř jednoznačně mediální sféra včetně tzv. veřejnoprávní, trestuhodně účelově klamala před obdobím o rozšíření NATO a v této linii pokračuje nadále. Nehledě na vynaložené náklady vyplacené těmto odborníkům. Podívejme se však vzhledem k závažnosti na celý problém manipulace trochu podrobněji.

Politická manipulace a zneužívání článku 5 Smlouvy

Výklad článku 5 je zcela nepochybný. Stejně tak jsou pochopitelné motivy USA proč prosadily, aby jeho textace byla zcela nezavazující. Článek v podstatě je nezneužitelný, může být ale úmyslně vykládám mylně či přesněji řečeno lživě. Pokud bylo přistoupeno na tento způsob manipulace, jedná se o přístup zcela neodpovídající smyslu tohoto článku a v rozporu se samotnou smlouvou.

Po roce 1989, po rozpadu bipolárního světa došlo k celkovému uklidnění jehož důsledkem byla historicky ojedinělá demobilizace vojenských sil a rušení základen a zbraňových systémů. Vojenské rozpočty se snižovaly na minimum ne v důsledku složitého vyjednávání, ale vlivem vlastních parlamentů, které vynakládání financí na obranu pokládaly za neúčelné a naprosto zbytečné.

Přesto jsme se setkaly zcela absurdně s novou teorií o "bezpečnostním vakuu", kdy jsme znovu ohrožováni (terorismus nebyl ještě v té době hrozbou). V našem malém prostředí nositelem teorie nového ohrožení byli pánové kolem Hradu, kteří snadno přijali ideu, která přišla z Německa, že je nutno rozšířit NATO a tím by byla konečně přijata bezpečnostní záruka. Doporučování prezidenta Havla o zrušení vojenských paktů bylo zapomenuto a tendence hledání nového nepřítele byla na světě. Někdo si přečetl půl věty z článku 5 a směr manipulace byl dán. OSN se stala nespolehlivou vhledem k ruskému vetu. Mimochodem Rusko veto po rozpadu bipolárního světa přestalo používat a to se stalo nástrojem v rukou Američanů při vetování četných návrhů protiizraelských rezolucí. Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě, která pracovala velice efektivně, podařilo se ji dohodnout "Zásady důvěry a spolupráce", "Otevřené nebe", ale i koordinaci vojenských doktrín a snížení zbraňových systému v Evropě se přesto stala "žvanírnou" (Žantovský ještě na Hradě) a to jenom proto, abychom mohli opět vytvořit atmosféru strachu a hledat nového nepřítele a pochopitelně také nového "Velkého bratra". Proto by se hodilo dobře NATO. A předseda českého Senátu Pithart dokonce již viděl "nepřítele za obzorem".

Kupodivu Američané a s nimi Rusové tyto tendence v postkomunistických zemích nějak nechápali a snažili se hledat v té době řešení případných problémů v oblasti spolupráce. Jak zásadně a nekompromisně jsme se dovedli proti těmto "mylným" postojům postavit, se vrátím v části o okolnostech při rozšiřování NATO.

Politická reprezentace

Jsme ale nyní v současné době a zajímá nás manipulace s článkem 5 a z něho vyplývající "závazky". Naši političtí představitelé citují ve vztahu k NATO a případným vojenským akcím s naší účastí "závazek". Nikdy však není specifikován na čem je tento závazek založen. Dnes ministryně obrany paní Parkanová a dokonce i nový ministr zahraničí pan Schwarzenberg opakují zásadu "spojenecké závazky jsou důležité a je nutné je dodržet , stejně tak jako je dodržují ostatní členové NATO, kteří jsou povinni chránit naši bezpečnost." Snad by se to dobře poslouchalo, ale bohužel to není pravda. Všichni se odvolávají na článek 5 a komolí si ho dle svých představ a snad i nevědomky se odklánějí se od základní posice USA. Prostě politická representace z dost těžko pochopitelných důvodů nám nemluví pravdu. Kdysi se tradovalo, že "nobilita" u moci se váže k pravdě a cti. Škoda, že nám ji TGM ihned po I. světové válce zrušil a potomci od té doby zapomněli na své dávné principy.

O postojích naší politické representace není nutno psát podrobněji, neboť jsou jejich prohlášení v bezpečnostních otázkách dostupné v mediích a k disposici každému k posouzení. Zaměřme se proto raději na profesi, která by měla být více relevantní - mezi vojáky.

Vojenští činitelé

Vzhledem k tomu, že NATO je presentováno jako vojenský pakt, dalo by se předpokládat, že česká vojenská složka, a její exekutivní orgány, nebo různé její studijní a analytická pracoviště jsou dobře obeznámeny s podstatou věci. Nepochybuji o tom. Jistě dobře znají skutečný stav. Veřejnosti však nemluví rovněž pravdu. To je závažná skutečnost, neboť se přece jenom jedná o obranu státu. Buďme proto konkrétní.

Pokud si dobře vzpomínám, jediný náměstek ministra obrany Jaromír Novotný, nyní myslím velvyslanec v Indii, v televizi svého času označil článek 5 za ustanovení, které nikoho k ničemu nezavazuje, neboť nestanoví žádnou povinnost oproti, jak uvedl , textaci smlouvy Západoevropské unie.

Všichni ostatní, zvláště pak náčelník generálního štábu Pavel Štefka nejenomže mlží, ale je nám ochoten opakovaně (!) na televizní obrazovce číst pouhou jednu polovinu věty z článku 5 Washingtonské smlouvy. Navíc s vlastním komentářem, že to je naše bezpečnostní záruka. Dobře však ví, že to není pravda. To jsou věci nepochopitelné z mnoha hledisek. Předně svědčí o veřejné manipulaci autoritou, která tím jen dokladuje svoji bezzásadovost a jako taková v podstatě odhaluje i své osobní bezpečnostní riziko. Vždyť přece postoj USA zná, není nesnadné mu porozumět a dokonce ho pochopit a snad i obhajovat.

