15. 5. 2007
Ukázka z knihy Mezinárodní politika Oskara KrejčíhoSoučasné doktríny a strategieNakladatelství Ekopress přichází v tyto dny na trh s třetím upraveným a rozšířeným vydáním mimořádně úspěšné knihy Mezinárodní politika (ISBN 978-80-86929-21-7, 3. aktualizované a rozšířené vydání, 744 stran; 19 map, 80 tabulek, 38 schémat, 19 grafů) od spolupracovníka Britských listů, univerzitního profesora Oskara Krejčího. Jako příklad hledání intelektuální orientace zahraniční politiky mocností může posloužit v 6. kapitole zmiňovaný vývoj sovětských názorů na otázky války a míru, ale také svár mezi konzervativním a liberálním myšlením v USA v době studené války. Složitější je zmapování doktrinálního a strategického myšlení, přičemž je nutné mít i na paměti, že se v dokumentech často doktrinální a vojensko-strategické úvahy i pokyny úzce prolínají. Jako příklady aktuálního stavu doktrinálního a strategického myšlení lze uvést Bushovu doktrínu z roku 2002, která byla upravena v roce 2006, ale i politicko-vojenskou strategii NATO z roku 1999, která Bushovu koncepci předznamenala. Pozoruhodné je srovnání těchto dokumentů se zahraniční doktrínou Evropské unie z roku 2003. |
Jako jiný příklad mohou posloužit ruské koncepce přijaté v době prezidentství V. Putina či některé z posledních doktrín a strategií Číny. Porovnání těchto materiálů ukazuje některé zákonitosti formování doktrín a strategií, ale i odlišnou situaci, v níž se jednotlivé státy či mezinárodní organizace na začátku 21. století nacházejí: NATOSoučasná Strategická koncepce Aliance byla přijata na summit v dubnu 1999 ve Washingtonu. Klade si za úkol „konsolidaci a uchovávání pozitivních změn nedávné minulosti a při řešení současných i budoucích bezpečnostních výzev“ – to je formulace, kterou lze vztáhnout i na právo zasahovat do vnitřních záležitostí států. Strategie nepokládá rozsáhlou konvenční agresi proti NATO za vysoce pravděpodobnou, hovoří však o celém komplexu nových vojenských a nevojenských rizik. V jejich seznamu lze nalézt útlak, etnické konflikty, hospodářské katastrofy, kolaps politických řádů či šíření zbraní hromadného ničení, ale i územní spory, porušování lidských práv, rozpad států, teroristické činy, sabotáže, organizovaný zločin, přerušení přílivu životně důležitých zdrojů a dokonce „nedostatečné nebo neúspěšné úsilí o reformy“. Ve snaze čelit těmto rizikům si aliance stanovila pětici základních úkolů:
Největší pozornost přitahují ty pasáže nové strategie, které hovoří o možnosti neobranných vojenských akcí NATO bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, tedy mimo rámec platného mezinárodního práva. V textu strategie NATO jsou OSN i mezinárodní právo hodnoceny pozitivně, Radě bezpečnosti je v otázkách míru přisouzena rozhodující role – nikoliv však univerzální. Jak uvádí text v článku 29 nové strategie, NATO má být připravován o na mise, v nichž mají vojenské schopnosti Aliance „přispívat k předcházení konfliktům a ke krizovému řízení prostřednictvím operací mimo článek 5“. To znamená, že Aliance má provádět zahraniční intervence, které nejsou vedeny na obranu nepadnutých členských států NATO. Přitom, jak dodává článek 49 nové strategie, „některé z krizových operací mimo článek 5 mohou být stejně náročné jako mise zajišťující kolektivní obranu“. Tuto tezi pak doprovází trojí neurčitost strategie NATO: vágnost z hlediska vymezení geografické oblasti působnosti, nezřetelnost, pokud jde o použité zbraně v konfliktu, a mlhavost, pokud se jedná o povahu konfliktu, v němž bude síla použita.
