Jeho obdivná kniha reportáží o společném letu Sojuz-Apollo Sojuz volá Apollo. (Praha, Albatros, 1976) měla nejen pro dospívající děti i ideologický rozměr - ukazovala konec nenávisti a soupeření mezi supervelmocemi a začátek spolupráce. A byla součástí propagandistické vlny, které Pacner nehodlal uniknout. Dopracoval to až na zástupce šéfredaktora Mladé fronty v roce 1989. Patřil mezi lidi, kteří udělali kariéru v žurnalistice plné ideologických frází a cenzorských škrtů, a nestyděli se. Dokud se Pacner věnoval tomu, čemu rozuměl, byl také profesionál. Stejný profesionál, jako agent Romeo. Profesionálové nejsou naivní. Profesionálové jsou chytří. Profesionálové jsou i velkorysí. Stejně jako k sobě, tak i k druhým. Protože celou pravdu nepsal Pacner nikdy. Ani za Husáka, ani za Jakeše, ani o procesu privatizace MfD a přelomovém roce 1989, ani o kosmonautice, ani o špionáži. A přitom i on byl vždy dost blízko na to, aby viděl. A věděl. Pokud by chtěl vidět a vědět...

zdroj iDnes ZDE

Moralistické řeči, které dnes vede Pacner na adresu Karla Koechera, žáka Zbigniewa Brzezinského a spolužáka Madelaine Albrightové, jsou jen závistivým pohledem starce na deset minut mediální slávy někoho jiného. Člověka, který mediální slávu nemiloval nikdy. Protože profesionálové světa stínů se pod mediální reflektory nevydávají rádi. Historie, včetně historie tajných operací tajných služeb, by měla zůstat objektivní a v každé větě by měla obsahovat slovo MOŽNÁ. Protože realita byla vždy přikryta pod peřinou studu poražených, lží vítězů, a aktivních protiopatření všech. Ale Pacner dnes Koechera obviňuje BEZ POCHYBNOSTÍ onoho MOŽNÁ s plným vědomím toho, že vinu či nevinu kohokoliv nelze dokázat "nade vší pochybnost", každé slovo lze zpochybnit a každá špinavá slina ulpí. Koecher nebyl agent I. správy FMV, ale její kmenový pracovník - důstojník. Nebyl agntem KGB, protože to se prostě nedělalo. KGB pouze používala v rámci kooperace jeho informace. Stejnou kooperaci má nynější StB - UZSI, BIS, VZ i NBÚ s rozvědkami a kontrarovědkami států NATO. Pořad se nevysílal tehdy, kdy Pacner uvádí. Moderátor uvedl podstatné faktické informace o jeho působení. Celý rozhovor byl veden tak, že si Koecher si dvacet let užíval za peníze StB s manželkami důstojníků US Army. Což je husarský kousek dodnes. Profesionálové světa špionáže nežvaní, ale mlčí. A s lidmi typu Karla Pacnera a jiných tendenčních "investigativců" se nezahazují.

Pacner nevidí, jaké špinavé svědectví vydává sám o sobě...