Mne však v této souvislosti znepokojuje jiná věc. Je to další důkaz o nadbytečnosti Národního bezpečnostního úřadu, který, pokud vím, byl zřízen na základě požadavku centrály NATO k prověřování osob, mající přístup k jejich dokumentům. Možná, že jejich hutný dotazník a podrobné vyšetřování dle čtyř kategorií nutné spolehlivosti je zaměřeno spíše na zjištění přizpůsobivosti momentální politické objednávce - prostě servilitě vynucované pracovní příležitostí. Konkrétně se ale jedná v našem případě a ve výkladu generálního štábu o vynucený primitivismus a doufejme, že jenom nevědomý antiamerikanismus, přežívající snad až z dob předrevolučních. NBÚ to vzhledem k jeho skutečné neprofesionalitě prostě uniká.

Měl bych se možná omluvit či raději vysvětlit své strohé odsudky o českém vojenském prostředí. Slovem strohé nemyslím nesprávné. To že mě kdysi degradovali na vojína, bych jim odpustil... Stále však hledám podrobné detailní vysvětlení a zdokumentovaný rozbor, samozřejmě přístupný široké veřejnosti, která má to nárok, proč Československá armáda byla připravena se zbraní v ruce v roce 1989 postavit proti revoluci. Sám své vysvětlení mám. Čistky v řadách armády předznamenaly bezvýhradnou poslušnost. Souhlasím s paní Šiklovou, která kdysi uvedla, že policie v době revoluce byla nepočetná, Lidové milice nespolehlivé (nakonec samy z Prahy době revoluce odjely). Dle hodnocení disentu v té době byl jediným faktorem, ze kterého šel strach, Československá armáda.

Proto po dohodě s profesorem Jiřím Hájkem, který byl nejznámějším představitelem Charty v zahraničí díky svým vztahům se sociálně demokratickými politiky, v té době ve vedoucích státních funkcích řady evropských zemí, byla činěna jistá operativní opatření. Existovaly již také kontakty do Gorbačovem transformujícího se Sovětského svazu. Velký ohlas měly články Hájka a také Hanzelky publikované v Izvěstiích. Byl to jednoznačný projev podpory disentu sovětskou stranou. V této vážné předrevoluční situaci byla snaha zajistit podporu změnám u nás a jejich klidný průběh i jednáním se Sovětskou armádou (!) umístněnou v ČR. Po dohodě s Hájkem jsem byl v březnu 89 v Milovicích. Nejednalo se jen o neutralitu sovětských vojsk, jak se nyní traduje a oceňuje. Jednal s nimi i Havel, který se ale po letech veřejně vyjádřil, že se jednání se sovětskou armádou účastnil, ale již si nepamatuje, o co šlo. O této operativní a velice účinné práci disentu se dnes jaksi nehodí, spíše nesmí hovořit a ani psát a to ani v oceňované hutné "vědecké" studii. Nemluvě o Ústavu současných dějin či Paměti národa.

Mohu uvést příklad. Nyní, po sedmnácti letech, se organizují různé konference o přechodu moci, také pod patronací vojáků či odborným pracovištěm Karlovy univerzity CESES (Potůček). Dokumenty, charakterizující skutečný stav armády v té době, se nesmí prezentovat. Stejně ani jakékoliv předrevoluční jednání. Sám jsem byl organizátory, bývalými (dnes jistě prověřenými) vojáky (Balabán) odmítnut, přestože jsem byl delegován vysokou školou, na které přednáším. Nejenom, že jsem nesměl přednést referát, ale dokonce mi nebyl umožněn ani přístup na konferenci.

Vraťme se ale k NATO. O jeho postavení v Evropě počátkem devadesátých let svědčí a dobře je ilustruje i jiná skutečnost. V těchto letech jsem byl vedoucím odzbrojovacích jednání ve Vídni za Československo. Ta probíhala pod hlavičkou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Shodou okolností mělo v té době Československo předsednickou funkci. Připravovali jsme na příklad seminář všech evropských zemí plus USA a Kanady o vojenských doktrínách. V této souvislosti se na mě obrátili Američané, že by bylo vhodné, kdyby z pochopitelných věcných důvodů mohli být pozváni i zástupci NATO, aby prezentovali svoji doktrínu. Návrh byl dle mého názoru vhodný a účelný. Praha samozřejmě souhlasila. Sám jsem se s funkcionáři NATO dobře znal z Bruselu, kam bylo Československo jako pozorovatel, již v této době, často zváno na různá jednání a ministr Dienstbier mě těmito záležitostmi pověřoval. Věc se seminářem však byla trochu složitější.

Předně jsem jednal se sovětskou delegací, která neměla námitek. Stejně tak i ostatní "východní" delegace. Zásadně se však postavil proti člen NATO - Francie (velvyslancem v té době byl dnešní generální tajemník OBSE) s argumenty, že NATO nereprezentuje žádnou státní doktrínu (OBSE je organizací států) a jeho operační prostor je omezen na teritorium členských zemí. Evropa jako taková nemá s NATO nic společného a s OBSE, která je univerzální evropskou organizací, teprve ne. Odmítali i různá, mnou předkládaná kompromisní řešení, jako je pozvání jen od východních zemí, které chtějí být o doktríně NATO podrobněji informováni nebo případně jen od Československa jako předsednické země OBSE. Nic však nepomáhalo. Nakonec generalita NATO do Vídně přijela za podmínky, že její přítomnost bude jen na základě mého pozvání v osobní kapacitě (Polreich), takže po formální stránce delegace NATO na zasedání jako by nebyla. Tak obtížně se NATO v uvedené době dostávalo do Evropy. Z mého osobního pohledu trochu absurdní příběh. Tím to ale neskončilo. Když jsem představiteli NATO na semináři předal slovo, delegace Francie opustila sál. Bylo to trochu nečekané, ale v každém případě velké překvapení pro vedoucího české vojenské delegace generála Pezla. Charakterizovalo to však danou dobu dobře.

Media jako služba lži

Je nepochybné, že NATO je organizace, která je dnes v pozornosti světového dění, svým vývojem, funkcí i účastí ve světové politice a dokonce i ve vojenských konfliktech z nichž jeden dokonce sama iniciovala (Jugoslávie). Také ale svým postupným rozšiřováním na Východ, které bylo velmi problematické. Je logické, že jeho krytí v našich mediích tak jako jinde na světě, je časté.