Spojené státy americkéDokument nazvaný Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických podepsal americký prezident G. Bush v září 2002. Jsou v něm kapitoly věnované nové éře globálního ekonomického růstu prostřednictvím svobodného trhu a svobodného obchodu, ale i kapitoly o urychlení vývoje prostřednictvím otevírání společností a výstavby infrastruktury demokracie. V tomto smyslu klade důraz na politiku aktivního šíření demokracie a svobody do všech oblastí světa. Jádro celého dokumentu tvoří vojensko-politická strategie USA obsažená především v pasážích, které jsou součástí V. kapitoly nazvané Zabránit nepřátelům, aby vyhrožovali nám, našim spojencům a přátelům zbraněmi hromadného ničení. Ovšem již v předmluvě k celému dokumentu prezident USA píše, že „ve jménu zdravého rozumu a sebeobrany, Amerika bude jednat vůči vznikajícím hrozbám ještě před tím, než se plně zformují“. V samotném textu se pak uvádí, že Spojené státy budou usilovat o podporu svého úsilí ze strany mezinárodního společenství, ovšem nebudou váhat jednat samostatně, když to bude nutné. V dokumentu je pak tato teze, jejíž podstatou je preventivní válka, opřena o tři základní skupiny argumentů:
Terorismus je v dokumentu přirovnáván k otroctví, pirátství a genocidě. Pozoruhodné je, že Strategie slibuje pomoc jen těm bojovníkům za svobodu, kteří bojují mírovými prostředky. Uvádí, že USA nebudou rozlišovat mezi teroristy a těmi, kdo jim poskytují útočiště. K jejich zničení předpokládá přímou a trvalou aktivitu využívající všechny složky národní a mezinárodní moci. V textu se našlo místo pro důležitou větu, že válka s terorismem není konfl iktem civilizací. Boj proti terorismu a „ničemným státům“ má být opřen o kooperaci s ostatními centry globální moci. Především se v této souvislosti připomíná NATO, ovšem s dodatkem, že Aliance musí vytvořit nové struktury a kapacity pro vedení misí v nových podmínkách. V textu se zdůrazňuje, že Spojené státy a Rusko již nejsou strategickými protivníky, ovšem v nejdůležitějších ruských elitách přetrvává nedůvěra v americké motivy a politiku. Dokument hodnotí problémové oblasti a vymezuje politiku USA k nim, a to v pozoruhodném pořadí: izraelsko-palestinský konflikt, Indie-Pákistán, Indonésie, Latinská Amerika a nakonec Afrika. Patrný je posun v pojetí Číny. Ta byla ještě v době volební kampaně Bushovým týmem hodnocena jako strategický konkurent, v doktríně ale USA vítají vznik silné, mírumilovné a prosperující Číny. Rada bezpečnosti OSN není v textu zmíněna ani jednou, což jen dokresluje vztah k mezinárodnímu právu. Toto přehlédnutí nejdůležitějšího orgánu OSN dokument umocňuje oznámením, že vláda USA neuzná jurisdikci Mezinárodního trestního tribunálu. Dokument se stejným názvem, který prezident G. Bush podepsal v březnu 2006, je především hodnotícím materiálem, který sice předešlou strategii pokládá za správnou, ale klade zvýšený důraz na spolupráci se spojenci. „Amerika je ve válce“ – tak zní první věta z prezidentovy předmluvy k této nové Strategii národní bezpečnosti Spojených států amerických. Výstavba armády a bezpečnostních orgánů je vnímána jako úkol udržet převahu USA nad zbytkem světa. Právo je sice zmiňováno, ale nikoliv mezinárodní právo – důraz je kladen na dodržování a prosazování práva v ostatních zemích. Zahraniční politika je především spojována s nevojenskými nástroji a akcemi společně se spojenci. Zároveň ale dokument zdůrazňuje: „jestliže to na základě odvěkého práva na sebeobranu bude nutné, nezříkáme se užít sílu ještě předtím, než budeme napadeni, i když panuje nejistota ohledně času a místa nepřátelského útoku“. Jako největší nebezpečí jsou v nové strategii ukázány „darebácké státy“, terorismus a šíření jaderných zbraní. Ve výčtu třinácti nástrojů ke „zničení tyranie a na podporu efektivní demokracie“ není uvedeno použití