Jan Kraus je ideologicky zaslepený hysterik. Ale není blbec. Proto účastenství ve špionáži svého hosta podal slovy veřejně známými a nikdy nikým nerozporovanými. Opatrnost profesionála. Krausův občanský pohled na svět je mi bytostně cizí, nicméně i on musí, alespoň občas, ukázat ve svých pořadech princip vyváženosti a nepředpojatosti. Cílem nebyla investigace, ale zábava. A trochu populismu, protože jinak by se na ČT už nedíval nikdo. Televize je plná nenávistných, moralizujících monster z dob studené války, i řady pokřivených charakterů a je v roce 2007 nejen nudná, ale už i odpuzující. Přivést do studia bývalého špióna, který svou kariéru v CIA vybudoval téměř s bondovskou elegancí jiskřivého intelektuála i milovníka krásných žen, není tak špatný dramaturgický krok. Koecher je přesto, že byl odhalen, se vrátil do ČR a zůstal v ČR. I dnes zůstal vysoce inteligentním mužem, který má k minulosti co říci. A má co říci i k současnosti. K nesmyslnosti vyhrabávání malicherné špíny ze zapomenutých zásuvek rozvědek, k nesmyslnosti agentománie všeho druhu a ke zločinnosti štvavých politicko zpravodajských kampaní. Opravdová profesionální špionáž měla vždy svou vlastní morálku i velkorysý respekt k protivníkům. Proto jsou mnozí špióni dnes ještě naživu. Ve špionáži má i smrt svou cenu pouze ve chvíli, kdy něco přinese - emoce zde nikdy nehrály roli, pokud se nejednalo o popravy nacistických kolaborantů z řad amatérů, či o uprchlé zločince, kteří měli být souzeni Norimberským tribunálem. Těchto kratochvilných honiček se pak účastnili všichni a kooperovali spolu. Mossad nebo KGB... Zvěř téměř nikdy nepřežila. Někteří se tím baví dodnes. Vzali si to jako poslání, stejně jako ten starý kriminalista v důchodu z Čapkovy povídky. Díky velkorysosti a repektu dnes vedle sebe v jednom stověžatém městě žijí agenti KGB, kteří pomáhali manželům Rosenbergovým ukrást atomové tajemství USA, stejně jako agenti CIC, kteří školili kopečkáře v pronajatých vilách na předměstí Mnichova. V sousedství žijí ti, kteří jim strojili léčky a kopečkáře stříleli. V souladu se zákonem. Někdy se i znají... Žijí zde i strůjci událostí z roku 1968 -- strůjci z obou stran. Prahu si na stará kolena opět zamilovali. A vedle nich žili donedávna ti, kteří rozpoutali vietnamskou válku a dodnes zde žijí i ti, kteří ji v rámci české rozvědky o několik let později spolu s agenty americké rozvědky ukončovali. Nic se nedělo náhodou. Ani ropná krize, která zasadila ránu západní ekonomice a přivedla na svět OPEC. Žijí zde i ti, kteří pracovali jako špióni pro nacisty. Na poli vědy, výzkumu či techniky. Vytvářeli zbraně Třetí říše a pak vytvářeli zbraně studené války. Dnes vytvářejí zbraně pro "demokracii"... Pořád to jsou zbraně, které zabíjejí, mnohdy velmi zákeřně. Věda je stále ve službách smrti.

Žije zde i člověk, který pomáhal vytvářet a zvěrohodňovat soustavu sofistikovaných lží, na jejichž základě Američané rozpoutali válku v Iráku. Pracoval pro Ahmeda Chalabiho a nepřímo pro britskou rozvědku. Dotáhl to docela vysoko... na asistenta jednoho vrcholného českého politika. Muhamar Atta nebyl nikdy na Ruzyni. Strůjce této zpravodajské hry žije na svobodě a ti, co mu tehdy uvěřili, zde žijí také a doteď se stydí za profesionální selhání. Žije zde i ten, který dekonspiroval a posměchu všech vystavil rezidenta britské rozvědky v Praze. Sloužili různým službám a zájmům, s jinými si hráli. Někdy uhráli vítězství, někdy zároveň i výkupné - peníze, nebo jen svobodu či život. Informace vždy byly na prodej a slovo vina mělo a dodnes má vždy jen relativní obsah. Dnes spolu žijí v míru, vědí o sobě a vědí i o svých rolích v tehdejších hrách. Respektují se. Veteráni bývalých válek. Praha je malá. Jsou to hrdinové i zločinci zároveň, neboť velká politika nikdy neznala morálku, ale vždy jen zájmy. Bylo-li v zájmu vítězů, aby poražený přežil, neboť se mohl někdy dokonce i hodit, tak přežil. A nebo přežil, protože jeho smrt už stejně neměla cenu.

Vedle těchto neviditelných bojovníků žijí zakomplexovaní hlupáci, kteří vždy přežvýkávali a papouškovali pouze to, co jim někdo řekl. Žili z odtajněných archivů a vytvářeli mýty o tom, jak to DOOPRAVDY bylo, i když to tak nebylo. Žijí dodnes z mýtů, které sami pomáhali vytvářet. Žijí konce svých životů s vědomím, že se SAMI do historie nezapsali žádným ČINEM. To, co po nich zbylo, je iluzorním svědectvím slov o době, která nebyla černobílá a ve které byl popsaný papír vždy jen součástí her. Televize veřejné služby by neměla ukazovat ideologicky jednostranně pouze zločince minulé doby. Nezávislý pohled a ideologicky nepředpojatý pohled v sobě nese i morální protimluvy. Nese v sobě i ukázku absurdit, ke kterým docházelo. No řekněte, není morbidní se s pomocí KGB prošoustat až do centrály CIA? A není to přitom odhalení, které by mělo být v čítankách ??