Informování o NATO je závažná věc, protože jak nám ukazuje novodobá historie i sama instituce je problematická a její rozšíření do našich prostor dvojnásob. O tom ale podrobněji v následné části. V každém případě se člověk svým postojem k akcím NATO politicky zařazuje a identifikuje. V mediích dvojnásob i když tam na omluvu lze uvést skutečnost, že někdo je vlastníkem a nebo také inzerentem a má dobrou možnost vykonávat svůj vliv na "své" periodikum. Při prolínání a personálních přeměnách ani veřejnoprávní prostředky nemohou se odklonit od dané linie.

Mluvit o lži se zdá dosti silné slovo, ale ta bývají závislá na podstatě a závažnosti věci. Ta je v našem případě nepochybná. Falešný výklad článku 5 Smlouvy je neutuchající evergreen všech našich medií a omluvou našeho jakoby bezpečnostního směřování a nyní dokonce i pro naše jednání.

Vyberme jeden příklad za všechny. Zvykli jsme si na populární nedělní pořad s prominenty na různé otázky vedené Václavem Moravcem. Umný, snaživý "hoch z hor" čímž si přidává zemité poctivosti má skutečně ve svém oboru jistou posici a přiznejme si i váhu. V té je ale také větší odpovědnost. Nehodlám hodnotit jeho vedení pořadu v jiných disciplínách. Zůstaňme proto u NATO a jeho článku 5. Byl to pan Moravec, u kterého předpokládám, že předmětný článek četl česky, ale třeba i v originální versi, několikráte hovořil s "odborníky" o bezpečnostních otázkách a jejich zajištění organizací NATO. Dokonce opakovaně manipuluje s obrázkem a rozhovorem s panem Štefkou, náčelníkem generálního štábu a ví dobře že on nemluví pravdu. Nerozumím. Je pod takovým tlakem, že musí jednat tak, jak jedná a nebo to dělá z vlastní vůle (což by bylo daleko horší). Prostě tento moderátor nemá a nebo právě pro svoji popularitu nemůže mít žádnou svoji vlastní osobní integritu. Prostě opakovaně nám na obrazovce pouští pana Štefku a jistě se toho ještě dožijeme - půl věty z článku 5 a něco o závazcích na něm založených. Škoda, že i takto nadějný moderátor se musí přizpůsobit falešné propagandě.

Je těžko hledat objektivitu, když tato zem nemá a nezná investigativní žurnalistiku. Ta totiž předpokládá a vyžaduje nezávislost medií. Ty nemáme. Proto nikdo nesmí psát pravdu o článku 5, i když by se v tomto případě mohl dokonce zaštítit americkým postojem a ani by to nedalo moc práce.

Čeští žurnalisté, kteří si říkají investigativní, nedělají nic jiného než starou dobrou komunistickou komunální kritiku o řeznících a zelinářích -- na základě do redakce doručených a úhledně zabalených desek s prefabrikovanými informacemi. Mozky sedí jinde, než v redakcích.... Je to sice trochu o jiných hodnotách a také se za to může jinak platit, třeba i životem. Podstata však je stejná - v zásadních věcech být neškodným. Skutečných a velmi závažných politických námětů je celá řada. Článek 5 Washingtonské smlouvy je jen jedním z nich. Všichni na novináře nadávají (Zeman, Klaus, Paroubek a nyní i Topolánek), ale nikdo neřekl, kde je jejich slabina a proč tak jednají. Slabina je mimo samotné novináře. Novináři totiž skutečnými novináři být nesmějí a k tomu jsou vedeni i na své fakultě Univerzity Karlovy. Z existenčních důvodů si to uvědomují velmi dobře. Svobodné medium, jako je internet, plní v tomto směru funkci lustrace a evidence nepohodlných. A tím i vyloučení nepohodlných z přístupu do jiných medií. Marginalizace a ignorování nepohodlných názorů mainstreamovými médii jen potvrzuje status quo. Není divu. Konformita a konzumnost je novinářským standardem médií postžurnalistického věku. S novináři kontroverzní pověsti si přeci žádný editor nebude přidávat práci a cokoliv komukoliv vysvětlovat nebo kohokoliv kdekoliv obhajovat...

"Vědecké" zapojení akademické komunity

Již jsem uvedl, jak se manipulují různé "odborné" konference k předmětné problematice. Témata a závěry jsou předem dané. Vše řádně v linii. I účastníci jsou voleni s jistou obezřetností.

Běžnou frází našich "vědeckých" pracovníků v souvislosti s daným problémem článku 5 však zůstává a cituji: "Buďme vděčni, že bezpečnost České republiky garantuje (zvýrazněno mnou) NATO, čili zejména Spojené státy." V tak krátké větě dvě nepravdy... Napsal v Přítomnosti podzim 2006 Tomáš Klvaňa, který, ač o této metodě pochybuje, se ji snaží dokonce zohlednit a pochopit i americké mučení a jeho účelnost. I v našem zájmu a pro naši bezpečnost. Klvaňa je dnes vyhledávaným moderátorem a samozřejmě vědeckým pracovníkem a vysokoškolským učitelem... Ani NATO, a zejména Spojené státy, nic smluvně nezajišťují a ani nechtějí. To není poznámka proti NATO, tím méně proti Spojeným státům. To je jenom konstatování pochopení politického zájmu USA a právní podstaty věci.

Podívejme se ale na hlubší studii v přísně odborném časopisu "Mezinárodní vztahy" 2/2006, který vydává Ústav mezinárodních vztahů při Ministerstvu zahraničních věcí (ředitel Petr Drulák). Pod titulem "Mezinárodní organizace a přenos moci: pravidla dělby moci v bezpečnostních organizacích" autor Jan Karlas, výzkumný pracovník tohoto ústavu a vyučující na Katedře mezinárodních vztahů IPS ESV UK, nám dává k věření následující zcela absurdní teze.

Z hlediska užšího formálního přístupu daného Severoatlantickou smlouvou je možné za cíle NATO považovat kolektivní obranu a prevenci konfliktů. Článek 5 této smlouvy, který je často označován za její jádro, uvádí, že ozbrojený útok vůči jednomu nebo více členským státům bude považován za útok vůči všem členským státům (NATO,1949 b, článek 5). Státy NATO se zavazují , že si v takovém případě poskytnou vzájemnou pomoc, včetně použití ozbrojené síly.V rámci užšího formálního přístupu je možné připustit i to, že cílem NATO je prevence konfliktů, Článek 2 Severoatlantické smlouvy totiž uvádí, že signatáři smlouvy "budou přispívat k rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů" (NATO, 1949 b, článek 2). Tímto závazkem došlo k určitému vytyčení prevence konfliktů jako cíle NATO (viz též Sloan, 2003, s.9).