vojenské síly. Akcent na šíření a podporu demokracie má dostat podobu transformační diplomacie. Ta je pojata jako úkol „hledat a podporovat demokratická hnutí a instituce v každé zemi a kultuře s konečným cílem ukončit tyranii v našem světě“. Ruská federaceJestliže v USA byla problematika vymezení zahraničněpolitické koncepce součástí práce každého prezidentského týmu, první sovětský ofi ciální dokument pokoušející se vymezit pojem národní bezpečnosti byl publikován až v březnu 1991. Tento materiál s názvem Zahraničněpolitická a diplomatická činnost SSSR byl zpracován ministerstvem zahraničních věcí. Po rozpadu Sovětského svazu byl v roce 1993 opět ministerstvem zahraničních věcí vypracován dokument Koncepce zahraniční politiky Ruské federace. Dokument se stejným názvem pak v červnu 2000 dostal podobu dekretu prezidenta V. Putina. Podle nové Koncepce se sice na minimum zmenšila hrozba jaderné války, ale na mezinárodní sféře se objevují nové výzvy a hrozby národním zájmům Ruska. „Zesílila tendence k vytvoření unipolární struktury s ekonomickou a silovou dominancí USA. Při řešení principiálních otázek mezinárodní bezpečnosti se sází na západní instituce..., na oslabení role Rady bezpečnosti OSN.“ V této situaci „Rusko bude usilovat o vytvoření multipolárního systému mezinárodních vztahů“. Dokument zároveň jako hlavní cíle zahraniční politiky Ruska uvádí:
Platná Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace (KNB-2000) byla vyhlášena prezidentským dekretem už v lednu 2000. Podle ní „národní zájmy Ruska jsou souhrnem vybalancovaných zájmů jednotlivce, společnosti a státu v ekonomické, vnitropolitické, sociální, mezinárodní, informační, vojenské, pohraniční, ekologické a dalších oblastech“. KNB-2000 pak definuje třináct základních úkolů, mezi nimiž je: včasné prognózování, vymezení a neutralizace vnějších i vnitřních hrozeb národní bezpečnosti; zajištění suverenity, teritoriální celistvosti i bezpečnosti pohraničního prostoru země; růst ekonomiky země, provádění nezávislého a sociálně orientovaného ekonomického kurzu; překonání vědeckotechnické a technologické závislosti od zahraničních zdrojů; zajištění individuální bezpečnosti, ústavních práv a svobod občanů; uskutečnění komplexu opatření k upevnění státnosti, zajištění bezpodmínečného dodržování zákonnosti; zajištění rovnoprávné a vzájemně výhodné spolupráce především s předními státy světa; zvýšení a udržení na nutné úrovni vojenského potenciálu země; upevnění režimu nešíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů; přijetí efektivních opatření k zamezení zpravodajské a podryvné činnosti cizích zemí; zásadní vylepšení ekologické situace v zemi. Evropská unieDokument Bezpečná Evropa v lepším světě byl schválen Evropskou radou v prosinci 2003. Má dát Unii bezpečnostní strategii, která by napomáhala orientaci zahraniční politiky EU. Jedná se ale více o deklaraci než o strategii, kterou by doprovázela výstavba institucí vybavených kompetencemi k naplnění stanovených cílů. Tento dokument začíná oceněním významu míru, přičemž násilí v první polovině 20. století je vnímáno jako otevření cesty „k bezprecedentnímu období míru a stability v evropské historii“. Vytvoření Unie umožňuje evropským zemím „vést mírově diskuse a spolupracovat prostřednictvím společných institucí“. Jako základní hrozby vnímá terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, které ovlivňují i Evropu, kolaps států v důsledku špatné vlády a organizovaný zločin. Tyto obecně uznávané hrozby, jejichž výčet či ohlas lze nalézt v bezpečnostních dokumentech USA, NATO i Česka a Slovenska, doprovázejí dvě významné teze:
