Není proto divu, že potom budování demokracie u nás tak strašně vázne. Jistě vás také zaráží, že Němci v minulém století, v období druhé světové války, za několik let dosáhli daleko většího ekonomického, technického i vědeckého pokroku, než my Češi za 18 let budování demokracie? Stagnujeme a propadáme se historicky někam zpět do totality. Jsme vlastně reakcionáři, extrémisté, zrádci pokroku, demokracie a volného trhu.

Snahy všech oddaných budovatelů demokracie jsou naprosto bezvýsledné. Bráníme se pokroku, dobrým radám, radaru a daru, kterým je svoboda a nezávislost peněz na lidském potenciálu.

Češi nemohou vybudovat demokracii z prostého důvodu, protože jsou rozenými diktátory, zpátečníky, reakcionáři a teroristy, kterým je jakákoliv demokracie naprosto cizí. Dokáží se však tvářit jako největší jelimánkové, aby tuto svoji vlastnost fikaně zakrývali podlou lidumilností a aby si nikdo z jiných národů ničeho podezřelého na nich nevšiml.

Nejen to. Nikdo si našich totalitních sklonů nemůže všimnout i z jednoho jednoduchého důvodu. Čeština je totiž velice obtížným jazykem, kterému dokonce ani sami Češi pořádně nerozumí. Čechů pobývá na jejich rodném území Kdedomovamého asi 10 milionů a přitom je velmi obtížné najít dva Čechy, kteří by si byli schopni navzájem porozumět. Pokud si rozumějí, je to pouze z důvodu, že spolu komunikují neverbálně, na úrovni společnosti prvobytně postelné. Na úrovni vyspělejších společenských řádů, jako je feudalismus, kapitalismus, socialismus a komunismus nejsou schopni se spolu jakkoliv shodnout. Natož, aby se spolu domluvili na úrovni demokracie, která je nejvyspělejším společenským řádem, jaký kdy na světě může vůbec být. (Alespoň to říkali v televizi, jestli tomu nevěříte.)

Zatímco se trápíme marným napasováním naší zakrnělé mentality na příliš veliké kopyto vyspělých společenských řádů, zapomínáme na kořeny naší totalitní a vzpurné mentality, které to zákonitě nedovolují. Totalitní přežitky minulosti jsou pevně vázané na náš mateřský jazyk, kterému se učíme od narození. Je naprosto samozřejmé, že tyto přežitky potom nelze v dospělosti nijak odstranit. Jsou nesmazatelně vtisknuty do našeho podvědomí. Jak víme, přežitky z podvědomí nelze nijak vytřískat. Lze je pouze zakrývat podvojným myšlením, tolik charakteristickým pro příslušníky našeho národnostního etnika.

Například, posuďte sami sdílnou hodnotu následujících vět: "Muži, ženy, děti a vlci vyli na měsíc. Ženy a vlci vyli na měsíc. Ženy vyly na měsíc. Děti vyly na měsíc. Vlci vyli na měsíc."

Tyto věty nám říkají, že muži a vlci, jsou živí, kdežto ženy a děti jsou mrtvé. Kořeny naší mentality neúprosně vycházejí z diskriminace žen a dětí. Neuznáváme je za rovnocenné a rovnoprávné mužům. Česká mentalita je ve své podstatě patriarchální, ačkoliv navenek se přetvařuje jako matriarchální. Navíc, a to je zvláště otřesné, jsou nám milejší vlci, nežli lidé, příslušníci naší vlastní rodiny či národa. Raději se radíme a kamarádíme s vlky, které považujeme za živější a rovnoprávnější, než své ženy a děti.

Náprava je ovšem velmi jednoduchá. Nemůžeme ji začít provádět od následků, kterým je například dnes tolik diskutovaný radar, ale od příčin, které leží v základech našeho rodného jazyka. Nemůžeme být demokraty, když náš jazyk a tudíž i myšlení jsou totalitní a diskriminují ostatní občany.

Například, výše uvedené věty by přeloženy do českého demokratického jazyka měly správně znít: "Muž, žen, dět a vlc vyl na měsíc. Žen a vlc vyl na měsíc. Žen vyl na měsíc. Dět vyl na měsíc. Vlc vyl na měsíc." Dost již bylo diskriminace dané měkkým a tvrdým "i/y"!

Jistě vzejde námitka, že věta "Dět vyl na měsíc," je snadno zaměnitelná s větou "Děd vyl na měsíc." Námitka jest to však irelevantní, neboť jak dobře víme, lidé na stáří dětinští a stávají se senilními. Mezi dětmi a dědy tudíž není takový veliký rozdíl. Dokonce i jejich potenční schopnosti jsou podobné. A jestliže přesto nějaké rozpory přetrvávají, smrt je jistě vyřeší.

Jakákoliv referenda v otázkách státoprávního určení jsou tedy zatím naprosto zbytečná, pokud nedojde ke změně českého jazyka a potažmo českého myšlení. Ústav jazyka českého by se měl konečně chopit své práce, za kterou je placen! Než nám vytvoří nová pravidla jazyka českého a než založí i novou celospolečenskou smlouvu mezi našimi občany obojího pohlaví, musíme si zatím sebekriticky vystačit s Mnichovskou dohodou, která v důležitých věcech rozhoduje bez nás, o nás.