Je to síla. Tento "vědecký" pracovník a učitel vysokoškolských studentů Karlovy univerzity předvedl vynikající práci, tolik typickou pro servilitu jisté části, bohužel většinové, naší akademické komunity. V článku je podobných závěrů víc. Nejenže cituje opět jen polovinu věty článku 5, (jakoby se hodící), ale je schopen dokonce vydedukovat cíl NATO, který spočívá ve vytýčení preventivních konfliktů. Zde, jak víme, mohou být různé formy předejití konfliktních situací. Jak mimo jiné dokonce uvádí autorem citovaný článek 2 Smlouvy, že "budou usilovat o vyloučení konfliktů". Autorovi tato věta opět nějak účelově vypadla, neboť by rád "vědecky" obhajoval preventivní válku, o kterou se nyní v praxi snaží republikánská administrativa USA. Ta ovšem uvedeným postojem obchází Radu bezpečnosti OSN a samozřejmě i samotnou Washingtonskou smlouvu. A hlavně je v příkrém rozporu s většinovým názorem americké veřejnosti, která si zasluhuje v těchto souvislostech zvláštního respektu.

Zajímavé jsou jen dvě věci. Takto se "vědecky" pracuje a přednáší na UK. Autor se navíc kryje a asi hledá autoritu svou afilací k MZv. Zde se již nejedná o pavědu a nekvalifikované lektorství, ale o snahu manipulovat českou zahraniční politiku nebo vyrábět zdejším "odborníkům" falešné mediálně využitelné argumenty.

Jen ještě dodatek z nového čísla Mezinárodní politiky1/07 (Schuster): opět se pokračuje v manipulaci. Článkem Ondřeje Ditrycha (1982) výzkumným pracovníkem (!), který samozřejmě opět "vyzkoumal", že "Podpis Severoatlantické smlouvy (4. dubna 1949) dal vzniknout spojenectví, jehož smluvní strany se zavázaly, že "ozbrojený útok proti jedné, nebo více nich bude považován za útok proti všem" (Článek 5). Opět jen půl věty a "závazek", který si onen "vědec" přimyslel. Navíc článek "Rusko a slepá ulička nacionalismu" ve stejném čísle patří spíše do bulváru. S takovou Jakešovskou nízkostí jsem se v odborném časopise nikdy nesetkal. Prostě útok primitivismu odborného zázemí české zahraniční politiky a MZv na celé frontě.

Rozšiřování NATO a problematika článku 5

Problematika NATO se nyní České republiky dotýká - jako jednoho z dvaceti sedmi členských států. V procesu rozšiřování se objasňovaly různé bezpečnostní aspekty a jejich souvislost s povinnostmi a právy vycházejícími z tohoto svazku. Pro přehlednost je třeba postupovat systematicky. Zhodnotit bezpečnostní prostředí, přístup USA jako nejvlivnější mocnosti a stanoviska zemí, které o přistoupení usilovaly a jejich motivy. Konečně stanoviska a výklad článku 5 americkou vládní exekutivou a zákonodárnými Sbory. To je rozhodné - jak z hlediska závažnosti, operativnosti použití a právního výkladu zkoumaného problému.

Bezpečnostní prostředí

Logickým závěrem po rozpadu bipolárního světa byla tendence po celkové spolupráci a důvěře. A to zvláště proto, že iniciativa a rozhodující krok k těmto změnám přišel z Moskvy, kde byl postupný transformační vývoj zahájen již v roce 1985. Bylo to zákonité, neboť různé pokusy nesouhlasu či o změny, které proběhly v satelitních zemích (Berlín 1953, Budapešť 1956, Praha 1968, Varšava 1980 a násled.) neměly nárok na úspěch, pokud byla centrální moc stabilizovaná a to dokonce s respektem Západu. To jsou politologicky nezpochybnitelná fakta, aniž by byl podceněn vývoj a vliv i ostatních zemí a různých jiných faktorů.

Prvá reakce nových režimů byla zcela přirozená. Vzpomeňme jen na doporučení bývalého prezidenta Havla o vzájemném rozpuštění vojenských paktů a jeho prvý projev v americkém Senátu, nesený větou "chcete-li pomoci nám, pomožte předně Sovětskému svazu" . Ovace vestoje za tuto větu charakterizovaly tehdejší politickou atmosféru. Není třeba hovořit o masivním odzbrojování a hledání reálných cest ke spolupráci. Ta se skutečně začala projevovat mezi bývalými soupeři - USA a Ruskem. Svou váhu získávalo OSN, ale i Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě spolu se snahou po naplnění jejich poslání.

Tato tendence byla - překvapivě - postupně měněna. Impuls přišel z SRN, které po sjednocení hledalo svou mocenskou pozici v Evropě. Nejprve novináři "německých" českých novin přišli s "bezpečnostním vakuem" a s postupným hledáním nového nepřítele. To vedlo k oživení účelnosti NATO jako jediné efektivní bezpečnostní organizace. Což nemůže mít alternativu, jak se uvádělo. K novinářům se záhy přidali poradci na Hradě, kde se soustřeďovala moc, než postupně přešla na vnitro a teprve později do Strakovky (po odchodu representanta komunistické strany Čalfy).

K tématu rozšiřování NATO přistoupil nový problém, rovněž iniciovaný z SRN: rozpad Jugoslávie. A to způsobem, který vylučoval pokojné rozdělení. Dokonce mu bylo úmyslně bráněno, a to i za našeho přispění. Zde se proti pozici USA a EU připojil k SRN Vatikán, Rakousko a pražský Hrad. Vinit a podivovat se změně Havlova postoje by bylo přeceněním jeho vlastní úvahy, ale jistě je to potvrzením podléhání Havla okolním vlivům a hlavně poradcům. Je možno jich jmenovat celou řadu, včetně aktivních PODIVENů. Dnes jsou však zajímavé jen dvě jména - Schwarzenberg a Vondra. Upozorňuji ale také v této souvislosti na stanovisko k uvedené věci v té době od současného prezidenta Klause: "Bezpečnostní vakuum je termín, který nesdílím, neboť implikuje tezi, že se problém řeší výlučně přes instituce. To prostě není pravda... Pro běžného občana se bezpečnostní ohrožení jistě zmenšilo. Zmizením vnějšího nepřítele vzniká jedno velké nebezpečí, spojené s logickým krokem k hledání "vnitřního" nepřítele uvnitř zemí." Hluboká úvaha s jistou vizí. Tolik tehdejší český premiér, bohužel až příliš blízko pravdě. Jeho přemýšlivý přístup doufám bude nadále ovlivňovat i jeho současné postupy.

