Luciano Pavarotti, asi nejlepší, určitě však nejpopulárnější, operní zpěvák, tenor, posledního století, umřel dnes nad ránem. Věděl jsem, že je těžce nemocný, a věděl jsem, že jeho kariéra je uzavřena, smrt je ale vždycky překvapivá. Světové deníky publikují nekrology, vyzdvihují nevšední um, osobnost, úžasné projekty a vstřícnost, s níž zpěvák přistupoval k modernímu publiku a k moderní hudbě. Ale je to všechno? Pro mne osobně představuje Pavarotti velkou kontinuitu dokonalosti staré kultury, kontrastující s chaosem moderní doby, v níž se za umění považují často spíš (pseudo)myšlenky než umnost provedení. Miluji "vážnou hudbu" ( a já osobně právě spíše tu "nevážnou vážnou hudbu", jakou psal třeba Rossini) právě proto, jak je ladná, bohatá, jak v ní vítězí duch nad hmotou, duch zvládající látku zvuku. Pavarotii právě to dokázal ukázat, aniž by se povyšoval, aniž by vnášel jakékoli snobské pohrdání modernitou. A to je nesmírně důležité! Vysokost pravé, nádherné kultury netkví v tom, že se kanonizuje a balzamuje a povýšeně vychvaluje, nýbrž v tom, že prostě a jednoduše ukazuje svou sílu jen svou vlastní silou. Kdo slyšel zpívat Pavarottiho, ten tohle mohl zažít.

Kdo si chce vzpomenout na krásné chvíle tří tenorů, ať si klikne SEM (ještě lepší než hudba a zpěv je výraz Lucianovy tváře!):