"Informace" Karla Pacnera mající dát Koecherovi punc zločince, který má na rukou krev, přitom vyvrací člověk nad jiné povolaný - bývalý generálmajor KGB, který byl v roce 1977 šéfem kontrašpionáže zahraniční rozvědky KGB Oleg Kalugin ve své knize První správa (Oleg Kalugin, The First Directorate, St. Martin's Press, New York 1994). Koecher sám svou roli v osudu odhaleného agenta CIA Ogorodnika popsal podrobně pro Britské listy už před mnoha lety.

Karel Koecher 30. 7. 1999, Britské listy: Zavinil jsem smrt amerického agenta Ogorodnika? ZDE

Humor Jana Krause je zlý. Je humorem člověka malého, závistivého. Ale i takový humor má právo vyvolat katarzi na obrazovce. Nesoudíme herce, soudíme role. Životní rolí Jana Krause je být krutý. Trestem není poprava, ale vypnutí či přepnutí televize. Karel Koecher obstál v tvrdém souboji na domácí půdě pořadu Uvolněte se prosím a národ to viděl. Úkolem Rady není nahrazovat Boží soud morálky kteréhokoliv náboženství. Koncesionářské poplatky platí komunisté i antikomunisté. Vězňové všech bývalých režimů i věznitelé. Ti všichni musí mít pocit, že televize veřejné služby je tu i pro ně, že za své peníze něco dostávají, co je oslovuje. Kritérium není morálka, ale platný zákon. Nic jiného. Podle zákona je Karel Koecher svobodný občan České republiky a nedopustil se ničeho, co by mělo být kýmkoliv kriminalizováno. Ani Radou České televize. Vměšování Radfy do programové náplně zakazuje zákon. A pracovníci ČT tentokrát zákon neporušili. Koechera po po udání přeběhlíka, odhalení v listopadu 1984 a po vytěžení v sériích nekonečných výslechů vyměnili na Postupimském mostě za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. Po návratu do Čech nastoupil do Prognostického ústavu, později stál u založení Občanského fóra. Podle týdeníku Reflex to byl právě on, kdo tam přivedl Václava Klause a další kolegy. Podle některých zdrojů jeho vztahy s Američany, Čechy i Rusy byly po jeho dekonspiraci a výměně nadstandardní. Znal všechny a všichni znali jeho. Jeho jméno bylo a je dodnes v dějinách špionáže pojmem. Role pendlera při výměně tajných nót a role vyjednavače je pro dekonspirované a vytěžené zpravodajce prý také role, praví zlé jazyky. Čert jim ale věř....

Soudy morálky jsou soudy, které jsou z principu relativní a subjektivní. NAvíc nikdo, ani Koecher sám, nemá dnes úplnou sadu informací, jak to tehdy bylo. Televize je povinována nezamlčet podstatné objektivní skutečnosti. Ty Jan Kraus řekl naplno a bývalý "agent" československé tajné služby Karel Koecher, který téměř dvacet let obelhával americkou kontrarozvědku, k nim dodal pikantní podrobnosti. Neřekl samozřejmě vše, neboť vše by vydalo na tlustou knihu plnou pornografických fotografií i dodnes tajných dokumentů, ale o to v pořadu ani nešlo. Onen mediální soud je a vždy bude na divákovi. Pravda zůstává v rukou Božích. Pokud by měl být zájem Jana Krause o minulost i příště tak pestrý, o jaký se pokusil v případě "agenta" Romea, začnu se dívat na Českou televizi a Jana Krause častěji. A překousnu i chuť mu dát za jeho bezohlednost a krutost vůči všem slabým a médií neznalým hostům pár facek. Protože právě pestrost (politická, tématická, žánrová) byla tím, co Krausově pořadu doteď chybělo. A mnohdy chyběli i hosté, které by Kraus přes veškerou snahu neztrapnil.

Koecher (73) - má IQ 180. Uvolněte se prosím, Jane Krausi. Role se obrátily.

zdroj životopisu: Jiří F. Pilous, Necenzurované noviny 28/94

Tytéž informace přinesl i Josef Schrabal v Britských listech v roce 1999... ZDE

Autor je bývalým členem Rady Českého rozhlasu