Atmosféra, ale i praktické kroky přicházely z projevů "po sjednocení nově nabyté suverenity SRN" (Kohl) a nacházely odezvu v postkomunistických zemích. Podívejme se proto i na druhou stranu, kupodivu velmi jednotnou - USA a Rusko. Obě země byly v postavení respektu a spolupráce. Zpočátku byla jejich pozice k Jugoslávii a nakonec i k bezpečnostní organizaci OBSE téměř totožná. Ustanovením "Partnerství pro mír", afilované organizaci k NATO, která zahrnovala téměř všechny státy Evropy, samozřejmě včetně Ruska, začínalo dávat NATO jiný rozměr - celoevropské kolektivní obrany. My zde nemáme o náplni této organizaci mnoho vědět, ale jednalo se o pravidelné vojenské konzultace, cvičení, výměnu informací a řady dalších operativních uspořádání, které měly posilovat vzájemnou důvěru. Tyto myšlenky se mohly dále rozvíjet. Setkaly se však pod vlivem nově se budící "mocnosti" v Evropě nejen s nepochopením, ale pod záminkou hledání nového nepřítele s přímými akcemi nepřátelství (Jugoslávie).

Partnerství pro mír bylo napadáno a nebylo uznáno za adekvátní zárukou české bezpečnosti. To prý zajistí jen přímé členství v NATO - což bylo povinné heslo. Tato idea opět narazila na striktně odmítavý přístup USA, které v době demokratické administrativy viděly možnost řešení problémů spíše ve spolupráci s Ruskem.

"Německá" mediální kampaň proti USA (Rusko jako potenciální cíl zůstalo v pozadí) se rozjela. Vím, že dnes se o těchto věcech nesmí mluvit, natož psát, ale zopakujme si jenom některé projevy této hry.

USA, které Česko nechtějí do NATO, jsou zrádci. Stanovisko inspirováno článkem "Ghost of Yalta" autorů Rowlanda Evanse a Robert Novaka v deníku Washington Post a článku Henry Kissingera v deníku Welt am Sontag z té samé doby.

"Prezident České republiky Havel dokonce obviňuje Spojené státy, že opět "zrazují" (betraying) země východní a střední Evropy stejně, jako bylo Československo "zrazeno" v Mnichově v roce 1938 a v Jaltě v roce 1945". Takto popisuje Havlovu reakci Havel se takto vyjádřil při návštěvě Varšavy ve dnech 23. - 24. října 1993 pro list Rzeczpospolita. Havel tehdy navštívil Walesu a konzultoval s ním, jak budou jednat s prezidentem Clintonem při jeho návštěvě v Praze. Zde se měl sejít s představiteli východních zemí. Walesa dlouho odmítal cestu do Prahy, protože Clintonovi "stejně ruku nepodá". Člověk by se mu ani moc nedivil, protože si v "našich" novinách mohl přečíst, že Clinton je agentem KGB, dokonce školeným v roce l969 v Praze při jeho týdenním pobytu zde po návratu z Moskvy. Vnitro přidalo informaci, že byl v Praze tajně - nebyl totiž registrován, jak se dodatečně zjistilo, na cizinecké policii. A aby o tom nikdo nepochyboval, tak šéf BIS, organizace, která by to vědět měla (Devátý), prohlásil Clintona za kryptokomunistu. Kampaň byla daleko širší, než jsem schopen uvést. Byl to primitivní antiamerikanismus našich tehdejších, ale mnohdy i současných představitelů. Ovšem jako vždy s plnou mediální podporou.

Aby v Česku nikdo náhodou nezapochyboval o známkování USA coby zrádců, tak rádce Havla a vedoucí funkcionář Hradu Pavel Tigrid se v Radiožurnálu nechal slyšet, že kdo nesouhlasí se vstupem do NATO, je "vlastizrádce", v lepším případě komunista. To byl dosti závažný argument v zemi, která ví, jak se ze zrádci zachází. Rádio tuto pohrůžku 2x zopakovalo a pak se nějak někam vytratila - spolu s Tigridem. Ale Tigrid zůstal uctívaným nestorem české žurnalistiky.

Jedním z hlavních propagátorů českého vstupu do NATO, Petr Pikhart, obcházel různé schůze s mladými lidmi. Kteří, jak uváděl, ho "dobře chápou". Mí národové mi rozumějí... Vzhledem k respektu vůči jeho otci, kterého jsem znal, a skutečnosti, že Pithart je senátorem za mé rodiště jsem ho vyzval k diskusi před studenty havlíčkobrodského gymnázia. Byl jsem odhodlán obhajovat u nás tak nepopulární americké stanovisko. Oba jsme vyučení právníci. Přesto každý jinak čteme článek 5. Mohli jsme si to vyjasnit. Neuskutečnilo se. Ředitel Havlíčkova gymnázia, asi po konzultaci, mi napsal, že se "nenechají vmanévrovat do žádné diskuse". To vše uvádím jenom jako doušku, svědčící o politické atmosféře té doby. I to gymnázium, kde KHB před více než 150 lety získával svůj názorový náboj, "neboť se tam pěstovalo nebezpečné myšlénkování", jak sám vysvětloval, je dnes spíše obrazem a odrazem současného českého "demokratického" prostředí, než dávného rakouského "absolutismu" za Havlíčka.

Postupně však USA změnily (hlavně pomocí lobby polských krajanů a také Maďarů, ale i "naší Madlenky", ministryně Albrightové) svůj přístup, ale jen za určitých přesně stanovených podmínek.

Opatření USA

NATO před rozšířením uzavře jednoznačnou dohodu s Ruskou federací. Došlo tak k uzavření "Zakládajícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti". Rozhodně stojí za přečtení, bohužel ani v informačním středisku NATO v Rytířské ulici vám ji nenabídnou.

Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security between NATO and the Russian Federation, Paris, 27 May 1997 ZDE

Jedná se o velmi podrobně rozpracované podmínky vojenské spolupráce v podstatě ve všech oblastech. Sám jsem provedl jeho detailní zhodnocení, a tak necítím potřebu se opakovat. Snad jenom upozorňuji, že "bezpečnost je nedělitelná", "vzájemná transparentnost při tvorbě a realizaci obrané politiky a vojenských doktrín", "společné rozhodování" a jakékoliv akce "musí být v souladu s Chartou OSN a s hlavními principy OBSE", "společné operace", "zvýšení transparentnosti, předvídavosti a vzájemné důvěry", "spolupráce v oblasti vyzbrojování", ,,zapojení Ruska do práce konference národních ředitelů pro vyzbrojování NATO", "ani jedna ze stran nevnímá druhou jako hrozbu a nesnaží se znevýhodnit bezpečnost druhé" a nakonec "budování Kombinovaných společných úkolových sil".

22.3.2006 NATO-Rusko v historických a politických souvislostech ZDE

Toto byly vojensko politické podmínky USA před vstupem ČR do NATO. Rád bych doufal, že k jejich plnění máme snahu přispět. Pochybuji však, že je nový ministr zahraničních věcí a odborný náměstek předsedy vlády vůbec zná.

NATO se nerozšíří o původně plánovaných 5 zemí, ale jen o tři. Byly také ustanoveny operativní společné orgány obou stran. Uvedené podmínky jsou relevantní a v podstatě i v zájmu americko-ruských vztahů.

Karel Kovanda, 17. října 2002: Strategie rozšiřování NATO ZDE

Je však zajímavé, že naše vlastní atmosféra těmto ustanovením mnoho neodpovídá a v podstatě se je snaží utajovat. Dovedu to pochopit u lidí, kterým Rusko vadilo jako iniciátor politických změn a dnes převlékli kabáty a hledají nějakou šanci odplaty. Dovedu to pochopit i u lidí s jednoduchým myšlením, kterým vlastní názor byl vždy cizí. Dovedu to pochopit u lidí, kteří nemají dostatek erudice ani píle a hledání nepřítele umožňuje se jednoduše přimknout na správnou stranu a přežívat. Navíc kteří dokáží ničit druhé, kteří hledají nové cesty a pozitivní perspektivy, což je intelektuálně náročná cesta, která se dá nastoupit jen s velkou dávkou odhodlání a odvahy.

Posuzování článku 5 v americkém Senátu

Věc však nebyla tak jednoduchá a následovala dlouhá debata v americkém Senátu o nutnosti rozšiřování NATO a právních aspektech určující "povinnosti či závazky" USA. Samozřejmě se jednalo o článek 5. Celá věc mě osobně velmi zajímala již vzhledem k tomu, že jsem bylo pozván do USA k diskusi jak přímo k funkcionářům Senátu, tak na university a i do The Centre for Defence Information ve Washingtonu, (Střediska obraných informací), kde po jednání byla i tisková konference. Mám proto k disposici dostatek materiálů týkajících se projednávání aktu rozšiřování v americké administrativě. Na některé dokumenty upozorním s citacemi, bez nároku na hodnocení. Zpronevěřil bych se své vlastní profesi (mezinárodní právo), kdybych se na ně musel odvolávat. Potvrzují však zcela všechny mé závěry, které jsem uvedl již v úvodu této studie.

Jistou poznámku však musím předem udělat. Zmínil jsem se o "naší Madlence". Ta sice byla naše, ale jenom v Praze. Zde skutečně prohlásila - a to v rozporu s článkem 5, že "jestliže dojde k ohrožení bezpečnosti ČR, budeme my (USA) zavázáni ke společné obraně." Tak nám to media s radostí opakovala a od Havla si vysloužila doporučení, že by to mohla být naše příští prezidentka. Ale ona jenom blafovala... A nebo se alespoň chovala k Čechům s nedostatečným respektem a uklidňovala jejich hloupější část šidítkem.

Ve Washingtonu se však musela chovat jako odpovědná americká ministryně zahraničí. 7. října 1997 paní Albrightová vystoupila před zahraničním výborem Senátu v diskusi o "rozšíření, nákladech a Rusku". Z dokumentu vyjímám. "Rozšíření...nás nezavazuje (does not bind us) reagovat na každý násilný incident tím, že bychom šli do války." Dodává však, že uzavřením smlouvy s Ruskem se vytvoří příznivé bezpečnostní prostředí v Evropě a "mechanismus pro budování důvěry mezi NATO a Ruskem." Jistě dobrá, ba odpovídající reakce na atmosféru v Senátě, který na podobná slova slyšel.

Statement by the Honorable Madeleine Albright, Secretary of State, before the Senate Foreign Relations Committee, October 7, 1997 ZDE

Vystoupení Albrightové však Senátu nestačilo. 23. dubna 1997 se senátor Kempthorne před výborem Senátu pro ozbrojené složky ptal: "If NATO is not anti-Russian, then what is it?"

Senate Commitee on armed services Hearing on NATO englarement April 23, 1997 ZDE

Dvacet senátorů se obrátilo přímo na prezidenta dopisem s žádostí o podrobné stanovisko. K článku 5 se jim dostalo vysvětlení, že útok na jednoho z členů neznamená, že se musí účastnit sporu. Uváděn je dokonce příklad střetu mezi dvěma zeměmi NATO (Turecko a Řecko). Což je vlastně jediný příklad napadení země NATO. Bohužel druhou zemí NATO. Neznamená to, že vstoupí do války, ale mohou také použít nevojenské prostředky. Prostě ani slovo o závazku.

K problematice článku 5 připravilo rozbor i Kongresové výzkumné středisko, respektive jeho specialista Paul E. Gallis, který shrnuje: "Článek 5 Severoatlantické smlouvy nezajišťuje použití síly na pomoc žádnému spojenci, který by byl napaden. (does not guarantee) NATO považujeme za organizaci kolektivní obrany ne kolektivní bezpečnosti. To je podstata organizace. Článek 5 prohlašuje že členové NATO musí zvážit (consider) možnost jít na pomoc. Pomoc však není zajištěna smlouvou. "Pomoc spojencům není bezpodmínečná" (unconditional). Neopomíná však připomenout, že USA i před vstupem i do obou Světových válek byly neochotny (reluctant) se jich účastnit. Prostě uvádí, že před vstupem do konfliktu musí být jasně definován výlučně americký národní zájem.

