Pokračovali jsme pociťovaným odporem, snad nenávistí, trochu podle příkladu starého Říma. Tam často opakovali: "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno". Následně se jim to povedlo; s přispěním setrvalé nenávisti dokázali po dlouhých letech Římané Kartágo vyhladit. Jenže touto svou filosofií si dlouhodobě nepomohli. Nepoužívali takové zásady, které by jejich říši dokázaly nasměrovat na staletí dopředu k úspěšnému rozvoji. To by pak žádná doba nebyla pojmenována středověkem, protože civilizace Říma by pokračovala. Kosmonautiku by říše mohla provozovat úspěšně již několik staletí nebo i tisíc let před tím, než se přiblíží možné ohrožení Země. Které dnes nemůžeme vyloučit a přesto o nebezpečí od velkých meteoritů světoví politici nedbají.

Ani sám starověký filosof nedokázal předat Římu svou nauku lásky. Nýbrž záměrně směřoval k tomu, co bylo starozákonně napsáno. Předepsáno. Jakoby staré zločiny ničení cizích měst jeho pochodujícím národem si žádaly oběť. Když jeho nauka přece jenom v Římě vyhrála, bylo už pozdě, to už pak vzniklo něco jiného než císařská supervelmoc nasměrovaná na nenásilnou cestu.

Takže ani my jsme po spojenecké agresi nepoužili odpouštějící cestu starověkého filosofa. A to trochu přispělo ke strnulosti dvaceti let života, k zaostávání a případně i k překmitu po roce 1989 - kromě výhod demokratického vývoje svobodného státu přišel i nepříjemný zánik mnoha továren i bezohledné poškozování neporušené půdy stavbami nových podniků, které se nechtějí vměstnat do stávajících území už poškozených zrušenými továrnami. Která už přírodě nevrátíme. Byly opuštěny mnohé zemědělské stavby kvůli ekonomickým ztrátám, kvůli konkurenčnímu dovozu potravin podporovaných cizím státem vzdáleného výrobce. A tak dál v porovnávání přínosů a ztrát.

Ještě je zde osoba, která říkala - "já nikoho neodsuzuji, není ve mně žádná nenávist". Snad to naznačovala už v době komunistické diktatury, kdy ji národ odmítal, zesměšňoval. Nenáviděl za její příznivý postoj k tvrdému zřízení nesvobody, za lásku k Sovětskému svazu okupantovi, za upřímný vztah ke KSČ. Především ale svou vyrovnanost prokazuje ve zveřejněných rozhovorech po Listopadu 1989, kdy už by její zatrpklost byla víc na místě. Jenže ona není malým člověkem. V Praze v roli matky v Čapkově Matce byla zcela přesvědčivá, výtečná, jak jsem ji kdysi viděl.

Umělkyně byla námi veřejností odmítaná za prorežimní postavení politisující herečky. Nepřevažovala starodávná filosofie - ostatní lidi milovat, nemít nepřítele, tedy vystříhat se pohledu na člověka jako na nepřítele. Jenže zjišťuji, že právě přístup paní Švorcové docela odpovídal křesťanské filosofii Ježíše. Paní Švorcová prý snadno zapomněla na rok 1968, jak sama svým kolegyním v době normalizace někdy řekla.

S takovým postupem je v souladu i zkušenost MUDr J. B. (časopis Regenerace 12/2002): "Během života jsem se setkala se spoustou bezpráví. Naštěstí jsem brzy přišla na to, že se takové situace nejlépe řeší odpuštěním a zapomenutím."

President Gustáv Husák předpokládal, že oba národy za pár let na sovětský zásah z roku 1968 zapomenou, uklidní se. Nestalo se. Naopak president Svoboda v životopisné knize zmínil, jak český národ rychle, během několika let, zapomněl na zradu z roku 1938. Zřejmě jsme takoví, že zbabělou sobeckou zrádnou vychytralost, která otáčí agresora na východ, chápeme jako přijatelnou? Sovětský srpnový zásah možná i podmíněný skrytými souvislostmi, který uškodil vývoji světa, takto zle hodnotit nelze.

Přestože starověký filosof nebyl podobný malému proklínanému medvědovi, stejně říši nezachránil. Původně úspěšnému Římu, vzniklému za cenu mnoha šeredných válek a otrokářských násilností, se lepší filosofie nedostalo. Ta ho mohla nasměrovat do úspěchů dalších staletí. Zanikl jakýmsi rozpuštěním.