ČínaČínská lidová republika publikovala řadu oficiálních materiálů, které se týkají zahraničněpolitické doktríny a vojenskopolitické strategie. Z těch podsedních lze uvést dokumenty Čínská mírová cesta rozvoje z prosince 2005, Čínské úsilí o kontrolu zbraní, odzbrojení a nešíření (zbraní hromadného ničení) ze září 2005 nebo Čínská národní obrana z prosince 2004. Hlásí se k multilateralitu a jadernému odzbrojení, vyjadřují se ale i k odhodlání modernizovat armádu. ■ ■ ■Jestliže jádrem každé doktríny je vojenskopolitická strategie, pak jádrem každé strategie současné velmoci je otázka použití jaderných zbraní. V tomto smyslu je doktrinální i strategické myšlení na počátku 21. století přímým potomkem té logiky, která vedla v 60. letech minulého století k přijetí strategie pružné reakce. I teoretici a politici, kteří zdůrazňují omezený charakter postmoderních válečných konfliktů současnosti, musí v okamžiku uvažování o strategii a o výstavbě armády velmocí uvažovat v rozmezí od globální jaderné války po subverzní akce. To platí i v nové Strategické koncepci Aliance z dubna 1999. Podle této strategie jaderné síly NATO mají plnit svoji úlohu tím, že budou „v mysli každého agresora vzbuzovat nejistotu o povaze reakce spojenců na vojenskou agresi“ – což je formulace, která zahrnuje odhodlání Aliance použít jaderné zbraně jako první. Následně ještě srozumitelněji tento princip vyjádřila i Vojenská doktrína Ruské federace, která byla vyhlášena prezidentským dekretem v dubnu roku 2000. Podle ní „rozsáhlá válka může vzniknout v důsledku eskalace ozbrojeného konfliktu, lokální či regionální války, zatažení do nich velkého množství států různých regionů světa“. Článek 8 z I. kapitoly této strategie přímo uvádí, že si Rusko osobuje právo použít jaderné zbraně jako odpověď, jsou-li proti němu a jeho spojencům použity „jaderné či jiné druhy zbraní hromadného ničení a též jako odpověď na rozsáhlou agresi s použitím konvenčních zbraní“. A tak z faktických či potenciálních supervelmocí pouze Čína má strategii, která je formulována výlučně defenzivně. Koncepce Čínská národní obrana 2004 hovoří o tom, že Čína pevně zastává myšlenku zákazu a zničení jaderných zbraní. Uvádí, že Čína „vždy prosazovala politiku nepoužití nukleárních zbraní jako první a zavazuje se nepoužívat hrozby užití nukleárních zbraní proti nejaderným státům či nejaderným zónám.“ Tyto rozdíly jsou však odlišnostmi v textech dokumentů – zbraně hromadného ničení mají svoji vlastní zničující logiku, která v případě konfliktu nemusí odpovídat racionálním představám autorů doktrín a strategií. str. 286-291 Oskar Krejčí: MEZINÁRODNÍ POLITIKA. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Ekopress, 2007. 744 stran; 19 map, 80 tabulek, 38 schémat, 19 grafů. Nové vydání Mezinárodní politiky je aktualizované ve všech pasážích týkajících se současnosti; celkem bylo oproti předchozímu vydání vyměněno přibližně 150 stran. Kniha je rozdělena do šesti hlavních částí:
|
Čína | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
15. 5. 2007 | Současné doktríny a strategie | Oskar Krejčí | |
13. 4. 2007 | Globalizace pokračuje a Indové už jsou tady, aneb Volný trh a možnost rozvojových zemí | Uwe Ladwig | |
27. 3. 2007 | Konfuciův ústav a lidskoprávní globalizace | Lukáš Zádrapa | |
19. 3. 2007 | Příliš mnoho peněz, aneb Nebezpečí globalizace dnes | Uwe Ladwig | |
20. 1. 2007 | Stane se Čína i vojenským pánem světa? | ||
20. 1. 2007 | Západ zuří, že Čína sestřelila satelit | ||
18. 1. 2007 | Chceme čínskou Evropu? | Martin Kunštek, Štěpán Kotrba | |
17. 1. 2007 | Rusko a globalizace | Georgij Veljaminov | |
12. 1. 2007 | Čínská propaganda | Jan Čulík | |
10. 1. 2007 | Rakety a jejich dvojí politická funkce | Miroslav Polreich | |
9. 1. 2007 | Současná Čína: Sebevědomá, rozporná a šovinistická | Lukáš Zádrapa | |
8. 1. 2007 | Dokáže Čína překonat svou krizi? | ||
6. 1. 2007 | Čína a Rusko spolupracující jako nikdy předtím | ||
4. 1. 2007 | Závěrečná bilance vlády režimu Saddáma Husseina a možná východiska z krize | Jaroslav Bureš |