Paul E. Gallis, Congressional Research Service Report for Congress : NATO: Article V and Collective Defense ZDE

Zajímavá, i pro nás, je jeho odvolávka na stanovisko německé vlády v době, kdy Turecko souhlasilo s tím, aby jeho základny byly použity k útoku proti Iráku a ten by případně odpověděl protiútokem. Turecko žádalo pro tento případ aplikaci článku 5 NATO. Otto von Lambsdorff, vedoucí představitel německé koaliční vlády, jednoznačně prohlásil, že raketový útok (!!!) proti Turecku nevyžaduje reakci NATO. Ankaře by nebyla poskytnuta ani žádná podpora, neboť sama dává USA k disposici své základny k útoku na Irák.

Floor Statement: Turkey's Request to NATO for Assistance ZDE

Zajímavá sonda do vztahů mezi aliančními členy, jejich chápání článku 5 a velmi poučná pro naše jednání o americké základně u nás. To je přístup SRN, což teprve Francie.

Před Zahraničním výborem Senátu svědčil v uvedené věci i ředitel British American Security Council pan Daniel T. Plesch, který uvedl: "O NATO se říká, že nabízí bezpečnostní záruky. Neposkytuje. (It does not). Prezident Clinton to objasnil ve svém dopise členům Senátu." Připomíná dále, že článek 5 je v kontrastu s jasnějším jazykem Západoevropské unie, která ve své smlouvě rovněž v článku 5 říká "Jestliže jakákoliv vysoká smluvní strana bude předmětem vojenského útoku v Evropě...ostatní vysoké smluvní strany poskytnou (afford) napadené straně veškerou vojenskou a jinou pomoc a podporu kterou mají k disposici.(in their power). Stanovisko tohoto anglického odborníka je zcela jednoznačné. Opravdu není co dodat.

NATO Enlargement - Testimony before the United States Senate Foreign Relations Committee ZDE

Funkce NATO v koncepci USA

Přístup USA k NATO

Výše byly vysvětleny podmínky pro založení NATO v roce 1949, které plně odpovídaly potřebám USA a geograficko politické situaci v Evropě. Je možno konstatovat, že to byl krok, který na tuto situaci reálně reagoval.

Na druhé straně je podstatné si uvědomit, že textace Washingtonské smlouvy plně vyjádřila historicky tradiční postoj USA nijak se přímo nezavazovat. Po celé období rozděleného světa se obecně považuje, že existence NATO hrála pozitivní roli alespoň tím, že pomohla udržet stávající stav. Protipartnerem byla vždy jen Moskva. Nakonec Varšavská smlouva byla založena až v roce 1955 jako reakce na přistoupení SRN do NATO.

Skutečná partnerská váha na mezinárodním poli, ať v jakémkoliv stadiu, byla však výrazem výlučného vztahu USA - Sovětský svaz. Čína tuto roli ještě neměla, pokud opomeneme faktor "čínské karty", se kterou se hrálo. Ta jistou funkci měla, ale opět jen ve vztazích obou velmocí. Je možno udělat závěr, že v této době NATO nebylo významným faktorem v mezinárodní politice a členské země si uvědomovaly toto omezení. Tak je možno rozumět i odchodu Francie z vojenských struktur NATO a "vyhoštění" jeho velitelství z Paříže.

Po rozpadu bipolárního světa se USA stavěly do pozice unilaterální mocnosti a tím se dále měnil i jejich poměr k NATO. Prostě NATO ztratilo jakoukoliv váhu a praktický význam pro USA, které respektovaly Rusko vzhledem k jeho stávající kapacitě jako partnera a proto v tomto směru se snažily i přizpůsobit samotnou strukturu NATO. Proto bylo založeno Partnerství pro mír a rozšiřování NATO podmíněno smlouvou s Ruskem.

NATO již vlastně neexistuje

V současné době se situace podstatně změnila. USA s NATO nepočítaly při zahájení válečných operací (Afghánistán), kde dali opět přednost spojenectvím s Ruskem, resp. jeho vlivem a znovuvyzbrojením Severní armády v proruské části Afghánistánu. Naopak nabídky členských zemí NATO, které chtěly dokonce aktivizovat článek 5 pro svou účast v operacích, USA odmítly jako velmi neoperativní (rozhodovací systém).

Vzpomeňme jen na prohlášení tehdejšího ministra obrany Donalda H. Rumsfelda, že "cíl nebude definovat spojenecká koalice, koalici bude cíl definován". Jedná se o stručnou ,ale přesnou definici směřování americké vojenské strategie a chcete-li i nekrolog nad pohřebním místě NATO. Prostě NATO ve svém původním poslání jako takové již neexistuje . Je to zcela logický závěr, který měl své prvky již v samém zrodu NATO tím, že USA se odmítly za členské země jakkoliv zaručit, což ve svých důsledcích znamená, že s NATO v mocensko perspektivních zájmech Spojené státy ani nepočítají.

Vývoj "na bojišti", a je jich dnes již několik, přiměl USA k využívání NATO pouze jako své servisní organizace. A to je, stručně řečeno, současný stav. Do zásadního rozhodovacího procesu členské země již připouštěny nejsou a nikdy nebudou.

NATO se stalo, opakuji, jenom servisní organizací, která má doplnit americkou vojenskou kapacitu v zemích, které USA v podstatě bez účasti ostatních členů, z vlastní iniciativy (tj. i mimo Washingtonskou smlouvu, nehledě vůbec na zásady a ustanovení Charty OSN) pod různými záminkami okupují. Členové NATO mají samostatnou vůli se této "služby" zúčastnit, nebo ji také odmítnout. V českém případě se jedná o tradiční polovičatost.

8. 9. 2002 NATO - zoufalé nepochopení ZDE

Přes tuto podstatu se snaží některé nové země NATO využít svého členství k jistému vlivu. Ten však nemá pozitivní směr. Od narušováním atmosféry spolupráce s Ruskem, proti původnímu záměru USA, až po umožnění oživení nacionálních až profašistických či zcela fašistických tendencí v Pobaltí. A přiznejme si i existenci tlaku, který vedl dokonce až k likvidaci Židů (Kosovo). Tyto závažné tendence, ač u nás mediálně upozaďované, jsou tolerovány současnou americkou republikánskou administrativou. Zaměřme se proto na podstatu problému - stav a směřování americké diplomacie.

Současné mezinárodní postavení USA

Americké zahraniční politice se věnuji svým profesním zaměřením a proto jsem publikoval řadu studií i článků v odborných časopisech, denním tisku a v poslední době na internetu. Myslím, že ve svých závěrech nemusím nic podstatného měnit a proto pro zainteresovaného čtenáře upozorňuji zvláště na tyto články:

10. 1. 2007 Rakety a jejich dvojí politická funkce ZDE

Předpokládám, že alespoň uvedeným titulům bude věnována pozornost a proto se nyní omezím na jen některá shrnutí.

Vztah USA k NATO až do jeho funkčního konce byl v textu vysvětlen zcela jasně a předpokládám srozumitelně. Článek 5, který kupodivu vždy sloužil jako "záruka" ve svém skutečném významu poslouží naopak jako ozřejmění hlavního nedostatku jakékoliv vojenské aliance, to je absence bezpečnostních záruk. Všechny odvolávky na ně dnešními českými představiteli jsou nepravdivé a protože nepředpokládám, že nejsou obeznámeni s podstatou věci, tak není nutno se obávat přesnějšího označení, že se jedná o lživá stanoviska.

Americká protiraketová strategie v Evropě

Již toto konstatování umožňuje pochopit, že jakékoliv americké vojenské základny (a to jakéhokoliv druhu) mají a mohou mít jen jeden jediný účel - zájem USA. Tento fakt je třeba respektovat jako konstantu. Pokud tento zájem skutečně existuje, je to navíc na rozhodnutí té které americké administrativy. Jinými slovy - i tato rozhodnutí podléhají změnám, které jsou, a všichni to dobře víme, nyní na pořadu dne. Amerika signalizovala skutečnost obratu své politiky výsledkem posledních voleb. Stačí si jen uvědomit rozdílnost přístupu speciálně k "hvězdným válkám" u obou amerických politických stran.

Tendence amerického unilateralismu, které se projevily po rozpadu bipolárního světa, vyústily dokonce, jak jsem to nazval již ve své studii v roce 2002, v takzvaný superizolacionismus. USA se cítily odpovědny za problémy světa a byly odhodlány je také ve své režii a samozřejmě ve svém zájmu řešit. Vycházely z toho, a přiznejme si, že byly podporovány i jinými, že jsou vítězi studené války a samozřejmě nyní jedinou velmocí číslo 1. Toto postavení však má také svá úskalí. Jak se říká, nic horšího se nemůže přihodit, než když jste vítězem (mimo poraženého ovšem). Přestanete přemýšlet, hledat nové perspektivy a stagnujete. Nacházíte spíše nepřítele než spojence (připojují se jen pochlebníci) a snažíte se mobilizovat proti němu. Navíc "ostatní" a je třeba si přiznat, že téměř všichni, se spojí v zájmu multilateralismu.

To se USA přihodilo. Vznikla mohutná a stále silnější Šanghajská organizace spolupráce a to dokonce na zásadách OSN, které USA postupně opouštějí. Evropa není jednoznačně proamerická. A to ani v bezpečnostních otázkách i přes své členství v NATO (Irák, případně Irán). Tradiční americký backyard - Latinská Amerika, navíc ošetřena Monreaovou doktrínou, se nejenom neutralizuje, ale obrací se proti USA. A zde nesmíme opomenou vzrůstající vliv latinos v samotných Spojených státech. Vzrůstající svým počtem i zájmem. Je to jediné etnikum v celé americké historii, které odmítá být Američany, mluvit anglicky, ale žít v USA chtějí, stejně tak jako využívat všech práv. Tradiční prostředí tomuto "novému" tlaku ve změněných podmínkách nedovede čelit a řešení je v nedohlednu.

Spojené státy již nyní nejsou v pozici unilaterální organizace, ale dostávají se samy do izolace. Absurdně hledají podporu u postkomunistických evropských zemí, zvyklých ze své nedávné minulosti na lenní vztah, mimo již tradičních monarchů. Není to dobré východisko pro odpovědné uvažování v globálních dimenzích. Nadějí zůstává změna v samotných Spojených státech a tím i jejich návrat k zásadám Otců zakladatelů a k původnímu významu jménu, které "Amerika" svým významem naděje světu dala.

Postavení ČR

V současné složité situaci jistě není od věci zaujmout i naše vlastní stanovisko , stanovisko relativně malé středoevropské země. Nesouhlasím s těmi politiky, ale i analytiky, kteří vycházejí z "reálné" a jako by tím bezvýchodné teorie. Jsme malí, nemáme význam -rozhodují jiní (i o nás). Je jenom na nás si tuto situaci uvědomit.

Země naší velikosti svůj zájem umocňuje a může jej vyjádřit hlavně přikloněním se a aktivitou v univerzální organizaci, jakou je OSN, ale i OBSE, případně EU. Ale obecně také třeba k NATO s vědomím jeho limitů, které nakonec mohou být i pro nás výhodné.

Druhou podmínkou je trvání na dodržování zásad mezinárodního práva a jeho základních principů, jako je státní suverenita, vzájemná rovnost a respekt. Jakékoliv odchýlení je nepřijatelné, i kdyby šlo ze strany současné administrativy USA, což se v poslední době několikráte stalo. Trestuhodné bylo jednání ministra zahraničí sociálně demokratické vlády, jinak křesťana, že pokud OSN bude neúčinná, budeme jednat mimo ni a pokud mezinárodní právo se rovněž ukáže nepoužitelným, budeme jednat rovněž mimo. (viz článek bývalého ministra Svobody v odborném časopisu Mezinárodní politika 1/04). Stejně tak nepřijatelnou byla Svobodova podpora agrese proti Iráku, realizovaná nakonec společně s prezidentem Havlem a velvyslancem Vondrou. Zde je možno připomenout, že dokonce i papež vydal svůj dokument, odsuzující tuto agresi a vyslovil se jednoznačně pro podporu OSN a mezinárodního práva. "Ve světě musí rozhodovat moc práva ne právo moci".

2. 2. 2004 Papež o právu. Bush o moci. Svoboda o čem? ZDE